ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3382.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3382/2019-359
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) L. P. , narozena XY, bytem XY a b) L. J. K. , narozen XY, bytem XY, a c) R. W. K. , narozen XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Divadelní 1052/16, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Slovenská republika – Ministerstvo financí Slovenské republiky , identifikační číslo osoby 001 51 742, se sídlem v Bratislavě, Štefanovičova 5, Slovenská republika, o zaplacení částky 999 830 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 2/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019, č. j. 4 Cmo 4/2019-331, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni rovným dílem zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává žádnému z těchto účastníků.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 65 C 2/2013-323, jímž soud prvního stupně pro nezaplacení soudního poplatku zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 999 830 000 Kč. Tohoto obnosu se žalobci domáhali na podkladě tvrzení, že jejich právnímu předchůdci byly podle dekretu prezidenta republiky č. 8/1945 Sb., o věnování nemovitostí Svazu sovětských socialistických republik jako projev díků (dále jen „dekret č. 8/1945 Sb.“), odňaty nemovitosti zapsané ve vložce č. 929 pozemkové knihy pro katastrální území XY (dále i jen „předmětné nemovitosti“), aniž by mu byla vyplacena náhrada, předpokládaná i ustanovením §4 dekretu č. 8/1945 Sb. (dané ustanovení vyhrazovalo tuto otázku „pozdější zákonné úpravě“). V nepřijetí právní úpravy týkající se nároků na náhradu za odňatý majetek shledávají žalobci nesprávný úřední postup, v jehož důsledku jim vznikla majetková újma, o jejíž kompenzaci usilují tímto řízením (sami kvalifikujíce uplatněný nárok jako náhradu škody); přitom poukazují i na restituční charakter žaloby (odůvodňujíce zde svůj nárok odkazem na ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb.). Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že na takto vymezený nárok nedopadá žádné ze zákonných osvobození od soudního poplatku podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 19. 6. 2008 (dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“), jež je rozhodné pro toto řízení. Uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. (nejde o řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem), ani pod ustanovení §11 odst. 2 písm. i) nebo j) tohoto zákona (dle nichž je od poplatku osvobozen navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození, resp. navrhovatel uplatňující nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích). Protože žalobcům nebylo přiznáno ani individuální osvobození od soudních poplatků pro jejich poměry a vyměřený soudní poplatek ani v soudem dodatečně určené lhůtě nezaplatili, odvolací soud jako ve výroku věcně správné potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení (odůvodněné i odkazem na ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. v rozhodném znění).
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále též jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Odvolacímu soudu vytýkají, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že na řízení o podané žalobě nedopadá zákonem stanovené (věcné či osobní) osvobození od soudních poplatků; dovozují, že se na řízení vztahuje (věcné) osvobození od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., jelikož žalobci v dané věci uplatňují nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, jenž spočíval v legislativním neprovedení §4 dekretu č. 8/1945 Sb. (dané ustanovení deklarovalo právo vlastníků dekretem dotčených nemovitostí na náhradu za odnětí vlastnického práva) příslušnými ministerstvy (financí, spravedlnosti, vnitra a zahraničních věcí; srov. §5 dekretu). Podle mínění žalobců se osvobození podle odkazovaného ustanovení vztahuje netoliko na řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž na jakýkoliv nárok na náhradu škody způsobené veřejnou mocí. Podle názoru dovolatelů přichází do úvahy i aplikovatelnost ustanovení o (osobním) osvobození od soudních poplatků z důvodu restituční povahy věci, má-li jimi uplatněný nárok na náhradu za odňaté nemovitosti svůj původ v ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb.; nebylo-li dané ustanovení, podle něhož měli vlastníci dotčených nemovitostí nárok na náhradu za jejich odnětí, provedeno předpisy ministerstev a náhrada je žalobcům (a jejich právním předchůdcům) v důsledku legislativní nečinnosti odpírána po dobu delší sedmdesáti let, je třeba na žalobu nahlížet jako na „žalobu svého druhu“ (analogicky zde poukazují §29 zákona č. 229/1991 Sb. a na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, jenž z důvodu prodlení zákonodárce s přijetím právní úpravy církevních restitucí aproboval postup církevních právnických osob při uplatňování restitučních nároků „žalobou svého druhu“). Přitom dovolatelé zpochybňují i věcnou příslušnost Městského soudu v Praze, jenž danou věc projednal a rozhodl jako soud prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) zastoupenými advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není sporu o tom, že pro otázku, zda na žalobce dopadá věcné nebo osobní osvobození od soudních poplatků, jsou rozhodující skutková tvrzení obsažená v žalobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 574/2017, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12); je tomu tak proto, že žalobce jako pán sporu (dominus litis) vymezí předmět občanského soudního řízení žalobním petitem a právně relevantními skutečnostmi, na nichž svůj nárok zakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 380/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014).
V nyní posuzované věci tudíž odvolací soud jednal konformně s rozhodovací praxí dovolacího soudu, zabýval-li se otázkou, zda žalobci uplatněný nárok – vymezený žalobními tvrzeními a žalobním petitem – lze subsumovat pod některé z ustanovení o zákonném osvobození od soudních poplatků, přičemž jako v úvahu připadající logicky identifikoval právě ustanovení §11 odst. 1 písm. g), odst. 2 písm. i) a j) zákona č. 549/1991 Sb. (v rozhodném znění). Dovolatelé nyní napadají závěr odvolacího soudu, že na jimi uplatněný nárok žádné ze zákonných osvobození od soudních poplatků nedopadá.
Přitom nelze přijmout tu argumentaci dovolatelů, že věcné osvobození od soudních poplatků obsažené v ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. je spjato netoliko s nároky uplatněnými podle zákona č. 82/1998 Sb. a že je lze aplikovat i na jiné nároky na náhradu škody proti státu, byla-li způsobena při výkonu veřejné moci. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není totiž pochyb, že dotčené ustanovení se dotýká právě a jen řízení, v nichž je uplatňován nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018), čemuž ostatně odpovídá i formulace příslušného ustanovení, která doslovně reflektuje pojmy použité v zákoně č. 82/1998 Sb.
Aniž by se pak dovolací soud zabýval otázkou, zda nároky vlastníků dotčených nemovitostí na náhradu zakotvené v ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb. měly být upraveny zákonnými nebo podzákonnými předpisy, uvádí, že závěr odvolacího soudu, podle nějž žalobci nejsou osvobozeni od soudního poplatku dle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., neprotiví se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť žalobci vymezený nárok na náhradu škody není subsumovatelný pod právní úpravu provedenou zákonem č. 82/1998 Sb.
A to i s ohledem na tu rozhodovací praxi, jíž dovolací soud již dříve současně dovodil, že normotvorná činnost nebo nečinnost orgánu veřejné moci nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, přičemž tyto závěry se prosadily jak ve vztahu k normotvorné činnosti zákonodárné moci, tak i ve vztahu k podzákonné normotvorné činnosti výkonné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod číslem 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod číslem 36/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 486/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2547/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 4950/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1893/2008). Neprovedení ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb. (resp. nepřijetí navazující zákonné úpravy) nemůže být proto nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. a žalobci nemohou být osvobozeni od soudních poplatků podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb.
Ostatně, okruh tvrzených okolností, z nichž žalobci dovozují uplatněný nárok, by nebylo lze zákonu č. 82/1998 Sb. podřadit i proto, že „odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem“ (cit. §36, věta první, zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž v dané věci tvrzená újma i její vznik připínají se k okolnostem nastalým již v poválečném období, nikoliv za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. Přitom jakkoliv nelze uvažovat o tom, že by se (za předpokladu akceptace dovolateli předestřeného výkladu dekretu č. 8/1945 Sb., že úprava náhrady za odňaté nemovitosti měla být provedena podzákonnými předpisy) na příslušná ministerstva i v dnešní době vztahovala, tedy stále trvala povinnost provést ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb. (a že by jejich současná nečinnost byla nesprávným úředním postupem), jelikož není možno odhlédnout od skutečnosti, že přijetím restitučních předpisů v polistopadovém období bylo v podstatě legalizováno „vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními“ a že přijetí restitučních zákonů bylo beneficiem státu, neboť Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby byl dotčený majetek vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Proto se podle ustálené rozhodovací praxe nelze domáhat nápravy minulých majetkových křivd mimo (věcně, časově a osobně vymezený) rámec restitučního zákonodárství (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3699/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1567/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2563/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15, ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, nebo ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17). Ministerstva proto již v polistopadovém období ani nemohla vydat předpisy k provedení dekretu č. 8/1945 Sb., neboť bylo na zákonodárci, které křivdy a jakým způsobem se rozhodne zmírnit.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelů, že jim jako navrhovatelům svědčí osobní osvobození od soudních poplatků z důvodu, že v daném řízení uplatňují restituční nárok přímo plynoucí z ustanovení §4 dekretu č. 8/1945 Sb., případně že jde o „žalobu svého druhu“ (analogicky podle závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09), jež vystihuje otázku, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona, ze zcela jasné (výkladu nevyžadující) dikce právního předpisu a nevzbuzuje tak v aplikační praxi výkladové obtíže (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 32 Cdo 709/2014, ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 915/2016, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1814/2018, nebo usnesení ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1115/2018; dále přiměřeně srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, nebo rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011). Osobní osvobození od soudních poplatků ve věcech restitučních je obsaženo v ustanoveních §11 odst. 2 písm. i) a j) zákona č. 549/1991 Sb., podle nichž byl osvobozen „navrhovatel v řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v těchto předpisech zakotven nárok na osvobození“ (písm. i/), resp. „navrhovatel, který uplatňuje nároky podle zákona o mimosoudních rehabilitacích“ (písm. j/). Dovolatelé přitom nenamítají, že by uplatňovali nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (a takový závěr nepodává se ani z žalobních tvrzení – k tomu srov. již shora citovanou judikaturu kladoucí důraz na okruh tvrzení obsažených v žalobě i z hlediska naplnění předpokladů pro věcné či osobní osvobození od soudních poplatků). Ustanovení §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb. v rozhodném znění na žalobce nedopadá již proto, že v dekretu č. 8/1945 Sb. (jenž postup pro uplatnění nároku na náhradu za odňatý majetek ani neupravuje) není zakotven nárok na osvobození navrhovatelů od soudních poplatků. Ovšem ani k poplatkovému osvobození „žaloby svého druhu“ podle §4 dekretu č. 8/1945 Sb. pak dotčená ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. v rozhodném znění žádný podklad neposkytují.
Námitka, jíž pak dovolatelé zpochybňují věcnou příslušnost soudu v dané věci, vystihuje vadu řízení, přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). K dané námitce sluší se dodat, že pokud v dané věci bylo o věcné příslušnosti soudu rozhodnuto postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012, č. j. Ncp 1160/2012-109, jak plyne z obsahu spisu, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu nastolena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, sen. zn. 29 ICdo 89/2017, a tam odkazovaná rozhodnutí).
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky dle §237 o. s. ř.) naplněny nebyly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy náklady žalované 1) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). Žalované 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ) .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu