ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.730.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 730/2019-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Náměšť na Hané , identifikační číslo osoby: 487 70 809, se sídlem v Náměšti na Hané, náměstí T. G. Masaryka 278, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) J. K. , narozenému XY, bytem XY, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 332/2015, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 69 Co 95/2017-159, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2016, č. j. 12 C 332/2015-54, jímž bylo určeno, že vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY je druhá žalovaná (Česká republika) – výrok I; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).
Takto soudy nižších stupňů rozhodly o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), uzavírajíce, že předmětný pozemek představuje původní majetek církve (v rozhodném období byl ve vlastnictví „Nadace ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech“, jež byla součástí římskokatolické církve a byla později sloučena s žalobkyní, coby oprávněnou osobou dle §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) a na prvního žalovaného byl převeden v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů a k půdě jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) – kupní smlouvou uzavřenou dne 23. 11. 2011 s Pozemkovým fondem České republiky, jež je proto absolutně neplatná (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním druhá žalovaná, spatřujíc přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka týkající se povahy předchůdkyně žalobkyně, potažmo její kontinuity a právního nástupnictví) a že rozhodnutí současně spočívá i na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené (lze-li zjištěné nedostatky, týkající se právního nástupnictví oprávněné osoby, překlenout poukazem na princip ex favore restitutionis ). Za nesprávný, rozporný s odkazovanou judikaturou, považuje dovolatelka i způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou možného prolomení účinků blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat toliko z důvodů vymezených v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
K dovolatelkou nastolené otázce sluší se předeslat, že ve sporu o určení vlastnického práva státu podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016).
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu – jde-li o jím současně řešenou otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. – je primárně založen na zjištění, že tvrzená předchůdkyně žalobkyně (coby vlastnice předmětného majetku, jež utrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období) – „Nadace ku zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech“ (dále jen „Nadace“) – byla (byť jako osoba nadačního typu) součástí římskokatolické církve, tedy osobou naplňující definiční znaky dle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Ryze subsidiárně – se zřetelem na obecný (podpora církve) i specifický účel nadace (zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech a kostela, tj. k duchovním účelům) – odvolací soud dodává, že posuzovaná nadace byla by eventuelně zařaditelná i do množiny tzv. podpůrných právnických osob ve smyslu §3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb.
Napadeným rozsudkem se tak odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu připouštějící existenci tzv. historických církevních právnických osob, včetně právnických osob nadačního typu (v nichž se také historicky projevovala činnost církví), kdy právní existence a kontinuita těchto osob nebyla nutně podmíněna ani jejich registrací či evidencí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, vydaný v této věci, nebo tam citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod číslem 177/2013 Sb., bod 194, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněný pod číslem 242/2010 Sb., bod 55). Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci v žádném veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., je vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017; z odborné literatury srov. komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015).
Dovolatelčiny námitky směřující ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o právní povaze Nadace (potažmo povaze jí vlastněného majetku) jako právnické osoby zřízené či založené jako součást registrované církve (namítá-li dovolatelka, že skutečnosti v tomto směru žalobkyně s potřebnou jistotou neprokázala) nemohou založit přípustnost dovolání (nejde o uplatněné způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů a k revizi úvah soudů nižších stupňů, jež pohybují se v rovině skutkových zjištění, podle účinné procesní úpravy povolán není (samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění).
V dané situaci pak není relevantní ani argumentace, jíž se dovolatelka vymezuje vůči závěrům odvolacího soudu o kontinuitě (nástupnictví) žalobkyně s označenou Nadací. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu) v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti je soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí příslušného orgánu církve – s ohledem na ústavně zaručenou autonomii církví a náboženských společností (srov. článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) – vyloučen (skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím, osvědčuje sama církev či náboženská společnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, či ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96, či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05). Naproti tomu v případě právnické osoby, jež součást registrované církve nebo náboženské společnosti netvořila, otázka, zda k jejímu zániku s právním nástupnictvím osoby oprávněné ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. došlo v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoliv, naopak soudnímu přezkumu bezesporu podléhá (k soudnímu přezkumu kontinuity právnických osob srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, roč. 1999, sešit č. 9; k posuzování právního nástupnictví právnických osob srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4507/2011). K tomu znovu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016.
Uvádí-li pak odvolací soud, že posuzovaná Nadace – i se zřetelem na její specifický účel (zřízení samostatné duchovní správy v Loučanech a kostela, tj. k duchovním účelům) – byla by jinak zařaditelná do množiny tzv. podpůrných právnických osob ve smyslu §3 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., jde o závěr spíše subsidiární, na němž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (to spočívá primárně na posouzení, že Nadace byla součástí registrované církve). Případná polemika dovolatelky s touto úvahou odvolacího soudu, při současném zdůrazňování soudního přezkumu otázek spojených se zánikem a právním nástupnictvím osob stojích vně registrované církve, tudíž také nemůže založit přípustnost dovolání, neboť řešení této otázky se v poměrech účastníků neprojeví a na správnost rozhodnutí (jež je primárně založeno na zjištění, že Nadace byla tzv. historickou církevní právnickou osobou nadačního typu, tedy podřaditelnou kategorii osob dle §3 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.) nemůže mít žádný vliv (k problematice přípustnosti dovolání v případech, kdy je rozhodnutí založeno na více na sobě nezávislých důvodech, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016).
Nad rámec uvedeného – se zřetelem na argumentaci dovolatelky, jež zpochybňuje použití interpretačního principu ex favore restitutionis , jde-li o výklad pojmu „právní předchůdce oprávněné osoby“, jakožto zákonný předpoklad právní kvalifikace subjektu, uplatňujícího restituční nároky dle zákona č. 428/2012 Sb., coby osoby ve smyslu ustanovení §3 tohoto zákona oprávněné, lze pak odkázat i na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5344/2017, s nimiž je posouzení věci odvolacím soudem rovněž konformní.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovotelkou současně odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu (ze dne 16. 1. 2018) sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, v němž dovolací soud navázal na předchozí judikaturu, reprezentovanou zejména rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, vytýkaje soudům, že v jimi tehdy projednávané věci se v rozporu s touto judikaturou otázkou právní povahy předchůdkyně žalující oprávněné osoby (tedy tím, zda i ona splňovala by definiční znaky oprávněné osoby dle §3 zákona č. 428/2012 Sb.) vůbec nezabývaly; o takový případ v posuzované věci nejde. V kontradikci není napadený rozsudek ani s rozhodnutím „sp. zn. 314/96“, je-li jím snad dovolatelkou míněn rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 3 Cdon 314/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 9, poř. č. 91, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou oddělení majetku spolku, zřízeného podle zákona č. 134/1867 ř.z., o právu spolčovacím, od majetku jeho členů.
Napadeným rozsudkem se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe ani v otázce možné suspenze účinků blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., která – krom dobré víry nabyvatele – předpokládá i existenci dalších konkrétních, účastníkem v řízení tvrzených, okolností mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele v konkurenci s majetkovým zájmem církve (krom dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, nález ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17). Odvolací soud – jak vidno z odůvodnění jeho rozhodnutí – v posuzované věci přihlížel ke konkrétním okolnostem věci (maje přitom na zřeteli i možný dopad rozhodnutí do poměrů nabyvatele, uzavíraje však, že jeho podnikání – a to i s ohledem na celkovou výměru jím obhospodařovaných pozemků – nebude významně dotčeno), tedy učinil test proporcionality a jím přijatý závěr, že je nutno konstatovat prioritu majetkového zájmu oprávněné osoby před zájmem nabyvatele dotčených objektů, není nepřiměřený. A to i s přihlédnutím k tomu, že újma vzniklá prvnímu žalovanému plněním z neplatné smlouvy mezi jejími účastníky je v zásadě reparovatelná (zejm. prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení), zatímco nevydání konkrétního pozemku oprávněné osobě – v režimu zákona č. 428/2012 Sb. – by nebylo možno jakkoliv kompenzovat (jestliže mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady a oprávněné osobě nelze poskytnout ani náhradní pozemek). První žalovaný (nabyvatel) přitom rozsudek odvolacího soudu dovoláním ani nenapadá.
Z uvedeného vyplývá, že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť relevantní právní otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i praxí Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
Uvedený závěr implikuje nepřípustnost dovolání, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Třebaže pak dovolatelka výslovně uvádí, že dovolání podává i proti výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi dovolatelkou (druhou žalovanou) a žalobkyní, vůči tomuto výroku, jenž patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků, neboť dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a ostatním účastníkům, jež se k dovolání nevyjádřili, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem tohoto (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srovnej §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu