ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2964.2019.1
-28 Cdo 2964/2019-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Čestlice , se sídlem v Čestlicích, Na Návsi 1, identifikační číslo osoby: 62931644, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za níž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 32/2016, o dovolání účastnice řízení proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2019, č. j. 4 Co 13/2018-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jejího zástupce, prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 38 C 32/2016-102, zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala vydání pozemku parc. č. 287/4, orná půda, o výměře 1.113 m 2 v katastrálním území a obci Čestlice, jenž vznikl z původního pozemku parc. č. 287 oddělením geometrickým plánem vyhotoveným GRID a. s. pod číslem plánu 1030-42/2017, jenž tvoří nedílnou součást rozsudku (výrok I.). Dále rozhodl, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. 152, orná půda, o výměře 34.194 m 2 , parc. č. 187, orná půda, o výměře 5.269 m 2 , parc. č. 287/1, orná půda, o výměře 1.652 m 2 , parc. č. 287/2, orná půda, o výměře 525 m 2 , parc. č. 287/3, orná půda, o výměře 321 m 2 , všechny v katastrálním území a obci Čestlice, jež vznikly z původního pozemku parc. č. 287 oddělením geometrickým plánem vyhotoveným GRID a. s. pod číslem plánu 1030-42/2017, jenž tvoří nedílnou součást rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.), čímž nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 8. 12. 2015, č. j. SPU 639516/2015/Nov, sp. zn. SP20670/2015-537104 (výrok III.). Účastnici řízení rovněž uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 26.450,- Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 4 Co 13/2018-126, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti účastnice řízení nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou odůvodněna závěrem, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě (žalobkyni) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemků ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., a ani restituční výluka ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. Shledaly totiž, že stavební úpravy pozemků parc. č. 152 a parc. č. 187 v katastrálním území Čestlice nepředstavují samostatnou stavbu, nýbrž úpravu zemského povrchu, která v daném místě slouží k odvodňování přilehlého území, přičemž se rovněž nejedná o veřejně prospěšnou stavbu, jež by umožňovala vyvlastnění vlastnického práva, jde-li podle územního plánu obce Čestlice o veřejně prospěšné opatření – lokální biokoridor. Co se týče pozemků parc. č. 287/1, parc. č. 287/2 a parc. č. 287/3 v katastrálním území Čestlice vzniklých dna základě oddělovacího geometrického plánu z původního pozemku parc. č. 287, konstatovaly, že uvedené pozemky nepředstavují ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. prostor bezprostředně související a nezbytně nutný k užívání stavby na sousedním pozemku parc. č. st. 203 v katastrálním území Čestlice, která je ve vlastnictví společnosti SEVERE JEDNA spol. s r. o., a tudíž žalobnímu žádání vyhověly (vyjma pozemku parc. č. 287/4 v katastrálním území Čestlice odděleného z původního pozemku parc. č. 287 na základě zmíněného geometrického plánu, ohledně něhož byla žaloba vzata zpět).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala účastnice řízení dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a od dalších v dovolání konkretizovaných rozhodnutí). Vyjadřuje přesvědčení, že pozemky parc. č. 287/2 a parc. č. 287/3 v katastrálním území Čestlice vzniklé na základě oddělovacího geometrického plánu tvoří společně se stavbou č. p. 198, jež je součástí pozemku parc. č. st. 202, ve vlastnictví třetí osoby, jeden funkční celek, neboť uvedené pozemky se nacházejí v oploceném areálu, umožňují ke zmíněné budově přístup a jsou nezbytně nutné k jejímu řádnému užívání. Domnívá se také, že vydáním předmětných pozemků by žalobkyni vzniklo pouze tzv. holé vlastnictví, což je podle názoru dovolatelky v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14 (označený nález, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že existence překážky zastavěnosti k předmětným pozemkům představuje pouze subjektivní tvrzení účastnice řízení, které nebylo podpořeno žádným z navržených a provedených důkazů. Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání účastnice řízení jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 3. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání účastnice řízení přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou vymezenou právní otázku týkající se posouzení překážky pro vydání pozemků podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. zda pozemky tvoří funkční celek se stavbou, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků či jejich částí (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání těch geometrickým plánem oddělených částí pozemku parc. č. 287 v katastrálním území Čestlice (nově vytvořené pozemkové parcely č. 287/1, 287/2 a 287/3 v katastrálním území Čestlice), jež bezprostředně nepřiléhají k pozemkům parc. č. st. 202 a st. 203 v katastrálním území Čestlice, na nichž je umístěna stavba č. p. 198 ve vlastnictví třetí osoby, a nejsou nezbytně nutné k zajištění jejich údržby a přístupu k nim, nikterak neodporuje právní úpravě ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitá pozemková část se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutná k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, stejně jako argument o vzniku tzv. holého vlastnictví žalobkyně, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, odpověď na niž se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014).
Odvolací soud se rovněž nezpronevěřil interpretačním kritériím, podstatným pro posouzení překážky vydání pozemku oprávněné osobě podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, na který dovolatelka poukazuje. Těmito kritérii jsou – a to nikoliv kumulativně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011) – jednak funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají a jsou tak účelově spjaty s přilehlou stavbou či provozem a konečně zda je výměra pozemků, jež mají být vydány, v přiměřeném poměru či naopak nepoměru vůči ostatním pozemků v areálu.
Za daného skutkového stavu pak není přiléhavý odkaz účastnice řízení na tzv. areálovou judikaturu Nejvyššího soudu (dovolatelka zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 240/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012), jež se týkala skutkově odlišných věcí.
Namítá-li dovolatelka nesoulad napadeného rozsudku odvolacího soudu též s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, zabývajícím se proporcionalitou omezení restitučního nároku stojícího v kolizi s konkrétním veřejným zájmem, sluší se uvést, že dovolatelkou odkazovaný nález Ústavního soudu řešící střet restitučního nároku oprávněné osoby a veřejného zájmu se týkal zcela odlišné skutkové situace, kdy nárokované pozemky byly travnatými plochami částečně porostlými veřejnou zelení - jsou užívány výhradně pro veřejné účely a jejich individuální užívání ze strany oprávněných osob je nereálné.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku IV. o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Proti označenému výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Jelikož dovolání účastnice řízení není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li účastnice řízení povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. 11. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu