ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3297.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3297/2019-456
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně B. R. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 103/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. dubna 2019, č. j. 8 Co 92/2019-425, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.182,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem výrokem I. rozsudku ze dne 30. 4. 2019, č. j. 8 Co 92/2019-425, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 1. 2019, č. j. 10 C 103/2018-386 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření specifikované smlouvy o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), se žalobkyní, která je oprávněnou osobou ve smyslu §4 tohoto zákona a která má na základě vyjmenovaných rozhodnutí správních orgánů nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za pozemky jí v restituci z důvodu existence překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě nevydané, a to pozemků v obci XY, k. ú. XY parc. č. XY a v obci a k. ú. XY parc. č. XY a kterým bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 82.206,92 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny] a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 42.112,60 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování, včetně znaleckých posudků, mj. zjistil, že cena označených pozemků nárokovaných žalobkyní (§11a odst. 1 zákona o půdě) jakožto pozemků náhradních za pozemky, které jí nebylo možno vydat pro zákonnou překážku, stanovená znaleckými posudky Ing. Zdeňka Garlíka činí 2.013.328 Kč, a je tedy nižší, než žalobkyní uplatněná část jejího restitučního nároku ve výši 2.278.261,49 Kč, že všechny tyto pozemky jsou ve vlastnictví státu, a příslušnost s nimi hospodařit má Státní pozemkový úřad. Žalovaná sice tvrdila důvody, pro které by některé z pozemků mohly být nezpůsobilé převodu [konkrétně, že „pozemky parc. XY v k. ú. XY tvoří dle územního plánu územní rezervu - změna na lesní plochy, že u pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je dle územního plánu evidována změna plochy na lesní, že u pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je dle části územního plánu na části LBK i veřejně prospěšné opatření, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dle územního plánu plochou veřejně prospěšného opatření WU-01-lokální biocentrum a z převodu je vyloučen podle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“), a je též určen pro změnu na plochy lesní, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je částečně zastavěn skleníkem a je funkčně spojen s nemovitostí na sousedním pozemku parc. č. st. XY, který je ve vlastnictví třetí osoby, a že ohledně pozemku parc. č. XY uplatnili vlastníci sousedního pozemku parc. č. XY právo na nárokový převod“], avšak ani na výzvu soudu ani na základě řádného poučení neoznačila ani nepředložila k prokázání těchto svých tvrzení žádné důkazy. Soud z vlastní činnosti nezjistil existenci možných překážek převoditelnosti pozemků ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., resp. že se jedná o pozemky vhodné a zařaditelné do veřejné nabídky, neboť se nejedná o historický majetek církví, nebyl k nim uplatněn restituční nárok, nejde o národní přírodní památku ani součást vojenského újezdu a nejedná se o pozemky určené k zástavbě zemědělskými nebo veřejně prospěšnými stavbami nebo dopravní infrastrukturou. Žalobkyní požadované pozemky proto shledal vhodnými k převodu a jen dodal, že případné nakládání s nimi třetími osobami bez právního důvodu jako s vlastními není překážkou k jejich převodu a že stejně tak vydání pozemku nebrání fakt, že je součástí územní rezervy pro změnu na lesní plochu.
Odvolací soud k námitce žalované uplatněné v odvolání, že převoditelnost pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY vylučují veřejně prospěšná opatření, že převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY brání nároková žádost manželů S., že pozemek parc. č. XY je funkčně spojen s domem ve vlastnictví třetí osoby a že soud prvního stupně zjistil skutkový stav neúplně, když neprovedl důkaz k prokázání nemožnosti převodu předmětných pozemků, konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro právní posouzení žalobou uplatněného nároku a že zjištěné skutečnosti mají oporu v provedeném dokazování, přičemž zdůraznil, že žalovaná ani v jenom z jejích vyjádření ve věci a ani při ústním jednání u soudu prvního stupně dne 9. 1. 2019 žádné důkazy neoznačila a nenavrhla, jen zcela obecně uvedla, že „by její krajské pracoviště mělo k věci dožádat nějaké listiny od třetích osob a orgánů“. Protože odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným, dle §219 o. s. ř. jej potvrdil.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jež má ve smyslu §237 o. s. ř. za přípustné k řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) „zda jsou náhradní pozemky vhodné k převodu za situace, kdy nejsou nebo nebudou zemědělsky obhospodařovatelné“, a dále 2) „zda náklady řízení ve sporech o nahrazení projevu vůle mají být stanoveny v souladu s §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, nebo dle §8 odst. 1 advokátního tarifu“. K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že žalobkyní nárokované pozemky nejsou jako náhradní vhodné, neboť nebudou a nemohou sloužit k zemědělským účelům, nýbrž že je pravděpodobné, že jí byly požadovány se spekulativními záměry, že nelze očekávat, že by je mohla do budoucna volně užívat a že tak nedojde k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě. Konkrétně jde o to, že v dovolání označené pozemky v k. ú. XY (celkem 25) tvoří rezervu pro pozemkové úpravy, přičemž pozemek parc. č. XY je „nad to údajně dle územního plánu dotčen veřejně prospěšným opatřením“ [a je tedy vyloučen z převodu pro překážku dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. ], že pozemky parc. č. XY v k. ú. XY „tvoří dle územního plánu územní rezervu RP4“, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je dle územního plánu dotčen veřejně prospěšným opatřením WU-01 (lokálním biocentrem k založení), a je tedy vyloučen z převodu pro překážku dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., přičemž i on tvoří rezervu pro pozemkové úpravy, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY „je údajně z části zastavěn (zřejmě skleníkem) a je rovněž funkčně spojen se sousední nemovitostí č. st. XY, která je ve vlastnictví třetí osoby“, že k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY „bylo žádostí 82240 uplatněno právo na nárokový převod manžely S., jímž patří sousední nemovitost p. č. st. XY, která je s předmětným pozemkem funkčně spojena“, přičemž „dle územního plánu obce je částečně řazen jako plocha bydlení a částečně jako plocha veřejných prostranství“, navíc je funkčně spjat s domy č. p. XY (obhospodařovaná zahrada), že u pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je dle územního plánu evidována změna na plochy lesní a že tvoří rezervu pro pozemkové úpravy a že pozemek parc. č. XY tvoří dle územního plánu územní rezervu RP06 (změna plochy na lesní). K uvedené otázce dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a na usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, přičemž soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly jejími námitkami z hlediska otázky, zda jsou označené pozemky zemědělsky obhospodařovatelné, a tudíž zda jsou k převodu vhodné.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto. Poukázala na to, že v jejím případě jde již o deváté dovolání žalované ve věci uspokojování jejího restitučního nároku, že v něm uplatnila jen skutková tvrzení, k nimž opětovně (stejně jako před soudy obou stupňů) nepředkládá žádné důkazy, přičemž její tvrzení o tom, že pozemky nejsou zemědělsky obhospodařovatelné, je nepravdivé, a urážlivé pak je její tvrzení, že pozemky „byly požadovány se spekulativními účely“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud podotýká, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci, pročež skutkové závěry učiněné v nalézacím řízení nepodléhají dovolacímu přezkumu a jejich případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu tohoto ustanovení však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co do měřítek dovolatelkou (znovu) zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem za zjištěného skutkového stavu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí), jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní
- nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované České republiky jako jeho nástupkyně - byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Překážkou vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb - areál jako funkční celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Ohledně pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, které byly předmětem odvolacího řízení a nyní i dovolacího řízení, bylo již v řízení před soudem prvního stupně ze znaleckých posudků znalce Ing. Zdeňka Garlíka zjištěno, že všechny tři jsou zemědělsky obhospodařovány, že v územním plánu jsou zařazeny jako zemědělské, že pozemek parc. č. XY je součástí většího pole, že je na něm umístěna kolna, část rozpadlého plotu a několik okrasných a ovocných stromů a že jen jeho malá část je užívána třetí osobu jako zahrada za domem č. p. XY v jejím vlastnictví. O překážku vydání pozemku parc. č. XY ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se tudíž jednat nemůže, neboť existence stavby, která by bránila jeho převodu, na něm či na jeho části zjištěna nebyla, a z hlediska jeho umístění jde jen o souvislost prostorovou se sousedními nemovitými věcmi, která žádný význam z hlediska vhodnosti převodu tohoto pozemku nemá, když ze znaleckého posudku současně vyplývá, že mezi označeným pozemkem a domem č. p. XY se nachází pozemek parc. č. XY; navíc je otázkou, zda třetí osoba užívá část pozemku parc. č. XY oprávněně či nikoliv. Jestliže pak ohledně dalších dvou pozemků nebylo v řízení zjištěno naplnění výluky jejich převodu dle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., dle kterého platí, že podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření, a žalovaná ke svým tvrzením v tomto ohledu žádné důkazy ani po výzvě a po poučení soudu neoznačila, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že by z hlediska vhodnosti převodu těchto pozemků rozhodl - za zjištěného skutkového stavu věci - v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. O výluku uvedenou v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., jak dovolatelka nesprávně namítá, se v případě těchto pozemků nejedná. Nelze tak dovodit, že by nějaká konkrétní překážka bránila zemědělskému využití těchto tří označených pozemků.
Pokud jde o pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, bylo již soudem prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Garlíka zjištěno, že je užíván jako část zahrady se záhony za domy č. p. XY a že dle územního plánu je zařazen jako plocha bydlení v rodinných domech. Tvrdí-li dovolatelka opětovně v dovolání (stejně jako před soudy obou stupňů), že k tomuto pozemku uplatnili vlastníci sousedního pozemku parc. č. st. XY manželé S. „právo na nárokový převod“, pak je třeba poukázat na to, že žalovaná v řízení před soudy nižších stupňů blíže nespecifikovala, podle jakého právního předpisu měla být tato jí tvrzená žádost podána, tedy, zda podle již (od 1. 1. 2013) zrušeného zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákon č. 95/1999 Sb.“), či dle zákona č. 503/2012 Sb. Zákon o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019, sice stanoví v §11a odst. 12, že smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, přičemž v poznámce 13c) pod čarou odkazuje např. na §5 zákona č. 95/1999 Sb., avšak nevyšlo-li v řízení najevo a žalovaná to ani nedoložila, že manželé S. jsou oprávněnými uživateli pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jak vyžadoval §5 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb. a jak stanoví i §10 zákona č. 503/2012 Sb. (nazvaný převod zemědělského pozemku na žádost obce, kraje, jeho oprávněného uživatele nebo vlastníka stavby, která se na pozemku nachází), nelze již z tohoto důvodu posoudit, zda se ze strany manželů S. jedná o žádost nárokovou, jak žalovaná tvrdí, či nikoliv, a tedy, že by označený pozemek coby náhradní nebyl k převodu na žalobkyni vhodný.
Pokud dovolatelka namítá, že jí v dovolání označené pozemky v k. ú. XY (celkem 25) tvoří rezervu pro pozemkové úpravy, pak tuto námitku uplatnila až v dovolání, a jde tak o nepřípustnou novotu ve smyslu §241a odst. 6 o. s. ř.
Otázkou dovolatelky ad 2) se dovolací soud zabývat nemohl, neboť přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů, je výslovně vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalované, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí (§243 o. s. ř.), jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu