ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.387.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 387/2019-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 7 To 72/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 13/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 20 T 13/2018, byl obviněný R. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 7. 1. 2018 v době od 02:30 hodin do 02:45 hodin před restaurací XY v chatové oblasti XY, okres Písek, po skončení taneční zábavy „XY“, se dostal do slovní a následně i fyzické potyčky s M. M., nar. XY, když vytáhl z kapsy zavírací nůž zn. Smith & Wesson o délce čepele 75 mm a šíře čepele u patky 30 mm a zaútočil jím proti poškozenému v úmyslu ho usmrtit, když ho bodl celkem pětkrát kolmo k tělu do oblasti hlavy, hrudníku a břicha, a způsobil mu tak vodorovnou bodnořeznou ránu zevně od pravého ústního koutku a pod ním délky 1,2 cm pronikající do podkoží, šikmou bodnořeznou ránu nad levým ústním koutkem délky 1,5 cm jdoucí zleva shora doprava dolů pronikající do podkoží, šikmou bodnořeznou ránu na hrudníku vlevo navnitř od levé prsní bradavky a pod ní jdoucí zleva shora doprava dolů s ostřejším úhlem délky 3 cm pronikající chrupavčitým úponem 6. a dalších společných žeber do dutiny hrudní zevním i vnitřním listem osrdečníku do pravé srdeční komory, šikmou bodnořeznou ránu v nadbřišku 2 cm vlevo od střední čáry jdoucí zleva shora doprava dolů délky 1,5 cm pronikající do podkoží, bodnořeznou ránu přetínající levou přední podpažní řasu pronikající podkožím 5 cm do velkého prsního svalu, když do oblasti levého prsního svalu byla rána vedena silou nejméně střední intenzity a do oblasti hrudníku zleva byla rána vedena silou velké intenzity, v důsledku obranných reakcí pak poškozený utrpěl další zranění, a to šikmou řeznou ránu na dlaňové straně prostředního článku 2. prstu pravé ruky jdoucí šikmo shora od malíkové strany dolů k palcové straně v délce 1,5 cm pronikající do podkoží a vodorovnou řeznou ránu v rýze mezi základním a druhým článkem 3. prstu pravé ruky na dlaň v délce 1 cm pronikající do podkoží, přičemž příčinou smrti poškozeného byla tamponáda (útlak) srdce při zakrvácení osrdečníkového vaku.
Byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks zavíracího nože zn. Smith & Wesson Extreme OPS CK 33, šedostříbrné barvy s černou rukojetí o délce čepele 75 mm a šířce čepele u patky 30 mm.
Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY, zastoupené matkou P. S., nar. XY, bytem tamtéž, nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč a E. J., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 600.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly obě poškozené odkázány se zbytky svých uplatněných a nepřiznaných nároků na úhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného (a poškozených AAAAA a E. J.), bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 7 To 72/2018, tak, že k odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody s tím, že nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že se obviněný podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku vrchního soudu obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Deklaroval, že soudy uzavřely o vině dovolatele spočívající v naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když z provedeného dokazování nelze na naplnění uvedené skutkové podstaty uzavřít, a to z důvodu neprokázání subjektivní stránky trestného činu v podobě nepřímého úmyslu. Při vědomí možností daných mu trestním řádem, tj. v rámci dovolání vytýkat vady skutkové, má za to, že taková možnost zde dána je, neboť v řízení existuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, když tento nesoulad činí dovolatel mj. předmětem svého dovolání.
Subjektivní stránka trestného činu nebyla hodnověrným způsobem provedenými důkazy prokázána. Pokud soudy uzavírají opak, pak jde o popření základní zásady in dubio pro reo, když veškeré sporné skutečnosti je třeba vykládat ve prospěch obviněného a nikoli naopak, jak je tomu činěno soudy právě v dovoláním napadeném případě. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění rozsudku uzavírá, že vnímá výpověď obviněného jako snahu vyvinit se z trestní odpovědnosti, či její zmírnění, odvolací soud oproti tomu přisvědčuje jeho argumentaci v odvolání, tyto závěry mění, vytýká soudu nalézacímu jejich nesprávnost, když na rozdíl od soudu prvního stupně uzavírá, že nebyla vyvrácena jeho obrana, pokud tvrdil, že byl napaden poškozeným. V tomto smyslu uzavírá odvolací soud opačně, když důkazy hodnotí tak, že to byl právě poškozený, kdo slovní a následně fyzický konflikt vyvolal, shodně s tvrzením obviněného. To vše však bez toho, že by provedl v tomto směru sám dokazování a to výslechem svědkyně Š. H., popřípadě dalšími. Dovolatel namítá, že v tomto směru soud postupoval v rozporu s ust. §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Skutečnost, že to byl právě poškozený, kdo slovní a následně fyzický konflikt vyvolal, má přitom spolu s dalšími skutečnostmi zásadní význam pro kvalifikaci jednání, když dovolatel poškozeného usmrtil, nikoli však zavraždil. Poškozený fyzicky napadl dovolatele, což vyplývá podle něj z nálezu ve spánkové oblasti obžalovaného po úderu pěsti, oděrky na rukou obžalovaného po obraně před ranami a znaleckého závěru MUDr. Šenkýře, identifikovaných stop podrážky poškozeného na botě obviněného a dále stop podrážky poškozeného na bundě obviněného (podle vyjádření z oboru kriminalistika).
Dovolatel vytáhl nůž nikoli v úmyslu zabít, ale na svou obranu, domníval se, že pokud vytáhne nůž, poškozený zanechá dalšího pokračování v útoku směrem k tělesné integritě dovolatele. Bez dalšího nelze vnímat jednání dovolatele jako nutnou obranu, nicméně to samo o sobě neopodstatňuje závěr o úmyslném jednání obviněného ve vztahu k naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy. Určitá forma jednání, nějaká obrana dovolatele ve vztahu k osobě, která jak odvolací soud uzavírá, vyvolala útok, opodstatněná zcela jistě byla. Při takovém závěru pak jednání dovolatele nebylo prokazatelně neopodstatněné, tak jak vyplývá z provedeného dokazování výslechy svědků, obavy dovolatele z osoby poškozeného byly na místě, neboť poškozený byl osobou se značnou fyzickou převahou, impulsivní povahy, která v situacích podobných reagovala neadekvátním agresivním způsobem. Obrana dovolatele pokud uvedl, že měl strach z následků jednání poškozeného, byla opodstatněná: k tomu např. výpověď svědka D., svědka H.
Za podstatné považuje to, že rány na těle poškozeného nejsou bodné, ale bodnořezné, ať již rány působily prakticky kolmo na tělo poškozeného, nic to neznamená o tom, že byly i obviněným kolmo vedeny. Podle znalce taková rána může vzniknout i pohybem samotného poškozeného. Výpovědí svědka D. je postaveno na jisto, že obviněný na poškozeného spadl a není možné vyloučit, že k fatální ráně, která způsobila smrt poškozeného, mohlo dojít v okamžiku pádu obviněného na osobu poškozeného, neboť pohybem poškozeného proti noži mohlo dojít ke vzniku fatálního zranění, jehož způsob vzniku lze takto vysvětlit. Znalci uzavřeli, že je možné, aby síla byla násobena pohybem samotného poškozeného, např. výpadem dopředu, jeho pohybem či pádem, je si možné představit v případě, že nůž je veden silou kupředu, nebo je pevně držen. Odvolací soud k tomu dodává, že nůž musel by být fixován, tj. o něco zapřen, což nevyplývá z žádného provedeného důkazu, soud dospívá k závěru odbornému, nikoli právnímu, přitom opět vykládá při absenci dalších důkazů nikoli ve prospěch, ale v neprospěch obviněného.
S odkazem na jím citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 k otázce nepřímého úmyslu je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Obviněný opakovaně uvedl, že ve chvíli, kdy nůž vytáhl, neměl v úmyslu způsobit poškozenému jakékoliv zranění, nůž vytáhl toliko na svoji obranu, kdy měl za to, že v důsledku vytažení nože nebude pokračovat útok ze strany poškozeného směrem k jeho osobě. Zavinění ve formě nepřímého úmyslu bylo ze strany soudů obou stupňů toliko konstatováno, nikoliv však prokázáno, právní kvalifikace jeho jednání nemá oporu v provedeném dokazování.
Vzhledem ke shora uvedenému proto dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud v Brně jako soud dovolací rozhodl tak, že zruší napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018 pod č. j. 7 To 72/2018 a věc mu přikáže k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný dezinterpretuje výslech znalců, když znalci uvedli k otázce obviněného: zda si lze představit, že síla intenzity je násobena samotným pohybem poškozeného např. výpadem dopředu jeho pohybem vpřed nebo pádem na obviněného, odpověděli, že je možné si to představit v případě, že je nůž veden silou směrem kupředu nebo alespoň je velmi pevně držen. Z této odpovědi jednoznačně vyplynulo, že v případě případného pohybu poškozeného proti noži, tak jako tak musí být nůž veden silou vpřed nebo musí být nějak fixován, tedy o něco zapřen. V případě pádu si jen stěží lze představit, že by se poškozený nabodl pětkrát, když každá z ran ve svém souhrnu nejen ta smrtelná zahrnovala úmysl obviněného. Oba znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, shodně při hlavním líčení uvedli, že žádná z ran nevznikla šviháním nožem, kromě řezných ran na dlaňové straně prstů ruky a všechny tyto rány působily prakticky kolmo na povrch těla poškozeného. Při vzniku poranění byli útočník a poškozený prakticky čelem. Útočník navíc působil bodným nástrojem silou střední intenzity na levou přední podpažní řasu a silou velké intenzity na hrudník. Dále znalci uvedli, že všechna zranění na těle poškozeného byla typická zranění, která se nachází na těle poškozených při útoku jiné osoby nožem, když zranění v oblasti dlaně jsou typická pro nepříliš úspěšnou snahu o uchopení nože. Obviněný útočil opakovaně proti částem těla poškozeného, kde věděl, že jsou uloženy důležité orgány. Útočil do oblasti těla, kde je každému známo, že je uloženo srdce, útočil silou velké intenzity. Výsledkem pak bylo proniknutí nože do těla poškozeného a vznik zranění, která jsou podrobně popsána ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně. Při tomto útoku proti poškozenému byl obviněný minimálně srozuměn s tím, že může zasáhnout životu důležité orgány, což se nakonec i stalo. Vzhledem ke shora uvedenému byla forma zavinění na straně obviněného zjištěna minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že způsobí, byl s tím srozuměn. Jeho jednání proto bylo správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vlastní posouzení dovolání
Obviněný se dovolává existence tzv. extrémního nesouladu, jež umožňuje výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů v případě, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14. Zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04)
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně, že soudy mylně vyhodnotily výpověď jeho i svědků ohledně vzniku a průběhu konfliktu, charakter ran a také závěry znaleckého posudku ve vztahu ke způsobenému smrtelnému zranění), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebyl vzat v úvahu jím uváděný mechanismus vzniku zranění, bagatelizace jeho vlastních poranění), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným. To však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je tak možno uzavřít, že obviněný se námitkami formálně označenými jako hmotněprávními snaží zasahovat do skutkových zjištění ve snaze vytvářet pro sebe příznivou verzi skutkového děje. Jeho úvahám o nutné obraně nemůže být v dané souvislosti dána relevance, a to z důvodu zcela zjevné nepřiměřenosti jednání obviněného v relaci k jednání poškozeného, který sice konflikt vyvolal, ale rozdělení rolí na útočníka a obránce ve fázi fyzické potyčky nelze na základě přiléhavého zhodnocení provedených důkazů v bodě 59. rozsudku soudu prvního stupně učinit. Zde je možno odkázat na tu část rozhodnutí nalézacího soudu, kde hovoří o tom, že „… popisu průběhu konfliktu před restaurací, svědci se shodli na tom, že vzájemný fyzický kontakt mezi poškozeným a obžalovaným trval velmi krátce, zaregistrovali ho spíš jako pošťuchování, přetahování, strkání, případně jeho počátek ani neregistrovali, … důkazy naprosto vylučují obhajobu obžalovaného, že poškozený ho měl doslova ‚zasypávat‘ ranami pěstí do hlavy jak v interiéru restaurace, tak i před restaurací, a útočil silou velké intenzity do jeho pravého spánku, a to opakovaně. Popis ran ze strany poškozeného co do intenzity a četnosti, tak jak uvádí obžalovaný, neodpovídá také nálezu znalců. … Z výpovědí svědků vyplývá, že nikdo z aktérů neměl navrch, průběh konfliktu ničím nevybočoval z běžných potyček lidí, kteří požili alkohol a vracejí se v brzkých ranních hodinách domů, nevyvolával ani větší zájem ostatních, kteří stáli poměrně blízko, vše trvalo krátce“. Držený nůž obviněným měl být jako údajně zastrašující prostředek – to je opět vlastní verze hodnocení důkazů, které takto nelze interpretovat – ani z výpovědi svědka D., natož pak odkazem na svědka H., který vyslechnut nebyl, když soudem prvního stupně bylo vysvětleno, proč je tento svědek nadbytečný (nebyl přítomen, měl podat charakteristiku poškozeného). Z vyjádření svědka D. jde pouze o tu část, kde hovoří o tom, jak by dopadl konflikt, že by obviněný „dostal“. To nelze podsouvat, že by měl mít obviněný takové obavy, aby zaútočil nožem. Obviněný dále v rámci svých skutkových námitek akcentuje úvahy o tom, že poškozený ke konfliktu přispěl, to vzniklo před vlastním trestním jednáním a není v rozporu se skutkovým zjištěním, pouze v rámci širších skutkových zjištění popisuje rozsudek celkovou situaci před vlastním napadením a není v rozporu s částí popisu skutkové věty „dostal do slovní a následně i fyzické potyčky“. Původní potyčka byla banální, poškozený se dožadoval dopití svého piva, nechtělo se mu opustit restauraci, která již byla zavírána, vrátil se a přistoupil před restaurací k obviněnému. Tudíž ke vzniku konfliktu a jeho eskalaci poškozený přispěl, nicméně šlo o banální hospodskou rozepři dvou alkoholem opojených osob, kterou nebylo třeba řešit za použití nože, a to ani na obviněným zamýšlenou obranu. Nebylo prokázáno nic, co by obviněného opravňovalo k jeho útočnému jednání údery nožem proti tělu poškozeného do oblasti hlavy, hrudníku a břicha.
Ty samé závěry je možno vztáhnout i k problematice neprokázaného úmyslu usmrtit jiného: Nižší soudy se otázce zavinění obviněného náležitě a podrobně věnovaly: se závěrem, že forma zavinění na straně obviněného byla zjištěna minimálně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, byť je téměř na hraně s úmyslem přímým. Obviněný věděl, že svým jednání může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že způsobí, byl s tím srozuměn. To je zjišťováno z charakteru předmětu, kterým bylo útočeno proti tělu poškozeného, ze směru a intenzity ran, které byly vedeny, z oblasti těla, do které obviněný vedl rány a z počtu ran, kterým bylo proti tělu poškozeného útočeno (závěr soudu prvního stupně). Vrchní soud zde uzavřel, že obviněný „na poškozeného zaútočil po banální rozepři nečekaně poměrně ostrým nožem s ostře nabroušenou špičkou, za situace, kdy poškozený byl beze zbraně a útok nečekal. Utočil do horní části těla poškozeného, opakovaně, rány byly vedeny do této oblasti bez výjimky kolmo k tělu poškozeného. Do oblasti, kde je každému známo, že je uloženo srdce, útočil silou velké intenzity. Výsledkem pak bylo proniknutí nože do těla poškozeného a vznik zranění, které je podrobně popsáno ve skutkové větě rozsudku. Při útoku proti poškozenému byl minimálně srozuměn s tím, že může zasáhnout životu důležité orgány, což se nakonec i stalo. Obžalovaný jednal v afektu a pod vlivem alkoholu. Pohnutkou k tomuto jednání obžalovaného bylo zastavení probíhající hádky“.
Proto jsou jeho námitky ohledně nedostatku úmyslného zavinění opřeny výlučně o vlastní verzi skutkových zjištění, od kterých se odvíjí možné úvahy stran absence úmyslu, potažmo existence nutné obrany. Ve věci provedené hodnocení důkazů není svévolné, ale naopak všestranně zohledňující všechny důkazy jednotlivě i ve svém souhrnu.
Extrémní nesoulad zde obviněný odvíjí od výpovědi svědka D., který jako jediný hovoří o tom, že obviněný upadl na poškozeného (bod 16 rozsudku soudu prvního stupně) a z tohoto osamoceného tvrzení je pak odvozován vznik fatálního zranění v tom směru, že na jeho vzniku spolupůsobil poškozený svým pohybem. Není však zjevné, jak by toto překulení se přes poškozeného, aniž by svědek registroval úder nožem, bylo podřaditelné pod spolupůsobení poškozeného, který měl ležet na zádech a jednalo se o kolmou ránu vedenou velkou intenzitou proti hrudníku. Zde již úvaha absentuje, rozhodně se nemělo jednat o pozici opačnou (tedy, že by byl poškozený nahoře). Navíc je nutné podotknout, že z dalších důkazů tato verze nevyplývá, a proto je správné skutkové zjištění popsané ve výrokové části, že v této fázi poškozený nespadl – sám obviněný o ničem takovém nehovoří, stejně jako přímá pozorovatelka svědkyně H., která přivolala svědka D. Ten mohl zaměnit tuto fázi za upadnutí pozdější, když poškozený zavrávoral a upadl na zem, kde mu byla dávána první pomoc. Logický výklad této verze neobstojí, jde výlučně o záležitost skutkových tvrzení, když pro prezentovaný závěr svědčí i prokazatelná zranění poškozeného na rukách typická pro obranu před útokem nožem (podle vyjádření znalců – soudních lékařů). Poškozený a obviněný stáli oba proti sobě, to bylo pozorováno jako konflikt nikterak zásadního rázu (viz shora).
Tato situace je rozdílná od obviněným citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 , kde se jednalo o bagatelní majetkový přečin a pachatelkou byla osoba fyzicky a sociálně hendikepovaná, u které nebyla jistota týkající se znalosti o oprávněnosti pobírání dvou typů sociálních dávek. Zde jde důkazně o situaci zcela odlišnou a úvahy o pádu obviněného na poškozeného jako rozhodném mechanismu vzniku zranění jsou ryzí spekulací obviněného, odvíjející se od jím prezentované verze skutkového děje, mimo jiné ani obviněným nepodporovanou. Podle polohy ran stáli oba dva proti sobě čelem – působila zde síla velké intenzity na hrudník. Obrana poškozeného byla zjištěna z ran na jeho rukou, zranění obviněného jsou bagatelního rázu, způsobená lehkým úderem, případně pádem na zem.
Z celé shora uvedené argumentace je zjevné, že pod uplatněný, ani pod žádný jiný, dovolací důvod nespadá, jediné, čemu lze v obecné rovině přisvědčit, že pod uplatněný dovolací důvod dopadá je otázka existence nutné obrany, byť nejde v dané věci o důvodnou argumentaci, jak bylo shora vysvětleno. Je možno zopakovat, že ačkoli v této věci sice skutečně byl poškozený tím, kdo zapříčinil následný sled událostí, tak rozhodně nic z chování poškozeného obviněného neopravňovalo k jednání, jímž byl uznán vinným.
Proto je dovolání podané z jiných důvodů než v zákoně uvedených a je na místě jeho odmítnutí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo postupováno podle §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vyhotovil člen senátu:
Mgr. Daniel Broukal