ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3195.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3195/2019-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Galiovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 123/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 27 Co 213/2018-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Pavly Galiové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 C 123/2016-197, ve výroku II., jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu na žalobkyni podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a to pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předpoklady jeho přípustnosti spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Konkrétně kladla otázku, „zda jsou náhradní pozemky vhodné k převodu za situace, kdy nejsou nebo nebudou zemědělsky obhospodařované“. Odkázala přitom zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018. Předestřela rovněž otázku, majíc za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, „zda se příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále též „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), má aplikovat vždy na jednotlivé požadované pozemky samostatně, nebo zda se má při její aplikaci zohlednit skutečnost, že jednotlivé pozemky tvoří jeden celek“.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V situaci, kdy předmětné pozemky se zřetelem k okolnostem, jež vyšly za řízení najevo, tvoří součást zemědělského půdního fondu (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY má charakter orné půdy a je zemědělsky využíván, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY má charakter trvalého travního porostu, je zatravněn a nacházejí se na něm náletové porosty a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY má charakter zahrady, přičemž netvoří funkční celek s žádnou stavbou), ovšem rozsudek odvolacího soudu na dovolatelkou předestřené otázce, „zda jsou náhradní pozemky vhodné k převodu za situace, kdy nejsou nebo nebudou zemědělsky obhospodařované,“ zjevně nezávisí, jestliže odvolací soud závěr o tom, že by snad tyto pozemky obhospodařovat nebylo lze, neučinil, když naopak dovodil, že dané pozemky právě jako součást zemědělského půdního fondu jsou k převodu na žalobkyni, coby pozemky náhradní, vhodné.
Vychází-li pak dovolatelka ve své právní argumentaci z vlastní verze skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází, sluší se připomenout tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), podle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o vhodnosti náhradních pozemků je ostatně vždy primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).
Odvolací soud se konečně nikterak nezpronevěřil judikatuře Nejvyššího soudu, přihlížel-li při řešení otázky aplikace srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ke skutkovým zjištěním o tom, že odňaté pozemky byly jako celek určeny k pozdější výstavbě sídliště XY, jež bylo posléze nepochybně napojeno na veškeré inženýrské sítě, pročež zde pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. 7 uvedené vyhlášky zjevně nebylo místa. Otázkou kvantifikace restitučního nároku žalobkyně (a jejího bratra O. Ž.), resp. ocenění pozemků nevydaných restituentům na základě totožných rozhodnutí správních orgánů jako v dané věci, vycházející ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o., se ostatně Nejvyšší soud již dříve zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí, jimiž aproboval závěry soudů nižších stupňů založené na zjištění, že při určování výše restitučního nároku žalobkyně okolnosti odůvodňující aplikaci srážek podle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. dány nebyly (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 427/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2667/2018, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, a ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3527/2018). Žalobkyně tak i v posuzovaném řízení měla legitimní očekávání, že uvedená předběžná otázka bude soudem vyřešena stejně (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a přiměřeně též jeho nález ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018 či jeho usnesení ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2009/2019).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, dlužno dodat, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (§238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1337/2018).
Z výše uvedených důvodů je zjevné, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 35 489 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 2 540 Kč [srov. §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky), celkem tedy 2 840 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 12. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu