ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1155.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 1155/2019-581
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného V. F., nar. XY, Slovenská republika, bytem XY, Slovenská republika, t. č. XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 452/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 122/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 14 T 122/2017, byl obviněný V. F. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od srpna 2009 až do konce léta 2014, kdy opustil společnou domácnost, kterou vedl s tehdejší manželkou poškozenou M. F., nar. XY, ve společně obývaném bytě na adrese XY, XY, poškozenou psychicky i fyzicky týral tak, že na ni často po dobu několika hodin nepřetržitě křičel pro malicherné záminky, např. kvůli tomu, jakým způsobem uložila na WC toaletní papír, dále ji nutil ke smyšleným přiznáním, vyhrožoval, že se s ní rozvede a připraví ji o dceru AAAAA (pseudonym), nar. XY, čehož se poškozená velmi obávala, do vyčerpání ji nutil opakovat věty či jejich části, dokud nebyl spokojený se způsobem přednesu, přičemž postupně začal poškozenou i fyzicky napadat, např. dokud mu neodpověděla na jeho otázku, bolestivě jí vyvracel prsty, páčil jí ruku za zády, napřahoval se na ni pěstí, udeřil ji knihou do hlavy a pronásledoval ji po bytě s nožem v ruce, aby ji vystrašil, v důsledku čehož poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu s přítomností částečného rozvinutého syndromu týrané ženy, což lze z lékařského hlediska hodnotit jako těžkou újmu na zdraví.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) roků, který mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. F., nar. XY, bytem XY, XY, částku 1.149.694 Kč za ztížení společenského uplatnění. Se zbytkem uplatněného nároku pak soud podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 14 T 122/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 452/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 452/2018 podal obviněný dovolání (na č. l. 494–500), které doplnil 12. 3. 2019 (na č. l. 507–538) v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný vytýká nalézacímu soudu, že rozsudek byl vyhlášen 19. 7. 2018, ale písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno do datové schránky obhájce obviněného až 24. 10. 2018, tedy více jak 3 měsíce po jeho vyhlášení, v čemž obviněný spatřuje závažné porušení §129 tr. ř., který určuje 10-denní lhůtu k vyhotovení rozhodnutí. Kdyby byla lhůta prodloužena, rozhodně by toto prodloužení nemohlo přesáhnout 3 měsíce. Postup nalézacího soudu je tak nutné shledat rozporným s čl. 6 EÚLP. Krátké vysvětlení odvolacího soudu stran této námitky není podle názoru obviněného přesvědčivé.
Obviněný pak dále namítá, že rozhodnutí nalézacího soudu ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu je nerovnovážné a nerovnoměrné, zaměřené výlučně ve prospěch poškozené. Hodnocení důkazů považuje obviněný za rozporné se zásadami logiky. Na základě důkazů při jejich hodnocení podle kritérií §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. totiž není možné uznat obviněného vinným ze spáchání trestného činu kladeného mu za vinu. Naopak oba soudy se dostaly mimo mantinely spravedlivého procesu, když bez dalšího převzali výpověď poškozené a části výpovědi ostatních svědků svědčících v jeho neprospěch, nepřihlédli pak k částem výpovědí a listinných důkazů, které znevěrohodňují poškozenou a jsou činěny v jeho prospěch. Toto jednání soudů pak považuje za selektivní činěné v jeho neprospěch.
Podle obviněného se mu poškozená snaží co nejvíce znepříjemnit život a zničit jej. Dokládá to poukazem na postup poškozené vůči němu zejména v opatrovnickém řízení, v němž bylo řešeno svěření jejich nezletilé dcery do péče jednoho z rodičů a také tím, že dala podnět na živnostenský odbor ve věci zrušení sídla jeho podnikání. Jediným motivem poškozené je totiž zamezení styku s jeho nezletilou dcerou. Obviněný uvádí, že stranou hodnocení důkazů zůstala skutečnost, že poškozená je konfliktní typ, což mimo jiné vychází i ze znaleckého zkoumání poškozené a částí některých výpovědí, na které ve svém dovolání poukazuje, a které mají podporovat jeho tvrzení i tvrzení jeho rodinných příslušníků. Zejména se jedná o části výpovědí svědků M. B., J. P., Z. P., P. S., A. Č., M. H., P. B. M., znalkyně MUDr. Gayové, která psychiatricky vyšetřovala poškozenou a znalce PhDr. Petra Goldmana. Fyzické týrání poškozené považuje za nedostatečně prokázané, kdy předložená souhrnná zpráva P. rozhodně nemůže být považována za rozhodný důkaz, kdy v této zprávě jsou uváděna data z let 2013 a 2014, kdežto obviněný byl uznán vinným z týrání již od roku 2009, což obviněný nepovažuje za spravedlivý postup a klade rovněž otázku, zda vůbec mělo být přiznáno nějaké odškodné, případně v jaké výši. Podle obviněného rovněž vzrůstá pochybnost, zda zranění poškozené způsobil obviněný, přičemž poukazuje i na skutečnost, že je lékařská zpráva vystavena v roce 2015, tedy mimo rozhodné období. Na základě vlastního rozboru důkazní situace obviněný dospívá k závěru, že soudy selektovaly důkazy ve prospěch poškozené a vůbec nepřipustily možnost, že i na jeho tvrzení je třeba brát zřetel, ačkoliv tato jeho tvrzení podporují i další skutečnosti. Navíc v situaci, kdy se jednalo výlučně o tvrzení obviněného proti tvrzení poškozené soudy jednostranně a nedůvodně uvěřily poškozené.
Soudy vůbec nepřipustily a nevyhodnotily tu část dokazování, které snižuje věrohodnost poškozené, nezohlednily průběh opatrovnického řízení, kdy poukazuje na neochotu matky nezletilou AAAAA předávat obviněnému, ač jí to bylo soudně nařízeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 10 P 20/2015, což prokazuje i kompletní zpráva zařízení ProDialog, z.s., ze dne 13. 6. 2018, která jasně hovoří o přenášení odporu poškozené k obviněnému na jejich nezletilou dceru. V této souvislosti obviněný poukázal na zahájení úkonů trestního řízení ze dne 2. 8. 2018 vůči poškozené za účelem prověření možného týrání spočívajícím ve vystavování nezletilé nepřiměřené psychické zátěži v souvislosti s rozvodem s obviněným, kdy nezletilou na styk s obviněným nepřipravuje a snaží se ji ovlivnit tak, aby styk s ním odmítala.
V doplnění svého dovolání ze dne 12. 3. 2019 podaném v řádné zákonné lhůtě otec zaslal Nejvyššímu soudu znalecký posudek vypracovaný ve výše zmíněné trestní věci vedené proti poškozené s přáním, aby jej dovolací soud zohlednil.
S ohledem na výše uvedené navrhnul obviněný zrušení usnesení Městské soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, č. j. 7 To 452/2018-486, zároveň s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 14 T 122/2017-454, a celou věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání, in eventum zprostit dovolatele v celém rozsahu výroku o vině a trestu. Přípisem z 11. 3. 2019 pak obviněný sdělil, že žádá Nejvyšší soud, aby rozhodl ve veřejném zasedání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 6. 2019, sp. zn. 1 NZO 305/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázala na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný uplatňuje výslovně námitky skutkového charakteru, kteréžto se míjí s uplatněným dovolacím důvodem, stejně tak se s uplatněným dovolacím důvodem míjí uplatnění námitek stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny. Konstatovala, že nalézacímu i odvolacímu soudu není co vytknout, skutkový stav byl řádně zjištěn postupem v souladu s trestním řádem, žádný důkaz nebyl opomenut, rozhodnutí byla řádně odůvodněna, kdy se soudy pečlivě vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené i všemi námitkami obviněného, které vznáší obviněný nyní znovu v dovolání. Věrohodnost poškozené i nezletilé byla prokázána znaleckými posudky i dalšími důkazy podporujícími jejich tvrzení.
Soudy neignorovaly obhajobu obviněného stran motivace poškozené připravit jej o dceru, ale správně dovodily, že předmětem řízení je doba od srpna 2009 do konce léta 2014, kdy se obviněný dopouštěl trestného jednání na poškozené a nikoliv doba následující, kdy je možné, že se poškozená snaží nezletilou úzkostlivě chránit až takovým způsobem, že zasahuje do práv obviněného na styk s nezletilou, a to v závislosti na předchozím jednání obviněného vůči své osobě. Státní zástupkyně pak dochází k závěru, že soudy po skutkové stránce řádně zjistily skutkový stav a tento kvalifikovaly v souladu s trestním řádem a trestním zákoníkem, přičemž v projednávané věci není možno seznat existenci extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.
Státní zástupkyně naopak zpochybňuje správnost adhezního výroku rozsudku nalézacího soudu, kdy má za to, že ze znaleckého posudku nelze vyčíst, po jakou dobu docházelo k týrání, a zda lze tedy posttraumatickou stresovou poruchu hodnotit jako dočasný či trvalý následek jednání obviněného, kdy znalkyně MUDr. Alena Gayová uvedla, že se poškozená nachází ve fázi zpracování traumatu. Znalec MUDr. Vladimír Tichý, který stanovil nemajetkovou újmu částkou 1.149.694 Kč jako ekvivalent za ztížení jejího společenského uplatnění, neuvedl, zdali se jedná o poruchu trvalou nebo dočasnou. Ze znaleckého posudku není podle státní zástupkyně patrné, že reagoval na ustálený, kvalitativně změněný stav poškozené. Tato informace ve znaleckém posudku MUDr. Vladimíra Tichého chybí, jeví se však, že by tento posudek mohl být rozporný se znaleckým posudkem MUDr. Aleny Gayové, která uvedla, že poškozená se nachází ve fázi zpracování traumatu, což značí, že porucha by neměla být trvalého rázu. Znalecký posudek MUDr. Vladimíra Tichého předložený poškozenou se tedy zdá být vnitřně rozporným, neboť vyčíslení není provedeno v návaznosti na ustálený zdravotní stav. Navíc je to právě soud, který by měl určit částku náhrady za ztížení společenského uplatnění v intencích §2958 občanského zákoníku. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný, pochopitelný skutkový podklad obsahující odborný lékařský závěr o míře, ve které má být kompenzován nárok poškozeného.
Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 452/2018, v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. F. proti výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené M. F., dále aby částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 14 T 122/2018, ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu ke jmenované poškozené, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265m odst. 2 tr. ř. a §265 tr. ř. poškozenou M. F. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně s tím navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 7 To 452/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný V. F. svými vzneseným námitkami naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného V. F.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků I. F., M. F., I. J., M. B., J. P., Z. P., P. S., A. Č., M. H., P. B. M., výpovědi nezletilé AAAAA, poškozené M. F. a své vlastní výpovědi, znaleckého posudku a výpovědí MUDr. Aleny Gayové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, specializace dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých, výpovědi znalce PhDr. Petra Goldmanna, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znaleckého posudku z opatrovnického řízení zpracovaného PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D., soudní znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, zprávy Mateřské školy v XY, XY ze dne 14. 11. 2016) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k rozhodování o průběhu soužití obviněného, nezletilé AAAAA a poškozené, o původu zranění poškozené a době, kdy byla tato zranění způsobena), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že nikdy obviněnou fyzicky nenapadl a trestní oznámení proti jeho osobě je vedeno osobní záští poškozené vůči jeho osobě a snahou jej připravit o možnost se stýkat s nezletilou AAAAA).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy se přiklonily k výkladu skutkových okolností a hodnocení pravdivosti výpovědí zúčastněných v jeho neprospěch. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení soudem a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „ in dubio pro reo “ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „ v pochybnostech ve prospěch obviněného “. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný většinou svých námitek fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňující shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, a to především výpovědi poškozené M. F., která byla podepřena množstvím dalších důkazů, například výpovědi nezletilé AAAAA, dcery obviněného a poškozené vyslechnuté policejním orgánem za přítomnosti soudce a OSPOD, výpovědí svědků K. I., M. H., M. L., E. Č., P. B. M., P. K., souhrnnou lékařskou zprávou F. P. stran návštěv poškozené 21. 11. 2013, 18. 4. 2014 a 22. 4. 2014 se zraněními způsobenými obviněným, zprávy OSPOD a zprávy ProDialog, z. s., lékařskou zprávou J. F., ošetřující lékařky nezletilé AAAAA, zprávou Diakonie Českobratrské církve evangelické, zprávy Soukromé kliniky LOGO, s. r. o., ze dne 6. 12. 2016, zprávy Mateřské školy XY, znaleckých posudků a výslechů znalců MUDr. Aleny Gayové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, specializace dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých a PhDr. Štěpána Vymětala, Ph.D., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická a forenzní psychologie a oboru školství a kultura, odvětví psychologie, stran duševního stavu poškozené a duševního stavu a osobnosti nezletilé AAAAA, a to včetně dodatku ke znaleckému posudku, MUDr. Bronislava Kobedy, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a PhDr. Petra Goldmanna, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, stran duševního stavu a osobnosti obviněného, MUDr. Vlastimila Tichého, soudního znalce oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemateriální újmy na zdraví, stran stanovení náhrady nemajetkové újmy ve formě ztížení společenského uplatnění.
Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Nutno dodat, že identické námitky obviněný vznesl již v řízení před nalézacím i odvolacím soudem. Soudy se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádaly a na jejich odůvodnění pro stručnost Nejvyšší soud odkazuje (srov. body 29 a 30 rozsudku nalézacího soudu a body 4–6 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že části výpovědí svědků a pasáže znaleckých posudků uvedené v dovolání byly do značné míry vytrženy z kontextu, kdy z nich nevyplývají závěry dovozované obviněným. Negativní zmínky na adresu poškozené jak z opatrovnického řízení, tak z určitých výpovědí oba soudy správně nevzaly v potaz, kdy se jedná o incidenty, následují několik let po stíhaném období, kdy poškozená již byla zatížena následky způsobenými jednáním obviněného – rozvinutou posttraumatickou stresovou poruchou s četnou neurotickou konverzní symptomatikou. Ze stejného důvodu nalézací soud zamítl návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z opatrovnického řízení. Jedná se rovněž o jeden z hlavních důvodů, proč nemá ani doplnění znaleckým posudkem v trestní věci poškozené z roku 2018, žádnou vypovídající hodnotu pro posuzovaný případ, odhlédne-li se od skutečnosti, že dovolací řízení není místem, kde je možné provádět důkazy a vyvozovat z nich skutkové závěry.
K námitce obviněného, že vyhotovení rozsudku nalézacího soudu trvalo nepřípustně dlouho, Nejvyšší soud podotýká, že tato námitka není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod. Nad rámec Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu vyplývá, že lhůta k vyhotovení rozsudku nalézacího soudu byla v souladu s trestním řádem prodlužována až do 24. 10. 2018, kdy bylo rozhodnutí doručeno obhájci obviněného do datové schránky, jak ostatně konstatoval i odvolací soud, vůči němuž vznesl obviněný totožnou námitku (srov. bod 5 usnesení odvolacího soudu).
Obviněný namítl, že za situace, kdy není možné prokázat uvedenými důkazy trvání týrání či zda vůbec k němu docházelo, je na místě se zamyslet, zda by měla být přiznána náhrada škody, případně v jaké výši. Na podporu uplatněných dovolacích důvodů obviněný nepředložil žádnou argumentaci vyjma zpochybňování zjištěného skutkového stavu, jímž je dovolací soud vázán. Úkolem dovolacího soudu není, aby za obviněného domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto obviněného takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
V postupu odvolacího, ale ani nalézacího soudu není možné shledat žádné vady vytýkané obviněným, především extrémní nesoulad skutkových zjištění mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z provedených důkazů je přesvědčivě vyvozen skutkový stav, který je řádně zastřešen příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen reagovat i na názor státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, který též prezentovala ve svém vyjádření k dovolání obviněného, ačkoli on sám, jak je uvedeno shora, předmětnou výhradu obsahem svého dovolání neučinil (jde o pozoruhodnou praxi státních zástupců tohoto státního zastupitelství, kdy, nikoli v ojedinělých případech, podrobují kritice procesní postup, případně samotná rozhodnutí soudů nižších stupňů z pozic, které se ani součástí dovolání obviněného nestaly, v situaci, kdy nejvyšší státní zástupce dovolání ve prospěch obviněného nepodal). Nejvyšší soud proto necítí potřebu na takové úvahy zvlášť podrobně reagovat. Přesto, aby předmětná otázka nezůstala zcela nezodpovězena, dovolací soud k ní uvádí následující.
V posuzovaném případě se jedná o to, zda je možné považovat za správný závěr nalézacího soudu aprobovaný soudem odvolacím učiněný v adhezním řízení na podkladě znaleckého posudku MUDr. Vladimíra Tichého, u kterého není podle státní zástupkyně zjevné, zda reagoval na ustálený zdravotní stav poškozené, když znalecký posudek MUDr. Aleny Gayové hodnotil stav poškozené ve fázi zpracovávání traumatu, což naznačuje, že by porucha neměla být trvalého rázu. Nadto je věcí a rozhodnutí soudu učinit příslušné rozhodnutí o výši náhrady nemajetkové újmy podle kritérií §2958 občanského zákoníku.
Námitka státní zástupkyně směřuje toliko ke zpochybnění znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého. Pro tento závěr však podle názoru Nejvyššího soudu nepostačuje ta skutečnost, že znalkyně MUDr. Alena Gayová uvádí, že poškozená se nacházela v době vyšetření ve fázi zpracování traumatu, přičemž tato znalkyně vyšetřovala poškozenou 23. 3. 2017, psycholog pak 25. 3. 2017. MUDr. Vlastimil Tichý vyšetřoval poškozenou až 23. 10. 2017, tedy po sedmi měsících od vyšetření MUDr. Alenou Gayovou, což je dostatečná doba proto, aby se stav poškozené stabilizoval tak, aby mohl znalec řádně posoudit duševní stav poškozené a s tím spojené útrapy. Ve znaleckém posudku MUDr. Vlastimila Tichého je krom výpisu ze spisového materiálu popsána doba trvání týrání obviněným i poškozenou při vlastním vyšetření. Nelze tak přisvědčit státní zástupkyni, že z posudku není patrné, jak dlouhou dobu k traumatizujícímu jednání obviněného vůči poškozené docházelo. Stejně tak nelze přisvědčit tomu, že posttraumatická stresová porucha nebude mít trvalého charakteru pouze z poukazu znalkyně, že posuzovaná v době vyšetření stále zpracovávala zažitá traumata. Nejvyšší soud tak nemůže přisvědčit státní zástupkyni v tom, že znalecký posudek MUDr. Vlastimila Tichého je rozporný, nebo že by z něj nebyl seznatelný kvalitativně změněný stav poškozené. Znalec v posudku i při výpovědi podrobně vysvětlil metodiku stanovení nemajetkové újmy včetně uvedení toho, že samotné posuzování nemajetkové újmy je činěno z podstaty věci až za ustáleného zdravotního stavu (protokol o hlavním líčení ze dne 19. 4. 2019). Výtky státní zástupkyně nelze mít za opodstatněné ani z hlediska formálního ani z hlediska materiálního.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
K tomu je třeba dále uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkum vyhrazený řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze
bez výhrad odkázat.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata