ECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.4409.2017.1
sp. zn. 29 Cdo 4409/2017-1052
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v konkursní věci dlužníka Tamarillo, a. s. , se sídlem v Praze 4, Pod Děkankou 1694/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26179814, zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00, o návrhu věřitelů a/ M. K. , narozeného XY, bytem XY, b/ I. K. , narozené XY, bytem XY, a c/ P. K. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437/4, PSČ 500 02, na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 K 35/2003, o dovolání navrhujících věřitelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2016, č. j. 2 Ko 55/2015-959, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Navrhující věřitelé a/ až c/ jsou povinni zaplatit dlužníku na náhradě nákladů dovolacího řízení každý částku 1.371,33 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce dlužníka Mgr. Luboše Havla.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 10. června 2004, č. j. 40 K 35/2003-282, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) k návrhu věřitelů a/ M. K., b/ I. K. a c/ P. K. prohlásil konkurs na majetek dlužníka Tamarillo, a. s. (bod I. výroku), ustavil správce konkursní podstaty a vyzval věřitele k přihlášení pohledávek (bod II. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. června 2005, č. j. 2 Ko 132/2004-344, zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 10. června 2004 (jako nepřezkoumatelné) a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
[3] Usnesením ze dne 20. října 2006, č. j. 40 K 35/2003-565, konkursní soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod I. výroku), ustavil správce konkursní podstaty (bod II. výroku) a vyzval věřitele k přihlášení pohledávek (bod III. výroku).
[4] K odvolání dlužníka odvolací soud usnesením ze dne 25. ledna 2007, č. j. 1 Ko 497/2006-598, změnil usnesení konkursního soudu ze dne 20. října 2006 tak, že návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
[5] K dovolání navrhujících věřitelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2010, č. j. 29 Cdo 2647/2007-660, zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 25. ledna 2007 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Usnesením ze dne 15. září 2010, č. j. 1 Ko 497/2006-672, odvolací soud zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 20. října 2006 a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
[7] Usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. 40 K 35/2003-752, konkursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
[8] K odvolání navrhujících věřitelů odvolací soud usnesením ze dne 20. června 2012, č. j. 3 Ko 22/2012-804, zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 7. března 2012 a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
[9] Usnesením ze dne 1. července 2013, č. j. 40 K 35/2003-847, konkursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a usnesením ze dne 28. února 2014, č. j. 40 K 35/2003-870, rozhodl o nákladech řízení.
[10] K odvolání navrhujících věřitelů odvolací soud usnesením ze dne 30. září 2014, č. j. 1 Ko 16/2014-877, zrušil usnesení konkursního soudu ze dne 1. července 2013, ve spojení s usnesením ze dne 28. února 2014 (pro nepřezkoumatelnost závěru o promlčení pohledávek navrhujících věřitelů), a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení (první výrok). Dále odvolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce (druhý výrok).
[11] Usnesením ze dne 20. května 2015, č. j. 40 K 35/2003-929, konkursní soud zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka (bod I. výroku), vrátil věřiteli a/ zálohu na náklady konkursního řízení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Konkursní soud shledal důvodnou námitku promlčení pohledávek navrhujících věřitelů vznesenou dlužníkem, uzavíraje, že:
1/ U pracovněprávní pohledávky věřitele a/ ve výši 98.002 Kč (z titulu neuhrazené mzdy za duben 2001 až červen 2003), uplatněné v konkursním řízení přihláškou z 9. července 2004 a (znovu) přihláškou ze dne 15. listopadu 2006, uplynula promlčecí doba (nejpozději) dne 20. července 2011.
2/ U pohledávek věřitelky b/ ve výši 340.000 Kč a 133.600 Kč (z titulu neuhrazeného nájemného z nájemních smluv ze dne 8. ledna 2001 a ze dne 1. července 2001), uplatněných v konkursním řízení dvěma přihláškami z 8. července 2004, uplynula promlčecí doba (nejpozději) dne 19. července 2011.
3/ U pohledávky věřitelky b/ ve výši 1.089.309 Kč (z titulu neuhrazeného nájemného z nájemních smluv ze dne 8. ledna 2001 a ze dne 1. července 2001), uplatněné v konkursním řízení přihláškou z 16. listopadu 2006, uplynula promlčecí doba (nejpozději) dne 23. září 2013.
4/ U pohledávky věřitele c/ ve výši 15.283,20 Kč (z titulu neuhrazeného nájemného z nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001), uplatněné v konkursním řízení přihláškou z 8. července 2004, uplynula promlčecí doba (nejpozději) dne 19. července 2011.
5/ U pohledávky věřitele c/ ve výši 153.253,10 Kč (z titulu neuhrazeného nájemného z nájemní smlouvy ze dne 1. července 2001), uplatněné v konkursním řízení přihláškou z 16. listopadu 2006, uplynula promlčecí doba (nejpozději) dne 23. září 2013.
[12] Běh promlčecí doby posuzoval konkursní soud s přihlédnutím k tomu, že v době, kdy trvaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, se stavěla promlčecí doba na základě podaných přihlášek. Zamítnutí návrhu na konkurs pak odůvodnil – odkazuje na ustanovení §4 a §12a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) – nedoložením aktivní věcné legitimace navrhujícími věřiteli.
[13] K odvolání navrhujících věřitelů odvolací soud usnesením ze dne 20. května 2016, č. j. 2 Ko 55/2015-959, potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
[14] Odvolací soud (vycházeje z ustanovení §4, §12a, §20 odst. 8 a §44 ZKV) přitakal závěru konkursního soudu, že pohledávky navrhujících věřitelů jsou promlčeny. Co do možnosti dlužníka ubránit se proti návrhu na prohlášení konkursu i důvodně uplatněnou námitkou, že pohledávka, kterou navrhující věřitel dokládá svou věcnou legitimaci, je promlčena, odkázal odvolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 132/2004 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 27/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2005“), které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Názor odvolatelů, že u věřitele, který podal návrh na prohlášení konkursu, se promlčecí doba ohledně jeho pohledávky staví již podáním tohoto návrhu, odmítl odvolací soud jako nesprávný s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 1422/99 (jde o usnesení uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2002, pod číslem 15).
[15] Odvolací soud odmítl i argument odvolatelů, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, s tím, že není-li prohlášen konkurs, věřitelům nic nebrání uplatnit své pohledávky za dlužníkem u obecného soudu pořadem práva (žalobou). To, že tak neučiní, jde k jejich tíži.
[16] Tvrzení věřitelů b/ a c/, že konkursní soud se nevyjádřil k otázce další existence vztahu založeného nájemní smlouvou z 1. července 2011 a nezabýval se existencí jejich případných dalších pohledávek z této smlouvy, neměl odvolací soud za opodstatněné, poukazuje na to, že věřitelé b/ a c/ žádné další splatné pohledávky za dlužníkem v řízení netvrdili, a na to, že správkyně konkursní podstaty (za trvání účinků konkursu na majetek dlužníka), vzhledem k tomu, že tito věřitelé nesouhlasili s názorem, že dlužník již dříve sám vypověděl obě nájemní smlouvy, obě tyto smlouvy sama vypověděla.
[17] Následně odvolací soud uzavřel, že (ač to nemělo vliv na výslednou správnost jeho rozhodnutí) konkursní soud se dopustil pochybení při výpočtu konce promlčecí doby; podle odvolacího soudu skončila promlčecí doba nejmladší pohledávky věřitele a/ dne 16. února 2009 a nejmladší pohledávky věřitelů b/ a c/ dne 25. ledna 2010.
[18] Proti usnesení odvolacího soudu podali navrhující věřitelé společné dovolání, majíce je za nesprávné a požadujíce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu.
[19] Co do přípustnosti dovolání vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu , že poučení o dovolání neobsahuje odkaz na žádné ustanovení občanského soudního řádu, ani údaj o tom, podle jakého znění občanského soudního řádu lze dovolání podat, spatřujíce v uvedeném „vážnou vadu poučení“. Na tomto základě pak vymezují přípustnost dovolání jednak argumentem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jednak argumentem, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
[20] Dovolatelé míní, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
[21] Podle dovolatelů dovolací soud ve svém rozhodování dosud nikdy výslovně nevyřešil otázku podstatnou pro napadené rozhodnutí, konkrétně otázku vzájemného vztahu ustanovení §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a ustanovení §20 odst. 8 ZKV, kterou odvolací soud vyřešil nesprávně. K tomu citují (přepisují) argumentaci, kterou uplatnili v odvolání proti usnesení konkursního soudu z 20. května 2015 a v doplnění odvolání, vyslovujíce přesvědčení, že odvolací soud se odvolací argumentací nezabýval řádně a jeho rozhodnutí je nedostatečné a nepřezkoumatelné pro vady odůvodnění. V žádném z rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaných odvolacím soudem (R 27/2005, usnesení sp. zn. 29 Cdo 1422/99) nebyl formulován (dle dovolatelů) „takový jednoznačný právní závěr“, který by vedl k posouzení pohledávek uplatněných dovolateli v konkursním řízení jako promlčených. Nebyl v nich totiž posuzován vztah §112 obč. zák. k §20 odst. 8 ZKV v jejich relevantních zněních.
[22] Dovolatelé zastávají dlouhodobě názor, že při posuzování promlčení v rámci konkursního řízení je nutno zásadně rozlišovat pohledávku navrhujícího věřitele (což jsou všichni dovolatelé) a pohledávku přihlášeného věřitele, který není navrhovatelem. V tomto duchu dále podrobně argumentují ve prospěch závěru, že u pohledávky navrhujících věřitelů dochází ke stavení promlčecí doby okamžikem, kdy své právo uplatní u soudu, tedy dnem podání návrhu na prohlášení konkursu, případně dnem, kdy svým návrhem přistoupí k již probíhajícímu konkursnímu řízení. Od uvedeného dne neběží promlčecí doba, a to po celou dobu konkursního řízení (až do jeho pravomocného skončení), bez ohledu na jeho průběh (tj. i počet a charakter rozhodnutí soudů různých stupňů) a bez ohledu na datum podání přihlášky takové pohledávky (aplikace §20 odst. 8 ZKV na pohledávky dovolatelů není možná). V dovolacím řízení je (dle dovolatelů) nutné rozhodnout, jaká soudní rozhodnutí vydaná v konkursním řízení mají (po jejich řádném zveřejnění na úřední desce soudu) vliv na běh promlčecí doby pohledávek navrhovatelů konkursu uplatněných (podáním návrhu na konkurs) před jejich promlčením.
[23] Pro případ, že vztah ustanovení §112 obč. zák. k §20 odst. 8 ZKV již byl řešen judikaturou Nejvyššího soudu způsobem, jenž nezohledňuje jejich argumentaci, dovolatelé žádají, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (ve shodě s jejich dovoláním).
[24] Oba soudy se podle dovolatelů vůbec nezabývaly jejich tvrzením, že námitka promlčení vznesená dlužníkem je v rozporu s dobrými mravy. K tomu dovolatelé poukazují i na to, že dlužník v průběhu konkursního řízení uhradil své dluhy vůči jiným věřitelům, a že by v případě nutnosti vymáhat pohledávky vůči dlužníku samostatně v nalézacích řízeních nemohli uplatňovat instituty konkursního práva stanovené k ochraně věřitelů (právní úkony dlužníka provedené nejpozději v posledních 6 měsících před zahájením konkursního řízení by nemohly být neúčinné). Pasivita soudů ohledně poukazu na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy odporuje podle dovolatelů standardní judikatuře (představované v dovolání označenými rozhodnutími Ústavního soudu).
[25] Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud určil (bez odůvodnění, tedy nepřezkoumatelně) konec promlčecí doby jinak (dříve) než konkursní soud. Jako možné vysvětlení předestírají, že odvolací soud nevzal v úvahu zrušující usnesení dovolacího soudu ze dne 31. března 2010 a při výpočtu doby promlčení vycházel (nesprávně) ze zrušeného usnesení odvolacího soudu ze dne 25. ledna 2007. V dotčeném ohledu se dožadují závěru Nejvyššího soudu v tom duchu, že zruší-li dovolací soud usnesení, jímž odvolací soud změnil usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka tak, že návrh na konkurs zamítl, pak při výpočtu promlčecí doby nelze přihlížet ke zrušenému rozhodnutí odvolacího soudu, bez zřetele k tomu, zda před svým zrušením bylo zveřejněno na úřední desce soudu.
[26] Dovolatelé rovněž zdůrazňují, že konkursní soud měl pro posouzení věci za podstatné datum 20. října 2010, kdy zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 15. září 2010 mělo být „zveřejněno“ (správně vyvěšeno) na úřední desce soudu. K tomu tvrdí, že (podle jejich zjištění) předmětné usnesení nebylo zveřejněno na úřední desce soudu ani 20. října 2010 ani nikdy jindy, dovolávajíce se pro tyto účely:
1/ elektronického výstupu z aplikace InfoDeska konkursního soudu, zobrazujícího stav k 20. říjnu 2010,
2/ elektronického výstupu z aplikace InfoDeska konkursního soudu, zobrazujícího vyhledávání všech dokumentů podle sp. zn. 40 K 35/2003,
3/ elektronického výstupu z aplikace Evidence úpadců, zobrazující údaje týkající se dlužníka ke dni 19. srpnu 2016,
4/ elektronického výstupu z Obchodního věstníku týkajícího se dlužníka.
[27] Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkají, že se k datu 20. října 2010 nevyjádřil a tím, že jeho použití nevytkl konkursnímu soudu, se s ním ztotožnil.
[28] Dlužník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, případně zamítnout. K tomu dále uvádí, že nesouhlasí s názorem dovolatelů, že podáním návrhu na konkurs dochází ke stavení běhu promlčecí doby. Nesouhlasí rovněž s výhradou, že se soud dostatečně nezabýval rozporem námitky promlčení s dobrými mravy, dodávaje, že tato námitka navíc nemůže obstát, jelikož dovolatelům nic nebránilo uplatnit pohledávky žalobou u obecného soudu. Dlužník se neztotožňuje ani s tvrzením o vadách poučení o dovolání.
[29] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z §432 odst. 1, §433 bodu 1. a §434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poukaz dovolatelů na úpravu přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. v aktuálním znění je tudíž právně bezcenný.
[30] Zjevně nedůvodná je v této souvislosti výhrada „vážné vady poučení“ o dovolání v napadeném rozhodnutí. K tomu budiž úvodem poznamenáno, že poučení o tom, „zda je přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání“, předepisuje jako náležitost písemného vyhotovení usnesení ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř., jež je pro odvolací řízení přiměřeně aplikovatelné prostřednictvím ustanovení §211 o. s. ř. V konkursním řízení se tato ustanovení občanského soudního řádu aplikují přiměřeně za použití §66a odst. 1 ZKV.
[31] Ustanovení §240 odst. 3 o. s. ř. určuje, že lhůta k podání dovolání (stanovená v §240 odst. 1 o. s. ř. do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu) je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
[32] Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je pak ustálena v závěru, že okolnost, že odvolací soud poskytl účastníkům v dovoláním napadeném rozhodnutí nesprávné poučení o tom, že dovolání (při splnění dalších podmínek) přípustné být může, možnost podat dovolání tam, kde to zákon nepřipouští, nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. prosince 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07 uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[33] V daném případě by tedy nesprávné poučení o dovolání v napadeném usnesení nemělo pro účely posouzení přípustnosti (a následně též důvodnosti) dovolání jiný následek než ten, že by se prodloužila lhůta k podání dovolání (ze dvou na čtyři měsíce). S přihlédnutím k tomu, že podle obsahu spisu bylo napadené rozhodnutí doručeno zástupci dovolatelů s procesní plnou mocí již dne 22. června 2016 (srov. doklad o doručení do datové schránky u č. l. 964) a že tedy dávno uplynula i lhůta podle §240 odst. 3 o. s. ř., by tato námitka dovolatelů neměla pro další chod dovolacího řízení význam, ani kdyby byla opodstatněná.
[34] Z napadeného rozhodnutí se nadto podává, že obsahuje (ve vztahu k výroku o věci samé) zcela standardní a přiléhavé poučení o dovolání, jež svou dikcí („Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“) vystihuje úpravu přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007. Součástí poučení o dovolání není (nemusí být) odkaz na konkrétní zákonné ustanovení občanského soudního řádu [ v daném případě se v obsahu poučení promítá několik takových ustanovení (srov. §237 odst. 1 písm. c/, §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 a §240 odst. 1 o. s. ř.) ], ani údaj o tom, které znění občanského soudního řádu bude mít dovolací soud pro účely projednání dovolání za rozhodné. Ostatně, již ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010 se dovolatelům dostalo stejného poučení o rozhodném (k 31. prosinci 2007 v čase zakonzervovaném) znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení, jako je to, jež je obsaženo v odstavci [29] tohoto rozhodnutí.
[35] Dále Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelé se v dovolání výslovně nevyjadřují k tomu, zda usnesení odvolacího soudu napadají ve všech jeho výrocích (tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 20. května 2015 v bodu III. výroku o nákladech řízení a ve druhém výroku o nákladech řízení), nebo jen v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 20. května 2015 v bodu I. výroku o zamítnutí návrhu na konkurs. Poměřováno obsahem dovolání (jež nákladové výroky argumentačně ignoruje) však lze uzavřít, že proti výrokům o nákladech řízení nesměřuje. Ostatně, kdyby tomu mělo být jinak, bylo by dovolání v části týkající se výroků o nákladech řízení objektivně nepřípustné a byl by důvod je potud odmítnout podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[36] Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když usnesení konkursního soudu ze dne 10. června 2004 zrušil odvolací soud (usnesením ze dne 16. června 2005) pro nepřezkoumatelnost (nezavázal konkursní soud svým právním názorem pro další rozhodnutí) a správnost právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho zrušujícím usnesení ze dne 15. září 2010 nebyla dovoláním zpochybněna (především proto, že se nepromítl do usnesení konkursního soudu ze dne 20. května 2015, ani do dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ze dne 20. května 2016). Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[37] Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam v posouzení dovoláním otevřené otázky běhu promlčecí doby u pohledávky přihlášené do konkursního řízení ve vazbě na následný zánik účinků prohlášení konkursu, v poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězené.
[38] Poměřováno obsahem dovolání vytýkají dovolatelé odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jakož i to, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
[39] Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval především tím, zda je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[40] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází; „skutkový“ dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž dovolatelé neuplatnili a ani uplatnit nemohli, jelikož zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
[41] Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ve vztahu mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého); srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[42] Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, tedy dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, případně snesl prostřednictvím dovolacích důvodů dle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (v dané věci jde především o výtku, kterou dovolatelé snášejí prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. k předpokladu odvolacího soudu, že zánik účinků prohlášení konkursu nastal 20. října 2010).
[43] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“) a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“):
§13 (ZKV)
(…)
(4) Usnesení o prohlášení konkursu se doručí účastníkům řízení; dále se doručí správci, osobám uvedeným v §3 odst. 2, známým věřitelům úpadce, jakož i příslušným daňovým orgánům a úřadům práce. Úpadci se usnesení doručí do vlastních rukou.
(5) Usnesení se vyvěsí toho dne, kdy bylo vydáno, v úplném znění nebo ve vhodném zkráceném znění na úřední desce soudu a dále na úřední desce okresního soudu, v jehož obvodu je dlužníkův podnik nebo jeho bydliště, jsou-li mimo sídlo soudu. Výpis z usnesení soud zveřejní též způsobem stanoveným zvláštním předpisem nebo jiným vhodným způsobem. Je-li dlužník zapsán v obchodním nebo jiném rejstříku, oznámí soud prohlášení konkursu orgánu, který rejstřík vede a který toto prohlášení zapíše; oznámení soudu se považuje za návrh na zahájení řízení o změně zápisu. Soud dále oznámí prohlášení konkursu katastrálním úřadům, které evidují nemovitosti, o nichž je mu známo, že patří dlužníkovi.
(6) Účinky prohlášení konkursu nastanou vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který konkurs prohlásil. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem.
(…)
§20 (ZKV)
(…)
(8) Přihláška pohledávky má pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako uplatnění práva u soudu.
§44 (ZKV)
(…)
(5) Pro doručení a zveřejnění usnesení o zrušení konkursu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu. Zánik účinků prohlášení konkursu (§14) nastane s právní mocí usnesení o zrušení konkursu, nerozhodne-li soud jinak.
§44a (ZKV)
(1) Usnesením, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu, se konkurs zrušuje; o jeho doručení a zveřejnění platí totéž, co o usnesení o prohlášení konkursu.
(2) Pro doručení a zveřejnění tohoto usnesení odvolacího soudu platí totéž, co pro doručení a zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu; potřebné úkony provede soud prvního stupně. Zánik účinků prohlášení konkursu (§14) nastane vyvěšením usnesení odvolacího soudu na úřední desce soudu prvního stupně, nerozhodne-li soud jinak.
(…)
§112 (obč. zák.)
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
§261 (zák. práce)
(…)
(3) Uplatní-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí lhůta po dobu řízení neběží. Totéž platí o nároku, který byl pravomocně přiznán a pro který byl u soudu navržen výkon rozhodnutí.
(…)
§8 (o. z.)
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Ve výše uvedené podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v době podání návrhu na konkurs (29. prosince 2003) a do 1. ledna 2008, kdy byl tento zákon zrušen, nedoznala změn. Ustanovení §112 obč. zák. platilo v citované podobě od podání návrhu na konkurs do 31. srpna 2012. S účinností od 1. září 2012 bylo doplněno zákonem č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci), tak, že za slova „řádně pokračuje“ byla vložena slova „nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci“, za slova „promlčecí doba“ bylo vloženo slovo „neběží“ a slovo „neběží“ bylo nahrazeno slovy „nebo od tohoto zahájení po dobu mediace“, a takto platilo až do 1. ledna 2014, kdy byl občanský zákoník zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Ustanovení §261 odst. 3 zák. práce nedoznalo změn od podání návrhu na konkurs do 1. ledna 2007, kdy byl tento zákoník práce zrušen, a ustanovení §8 o. z. v citované podobě platí od 1. ledna 2014.
[44] V takto ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním předestřeným právním otázkám následující závěry:
[45] a/ K běhu promlčecí doby.
Judikatura Nejvyššího soudu je co do posouzení otázky účinků podání návrhu na prohlášení konkursu na běh promlčecí doby ohledně splatné pohledávky dokládané navrhujícím věřitelem ustálena následovně:
[46] Samotné podání návrhu na prohlášení konkursu nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně věřitelovy pohledávky vůči dlužníku. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 31 Cdo 175/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 1999, pod číslem 43 [ ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 27. července 2000, sp. zn. IV. ÚS 76/99, které je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu ] , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2352/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 60, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1422/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 90, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 326/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2004, pod číslem 218, R 27/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněné pod číslem 95/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2670/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1471/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1200/2012 ( ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. I. ÚS 3790/14), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2015, sen. zn. 29 NSČR 26/2009 ( ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016, sp. zn. III. ÚS 2005/15).
[47] Návrh (další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaný věřitelem nenahrazuje přihlášku pohledávky takového věřitele ve smyslu §20 a násl. ZKV. Srov. bod XVIII., str. 183-185 (359-361), a bod XXXI., str. 200-203 (376-379), stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 3785/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2010, pod číslem 89, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 29 Cdo 5403/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2011, pod číslem 41.
[48] Pohledávku lze účinně přihlásit do konkursu, jen trvají-li účinky jeho prohlášení. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Cdo 1201/99, a opět i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3785/2007.
[49] Přihláška pohledávky do konkursu podaná věřitelem před prohlášením konkursu na majetek dlužníka, nemá žádné právní účinky. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3785/2007 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[50] V poměrech dané věci se výše citované judikatorní závěry promítají potud, že vyvracejí dovolateli prosazovaný názor, že u pohledávky navrhujících věřitelů dochází ke stavení promlčecí doby dnem podání návrhu na prohlášení konkursu, případně dnem, kdy svým návrhem přistoupí k již probíhajícímu konkursnímu řízení, a potvrzují jako správný úsudek odvolacího soudu, že podání návrhu na prohlášení konkursu (případně podání dalšího návrhu na prohlášení konkursu) nemá žádný vliv na běh promlčecí či prekluzívní lhůty ohledně věřitelovy pohledávky vůči dlužníku. Důvod ke změně této (letité a ustálené judikatury) Nejvyšší soud nemá ani na základě obsahu podaného dovolání.
[51] b/ Ke skončení (marnému uplynutí) promlčecí doby a k vyvěšení usnesení odvolacího soudu ze dne 15. září 2010 na úřední desce konkursního soudu.
Jakkoli dovolatelé polemizují se způsobem, jakým odvolací soud dospěl k závěru (oproti konkursnímu soudu), že promlčecí doba uplynula u nejmladší pohledávky věřitele a/ dne 16. února 2009 a u nejmladších pohledávek věřitelů b/ a c/ dne 25. ledna 2010, s přihlédnutím k tomu, že běh promlčecí doby nestaví návrh (případně další návrh) na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nemá tato polemika vliv na závěr, že pohledávky se již promlčely.
[52] Ze zjištění konkursního soudu vyplývá, že:
1/ U pohledávky ve výši 98.002 Kč (věřitel a/) začala běžet promlčecí doba u nejmladší dílčí pohledávky 1. srpna 2003.
2/ U pohledávek ve výši 340.000 Kč, 133.600 Kč a 1.089.309 Kč (věřitelka b/) začala běžet promlčecí doba u nejmladší dílčí pohledávky 13. července 2004.
3/ U pohledávek ve výši 15.283,20 Kč a 153.253,10 Kč (věřitel c/) začala běžet promlčecí doba u nejmladší dílčí pohledávky 13. července 2004.
[53] Vzhledem k tomu, že zde není žádná další skutečnost, jež by způsobovala stavení nebo přerušení běhu promlčecí doby u předmětných pohledávek, došlo ke stavení běhu promlčecí doby u těchto pohledávek v souladu s ustanovením §20 odst. 8 ZKV [ jež potud plní stejnou funkci jako ustanovení §112 obč. zák. (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 5139/2008) ] vždy v době podání přihlášek pohledávek do konkursního řízení, za současného trvání účinků prohlášení konkursu na majetek úpadce; srov. judikaturu citovanou výše v odstavcích [48] a [49]. Tak se stalo:
1/ U pohledávky ve výši 98.002 Kč (věřitel a/) přihláškou pohledávky ze dne 9. července 2004 a znovu pak přihláškou ze dne 15. listopadu 2006.
2/ U pohledávek ve výši 340.000 Kč, 133.600 Kč a 1.089.309 Kč (věřitelka b/) přihláškou pohledávky ze dne 8. července 2004 a znovu pak přihláškou ze dne 16. listopadu 2006.
3/ U pohledávek ve výši 15.283,20 Kč a 153.253,10 Kč (věřitel c/) přihláškou pohledávky ze dne 8. července 2004 a znovu pak přihláškou ze dne 16. listopadu 2006.
[54] Účinky druhého (a posledního) prohlášení konkursu na majetek dlužníka (vyvolané usnesením konkursního soudu ze dne 20. října 2006) definitivně pominuly 20. října 2010, kdy bylo na úřední desce konkursního soudu zveřejněno usnesení ze dne 15. října 2010, jímž odvolací soud označené usnesení konkursního soudu zrušil a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení (srov. ustanovení §44 odst. 5 a §44a odst. 1 a 2 ZKV, ve spojení s ustanovením §13 odst. 5 ZKV). Tím definitivně pominuly účinky přihlášek pohledávek navrhujících věřitelů z 15. a 16. listopadu 2006 (pominuly účinky stavení běhu promlčecích dob). Vzhledem k tomu, že navrhující věřitelé po uvedeném datu neučinili žádný krok, jímž by pokračovali v řízení o pohledávkách zahájeném (naposledy) přihláškami pohledávek z 15. a 16. listopadu 2006, nepřihlíží se ani k účinkům stavení promlčecí doby vyvolaným přihláškami pohledávek z 8. a 9. července 2004 a znovu pak přihláškami pohledávek z 15. a 16. listopadu 2006; promlčecí doba skončila, bez ohledu na to, že pohledávky byly předtím po určitou dobu řádně uplatněny přihláškami, které v té době měly stejné účinky jako žaloba podaná u obecného soudu (srov. opět §20 odst. 8 ZKV). Srov. v literatuře např. dílo: Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 567, a v judikatuře mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 3298/2011, uveřejněného pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Poměřováno těmito závěry lze uzavřít, že promlčecí doba u všech těchto pohledávek uplynula dlouhou dobu předtím, než dlužník vznesl námitku promlčení (podle zjištění konkursního soudu se tak stalo 18. března 2015). Právě posouzení stavu vyvolaného tím, že účinky přihlášek pohledávek do konkursního řízení pominuly zrušením usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, bylo důvodem pro připuštění dovolání (potud jde o otázku „dopovězenou“ nad rámec judikatury, z níž toto rozhodnutí vychází).
[55] Dovolatelé v dotčených souvislostech zpochybnili, že zrušující usnesení odvolacího soudu z 15. září 2010 bylo (vůbec) vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu, nabízejíce soudu listiny, jež mají toto jejich tvrzení prokazovat. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že potud je dovolání nepřípustnou skutkovou polemikou se zjištěním konkursního soudu (že předmětné usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu 20. října 2010), přičemž (jak vysvětleno výše) skutkový dovolací důvod nemají dovolatelé ani k dispozici. Budiž dále dodáno, že tuto dovolací námitku vyvrací obsah konkursního spisu. Pokyn k vyvěšení předmětného usnesení odvolacího soudu na úřední desce konkursního soudu byl vydán 20. října 2010 (srov. referát č. l. 681) a originál usnesení je řádně opatřen doložkou potvrzující, že usnesení bylo vyvěšeno na úřední desce konkursního soudu 20. října 2010 a sňato 6. listopadu 2010 [ sama doložka má charakter veřejné listiny (§134 o. s. ř.); srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročník 2005, pod číslem 167 ].
[56] c/ K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
Potud Nejvyšší soud především uvádí, že již odvolací soud přiléhavě zmínil, že možnost dlužníka ubránit se proti návrhu na prohlášení konkursu i důvodně uplatněnou námitkou, že pohledávka, kterou navrhující věřitel dokládá svou věcnou legitimaci, je promlčena, potvrzují závěry obsažené v R 27/2005.
[57] K dovolací námitce, že vznesení námitky promlčení dlužníkem je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud především poznamenává, že k promlčení pohledávek navrhujících věřitelů došlo podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, čemuž odpovídá vazba na úpravu obsaženou v §3 odst. 1 obč. zák.
[58] Použitelnou judikaturu k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představuje především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“). Z R 59/2004 se podává, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
[59] Nejvyšší soud dodává, že kdyby otázka, zda vznesení námitky promlčení odporuje dobrým mravům, měla být posuzována podle právní úpravy účinné v době, kdy taková námitka byla vznesena (18. března 2015), pak by předmětem výkladu bylo ustanovení §8 o. z. K otázce, kdy je vznesení námitky promlčení zjevným zneužitím práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., budiž v první řadě poznamenáno, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi výkladem ustanovení §8 o. z. již zabýval, přičemž dospěl k následujícím závěrům:
[60] Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).
[61] Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází v úvahu jen výjimečně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).
[62] Ustanovení §8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4755/2014).
[63] Judikaturu k §3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i ve vztahu k §8 o. z. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 22 Cdo 4146/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. 22 Cdo 4741/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 22 Cdo 3001/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017).
[64] Na výše uvedeném základě Nejvyšší soud uzavírá, že se závěry plynoucími z R 59/2004 je napadené rozhodnutí v souladu jak v mezích výkladu §3 odst. 1 obč. zák., tak v mezích výkladu §8 o. z., když ani tvrzení uplatněná v dovolání nevedou k závěru, že by se dlužník jakkoli podílel na nečinnosti dovolatelů vedoucí k promlčení části nároku; dokládají pouze zanedbání obecného právního principu „vigilantibus iura skripta sunt“ (bdělým náležejí práva) dovolateli samotnými, a to v situaci, kdy ustálená judikatura vyvracející domněnku dovolatelů, že u navrhujícího věřitele se promlčecí doba ohledně jeho pohledávky staví již podáním návrhu (případně dalšího návrhu) na prohlášení konkursu, byla přijata a odpovídajícím způsobem zveřejněna již několik let před zahájením konkursního řízení v dané věci (srov. přehled judikatury v odstavcích [47] a [48 ] výše).
[65] Dovolací námitku, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tvrzením dovolatelů, že námitka promlčení vznesená dlužníkem je v rozporu s dobrými mravy, vyvrací přímo obsah napadeného usnesení, z nějž je patrno, že odvolací soud se touto námitkou výslovně zabýval (a neměl ji za důvodnou); srov. i reprodukce napadeného usnesení v odstavci [15] výše.
[66] Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dán není.
[67] S dovolacími námitkami, jež z obsahového hlediska případně vystihují dovolací důvod dle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud z větší části vypořádal již v mezích dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tudíž vypořádat se s námitkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vady odůvodnění (srov. reprodukce dovolání v odstavci [21]). I p otud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).
[68] V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na konkurs. K tomu lze dodat, že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
[69] Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tak rovněž není dán. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se pak nepodávají ani ze spisu.
[70] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
[71] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání navrhujících věřitelů bylo zamítnuto, čímž dlužníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení dlužníka advokátem, sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání z 9. srpna 2017) určené (s přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby) z částky 50.000 Kč podle §9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Tato odměna tak činí 3.100 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) jde o částku 3.400 Kč. S připočtením částky odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (714 Kč) jde celkem o částku 4.114 Kč, kterou (vzhledem k povaze samostatného společenství navrhujících věřitelů) Nejvyšší soud zavázal každého z navrhujících věřitelů zaplatit dlužníku rovným dílem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. června 2019
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu