ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1110.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1110/2019-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovolání obviněného J. W. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. W. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019, byl obviněný J. W. uznán vinným pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání pode §337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že minimálně ve dnech 15. 12. 2017, 6. 3. 2018 a 17. 7. 2018, jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, okres XY, opakovaně užíval, bez příslušného lékařského povolení, léky, které mu nebyly ordinovány a také zneužíval omamné a psychotropní látky, čímž porušil základní povinnosti odsouzeného, stanovené pro výkon trestu, a to zejména pokud jde o ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně souvisejících zákonů, kdy konkrétně dne 15. 12. 2017 bylo analýzou jeho moči zjištěno, že užil přípravky obsahující látky Buprenorfin, Klonazepam, Fentanyl a Tramadol, dne 6. 3. 2018 bylo stejnou analýzou zjištěno, že užil přípravky obsahující látky Metamfetamin a Tramadol a dne 17. 7. 2018 bylo stejnou analýzou zjištěno, že užil přípravek obsahující látku Tramadol, přitom Buprenorfin je psychotropní látka uvedená v seznamu zakázaných psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., Klonazepam je psychotropní látka uvedená v seznamu č. 7 stejného nařízení vlády a Fentanyl je omamná látka uvedená v seznamu č. 1 uvedeného nařízení vlády, Tramadol se užívá k léčbě středně silné až silné bolesti, jen s mimořádnou opatrností by měl být používán v závislosti na opioidech, v šoku, při poranění hlavy, ke snížení nebo při sníženém stupni vědomí nejasného původu a v dalších případech, přitom jde o lék, který má nízký potenciál vzniku závislosti, avšak při dlouhodobém užívání může dojít ke vzniku tolerance a rozvoji fyzické i psychické závislosti, dále má řadu nežádoucích účinků a Metamfetamin je psychotropní látka uvedená v seznamu takových látek v příloze č. 5 výše uvedeného nařízení vlády o seznamu návykových látek .
Za to byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků napadeného rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 153–156), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný napadá výrok odvolacího soudu o vině a trestu, neboť má za to, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích nesprávně zabývaly skutkovými zjištěními, na to navazujícími právními hodnoceními, a v neposlední řadě i špatným hmotněprávním posouzením, kdy ve věci shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že pro právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku nebyly splněny podmínky a z provedeného dokazování nelze naplnění této skutkové podstaty dovodit. Je přesvědčen, že nepatrné množství léků na uklidnění, které si navíc bral na spaní a před spaním, neměly žádný vliv ve směru změny jeho chování (což mimo jiné vyplývá ze zprávy Věznice XY), nijak nebyly způsobilé mařit výkon trestu odnětí svobody. K otázce případného maření výkonu trestu by se mohl vyjádřit pouze znalec z oboru toxikologie. Žádný takový důkaz ale v dané věci zajištěn nebyl. Z provedeného dokazování není zřejmé, jakým způsobem měl mařit výkon uloženého trestu, když požil prášky na uklidnění před spaním, aby se mu lépe usínalo a spalo. I po požití léků byl plně schopen poslouchat pokyny příslušníků Vězeňské služby a vykonávat trest odnětí svobody a v rámci výkonu trestu plnit veškerá omezení a veškeré povinnosti. Pro kontrolu na přítomnost návykových látek byl vybrán zcela náhodně a nikoliv proto, že by se například nějak nepřiměřeně choval.
Stejně tak má obviněný za to, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces nerespektováním zásad „in dubio pro reo“ a „ne bis in idem“, stejně jako nepřiměřeným extenzivním výkladem trestního zákoníku. K náležitému objasnění věci nebyly podle jeho názoru provedeny všechny potřebné důkazy, v důsledku čehož se soudy obou stupňů náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a provedené důkazy jeho vinu nade všechnu pochybnost neprokazují. Naopak z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplynulo, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu shora uvedeného přečinu a navíc byl za svoje jednání již kázeňsky potrestán, s tím, že jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu kázeňského přestupku podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“). Obviněný je přesvědčen o tom, že aby bylo možno jednání v rámci výkonu trestu odnětí svobody potrestat jednak kázeňským trestem a zároveň takové jednání řešit v rámci trestního řízení, muselo by se jednat o jednání, které je i mimo prostory věznice, myšleno mimo výkon trestu odnětí svobody, trestněprávně kvalifikovatelné. Užívání léků a případně i návykové látky žádný zákon nezakazuje (mimo prostory výkonu trestu), a proto nelze jeho jednání označit za jednání, které by bez dalšího naplňovalo shora uvedenou skutkovou podstatu, tj. bez zodpovězení otázky, zda v důsledku požití léků nedošlo k maření výkonu trestu. V dané věci však nebyl proveden žádný důkaz, který by se k této otázce vyjádřil, přičemž z provedeného dokazování (ze zprávy Věznice XY) vyplývá pravý opak, a sice že si vždy plnil veškeré své povinnosti, krom aktuálně projednávaného jednání. Obviněný se proto domnívá, že jeho jednání v žádném případě nedosahuje intenzity vyžadované pro přečin a mělo tak být řešeno v rámci přestupkového řízení, resp. kázeňským trestem, jak ostatně původně řešeno bylo. Kázeňský trest se mu jeví jako zcela dostačující a domnívá se, že by neměl být za stejné jednání trestán dvakrát. Již uložený a vykonaný trest měl na něho pozitivní vliv, kdy byl v posledním půlroce celkem třikrát testován na přítomnost návykových látek a vždy měl negativní výsledky. V této souvislosti žádá soud, aby si vyžádal na Věznici XY výsledky těchto vyšetření. Poukazuje i na to, že léky na spaní v předchozí věznici dostával na předpis, nicméně po přechodu do Věznice XY mu je ošetřující lékař bez zjevného důvodu odmítl předepsat.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 2 T 9/2019, a aby poté Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a rozhodl o zproštění obžaloby, neboť skutek, který se stal, není trestným činem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 827/2019.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že dovolatelovo jednání nebylo závažné ve smyslu §337 odst. 1 písm. g) tr zákoníku. Námitka, že byla porušena zásada ne bis in idem, když dovolatel byl za předmětné jednání již postižen trestem za kázeňský přestupek, by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., takový dovolací důvod však dovolatel neuplatnil. K námitce porušení zásady ne bis in idem státní zástupce stručně uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že uložení kázeňského trestu podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní řízení. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, Nejvyšší soud shledal, že obviněný tím, že si vědomě opatřil a požil blíže nezjištěnu látku obsahující metabolit tetrahydrocannabinolu (THC), porušil uložené povinnosti, které mu vyplývaly z programu zacházení, a to důsledně se vyvarovat kontaktu s omamnými a psychotropními látkami během výkonu trestu, a že za toto jednání byl postižen v kázeňském řízení. Nejvyšší soud se ohledně přísnosti sankce z kázeňského řízení ztotožnil s argumentací státního zástupce, že je rozhodné, že kázeňským trestem nebyla nově omezena osobní svoboda obviněného, neboť ten jen zpřísnil výkon trestu již uloženého. Uvedené závěry zastává Nejvyšší soud i nadále (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1070/2015).
Pokud dovolatel dále namítá, že došlo i k porušení zásady in dubio pro reo, státní zástupce připomíná, že tato zásada je zásadou procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.
Pokud dovolatel namítá, že jeho jednání nebylo jednáním závažným ve smyslu §337 odst. 1 písm. g) tr. ř., v této části dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, přičemž státní zástupce uvádí, že se jedná o případ hraniční. S podrobným odkazem na judikatury Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018, dovodil závažnost předmětného jednání z významu porušené povinnosti, přičemž skutečný vliv požitých zakázaných látek na chování obviněného ve výkonu trestu považoval jen za hledisko pomocné. Nejvyšší soud tím vymezil nejzazší hranici, za níž lze již považovat jednání vězněné osoby za jednání „závažné“. Podle tohoto judikátu tedy postačí dvě odmítnutá vyšetření a jedno prokázané požití zakázané látky v průběhu necelého roku. Nutno konstatovat, že jednání dovolatele popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu těmto přísnějším kritériím odpovídá. Dovolatel byl odsouzen pro celkem tři útoky spáchané během 8 měsíců. Ačkoliv tedy státní zástupce považuje věc za hraniční, při zohlednění výše uvedeného judikátu se více kloní k závěru, že vzhledem k četnosti útoků nezbude než považovat jednání dovolatele za závažné. V tomto směru souhlasí s tím, jak odůvodnil tento kvalifikační znak odvolací soud v odstavci 12 odůvodnění svého usnesení napadeného tímto dovoláním. Při zohlednění uvedeného judikátu pak nemůže považovat za vadu ani to, že informace o zhoršení chování dovolatele v době požívání zakázaných látek uvedl nalézací soud toliko v odstavci 4 odůvodnění svého rozsudku a nikoliv v jeho výroku.
S ohledem na to, že námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 9 To 116/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. W. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je třeba se však nejdříve vypořádat s námitkou obviněného, v rámci níž namítl, že byla porušena zásada „ne bis in idem“, když mu byl za předmětné jednání v rámci kázeňského řízení opakovaně uložen kázeňský trest, který v rámci výkonu trestu vykonal.
Obviněný tedy namítl, že jeho jednání bylo hodnoceno v rámci vnitřní diferenciace věznice kázeňským trestem, čímž byla vytvořena překážka věci rozsouzené. Obviněný tuto okolnost považuje za porušení zásady „ne bis in idem“, jak uvedeno výše. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin.
Uvedenou námitku lze v rámci dovolacího řízení uplatnit, nicméně se jedná o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , který je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné .
Obviněný předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. neuplatnil, přičemž jeho námitka svým obsahem stojí mimo vymezený rámec jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy uvedenou námitkou obviněného blíže nezabýval.
Ve zkratce lze nicméně uvést, že důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou uvedeny v §11 tr. ř., přičemž v projednávané věci by se jednalo konkrétně o §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., který stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána .
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva .
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má v českém překladu název „ Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát “. Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. zní: „ Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu “.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).
Podle §46 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. , je kázeňským přestupkem zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu .
Kázeňský trest je pak trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. je důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestu odnětí svobody mají povinnost řídit. V rámci kázeňského trestu se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit . Obviněný podle záznamů o svých kázeňských přestupcích (č. l. 38–39, 41–42, 47–48) porušil ustanovení §28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb. , které zní: „ Odsouzeným je zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví “. Kázeňské řízení tak bylo vedeno nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Případný kázeňský trest nepostihuje obviněného za následek jeho jednání, ale postih v prvé řadě směřuje proti jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu trestu odnětí svobody, tedy zejména za vyvolání situace narušují řádný průběh výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Takovým porušením bylo i opakované uložení kázeňského trestu za porušení ustanovení §28 odst. 2 písm. n) zákona č. 169/1999 Sb., podle kterého je odsouzený povinen se podrobit vyšetření ke zjištění, zda užil návykovou látku (č. l. 35–36, 45–46, 62–63). Tato porušení však nejsou předmětem projednávané věci. Kázeňským trestem není prodloužen výkon trestu odnětí svobody uložený obviněnému v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že kázeňský trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního charakteru. Uložení kázeňského trestu podle zákona č. 169/1999 Sb. tedy nevytváří překážku věci rozsouzené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 40/2015, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1070/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1058/2018).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům v obecné rovině vytýká nedostatečně provedené dokazování a nesprávné hodnocení konkrétních důkazů (zejména se jedná o zprávu Věznice XY stran hodnocení jeho osoby ve výkonu trestu); spadá sem i námitka neprovedení znaleckého posudku z oboru toxikologie, případně psychiatrie k prokázání toho, na kolik bylo jeho chování ovlivněno požitými látkami. Dále pak námitky, prostřednictvím nichž vytýká soudům vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jaký vliv měly požité látky na jeho chování), námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a z provedeného dokazování nelze naplnění předmětné skutkové podstaty jemu přisouzeného přečinu dovodit) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že se jednalo toliko o běžně dostupné léky na uklidnění, které navíc bral na spaní a před spaním a které na něho neměly žádný vliv ve směru změny jeho chování, kdy se k tomuto uchýlil poté, co mu po přeřazení do jiné věznice nebylo ze strany ošetřujícího lékaře vyhověno v tom, aby mu byly tyto léky předepsány).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. W. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční a svévolné, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Kladně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, výše zmiňované zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný namítá, že v projednávané věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení rovněž z toho důvodu, že jeho jednání nedosahuje takové závažnosti, aby bylo nutno jej postihovat trestněprávní sankcí.
V obecné rovině lze nejdříve uvést, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Toto ustanovení vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1/) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví (občanského, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci je situace specifická v tom, že ke spáchání závadného jednání došlo ve výkonu trestu odnětí svobody, kdy odsouzení vykonávající ve věznicích své tresty podléhají celé řadě omezení z takového stavu vyplývajících. Vztahuje se na ně právní řád České republiky, tedy trestněprávní předpisy, které upravují i otázku toho, co je škodlivým jednáním podléhajícím trestněprávní represi, současně však i vnitřní řády věznic, na což navazují i další omezení související s tím, že jsou omezeni na svobodě a mnohé činnosti jsou u nich zapovězeny či striktně regulovány. Mezi takové činnosti je pak třeba počítat i přístup k lékům. Podle článku 9 odst. 2 Vnitřního řádu Věznice XY užívá odsouzený pouze léky předepsané lékařem a ve stanoveném množství, není mu dovoleno opatřovat sobě nebo jinému jakékoliv léky, které nebyly lékařem předepsány. Takovýto předpis zcela koresponduje s účelem trestu odnětí svobody, kterým není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů, ale i snaha o změnu v dalším chování odsouzeného tak, aby se nedopouštěl další trestné činnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012). Jedná se o předpis, který stanovuje podmínky pro řádný výkon trestu odnětí svobody.
Obviněný byl ve výkonu trestu odnětí svobody náhodně vybrán ke kontrole na přítomnost návykových látek, kdy ve třech případech byl výsledek provedené kontroly pozitivní. Dne 15. 12. 2017 analýza ukázala, že obviněný požil přípravky obsahující látky Buprenorfin, Klonazepam, Fentanyl a Tramadol, dne 6. 3. 2018 se jednalo o přípravky obsahující látky Metamfetamin a Tramadol a dne 17. 7. 2018 pak o přípravky obsahující látku Tramadol. Buprenorfin a Metamfetamin jsou psychotropní látky uvedené v seznamu zakázaných psychotropních látek v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., Klonazepam je psychotropní látka uvedená v seznamu č. 7 stejného nařízení vlády a Fentanyl je omamná látka uvedená v seznamu č. 1 uvedeného nařízení vlády. Tramadol je pak lék, jehož užívání je striktně limitováno, neboť při dlouhodobém užívání hrozí vznik tolerance a rozvoj fyzické i psychické závislosti.
Obviněnému není kladeno za vinu samotné užití zakázaných látek a drog, ale maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku , resp. že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon a účel trestu.
Znak maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Neznamená však, že výkon rozhodnutí by byl zmařen, tj. že by už nebylo možné rozhodnutí vykonat. K trestnosti se vyžaduje úmysl (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3188–3189). U uvedeného vyplývá, že podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze například nedodržováním omezení uložených v souvislosti s nepodmíněným trestem odnětí svobody. Účelem trestu je ochrana společnosti a nutnost zamezit pachateli v páchání dalších trestných činů a vést ho k tomu, aby se pro budoucnost páchání trestné činnosti vyvaroval. Tomu slouží různé převýchovné programy a další metody uplatňované v průběhu výkonu trestu, jejichž dodržování ze strany odsouzených je v souladu s řádným výkonem trestu. Jedná se tedy o situaci odlišnou od situace, kdy se jedinec nachází na svobodě. Samotné vedení kárného řízení a následné umístění obviněného na oddělení se speciálním režimem, stejně jako porušení vnitřních pravidel věznice, lze chápat jako zásah do řádného způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kdy je ztížen výkon rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o druhu a způsobu výkonu obviněnému uloženého trestu, neboť důsledkem je pak neplnění programu zacházení a účelu výkonu trestu obecně.
Výše uvedené však samo o sobě nepostačuje. Je třeba totiž posoudit i to, zda jednání obviněného spočívající ve zneužití zakázaných látek a léků takové látky obsahujících je sto naplnit podmínku trestnosti, resp. zda se jedná o jednání závažné ve smyslu §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval v rámci celé řady rozhodnutí, z nichž některá státní zástupce v rámci svého vyjádření k podanému dovolání jednotlivě rozebírá. Nejvyšší soud se ztotožňuje s náhledem státního zástupce na věc v tom smyslu, že se jedná o hraniční případ.
Státní zástupce dospěl k závěru, že v rámci judikatury Nejvyššího soudu lze dovodit tři základní situace, v rámci nichž Nejvyšší soud vyhodnocuje, zda byl naplněn znak „závažného jednání“ v rámci ustanovení §337 odst. 1 písm. g) tr. ř., či nikoli.
V prvém případě se jedná o situaci, kdy ani opakovaná konzumace zakázaných látek není vyhodnocena jako závažné jednání, neboť se jinak jedná o bezproblémového odsouzeného, resp. nejsou shledány žádné přitěžující okolnosti. V druhé situaci jde o jednání soustavné a spáchané za dalších přitěžujících okolností, kdy takové jednání podle Nejvyššího soudu závažné být může. Podle judikatury je takovou další přitěžující okolností zejména způsob užití návykové látky, nebezpečnost návyku takové látky, změny v chování obviněného, resp. vliv užití předmětných látek na chování obviněného ve vztahu k řádnému výkonu trestu odnětí svobody, případně i předešlá kázeňská řízení související s užitím návykových látek. Třetí a nejpřísnější náhled Nejvyššího soudu dopadá na situaci, kdy se jedná o soustavné jednání za současné existence přitěžujících okolností, které však lze dovodit i z jiného chování obviněného ve výkonu trestu, než které je bezprostředním předmětem obžaloby. Jedná se zejména o zprávy věznice o drogové minulosti obviněného, jeho kázeňských trestech obecně a celkovém vztahu k naplňování účelu trestu. V rámci třetího hlediska pak může jít i o situaci, kdy ani podmínka soustavnosti není nutně vyžadována. Nejvyšší soud závažné jednání kupříkladu dovodil nejen bez ohledu na množství a způsob užití návykové látky či ovlivnění konkrétního jednání, ale i bez podmínky soustavnosti, přičemž mu postačila skutečnost, že se jednalo o jedno prokázané užití psychotropní látky ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a současně se obviněný dvakrát odmítl podrobit toxikologickému vyšetření moči (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018). Soud zde neuvedl žádné jiné přitěžující okolnosti, resp. takovéto okolnosti nehodnotil jako nutnou podmínku, ale toliko jako určitá doplňující kritéria. Státní zástupce uvedl, že tímto vymezil Nejvyšší soud jakousi nejzazší hranici, za níž lze již považovat jednání za jednání „závažné“, přičemž má za to, že soudy se v projednávané věci přiklonily k právě k tomuto nejpřísnějšímu náhledu.
S ohledem na odůvodnění nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu lze mít za to, že soudy vyhodnotily jednání obviněného jako opakující se, výraznější intenzity a soustavné, přičemž přihlédly k jeho kázeňským proviněním a výkonu trestu obecně.
V rámci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018, dovolací soud rovněž konstatoval, že celé jednání obviněného je třeba vnímat ve vzájemných souvislostech a v kontextu i s dalším chováním obviněného během výkonu trestu. Současně uvedl, že na závažnost jeho jednání je třeba usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu nařízeného trestu odnětí svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních hledisek, ale vzhledem ke konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu. V uvedené věci pak shledal, že se jednalo o zcela nepřizpůsobivého jedince, jehož pobyt ve věznici byl hodnocen jako pouhé konzumní přežívání, bez jakékoli snahy o změnu postojů a přístupu k životu.
V projednávané věci byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody třikrát podroben kontrole na přítomnost návykových látek, vždy s pozitivním výsledkem. Opakované požití lze tedy dovodit. Současně třikrát odmítl poskytnout vzorek moči. Za uvedená jednání byl kázeňsky trestán, celkově šestkrát. Tři kázeňská provinění se tedy týkala projednávaných skutků, další dvě pak souvisela s odmítnutím poskytnout vzorek moči, jedno se týkalo neoznámení nepovoleného předmětu, v důsledku čehož neplnil stanovený program zacházení. Vedle těchto kárných přestupků byl podle zprávy věznice 12x kázeňsky odměněn. Ačkoli se nejedná o zcela bezproblémového vězně, z hodnocení poskytnutého věznicí nelze dovodit, že by se jednalo o zcela nepřizpůsobivého či konfliktního vězně. Obviněný se hájil tím, že se jednalo o léky na spaní, s výjimkou metamfetaminu, které měl před přeřazením do stávající věznice lékařsky ordinovány, ale po přeřazení mu již nebyly vězeňským lékařem předepsány. V uvedené věznici se však obviněný nachází již od 4. 6. 2013. Lze mít za to, že pokud měl obviněný problémy se spánkem, opakovaně by o předepsání léků na spaní žádal. Zejména pak za situace, kdy byl již v roce 2016 pozitivně testován na přítomnost návykových látek. Obviněného jednání tedy nelze vnímat jako ojedinělé, ale opakující se a soustavné. Přestože byl již za stejné provinění kázeňsky trestán, dopustil se jednání znovu, když se během 8 měsíců dopustil minimálně tří útoků. Užití látky metamfetaminu, tedy pervitinu, pak zcela jistě škodlivost dovolatelova jednání zvyšuje, neboť se nejedná o látku, která by byla obsažena v jakýchkoliv léčivech užívaných při poruchách spánku.
Nejvyšší soud sice neshledává, že by se ono třetí nejpřísnější hledisko na projednávanou věc beze zbytku vztahovalo, spíše se kloní k hledisku druhému, nicméně na závěrech o vině obviněného to ničeho nemění. U obviněného se jednalo o soustavné jednání, kdy je třeba vzít v úvahu i další skutečnosti, které je možno vyhodnotit jako okolnosti přitěžující. Přestože se užití návykových látek na chování obviněného nijak navenek neprojevovalo, bylo zde vysoké riziko návyku, neboť se jednalo o celou škálu látek, včetně zmiňovaného metamfetaminu, jejichž dlouhodobé užívání negativně ovlivňuje psychiku uživatele. Obviněný se dále jednání dopustil opakovaně, resp. byl již v minulosti pro stejné jednání kázeňsky trestán, tedy si musel být vědom skutečnosti, že jeho jednání může mít znaky trestného činu. V neposlední řadě nelze přehlédnout ani to, že vedle kázeňských provinění souvisejících s užitím zakázaných látek, byl obviněný kázeňsky trestán i za další jednání, neboť celkem třikrát odmítl poskytnout vzorek moči.
Nejvyšší soud se tedy v projednávané věci přiklonil k závěrům učiněným obecnými soudy, přičemž lze současně konstatovat, že obviněný se svým jednáním dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon a účel trestu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného J. W. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu