ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3196.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3196/2018-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. Š. , narozeného XY, bytem XY, a b) A. B. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále 397, proti žalovaným 1) T. Č. , narozenému XY, bytem XY, a 2) A. Č. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Na Truhlářce 1455/13, o zaplacení částky 122.395,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 273/2013, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2018, č. j. 25 Co 444/2017 - 303, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2016, č. j. 22 C 273/2013 - 271, zamítl žalobu o zaplacení částky 122.395,- Kč s poplatky z prodlení z této částky (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalovaným k rukám jejich zástupkyně náklady řízení ve výši 97.884,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně věc posuzoval po zrušení svého předchozího rozsudku, jímž žalobě v důsledku započtení pohledávky žalovaných proti žalobou uplatněné pohledávce nevyhověl. Předmětem sporu byl požadavek žalobců na zaplacení částky 122.395,- Kč z titulu dlužného nájemného. Při podpisu nájemní smlouvy dne 8. 4. 2008 ovšem žalovaní předali žalobcům částku 400.000,- Kč, jež si žalobci ponechali, a tak žalovaní na svoji procesní obranu namítli započtení svého nároku na vydání částky 400.000,- Kč proti dlužnému nájemnému. Soud prvního stupně dovodil, že částka 400.000,- Kč představuje bezdůvodné obohacení žalobců mající původ v plnění bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). Námitku promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalobci vyhodnotil jako nemravnou, pročež přihlédl k námitce započtení této pohledávky proti pohledávce na zaplacení dlužného nájemného a žalobu opět zamítl.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 25 Co 444/2017 - 303, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. o věci samé ohledně jistiny změnil tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 122.395,- Kč, ohledně poplatku z prodlení z této částky a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud, ztotožňuje se s názorem soudu prvního stupně stran kvalifikace požadavku žalovaných jako nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého žalobcům přijetím finančního obnosu ve výši 400.000,- Kč bez právního důvodu, shledal odvolání důvodným. Na rozdíl od prvostupňového soudu dospěl k závěru, že uplatnění námitky promlčení žalobci neodporuje dobrým mravům, neboť zjištěné skutkové okolnosti nelze označit za výjimečný případ, kdy by vznesení námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva, a tudíž žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům dlužné nájemné, jehož výši nesporovali. S ohledem na odlišný právní názor revidoval úvahu soudu prvního stupně též ve vztahu k požadavku žalobců na zaplacení poplatku z prodlení z dlužného nájemného, potažmo k navazujícímu výroku
o nákladech řízení, a v uvedeném rozsahu prvostupňový rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky rozporu výkonu práva (vznesení námitky promlčení) s korektivem dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Domnívají se, že odvolací soud dostatečně nezohlednil konkrétní okolnosti případu v celém jejich kontextu, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu jsou obecné soudy povinny udělat vše pro nalezení skutečně spravedlivého řešení z hlediska vyváženosti ochrany základních práv dotčených osob. Vyjadřují přesvědčení o výjimečnosti projednávané věci, pročež se žalobci uplatněná námitka promlčení hrubě příčí dobrým mravům a současně je výrazem zneužití práva na úkor dovolatelů, vůči nimž se za dané situace jeví zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí doby jako nepřiměřeně tvrdý postih (k tomu odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 – uvedené nálezy jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Nastiňují rovněž variantu, že by jimi uplatněný nárok vůbec nebyl promlčen, neboť až dne 4. 11. 2013 se fakticky dozvěděli o tom, že jim žalobci předmětných 400.000,- Kč nevrátí (soudní řízení přitom bylo zahájeno dne 13. 10. 2013). Dále připomínají možnost dovolávat se práva i po uplynutí promlčecí lhůty zakotvenou v ustanovení §617 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 89/2012 Sb.“). V neposlední řadě zmiňují porušení jejich práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci vyjádřili nesouhlas s podaným dovoláním. Předně zdůrazňují nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasí však ani s míněním dovolatelů o existenci tak výrazných skutečností a okolností, které by odůvodňovaly kvalifikovat námitku promlčení, vznesenou žalobci vůči protipohledávce žalovaných, jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. 3. 2018 (srovnej čl. II, bod 2.
a contr. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení vymezené otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud opakovaně dospěl k závěru, že u práva na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá (resp. desetiletá). Počátek promlčecích dob podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 obč. zák. je pak upraven odlišně. Počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na to, zda druhá promlčecí doba ještě neuplynula. Jinými slovy řečeno, právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 319/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2284/2010 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ; v literatuře Švestka, J. in: Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 2. vyd. Praha: C. H. Beck 2009, s. 609).
Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.), je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99), a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006). Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný
o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 877/2001).
Nejvyšší soud rovněž ustáleně judikuje, že objektivní tříletá promlčecí doba počíná běžet od okamžiku, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, přičemž bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016).
Argumentaci dovolatelů o případném nepromlčení uplatněného nároku s ohledem na získání vědomosti o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení až dne 4. 11. 2013 nelze přikládat jakoukoliv relevanci, neboť bezdůvodné obohacení vzniklo již samotným přijetím plnění žalobci. Navíc moment získání vědomosti o určité právně významné skutečnosti mající například vliv na běh zákonných lhůt je otázkou skutkovou, kterou dovolací soud - vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení – nemůže přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K použití korektivu dobrých mravů podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze pak v obecné rovině uvést, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě uzavřít, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
Judikatura dovolacího soudu též formulovala a odůvodnila závěr, podle něhož dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
V nyní projednávané věci však zjevně nejde o výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, že v dané věci nebyly prokázány žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o zneužití práva vznést námitku promlčení žalobci ve vztahu k nároku uplatňovanému žalovanými, ani objektivní příčiny, které by bránily žalovaným uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti žalobcům včas. Rovněž se nepodává, že by jednání žalobců vykazovalo znaky šikanózního jednání. Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu za zcela přiměřené. Jestliže dovolatelé polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem na podkladě námitek směřujících do skutkových zjištění, pak se sluší připomenout, že skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za zjištěného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, a nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, neboť napadené rozhodnutí naplňuje uvedenými nálezy zdůrazňovaný ústavní požadavek spravedlivého řešení sporů. Úsudek odvolacího soudu je podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují vyslovit závěr o nikoli nemravné námitce promlčení. Odkaz dovolatelů na zmíněné nálezy Ústavního soudu je nepřípadný v tom smyslu, že tyto nálezy nemohou přinést odpověď na otázku, zda prokázané skutkové okolnosti v nyní posuzovaném případě umožňují konstatovat rozpor věci s dobrými mravy, jelikož konkrétní závěr, jehož přezkum dovolacím soudem je namístě pouze v případě jeho zjevné nepřiměřenosti, v uvedeném směru diktují individuálně dané okolnosti každého případu.
Pokud dovolatelé na podporu svých tvrzení uvádí, že ustanovení §617 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb. zakotvuje oproti dosavadnímu zákonu č. 40/1964 Sb. benevolentnější právní úpravu započtení pohledávek, pak nezbývá než dodat, že pro způsobilost pohledávek k započtení je podle ustanovení §3028 odst. 3, věty první, zákona č. 89/2012 Sb. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016 – fakt, že
v citovaném judikátu byla řešena problematika závazků smluvních, zatímco pohledávky namítané k započtení žalovanými mají původ v právní skutečnosti mimosmluvní, nezakládá podle dovolacího soudu relevantní odlišnost, jež by činila právě uvedený závěr v řešené věci neaplikovatelným).
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelů ohledně porušení jejich práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Žalovanými uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelů týkající se porušení jejich ústavně zaručených práv ze strany odvolacího soudu nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelé ohledně ní nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že směřuje-li dovolání proti té části rozhodnutí, kterou odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pak v uvedeném rozsahu není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 objektivně - ze zákona - přípustné.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaných není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu