ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.205.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 205/2019-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 14 To 217/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 10/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 1 T 10/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním uvedeným pod bodem 1 skutkové věty, a dále zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním uvedeným pod bodem 2 skutkové věty spočívajícím v tom, že:
1. dne 14. října 2015 ve Svitavách na ulici XY v kanceláři soukromého podnikatele P. S., na základě předchozí nabídky a předběžné dohody, kdy předal P. S. originál osvědčení o registraci vozidla, aby mohla být připravena kupní smlouva, prodal P. S., narozenému XY, jako osoba zastupující společnost I., IČ: XY, se sídlem XY, ulice XY, osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot Boxer, rzv XY, VIN: XY, z majetku společnosti I. za částku ve výši 350.000 Kč, přičemž poté, co byla připravená písemná smlouva doplněna o částku 350.000 Kč a oběma podepsána, převzal tuto částku v hotovosti a klíče od vozidla předal kupujícímu, poté vozidlo vylákal pod smyšlenou záminkou zapůjčení na 14 dní zpět, přičemž vozidlo i přes opakované urgence nevrátil a naopak dne 15. 2. 2016 za použití kopie velkého technického průkazu prodal K. Z.,
2. následně dne 19. listopadu 2015 na stejném místě požádal P. S., narozeného XY, o finanční půjčku ve výši 1.000.000 Kč s tím, že tuto částku mu vrátí do 30. 11. 2015, ačkoli si musel být vědom toho, že svůj slib zakládá na nejisté události, neboť v té době již byl v úpadku a byl na jeho majetek vyhlášen konkurs, na základě smýšleného tvrzení o vrácení půjčky do 30. 11. 2015 mu P. S. požadovanou částku půjčil a v hotovosti předal, avšak ve slíbené lhůtě ani později přes opakované urgence k vrácení nedošlo, ani dojít nemohlo,
shora popsaným jednáním poškozenému P. S., narozenému XY, způsobil celkovou škodu ve výši 1.350.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému P. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 1.350.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 1 T 10/2018, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroku o náhradě škody.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 14 To 217/2018 , a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že se obviněnému za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 14 To 217/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 399–406), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný se neztotožňuje se závěry soudu prvního stupně a upozorňuje, že odvolací soud učinil nesprávný závěr o tom, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je výsledkem řízení, v němž nedošlo k podstatným vadám, v rámci dokazování vykonal všechny důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu, že překlenul rozpory mezi jednotlivými důkazy a že se vypořádal s obhajobou obviněného.
První okruh námitek obviněného směřuje do porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, když podle jeho názoru na základě absence účinných důkazů chybí zásadní skutková zjištění, což má dopad do hmotněprávního posouzení takové intenzity, že to odůvodňuje přípustnost podaného dovolání.
Ve vztahu k přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný uvedl, že odmítá, že by s poškozeným uzavřel coby zmocněnec společnosti I. kupní smlouvu, na jejímž základě by došlo k převodu vlastnického práva k automobilu. Poukazuje zejména na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědkyně P. S. ve vztahu k vyhotovení smlouvy, když svědkyně uvádí, že měla smlouvu připravenou v počítači a jen ji vytiskla, a poškozený uvádí, že do ní byly ještě vpisovány údaje z technického průkazu, což soudy zcela opomněly, přičemž odvolací soud pouze uvádí, že obžalovaný vytrhuje z kontextu jednotlivosti z výpovědi poškozeného a svědkyně . Další rozpor spatřuje v místě podpisu smlouvy, ke kterému došlo podle jeho tvrzení i podle smlouvy před domem obviněného v XY. Uzavřená smlouva byla smlouvou rezervační a tato byla uzavřena na dvou k sobě nepřipnutých listech, proto mohlo jednoduše dojít k výměně první strany textu za kupní smlouvu. Obviněný nepopírá, že smlouvu podepsal, avšak jejím smyslem bylo zajištění dřívější pohledávky poškozeného za obviněným, nikoliv převod vlastnictví k automobilu. Soudy nezohlednily ani fakt, že poškozený se o vůz nezajímal, neviděl jej, nesplnil si své zákonné povinnosti a automobil nepojistil, stejně jako se nevypořádaly s otázkou, kde se automobil v den podpisu kupní smlouvy nacházel, že se poškozený jeho vydání nedomáhal, ale naopak poskytl obviněnému půjčku ve výši 1.000.000 Kč bez jakéhokoliv zajištění. Dále poškozený nesepsal s obviněným ani smlouvu o výpůjčce vozidla. Co se pak týče výpovědi svědkyně P. S., obviněný uvádí, že její výpověď je pravděpodobně ovlivněna jejím, byť nyní již ukončeným, pracovním poměrem s poškozeným. Jeho vina přečinem zpronevěry tak nebyla jednoznačně prokázána a ani odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami.
K zločinu podvodu obviněný uvádí, že nebylo prokázáno, že by mezi ním a poškozeným byla uzavřena smlouva o půjčce, když byla jen prokázána SMS komunikace mezi nimi, která však nepotvrzuje, že by byl urgován o navrácení 1.000.000 Kč z titulu poskytnuté půjčky. Soudy se nikterak nezabývaly kontextem zpráv, a pokud je připustily jako důkaz, měly vycházet z jejich kompletního výpisu a použít logický výklad. Přestože jej poškozený vytrvale urgoval o peníze, nikdy nebyla zmíněna slova jako půjčka. Soudy tak hodnotily důkazy zcela jednostranně, tendenčně a v jeho neprospěch. V trestním řízení nebylo prokázáno, že by předmětnou smlouvu o půjčce podepsal, což nepotvrdilo ani odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, které shodu označilo za pravděpodobnější. Soud toto přesto vyhodnotil v rozporu s §105 odst. 1 tr. ř. za dostačující a návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zamítl tak, že zamítl vypracování revizního posudku, jenž však nepřicházel v dané situaci v úvahu, jelikož nebyl vypracován žádný jiný posudek. Tímto se soud prvního stupně dopustil podstatné vady řízení spočívající v opomenutém důkazu, se kterým se nevypořádal ani odvolací soud, ačkoliv to bylo obhajobou namítáno. V důsledku tohoto opomenutého důkazu tak nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností a došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Výpověď poškozeného, neúplná SMS komunikace a nedostatečné odborné vyjádření se staly jedinými důkazy o vině zločinem podvodu podle §209 dost. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný pak odmítá závěr o tom, že by připustil pravost svého podpisu, když se jedná o část výpovědi vytrženou z kontextu.
Jediným důkazem o vině obviněného zločinem podvodu byla podle obviněného výpověď poškozeného, která však od počátku vykazuje zjevné rozpory a argumentační mezery, se kterými se soudy nevypořádaly. Za nelogickou označil motivaci poškozeného půjčovat mu 1.000.000 Kč, když nejsou kamarádi, ale pouze se vídali, poškozený sám měl dluhy a nadto byl obviněný v prodlení s vrácením automobilu i předchozího dluhu. Půjčku mu údajně poskytl na tvrzený obchod s keramikou, ačkoliv obviněný s keramikou nikdy neobchodoval, což svědčí o jeho naprosté lhostejnosti a neopatrnosti při vynakládání finančních prostředků. Podle obviněného se tedy jedná o absurdní teorii poškozeného svědčící o smyšleném a účelovém popisu skutku a zfalšované smlouvě o půjčce. Dále je zde celá řada nesrovnalostí a rozporů mezi výpověďmi poškozeného ve vztahu k místu podpisu smlouvy (poškozený uvádí, že došlo k podpisu ve Svitavách, na smlouvě uvedeno v XY), k tomu, kdo vyplňoval smlouvu, ani k tomu, proč poškozený nepožadoval zajištění, nebo alespoň úřední ověření podpisu obviněného. Stejně tak je zarážející stanovení splatnosti půjčky jen na deset dní, když měla být umořena z obchodu s keramikou, který by nemohl být tak rychle realizován. Poškozený neprokázal ani původ zapůjčených peněz a jeho výpověď ohledně předání peněz je nekonzistentní, když nejdříve uvedl, že si je obviněný dal do kapsy a následně po upozornění, že by se mu tam ani nevešly, uvedl, že si je dal do tašky.
Obviněný upozornil i na nesprávnou soukromoprávní kvalifikaci závazkového vztahu, když uvádí, že se nemělo jednat o smlouvu o půjčce, čímž se však odvolací soud nezabýval a jen uvedl, že obviněný byl jen krátkou dobu v prodlení s vrácením automobilu, poškozený o insolvenčním řízení nevěděl (ale již neuvádí, z čeho tento závěr čerpá) a chování poškozeného svědčí maximálně o lehkovážném přístupu k poskytování peněz.
Skutkový stav tak nebyl jednoznačně zjištěn a prokázán, když o vině bylo rozhodnuto jen na základě výpovědi jednoho svědka, listiny, u které nebyla prokázána pravost, a na základě několika SMS zpráv. Soudy se nedostatečně vypořádaly se všemi významnými okolnostmi a dospěly k nesprávnému skutkovému závěru o vině a v návaznosti na ně i o trestu a náhradě škody. Rozsudek byl vydán po jednostranném zhodnocení důkazů, tedy v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., a vina ze zločinu podvodu tak nebyla prokázána. Obviněnému neměla být uložena povinnost k náhradě škody, když samotný vznik škody není z důvodů absentujících důkazů vůbec prokázaný. Při stanovení výše škody pak soudy vycházely jen z výpovědi poškozeného, který má na odsouzení obviněného a určení škody majetkový zájem. Soudy tak pochybily, když nebyly splněny zákonné podmínky pro vyslovení povinnosti k náhradě škody a soudy měly podle §229 tr. ř. odkázat poškozeného do řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný tedy k této části dovolání shrnuje, že důkazy provedené soudem prvního stupně jsou plné rozporů a nedostatek důkazů suplují domněnky, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Dále je zde dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy. Obviněný pak připomíná zásadu in dubio pro reo, která se měla v dané věci podle jeho názoru uplatnit. Tímto prostupem soudu bylo nepřiměřeně a v rozporu se zákonem zasaženo do jeho práva na obhajobu a tím i do práva na spravedlivý proces.
Druhý okruh námitek obviněného pak směřuje vůči nesprávnému právnímu posouzení, přičemž však obviněný sám předesílá, že tyto námitky jsou relevantní pouze za premisy, kdy by byl v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zjištěný skutkový stav věci bez důvodných pochybností.
Ve vztahu k přečinu zpronevěry namítá obviněný absenci obligatorních znaků této skutkové podstaty, když automobil, který měl být předmětem útoku, nikdy nebyl ve vlastnictví poškozeného, a tedy nemohl být obviněnému ani svěřen. Obecně ke znaku zpronevěry přisvojení si pak připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016. Údajná kupní smlouva byla uzavírána pouze jako smlouva rezervační, za účelem zajištění dřívější pohledávky poškozeného, aniž by mělo dojít k převodu vlastnického práva.
Co se pak týče zločinu podvodu, obviněný namítá absenci objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu. Soudům se podle jeho názoru nepodařilo prokázat, že by poškozenému vznikla škoda, když se nepodařilo prokázat ani to, že by poškozený poskytl obviněnému půjčku. I kdyby toto prokázáno bylo, což odmítá, bylo by nutné zjistit, zda jednal v úmyslu peníze nevrátit již při uzavírání smlouvy. Kdyby překážky navrácení vznikly až po uzavření smlouvy, nejedná se o trestný čin podvodu. K argumentu, že zatajil svoji majetkovou situaci, uvádí, že to, že je v insolvenci, se na malém městě všeobecně vědělo a nadto poškozený mohl tyto informace zjistit jednoduše z insolvenčního rejstříku vedeném Ministerstva spravedlnosti ČR. Pokud by soudy prokázaly, že převzal od poškozeného finanční částku, musely by se vypořádat s otázkou zjevné neopatrnosti a liknavosti poškozeného, k čemuž připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010.
Obviněný tedy shrnuje, že soudu prvního stupně se nepodařilo prokázat vinu, spolu se soudem odvolacím pochybily v hmotněprávním posouzení skutku a nebyla dostatečně zohledněna zásada in dubio pro reo. Současně poukázal i na skutečnost, zda lze vůbec v daném případě uplatňovat trestněprávní odpovědnost.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2018, č. j. 14 To 217/2018-375, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 20. 6. 2018, č. j. 1 T 10/2018-331, zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. a §226 písm. c) tr. ř. rozhodl, že se obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 31. 1. 2019 (č. l. 409). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 14 To 217/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozeného P. S. a svědkyně P. S., kterou označuje za nevěrohodnou, ohledně uzavření kupní smlouvy na prodej automobilu, smlouvy o půjčce na částku 1.000.000 Kč, SMS zpráv mezi obviněným a poškozeným, odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví zkoumání ručního písma, k otázce pravosti podpisů obviněného na smlouvě o půjčce; spadá sem i námitka neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda byla uzavřena kupní smlouva na automobil, resp. zda se jednalo o smlouvu kupní či rezervační, kde k podpisu smlouvy došlo, zda existovala smlouva o půjčce na částku ve výši 1.000.000 Kč, stran vzniku škody, dále i toho, zda měl obviněný v úmyslu půjčené peníze nevrátit již při uzavírání smlouvy o půjčce), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich zejména, že byla uzavřena toliko rezervační smlouva na automobil, která byla následně vypovězena, kontext SMS zpráv byl zcela odlišný, když se bavili o dřívějším dluhu obviněného vůči poškozenému) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že poškozený zaměnil první stranu uzavřené smlouvy, aby vznikl dojem uzavřené kupní smlouvy a nikoliv smlouvy rezervační, smlouva o půjčce nebyla nikdy uzavřena a poškozený má na přiznání náhrady škody a tedy na výsledku řízení majetkový zájem, a i pokud by se tak stalo, neznamená to, že neměl v úmyslu peníze vrátit).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence, proto nelze přijmout ani námitku opomenutého důkazního návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznaleství.
Současně k tomuto Nejvyšší soud připomíná, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. V daném případě se však soudy důkazním návrhem zabývaly a zdůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedou.
Kromě shora uvedených námitek směřujících výlučně do procesu dokazování, vznesl obviněný námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a porušení zásady in dubio pro reo.
Nejvyšší soud připomíná, že takovýto nesoulad spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak převážně jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů (zejména výpovědí svědkyně P. S. a poškozeného), jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, jak bylo uvedeno již shora.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala.
Ani tyto námitky tedy nenaplňují uplatněný ani žádný jiný zákonný dovolací důvod.
Obviněný pak zpochybňuje i naplnění znaku přečinu zpronevěry, konkrétně přisvojení si, když má za to, že ačkoliv soudy dovodily převod vlastnického práva k vozidlu, nezabývaly se otázkou samotného vlastnictví automobilu, čímž by tedy nebyl naplněn ani znak přisvojení si jako naložení s věcí v rozporu s účelem, k němuž byla cizí věc dána do opatrování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 665/2016). Nejvyšší soud upozorňuje, že obviněný si protiřečí, respektive předkládá zcela nesmyslnou úvahu o tom, že v případě, kdy přešlo vlastnické právo, není vyřešena otázka vlastnictví věci. Soudy dospěly na základě provedeného dokazování k tomu, že byla uzavřena kupní smlouva, kterou přešlo vlastnické právo a tedy i vlastnictví vozidla na poškozeného. Ten jej následně zapůjčil obviněnému na jeho žádost. Obviněnému tedy byla svěřena cizí věc, přičemž tento s ní nakládal v rozporu s účelem smlouvy, respektive s dohodou mezi ním a poškozeným, a vozidlo ani přes výzvy nevrátil, naopak jej prodal další osobě. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že i tuto námitku obviněný vznáší na základě vlastního hodnocení důkazů a jako taková je tedy i tato nepřípustná.
Konečně pak obviněný vznáší námitku absence objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu. Absenci objektivní stránky spatřuje v tom, že nebyl prokázán následek, tedy vznik škody, když nebylo vůbec prokázáno, že by poškozený půjčku poskytl.
K tomuto lze opět odkázat na shora uvedené obecné limity uplatněného dovolacího důvodu, jelikož obviněný zde opět vychází toliko z vlastního hodnocení důkazů. Tato námitka je tedy pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelná.
Stejně tak je to i s námitkou absence subjektivní stránky. Obviněný namítá, že tvrzení, že zatajil poškozenému podstatnou informaci o své majetkové situaci je nesprávné, jelikož poškozený si mohl kdykoliv ověřit finanční zázemí obviněného. Jedná se tedy o zjevnou neopatrnost a liknavost poškozeného. K tomuto Nejvyšší soud podotýká, že ani tato námitka není uplatněna právně relevantním způsobem. Obviněný se toliko snaží zříci zodpovědnosti za to, že zamlčel podstatné okolnosti poukazem na pochybení poškozeného, což však neznamená, že při uzavírání smlouvy o půjčce nenaplnil již znaky trestného činu podvodu, tedy, že tyto okolnosti zamlčel vědomě, aby z poškozeného vylákal finanční prostředky, o kterých věděl, že je nebude schopen v dohodnutém termínu vrátit. Je sice pravdou, že poškozený poskytl tuto finanční částku poněkud lehkovážně, avšak s ohledem na výpověď poškozeného, který uvedl, proč obviněnému věřil, že věděl, že peníze umí vydělat, v minulosti mezi nimi proběhly finanční transakce vysokých částek a obviněný s takovými disponoval, a i s ohledem na to, že obviněný, který hrál šipky o částky v desetitisících až statisících korun, se takto i prezentoval, nelze dospět k tomu, že by obviněný nebyl za své jednání odpovědný. Obviněný není trestán za to, že peníze nevrátil, ale základ jeho trestní odpovědnosti spočívá v tom, že peníze vylákal, ačkoliv věděl, že je nebude schopen vrátit a toto s ohledem na shora uvedené nezvrátí ani poněkud důvěřivý postup poškozeného.
Závěrem Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení žádných pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu