ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1545.2018.2
sp. zn. 3 Tdo 1545/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného P. Z. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 10/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu
za podmínky uvedené v §265p odst. 1 trestního řádu
* se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se přikazuje Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. Z. nebere do vazby.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018, byl obviněný P. Z. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zakoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v P., okres Brno-venkov, dne 24. října 2017 kolem 1.40 hodin po předchozím požití drogy, tzv. pervitinu, řídil osobní automobil Opel Vectra, registrační značky XY, na silnici II. třídy č. 430 v km 5,314 za kruhovým objezdem ve směru od Brna, kde vyjel do protisměru přes vodorovné dopravní značení – dvojitou čáru souvislou a čelně narazil do služebního vozidla Policie České republiky, tovární značky Škoda Octavia, registrační značky XY, jedoucího z opačného směru. Po střetu vozidel vozidlo řízené obžalovaným vjelo vlevo mimo vozovku, kde narazilo do sloupu veřejného osvětlení. Obžalovaný byl přitom již z Brna z ulice XY pronásledován hlídkou Policie České republiky, neboť nedbal pokynů policistů k zastavení svého vozidla. Řidič služebního vozidla Policie České republiky, do něhož obžalovaný svým vozidlem narazil, D. J. utrpěl při srážce vozidel zranění, a to podvrtnutí krční páteře a drobnou oděrku na levém zápěstí, která mu způsobila bolesti levého zápěstí a omezila hybnost v krční páteři. Obvyklý způsob života poškozeného byl omezen po dobu kratší 7 dnů. Ve vzorku krve, která byla obžalovanému odebrána 24. října 2017 v 3.50 hodin, se nacházelo 172 ng/ml metamfetaminu a 33 ng/ml amfetaminu. Metamfetamin a amfetamin jsou psychotropními látkami zařazenými do přílohy 5, seznamu č. 5 psychotropních látek v nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Poškozením služebního motorového vozidla Policie České republiky byla způsobena škoda 116.000 Kč České republice – Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje a poškozením sloupu veřejného osvětlení byla způsobena škoda obci P. 22.675 Kč. Obžalovaný řídil osobní automobil, ačkoliv nesměl, neboť rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněprávních činností č. j. ODSČ-48863/17-23 ze dne 28. 4. 2017, které bylo obžalovanému doručeno 5. 5. 2017 a nabylo právní moci 23. 5. 2017, mu byl uložen jako sankce za přestupek mimo jiné zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na 14 měsíců od právní moci rozhodnutí.
Za to byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců nepodmíněně.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 5 (pěti) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku se ruší výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 T 139/2017-74 ze dne 27. 10. 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České republice – Krajskému ředitelství policie Jihomoravského kraje se sídlem v Brně, Kounicova 24, škodu 116.000 Kč a Obci P., IČ XY, se sídlem P., okres Brno-venkov, škodu 17.090 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 208–209), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný své dovolání staví především na námitce vůči prokázání míry ovlivnění návykovou látkou v době řízení vozidla a s tím související nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla. Obviněný zdůrazňuje, že si je vědom společenské závažnosti svého jednání, avšak je přesvědčen, že soudy nižších stupňů se zásadním způsobem a bez přesvědčivého odůvodnění odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, obviněnému byl ukládán trest za větší počet trestných činů, než kterými měl být uznán vinným. Dále připomíná argumentaci z odvolání, zejména, že již dříve bylo u návykových látek vyjma alkoholu uzavřeno, že je vždy v každém jednotlivém případě třeba zkoumat míru ovlivnění obviněného za účasti znalce. Nadto pak nebyla vytvořena žádná arbitrární hranice pro určení ztráty způsobilosti k řízení motorového vozidla, přičemž připomíná, že pokud již lze takovou hranici přijmout, pak se jedná o množství, které látky obsažené v krvi obviněného nedosáhly (metamfetamin 200 ng/ml a zjištěná hranice v krvi obviněného byla 172 ng/ml). Soudy nižších stupňů se však odchýlily od aprobovaných postupů a závěr o vině odůvodnily zkratkovitými úvahami nad údajnými projevy ovlivnění dovozenými nepřípustně ze spisu. Obviněný pak připomíná, že jím uvedený popis v průběhu hlavního líčení odpovídá lépe fotografiím z místa nehody a bezprostřední příčinou vzniku by tak nemuselo být nezvládnutí řízení ze strany obviněného, přičemž zpochybňuje i schopnost řidiče nezpůsobilého k řízení ujíždět hlídce několik kilometrů. Za nepřípustný pak považuje závěr o míře jeho ovlivnění založený na jednoduchém formuláři vyplňovaném lékařem při odběru vzorku krve, jelikož lékař nepodává takové vyjádření s vědomím, že právě z něj bude odvozována míra ovlivnění návykovou látkou. Obviněný připouští, že praxe spočívající v pořizování znaleckého posudku při šetření každého trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky je skutečně problematická, když ani znalec při vypracování znaleckého posudku nemá možnost seznat ovlivnění o nic lépe než soud, avšak ani tuto neuspokojivou situaci není možné řešit úvahami o vině založených na okolnostech, které mohou mít původ ve zcela jiné příčině. Postup soudů, které dovozovaly míru ovlivnění obviněného z okolností, které byly interpretovány jednostranně a nemusely s ovlivněním nijak souviset, je zcela nepřípustným zjednodušením problematického procesu dokazování.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, zrušil, a s ohledem na skutečnost, že stejnou vadou trpí i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pro úplnost pak doplňuje, že tímto dovoláním nikterak nenapadá výrok o vině trestným činem maření úředního rozhodnutí a vykázání.
Obviněný dále žádá, aby byl v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. do rozhodnutí dovolacího soudu přerušen výkon rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 14. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1299/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že předmětné námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, když jejich prostřednictvím brojí primárně proti úplnosti dokazování a proti vyhodnocení provedených důkazů a skutkovým závěrům. Dále konstatuje, že obviněný v podstatě jen opakuje výhrady z předchozích fází trestního řízení, se kterými se soudy již vypořádaly a k tomuto pak státní zástupce připomíná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a sp. zn. 6 Tdo 115/2012. Konkrétně pak odkazuje na str. 5–6 rozsudku soudu prvního stupně a na str. 4–6 usnesení soudu druhého stupně, kde je dostatečně odůvodněno, proč nebylo přistoupeno ke znaleckému zkoumání znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i přes vědomost obou soudů o stávající rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Soudy v dané věci disponovaly dostatkem skutkových zjištění, na jejichž základě bylo možné dospět k závěru o vyloučení způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla. Opatřování dalších důkazů a zejména pak znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, by tak bylo nadbytečné. Námitky obviněného jsou tedy nejen neopodstatněné, ale nejsou podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména popisu dopravní nehody, fotografií místa činu v kontextu výpovědi obviněného, protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, jak moc drogy ovlivnily jednání obviněného, respektive zda míra ovlivnění dosáhla takové intenzity, aby vyloučila jeho způsobilost bezpečně řídit vozidlo), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že obviněný byl způsobilý k řízení motorového vozidla) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že příčinou dopravní nehody nemuselo být nezvládnutí řízení obviněným, ale skutečnost, že protijedoucí služební automobil Policie ČR se pohyboval v protisměru čelně proti obviněnému).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný však právně relevantně namítl, že soudy v projednávané věci nepostupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, kdy nebylo prokázáno, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost.
Podle skutkových zjištění byla ve vzorku krve obviněného naměřena hodnota 172 ng/ml metamfetaminu a 33 ng/ml amfetaminu. Jeho jednání bylo soudem prvního stupně posouzeno jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky , zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku .
Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu R 54/1968 a R 23/2011). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2788-2791).
Pojem návyková látka zahrnuje různé druhy látky, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, a jedná se zejména o alkohol, omamné, psychotropní a další látky, které negativně působí na schopnosti ovládací a rozpoznávací nebo na sociální chování. V případě, že pachatel řídil motorové vozidlo pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, musí být zjištěno, nejen o jakou návykovou látku a jaké její množství se jedná, ale též míra ovlivnění řidiče touto látkou, neboť znakem je, že pachatel vykonává zaměstnání nebo jinou činnost „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky (viz R 23/2011) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2788-2791.
Nelze-li stanovit druh, množství a míru ovlivnění takovou návykovou látkou v době řízení motorového vozidla jinak (k tomu např. rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), zpravidla se nebude možno obejít bez odborného vyjádření či přibrání znalce toxikologa, přičemž jejich zpracovatelé podle výsledků odběru krve, popř. moči, stanoví druh a množství návykové látky v době řízení motorového vozidla. Na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srovnej např. 8 Tdo 358/2015, 3 Tdo 897/2015) je tedy zřejmé, že pro stanovení toho, zda byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení, je nutno přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který učiní závěr, na jehož podkladě soud stanoví, zda jde o stav vylučující způsobilost vykonávat činnost, při které by obviněný mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Bez náležitého zjištění a objasnění všech těchto skutečností jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu nelze přesvědčivě uzavřít, zda obviněný naplnil znaky trestného činu podle §274 tr. zákoníku, anebo méně závažného jednání srovnatelného s přestupkem.
K posouzení otázky přítomnosti návykové látky v krvi obviněného a jeho ovlivnění touto látkou, jakož i toho, zda se obviněný v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Mgr. Andreji Brzobohaté, Ph.D. (č. l. 95-98), kde kromě jiného poukázala na odborné stanovisko České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně, podle něhož je řidič ovlivněn návykovou látkou tehdy, jestliže u něj byly zjištěny snížené kognitivní a psychomotorické schopnosti, anebo v případě, kdy byly překročeny arbitrárně dané koncentrační meze návykových látek v krevním vzorku, přičemž pro metamfetamin tato hranice činí 25 ng/ml. Znalkyně obecně vymezila vliv metamfetaminu na řízení motorových vozidel, mezi jehož průvodní typické projevy patří zejména riziková jízda bez zábran, vysokou rychlostí s přeceněním vlastních schopností (zvýšená sebedůvěra, nekritičnost, neklid, roztěkanost, agresivita, atd.) a následné navršení chyb, chybné řízení, vybočování z jízdního pruhu a ze silnice, vlnkovitá jízda, riskantní chování a kolize ve velké rychlosti. Poukázala i na to, že po odeznění akutních účinků se dostavuje dramatický pokles výkonu provázený útlumem, únavou, ospalostí, kdy během jízdy se mohou projevit i deprese a halucinace. Subjektivní posouzení vlivu drogy na osobu je záležitostí specialistů – znalce z oboru psychiatrie.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru o vyloučení způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla zejména na základě protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou (č. l. 94), což zdůraznil soud prvního stupně, a celkového hodnocení situace obviněným a samotný způsob jízdy (který lze označit za hazardní a bezohledný) jako důsledek podstatného snížení schopností, jež vylučovalo způsobilost řídit motorové vozidlo, stejně jako na obecných závěrech znalkyně z odvětví toxikologie Mgr. Andreji Brzobohaté, Ph.D. a obecně známém stanovisku znalců z odvětví psychiatrie MUDr. Marty Holanové a MUDr. Jiřího Pokory (kteří pokládají za podmínku způsobilosti k řízení motorových vozidel nulovou hladinu návykových látek).
Při posouzení otázky stupně ovlivnění obviněného návykovými látkami lze v obecné rovině přihlédnout k nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, přičemž limitní hodnoty metamfetaminu, amfetaminu a methylendioxymetamfetaminu u každé této látky je stanovena na 25 ng/ml v krvi. Stejně tak lze podpůrně vycházet i ze stanoviska České společnosti soudního lékařství a toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně k problematice posuzování ovlivnění řidičů jinými návykovými látkami než alkoholem, stejně jako ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaných v jiných trestních věcech, ale toliko podpůrně. Obecná úvaha o tom, že v jiných trestních věcech znalci učinili závěr, že i téměř nulová hladina návykových látek vylučuje schopnost řídit motorové vozidlo, nepostačuje pro závěr o trestní odpovědnosti u pachatele v každé jiné trestní věci, protože znalecký posudek vypracovaný v jiné trestní věci obviněného nemůže být bez dalšího podkladem pro posouzení otázky duševního stavu obviněného, která má zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu (srov. rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013). Přičemž je nutno podotknout, že limitní hodnoty ovlivnění u návykových látek nebyly doposud určeny ani obecným právním předpisem ani žádným jiným objektivním způsobem (jako je tomu např. u ovlivnění alkoholem).
Závěry znaleckého posudku z odvětví toxikologie tak de facto slouží jako podklad pro vypracování znaleckého posudku z odvětví psychiatrie.
Na základě výše uvedeného tedy nepostačuje, jak tomu bylo v projednávané věci, aby soudy pro závěr o tom, jak dalece byl řidič v době jízdy návykovou látkou ovlivněn, vycházely z protokolu o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, stejně jako ze stanoviska České společnosti soudního lékařství a toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně či nařízení vlády č. 41/2015 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, případně ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaných v jiných trestních věcech.
Nejvyšší soud připomíná, že obdobně se vyjádřil již ve svém rozhodnutí ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1127/2018, kdy uvedl: „ Nejvyšší soud nadále setrvává na právním názoru, který vyslovil v rozhodnutí č. 23/2011 Sb. rozh. tr. (viz bod 21. výše), jak je zřejmé mj. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 10/2017, kde dospěl k závěru, že dosud nenastal stav, kdy by bylo možno v důsledku nových odborných poznatků učinit právní závěr, že řidič ovlivněný nealkoholovou návykovou látkou (drogou) se v době jízdy s motorovým vozidlem nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost i bez důkazu v podobě odborného zjištění znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie “.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud právní hodnocení odvolacího soudu jednání obviněného nesprávným, neboť soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou soudní praxí a ve věci nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který je v této trestní věci nezbytným pro objasnění skutkové okolnosti, bez níž nelze spolehlivě o vině obviněného rozhodnout, neboť na ní závisí závěr o trestní odpovědnosti obviněného, tedy zda řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Soudy tedy dostatečně neposoudily všechny skutečnosti významné pro závěr, zda obviněný činem, který mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, či nikoli.
IV.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
V dané trestní věci se obviněný P. Z. nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, který byl pravomocně uložen napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, která byla podaným dovoláním zrušena, Nejvyšší soud shledal, že v dané věci není nutné rozhodnout o vzetí tohoto obviněného do vazby, když u tohoto nejsou dány důvody vazby podle §67 tr. ř.
V.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. Z. je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 To 216/2018, zrušil. Zrušil také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 10/2018, neboť i tento je zatížen výše vytýkanou vadou. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Brno-venkov nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tím vrací soudu prvního stupně, aby v souladu se shora vyjádřenými právními názory dokazování doplnil o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který určí míru ovlivnění obviněného jinou návykovou látkou v době spáchání posuzovaného skutku. Podle výsledku tohoto znaleckého zkoumání duševního stavu obviněného bude na soudu, aby v rámci hodnocení všech důkazů posoudil, zda lze v činu obviněnému kladeném za vinu shledávat naplnění všech znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté obviněným a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu