ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.1704.2017.4
sp. zn. 29 Cdo 1704/2017-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně APS MIP, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Celetná 988/38, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 05548292, zastoupené Mgr. Petrem Slepičkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalovanému M. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 101/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. srpna 2016, č. j. 7 Cmo 93/2016-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 19. července 2012, č. j. 20 Cm 101/2012-14, uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni (společnosti Credium, a. s.) směnečný peníz ve výši 6.670.108,91 Kč s 6% úrokem od 16. března 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 22.233,70 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 538.920 Kč.
Rozsudkem ze dne 18. března 2015, č. j. 20 Cm 101/2012-203, soud prvního stupně k námitkám žalovaného směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti ve výroku o věci samé (výrok I.), zrušil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit původní žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 559.196 Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, případně které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Odvolacímu soudu především vytýká, že o podaném odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti jeho zástupce, čímž zatížil řízení vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud podle dovolatele pochybil dále tím, že v poměrech dané věci neprojednal též námitky, které žalovaný vznesl proti směnečnému platebnímu rozkazu až po uplynutí třídenní lhůty běžící od doručení směnečného platebního rozkazu. Dovolatel v této souvislosti – poukazuje na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (uveřejněného pod číslem 369/2012 Sb.), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 1980/2014 – dovozuje, že námitky, které vznesl v průběhu řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu předtím, než nastala koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř., nelze považovat za opožděné.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Protože původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení ztratila výmazem z obchodního rejstříku právní osobnost (§185 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§19 o. s. ř.), Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. prosince 2018, č. j. 29 Cdo 1704/2017-405, podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno se společností APS MIP, s. r. o., kterou je (ve vztahu k právům ze sporné směnky, o něž v projednávané věci jde) nutné považovat za jejího právního nástupce.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
1/ K rozhodnutí v nepřítomnosti zástupce žalovaného.
Námitkou, podle které byla dovolateli v průběhu odvolacího řízení nesprávným postupem odvolacího soudu (odporujícím podle dovolatele ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř.) odňata možnost jednat před soudem, dovolatel vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ K možnosti projednat námitky uplatněné po uplynutí (třídenní) lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006, a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
V poměrech dané věci přitom na výše uvedených závěrech nemůže (oproti mínění dovolatele) nic změnit ani okolnost, že po vydání směnečného platebního rozkazu Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/12 zrušil ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř. v části týkající se délky lhůty (tři dny) k podání námitek proti směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu.
Nejvyšší soud již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, uveřejněném pod číslem 47/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého platí, že byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.
Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 se podává, že třídenní námitkovou lhůtu shledal Ústavní soud nepřiměřenou (tudíž neústavní) pouze v případech, kdy je směnka uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou – aniž by bylo spravedlivé to od nich očekávat – vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři a reflektovat tak případná rizika pro ně z něj plynoucí (tj. ve spotřebitelských vztazích).
Vzhledem k tomu, že dovolatel v projednávané věci nevystupoval jako spotřebitel, je již z tohoto důvodu zřejmé, že třídenní námitková lhůta, kterou měl k dispozici, nepředstavovala (nemohla představovat) takový zásah do jeho ústavně garantovaných základních práv, který by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí (směnečného platebního rozkazu) Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013, ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4257/2013, ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 6046/2016, a ze dne 19. září 2018, sp. zn. 27 Cdo 622/2018, včetně tam obsažených odkazů na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13, a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2019
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu