ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3486.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3486/2019-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1 , identifikační číslo osoby: 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovité věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 64/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. 4 Co 166/2017-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2017, č. j. 11 C 64/2015-117, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 3934/1 v k.ú. České Budějovice 7 a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 2. 10. 2015, č. j. SPU 384946/2013/R1629/RR10875; změněn byl rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku pod bodem II jen co do výše přiznaných nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za nesprávné považuje dovolatelka zejména řešení otázky o povaze předmětného pozemku, jenž byl dle jejího mínění k rozhodnému okamžiku (tj. k 24. 6. 1991) zemědělskou nemovitostí ve smyslu §2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), bylo-li (dle přesvědčení dovolatelky) provedenými důkazy najisto prokázáno, že k rozhodnému dni byl pozemek (alespoň částečně) zemědělsky obhospodařován. Z tohoto následně dovozuje, že jí měl být předmětný pozemek (jako zemědělský) vydán jí uplatněným postupem (tj. v řízení u pozemkového úřadu, resp. v na něj navazujícím řízení dle části páté občanského soudního řádu). Opačné, odvolacím soudem přijaté konkluze považuje za formalistické, dovolávajíc se přitom i zásady ex favore restitutionis.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) reflektoval konstantní judikaturu interpretující vposled označené ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v §1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb., potažmo §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 334/1992 Sb.“), a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo jeho usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016).
Z právě řečeného je zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srov. zejména §1 zákona č. 53/1966 Sb. a §1 zákona č. 334/1992 Sb.). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona č. 229/1991 Sb., vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.
Od závěrů shora citované judikatury se odvolací soud při posouzení povahy sporného pozemku, tj. otázky zda sporný pozemek je zemědělskou nemovitostí ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., neodchýlil, zkoumal-li jednak to, jak byl předmětný pozemek evidovaný v katastru nemovitostí (formální znak), jakož se zabýval i tím, zda byl k rozhodnému dni zemědělsky obhospodařován (materiální znak). U vposled uvedené otázky pak odvolací soud vycházel též z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62745/2018-MZE-11182, z nějž se podává, že tento pozemek ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991) nesplňoval podmínky §1 odst. 1 zákona o půdě (tj. nebyl půdou, která tvořila zemědělský půdní fond nebo do něj náležela – srov. §1 odst. 1 písm. a/ zákona o půdě), své rozhodnutí však primárně založil na tom, že žalobkyně v této otázce neunesla břemeno důkazní (ač o něm a následcích jeho neunesení byla řádně poučena podle §250d, §119a odst. 1 ve spojení s §205a o. s. ř.), jestliže neoznačila žádné relevantní důkazy k prokázání skutečnosti, že sporný pozemek byl k rozhodnému datu (24. 6. 1991) zemědělsky obhospodařován. A tudíž správně neshledal naplnění obou předpokladů pro závěr, že sporný pozemek k rozhodnému dni patřil do zemědělského půdního fondu.
S ohledem na právě uvedené, stávají se tak bezcenné ty námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím se s ohledem na evidenční stav části (nerozhodno jak velké) sporného pozemku v katastru nemovitostí jako – orná půda, snaží prosadit závěr o tom, že předmětný pozemek jen proto přináležel do zemědělského půdního fondu, a byl tudíž (k rozhodnému dni) zemědělským pozemkem ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., jelikož naplnění formálního znaku (evidenčního stavu v katastru nemovitostí) nemůže samo o sobě vést k závěru o tom, že sporný pozemek byl k rozhodnému dni zemědělskou nemovitostí ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je-li zapotřebí naplnění znaků obou (formálního i materiálního).
Též nelze přehlédnout, že na nesprávné právní posouzení, jde-li o dovolatelkou zpochybňovaný závěr o tom, že sporný pozemek není zemědělskou nemovitostí ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. dovolatelka usuzuje prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud, jenž neměl za prokázané, že by ten byl k rozhodnému dni zemědělsky obhospodařován. Jde tedy o argumentaci, kterou není možno podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle §214a odst. 1 o. s. ř., přičemž samotné hodnocení důkazů soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani další námitky dovolatelky (že soudy neprovedly jí navržené důkazy), jež vystihují vady řízení (v procesu dokazování), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012); naznačovanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí.
K argumentaci dovolatelky, zda má či nemá být posuzována funkční souvislost předmětného pozemku s jinými jí vlastněnými nemovitostmi (§7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) i v těch případech, kdy právo hospodaření k nemovitostem zemědělské povahy reálně vykonává jiný subjekt než zákonem zásadně předpokládaný, nezbývá než dodat, že na takových právních závěrech rozsudek odvolacího soudu potvrzující zamítnutí návrhu žalobkyně z důvodu nezemědělské povahy požadovaného pozemku nezávisí, pročež se námitkami orientovanými naznačeným směrem Nejvyšší soud, jehož činnost spočívá v revizi rozhodnutí odvolacího soudu, zabývat nemůže. V tomto směru není podstatné, že i takové úvahy, byť „nad rámec“ relevantních důvodů, učinil soud prvního stupně, pročež tyto jeho závěry – pro rozhodnutí o zamítnutí návrhu zjevně nadbytečné a bezcenné – odvolací soud již ani neprověřoval. Je-li účelem dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování odvolacích soudů, nikoli podávání teoretických rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzovaného sporu, nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelkou předestírané otázce věnovat (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1121/2018, a v něm uváděná rozhodnutí). K řečenému lze dodat, že brojí-li pak žalobkyně proti úsudku vyřčenému soudem krajským, jakožto soudem prvního stupně, opomíjí, že Nejvyšší soud, povolán k přezkumu pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se odvolací řízení končí (srov. §236 o. s. ř.), není funkčně příslušný k projednání takového dovolání (k tomu srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Sluší se poznamenat, že uplatnění principu ex favore restitutionis , na nějž dovolatelka také poukázala, opakovaně akcentovaný nejenom judikaturou Ústavního soudu, nýbrž obsažený i v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., nemůže vést k důsledkům, jež by se příčily smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění).
Z uvedeného tedy vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného práva je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nezávisí na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Tím je odůvodněn i závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady účastníka řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu