ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.470.2019.1
3 Tdo 470/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný R. P. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. 4 To 34/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015 , byl obviněný R. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil pod body 1) až 7) výroku spolu s obviněným M. K., nar. XY, pod body 8) až 10) výroku samostatně, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že:
1) V přesně nezjištěnou dobu počátkem r. 2011 do 26. 7. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému V. P., nar. XY, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného ve výši 1.800.000 Kč pro dosavadní nájemce bytu R. a M. L. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově, na základě souhlasu poškozeného mu obž. M. K. dne 26. 7. 2011 přinesl k podpisu svěřeneckou smlouvu zpracovanou a podepsanou obž. R. P., který, ačkoliv měl Českou advokátní komorou pozastaven výkon advokacie, ve smlouvě vystupoval z pozice řádného advokáta se sídlem AK XY, XY, a to tak, že zavazoval poškozeného ve dvou splátkách k zaplacení celkové částky 1.800.000 Kč na jeho advokátní účet č. XY s tím, že tato částka bude vyplacena manželům L., kteří podle podepsané svěřenecké smlouvy měli uzavřít dohodu o výměně bytu, přičemž žádná výměna bytu nebyla realizována, manželé L. byt opustit nechtěli, přičemž finanční prostředky, které poškozený poukázal na stanovený účet obž. R. P. bezprostředně po doručení použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. V. P. škodu ve výši 1.800.000 Kč ,
2) v přesně nezjištěné době v průběhu r. 2011 do 16. 9. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému V. P., nar. XY, možnost získání bytu č. 12 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného za výměnu bytu ve výši 900.000 Kč pro dosavadní nájemnici R. P. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově a na základě souhlasu poškozeného mu obž. M. K. dne 16. 9. 2011 přinesl k podpisu svěřeneckou smlouvu zpracovanou a podepsanou obž. R. P., advokátem se sídlem AK XY, XY, a to tak, že zavazoval poškozeného ve dvou splátkách zaplatit celkovou částku 900.000 Kč na jeho advokátní účet č. XY s tím, že tato částka bude vyplacena R. P., přičemž obž. M. K. získání bytu nezprostředkoval a R. P. bezprostředně po doručení finančních prostředků tyto vybral a následně je použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. V. P. škodu ve výši 900.000 Kč ,
3) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu r. 2011 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému M. H., nar. XY, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že byt je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval nutností poskytnutí tzv. odstupného ve výši 600.000 Kč pro dosavadního nájemce bytu J. K. s tím, že do doby změny nájemce je nutno uvedenou částku deponovat v advokátní úschově a na základě souhlasu poškozeného obž. M. K. zajistil dne 13. 2. 2012 uzavření svěřenecké smlouvy s obž. R. P. se sídlem AK XY, XY, na základě této smlouvy se poškozený zavázal složit na advokátní účet R. P. č. XY částku 600.000 Kč, kdy tato částka měla být vyplacena po realizaci výměny bytu J. K., avšak částku 600.000 Kč, kterou v hotovosti na požadovaný účet P. poškozený dne 16. 2. 2012 složil, použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, přičemž oba obžalovaní neměli ani možnosti ani úmysl zajistit nabízený byt poškozenému M. H., kterému tak způsobili škodu ve výši 600.000 Kč ,
4) v přesně nezjištěnou dobu v dubnu r. 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozené E. J., nar. XY, a její sestře P. J., nar. XY, možnost získání bytu č. 6 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, a ačkoliv věděl, že se jedná o nájemní byt přidělený O. K., možnost získání bytu podmínil poskytnutím částky 1.700.000 Kč jako zálohy na koupi bytu a požadoval, aby do realizace změny vlastnických práv byla předmětná částka uložena v advokátní úschově R. P., advokáta se sídlem AK XY, XY, takže na základě této podmínky pošk. E. J. dne 15. 5. 2012 uzavřela s obž. R. P. svěřeneckou smlouvu, kdy se zavázala zaplatit do 18. 5. 2012 na účet obž. R. P. č. XY tuto částku, což učinila, přičemž obžalovaný bezprostředně po připsání uvedených prostředků tyto použil na úhradu svých jiných závazků a závazku obž. M. K. a zbytek použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobil E. J., nar. XY, škodu ve výši 1.700.000 Kč ,
5) v přesně nezjištěnou dobu v r. 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obž. M. K. nabízel poškozenému F. L., nar. XY, občanu ČLR, možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví MČ Praha 5, s tím, že je určen k budoucí privatizaci, přičemž získání tohoto bytu podmiňoval poskytnutím tzv. odstupného za výměnu bytu ve výši 1.000.000 Kč pro dosavadní nájemkyni B. K. s tím, že do doby realizace změny nájemníka bude uvedená částka uložena v advokátní úschově obž. R. P., advokáta, se sídlem XY, XY, proto poškozený uzavřel přímo s obž. R. P. dne 17. 7. 2012 svěřeneckou smlouvu, na základě které se jako složitel zavázal na účet P. č. XY složit částku 1.000.000 Kč, kdy B. K. dne 11. 6. 2012 měla s poškozeným podepsat dohodu o výměně bytu, a proto poškozený F. L. v hotovosti vložil na uvedený účet obž. P., částku 1.000.000 Kč, avšak obžalovaný M. K. se zprostředkováním získání předmětného bytu nezabýval a obž. R. P. bezprostředně po vložení požadované částky na účet ji v hotovosti vybral a následně použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili pošk. F. L., nar. XY, škodu ve výši 1.000.000 Kč ,
6) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve M. K. prostřednictvím J. J. získal kontakt na poškozeného R. T., nar. XY, a tomu obžalovaný M. K. nabízel možnost získání bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5 s perspektivou budoucí privatizace, přičemž jakmile poškozený projevil o byt zájem, podmiňoval získání tohoto bytu složením částky 1.000.000 Kč jako finančního vyrovnání pro dosavadní nájemkyni bytu B. K., kdy tyto prostředky měly být složeny na základě zpracované a podepsané svěřenecké smlouvy R. P. ze dne 3. 12. 2012 do advokátní úschovy, a to na účet R. P. jako advokáta se sídlem AK XY, XY, č. XY, přičemž bezprostředně po převodu této částky, která měla být B. K. vyplacena po uzavření dohody o výměně bytu ze dne 30. 11. 2012, ji obžalovaný R. P. vybral a následně obžalovaní R. P. a M. K. použili pro svoji potřebu, takže tímto jednáním způsobili poškozenému R. T. škodu ve výši 1.000.000 Kč ,
7) v blíže neurčenou dobu v průběhu roku 2012 v Praze 5 a jinde po předchozí vzájemné dohodě s úmyslem získat finanční prostředky nejprve obžalovaný M. K. nabízel poškozenému P. V., nar. XY, možnost získání bytu určeného k následné privatizaci na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Magistrátu hl. m. Prahy, přičemž obžalovaný M. K. podmiňoval získání bytu zaplacením částky 1.100.000 Kč, která by byla na základě svěřenecké smlouvy složena do advokátní úschovy R. P. s tím, že tato částka bude vyplacena bývalému vlastníku bytu, takže dne 26. 11. 2012 obžalovaný M. K. předložil poškozenému k podpisu svěřeneckou smlouvu, kde byla stanovena podmínka na účet č. XY advokáta R. P., AK se sídlem XY, XY, složit částku 1.100.000 Kč, což poškozený učinil a bezprostředně poté obžalovaný R. P. tuto částku vybral v hotovosti a následně ji použili obžalovaní R. P. a M. K. pro svoji potřebu, čímž způsobili poškozenému P. V., nar. XY, škodu ve výši 1.100.000 Kč ,
8) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 L. B. seznámil poškozeného M. L., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění, a který měl zajistit převod nájmu bytu č. 14 v XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 2, a R. P., který ačkoliv měl ze strany České advokátní komory pozastaven výkon advokacie, uzavřel v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného s poškozeným dne 17. 3. 2011 svěřeneckou smlouvu, na základě které se poškozený zavázal složit částku 1.500.000 Kč na účet advokátní úschovy č. XY s tím, že tato částka bude uvolněna ve prospěch Městské části Praha 2 v případě, že poškozený vyhraje výběrové řízení, přičemž poškozený podle smlouvy tuto částku zaslal na stanovený účet, avšak obž. M. K. zapojení poškozeného do veřejné soutěže nezprostředkoval, přičemž obžalovaný R. P. veškeré finanční prostředky ve výši 1.500.000 Kč bezprostředně po připsání na jeho účet použil na úhradu svého závazku a částečně vybral a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozenému M. L. škodu ve výši 1.500.000 Kč ,
9) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 L. B. seznámil poškozeného I. D., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění, a který měl zajistit převod nájmu bytu č. 3 na adrese XY, XY, který byl ve vlastnictví Městské části Praha 5, přičemž L. B. v rámci zprostředkovatelské činnosti vyzval dne 27. 9. 2011 poškozeného ke složení zálohy 1.150.000 Kč do advokátní úschovy obžalovaného R. P., advokáta se sídlem AK XY, XY, kdy mu předložil k podpisu připravenou a podepsanou svěřeneckou smlouvu, kterou obž. P. uzavřel v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného a na základě které měla být částka 1.150.000 Kč složena na účet advokátní úschovy č. XY a to v termínu do 29. 9. 2011, přičemž tato částka měla být určena pro dosavadního nájemníka bytu J. V. a tomu měla být vyplacena po uskutečnění převodu bytu a dále bylo poškozenému uloženo, kdy poškozený požadovanou částku zaplatil na stanovený účet, přičemž obžalovaný R. P. prostředky z účtu úschovy vybral a použil pro svoji potřebu, čímž způsobil I. D. škodu ve výši 1.150.000 Kč ,
10) v přesně nezjištěnou dobu v průběhu roku 2011 v Praze 8 a jinde L. B. seznámil poškozeného J. Ď., nar. XY, s obž. M. K., kterému nebylo v tomto bodě sděleno obvinění a který měl zajistit pro dceru poškozeného T. Ď., nar. XY, převod nájmu bytu č. 1 na adrese XY, XY, s tím, že byt bude následně privatizován, přičemž získání bytu L. B. podmínil poskytnutím částky 500.000 Kč pro současného nájemce bytu J. Š., kdy tato částka měla být složena do advokátní úschovy R. P., který vystupoval jako řádný advokát se sídlem XY, XY, ačkoli mu byla Českou advokátní komorou v této době pozastavena činnost, tak, že v úmyslu získat finanční prostředky poškozeného zpracoval a podepsal svěřeneckou smlouvu, kterou dne 18. 4. 2011 podepsala T. Ď., v níž se zavázala odeslat požadovanou částku na advokátní účet č. XY, přičemž J. Ď. neměl celou částku k dispozici ve stanoveném termínu, a proto poukázal dne 18. 4. 2011 částku 200.000 Kč a dne 19. 4. 2011 částku 100.000 Kč jménem T. Ď., a dále bylo dojednáno s L. B., že zbývající částka ve výši 200.000 Kč bude odeslána na účet č. XY, který patří A. B., nar. XY, a tato platba byla na tento účet skutečně poukázána dne 22. 6. 2011, celá částka měla být vyplacena J. Š. poté, co bude s T. Ď. uzavřena nájemní smlouva s ÚMČ Praha 8, přičemž obžalovaný P. peníze složené v advokátní úschově bezprostředně po jejich připsání na bankovní účet použil pro svoji potřebu především pro bezhotovostní úhradu dalších závazků, čímž způsobil poškozenému J. Ď. škodu ve výši 300.000 Kč,
takže obviněný R. P. svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši 9.900.000 Kč .
Za to byl obviněný R. P. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. K.
Pod bodem II. bylo rozhodnuto podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 1 KZV 271/2014, pro skutky uvedené v bodech 8) – 10), kterých se měl dopustit obviněný L. B., nar. XY, společně s obviněným R. P., a v nichž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. P. a M. K. uložena povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně poškozeným
- V. P., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 2.400.000 Kč,
- M. H., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 600.000 Kč,
- F. L., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.000.000 Kč,
- R. T., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.000.000 Kč,
- P. V., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši 1.100.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. P. uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Ď., nar. XY, bytem XY, XY, na náhradě škody částku ve výši částku 300.000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození E. J., nar. XY, M. L., nar. XY, a I. D., nar. XY, odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. P., nar. XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škodu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015, podal obviněný R. P. odvolání, jímž napadl jeho osoby týkající se výroky o vině, trestu i náhradě škody.
O odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. 4 To 34/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu, a následně podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že se při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku obviněný odsuzuje podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. P. dovolání (č. l. 2850–2854), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. , maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a současně rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že vrchní soud jednal v jeho nepřítomnosti, ač pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť se řádně a včas omluvil, a veřejného zasedání se nezúčastnil, neboť byl na dovolené mimo ČR. Nejednalo se z jeho strany o jakékoli průtahy. Bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu, když nedal souhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti podle §202 odst. 5 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že po objektivní stránce nedošlo k naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu. Předně nebylo náležitě prokázáno, zda skutečně všechny smlouvy pod jednotlivými body uzavřel. Doložil minimálně jeden případ, kdy došlo k manipulaci jeho textu a došlo též ke zneužití jeho podpisu. Většina poškozených s ním nikdy nejednala, smlouvy jim předával obviněný K., přičemž o jejich vzájemných ujednáních neměl žádné povědomí. Stejně tak namítá, že nebylo nijak prokázáno, že skutečně vybral z konkrétních účtů všechny prostředky tak, jak uzavřel nalézací soud, poněvadž je z velké části nevybral, ani nezadával bankovní příkazy. Jednal na nátlak obviněného K., kterému byl nucen předat kódy ke svým účtům. Nijak se neobohatil, a ani zde nebyl žádný takový úmysl. Dále poukazuje na to, že poškození jednali povážlivě lehkovážně, resp. zásadně podcenili situaci, když smlouvy neuzavírali přímo s ním, netrvali na tom, aby byl jako advokát identifikován a přítomen podpisu smluv, a neověřili si ve veřejně dostupném seznamu ČAK, jestli smí či nesmí vykonávat advokacii. Zcela absurdním shledává nevyhovění jeho návrhu na zpracování grafologických posudků stran pravosti svých podpisů. Má za to, že jeho jednání mohlo maximálně posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, neboť se domnívá, že jako advokát je speciálním subjektem, který převzal povinnosti smluvní, avšak nezachoval se tak, aby jim dostál.
Obviněný namítá, že z provedeného dokazování vyplývá extrémní nesoulad skutkových zjištění, kdy současně došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Má taktéž za to, že soudy zcela chybně rozhodly o nároku na náhradu škody, když poškozeným přiznaly adhezní nároky vůči jeho osobě. Obviněný současně namítá i nepřiměřenou přísnost jemu uloženého trestu, který neodpovídá judikaturní praxi, a to zejména ve vztahu k rozsahu, jeho údajné pozici, resp. zneužití jeho osoby obviněným K., též faktu, že je invalidou, nijak nemařil vyšetřování, v podstatě svojí činnost nijak nepopírá, jen tvrdí, že se nijak neobohatil, a je doposud bezúhonnou osobou.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. 4 To 34/2017, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 42 T 6/2015, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř., a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel současně navrhuje v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. přerušení výkonu trestu, resp. v rámci dodatečného návrhu odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodu neutěšeného zdravotního stavu, k čemuž soudu zaslal písemné podklady.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 32/2018.
Ve vztahu k námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání státní zástupce uvedl, že k uvedené otázce existuje poměrně obsáhlá judikaturu, na níž v rámci vyjádření odkazuje s tím, že pobyt obviněného na dovolené není překážkou, pro níž by nemělo být veřejné zasedání konáno, a to i přes případnou omluvu obviněného, kterýžto byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn.
Stran námitek podřazených dovolatelem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel tímto způsobem zopakoval své totožné námitky z dříve podaného odvolání. S těmito námitkami se již podrobně a přiléhavě vypořádal odvolací soud na str. 8–11 napadeného rozsudku, s těmito úvahami odvolacího soudu se ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Připomíná, že obvinění jednali „společně“. Nebylo tak podstatné, kdo z nich předmětné smlouvy podepsal. Důkazní návrh byl tedy zamítnut s věcně adekvátním odůvodněním a nemůže se tak jednat o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Stran námitky, že jednání dovolatele mělo být posouzeno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, plně odkázal zejména na str. 45 nalézacího soudu a str. 11 rozsudku odvolacího soudu, kde se s touto námitkou vypořádaly soudy, které vysvětlily, proč bylo jednání dovolatele podvodem. Pokud se dovolatel domáhá užití §12 odst. 2 tr. zákoníku, pak nalézací soud v odůvodnění na str. 46 svého rozsudku považoval jednání dovolatele za natolik společensky škodlivé, že nezbylo než užít trestní represe. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu státní zástupce uvádí, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o podvody, které se běžným případům vymykají jen výší způsobené škody dosahující téměř dvojnásobku škody velkého rozsahu a jistou rafinovaností, když dovolatel vystupoval vůči poškozeným jako advokát anebo jako osoba za advokáta se vydávající. Stejně jako pacient důvěřuje při své nemoci personálu nemocnice a přepadená oběť přivolanému policistovi, tak i klient advokáta důvěřuje bezpečí advokátní úschovy. Výše způsobené škody a shora popsaná zákeřnost dovolatelova jednání škodlivost předmětného činu zjevně zvyšují a nikoliv snižují.
Stran námitky údajné neopatrnosti poškozených při svěření finančních prostředků do advokátní úschovy uvedl státní zástupce, že tato by se mohla týkat jen skutků č. 1, 8 a 10 spáchaných dovolatelem v době, kdy měl výkon advokacie pozastaven. Jedná se ovšem o neopatrnost marginální, když není běžné ověřovat si v centrálních evidencích, zda je dotyčný advokátem, stejně jako není běžné ověřovat si, zda je dotyčný skutečně policistou, lékařem, soudcem nebo státním zástupcem. Obviněný navíc v době páchání zbývajících 7 útoků advokátem byl a teprve od 5. 2. 2014 byl s konečnou platností vyškrtnut.
Ostatní námitky, které dovolatel vztahuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, které mohou uvedený dovolací důvod založit jen zcela výjimečně. Například v případě extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Přičemž specifikace a odůvodnění takového rozporu je úkolem dovolatele a nikoliv dovolacího soudu. Pokud pak dovolatel podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí také proti uloženému trestu odnětí svobody pro jeho nepřiměřenost, pak se jedná o námitku pod tento, a ani žádný jiný dovolací důvod nepodřaditelnou.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný R. P. následně zaslal Nejvyššímu soudu repliku k danému vyjádření státního zástupce, v rámci níž uvedl, že náhled Nejvyššího státního zastupitelství na projednávanou věc je jednostranný a zcela chybný. Trvá na tom, že byl zkrácen na svých právech na obhajobu, pokud se nemohl zúčastnit osobně veřejného zasedání, přičemž svou omluvu shledává zcela akceptovatelnou. Tvrzení stran snad údajně skutkových námitek vznesená ze strany státního zástupce jsou podle jeho názoru zcela lichá, stejně jako závěry, že vznesené námitky nelze pod jím uplatněné dovolací důvody podřadit. Obviněný setrvává na svých závěrech obsažených v podaném dovolání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2017, sp. zn. 4 To 34/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Obviněný ve svém dovolání deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací založenou na tom, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání odvolacího soudu, kterého hodlal využít, přestože svou plánovanou neúčast z již nařízeného veřejného zasedání na den 20. 7. 2017 omluvil včas a řádně takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Tuto jeho argumentaci sice lze považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní, avšak postrádá opodstatnění.
Veřejné zasedání odvolacího soudu bylo podle §238 tr. ř. za užití §202 odst. 2 tr. ř. provedeno v nepřítomnosti obviněného, kdy tento byl řádně a včas o jeho termínu vyrozuměn, a to osobním převzetím dne 19. 6. 2017 (doručenka na č. l. 2724). Z nařízeného veřejného zasedání se obviněný omluvil prostřednictvím DS dne 30. 6. 2017 (č. l. 2742–2745) s odkazem na svůj zahraniční pobyt, kdy z jím přiložených listin vyplývá, že tato měla proběhnout ve dnech 4. 7. – 18. 7. 2017. Předsedkyně senátu následně nabídla obviněnému náhradní termín, a to 21. 7. 2017 (č. l. 2746). Obviněný v reakci na urgenci soudu dne 3. 7. 2017 prostřednictvím e-mailu soudu sdělil, že mu nařízení veřejného zasedání na 21. 7. 2017 vyhovuje (č. l. 2748). Dne 11. 7. 2017 pak soudu doručil přípis, v rámci něhož požádal o odročení termínu veřejného zasedání s tím, že až do konce července 2017 je s přítelkyní na zahraniční dovolené (č. l. 2763). Dne 20. 7. 2017 bylo řízení proti obviněnému vyloučeno ze společného řízení (č. l. 2787). V rámci konání veřejného zasedání dne 21. 7. 2017 byl přítomen obhájce obviněného a po poradě senátu bylo vyhlášeno usnesení o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, kdy soud konstatoval, že obviněný byl řádně a včas o novém termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn (vyrozumění dne 17. 7. 2017 osobně převzal), přičemž byl po celou dobu v kontaktu se svým obhájcem a „ musel si být vědom možných komplikací ohledně data konání veřejného zasedání v souvislosti s termínem dovolené obhájce Mgr. Hokeho “, a proto jeho omluvu nelze akceptovat (str. 2808).
Na tomto místě je třeba konstatovat, že omluvu neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu, spojenou se žádostí o jeho odročení, by bylo možné považovat za řádnou tehdy, pokud by obsahovala dostatečný podklad pro závěr, že tvrzený důvod mu skutečně znemožňuje účast na předmětném nařízeném úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 690/2016).
Senát odvolacího soudu nevyhodnotil omluvu obviněného jako řádnou a dospěl k závěru, že zde nebyla žádná zákonná překážka k tomu, aby odvolání obviněného bylo projednáno v původně nařízeném veřejném zasedání, které proběhlo dne 21. 7. 2017.
Vrchní soud v Praze neporušil žádné ustanovení trestního řádu týkající se přítomnosti obviněného při veřejném zasedání. Trestní řád připouští, aby se veřejné zasedání odvolacího soudu konalo v nepřítomnosti obviněného, přičemž jedinou okolností, která takový postup vylučuje, je podle §263 odst. 4 tr. ř. to, že obviněný je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, jestliže obviněný výslovně neprohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V posuzované věci nebyl obviněný ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, takže k porušení ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nemohlo dojít.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, stejně jako státního zástupce, že omluvu obviněného rozhodně nelze považovat za řádnou a takovou, pro kterou by měl odvolací soud veřejné zasedání odročovat. Zahraniční dovolená jistě není oním důvodem, pro který by se mělo protahovat trestní řízení odročováním veřejného zasedání o odvolání jako řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Původní omluva ze dne 30. 6. 2017 obsahovala přílohu, z níž se podává, že předpokládaný termín zahraniční dovolené byl stanoven na 4. 7. – 18. 7. 2017 s tím, že obviněný bude cestovat ze Španělska vlastním vozem, tedy lze předpokládat určité zpoždění. Sám obviněný pak s náhradním termínem, tj. 21. 7. 2017, souhlasil. Obviněný si byl dobře vědom probíhajícího řízení o opravném prostředku, který ostatně sám podal, neměl si proto na takové období sjednávat zahraniční dovolenou. Pokud si v termínu konání veřejného zasedání dovolenou naplánoval, případně prodloužil, pak takový jeho postup ukazuje na to, že sám rezignoval na uplatňování svých práv v trestním řízení a na svou obhajobu, na místo toho upřednostnil uspokojení jiných svých osobních zájmů.
Právo na projednání věci ve vlastní přítomnosti neznamená, že obviněný musí být přítomen každému úkonu v průběhu celého řízení a že jde o právo samoúčelné. Jeho smyslem je zaručit obviněnému, aby mohl vystupovat před soudem, aby se mohl vyjádřit k obvinění a k důkazům, aby mohl přednést své stanovisko ke skutkové a právní stránce věci, aby mohl uplatnit návrhy směřující v jeho prospěch apod. Je ale na samotném obviněném, zda tato práva využije, či zda naopak upřednostní jiné své zájmy a na uplatnění svých práv rezignuje. Nejvyšší soud proto tuto námitku obviněného shledal jako zjevně neopodstatněnou.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů, zejména pak jednotlivých svěřeneckých smluv; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaného „grafologického“ posudku) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, zda byl osobou, která smlouvy podepsala, resp. zda nedošlo k manipulaci textu a falsifikaci jeho podpisu na svěřeneckých smlouvách, do jaké míry byl v kontaktu s poškozenými, kdo zadával konkrétní bankovní příkazy k převodu peněz a z jakých IP adres mělo k elektronickým platbám docházet, kdo byl skutečným výběrčím hotovosti v jednotlivých pobočkách, jaký byl vztah mezi ním a obviněným M. K.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že na většině svěřeneckých smluv nejsou jeho podpisy, ale napodobeniny, kdy nebyl s většinou poškozených vůbec v kontaktu, neboť smlouvy jim předával obviněný M. K., na jehož nátlak převedl finanční prostředky z advokátních úschovních účtů na jím určené účty, neboť mu bylo řečeno, že takto se obviněný M. K. se zájemci o byty dohodl, o čemž však on neměl žádné povědomí, přičemž pod nátlakem obviněnému M. K. předal i dispoziční oprávnění k účtům).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z vlastní verze skutkových událostí, čímž brojil proti soudy učiněným skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného je nad rámec uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran neprovedení jím navrhovaného grafologického posudku, kdy obviněný má nejspíše na mysli znalecký posudek z oboru písmoznalectví k prokázání pravosti jeho podpisu, možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci. Soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Na str. 34 rozsudku pak rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o nadbytečnosti obviněným navrhovaných důkazů, včetně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Uvedl, že z e-mailové komunikace vyplývá, že o svěřeneckých smlouvách uzavřených pod body 1 a 2 věděl, a přestože taková komunikace u bodu 6 a 7 chybí, „ má soud za to, že zpracování znaleckého posudku je nadbytečné, neboť předchozí domluva na manipulaci úschov byla prokázána, stejně jako bylo prokázáno, že obžalovaný P. nakládal s prostředky na úschovních účtech “.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně ve vztahu k obviněnému respektoval všechny požadavky zákona ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kdy „ lze stručně shrnout, že skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku jsou správná a mají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování “ (str. 7 napadeného rozsudku), přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění nalézacího soudu stran viny dovolatele, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Nejvyšší soud uzavírá, že tomuto postupu nelze ničeho vytknout.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstavě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního sudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Obviněný byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Omyl představuje rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při uvedení někoho v omyl u zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku tedy pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014).
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1857. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. §140 až 421. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 1855 a 1856. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5.000.000 Kč.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
V projednávané věci mají skutková zjištění soudů jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých obviněný spolupracoval se spoluobviněným M. K., tak i důkazů listinné povahy, zejména svěřených smluv, výpisů z účtů a dokladů o složení finančních prostředků dokládajících, že obviněný R. P. uzavřel s obviněným M. K. dohodu, na základě které obviněný K. uváděl potencionálním zájemcům o koupi či výměnu bytu a stávajícím nájemcům nepravdivé informace, kdy případné koupě či výměny bytu podmiňoval složením finanční částky do advokátní úschovy k obviněnému P., který s poškozenými podepsal svěřenecké smlouvy, přičemž však v období od 26. 7. 2011 do 13. 12. 2012 peníze z úschovy lidem nevyplácel, ale tyto následně po jejich složení do úschovy v hotovosti vybral a použil pro svou potřebu či předal obviněnému K., případně zaslal na jiné účty k úhradě stávajících závazků svých či obviněného K.
Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Zejména se jednalo o výpověď spoluobviněného M. K., které soud neuvěřil (str. 36 rozsudku soudu prvního stupě), a výpověď obviněného, který se ke svému podílu na trestné činnosti u hlavního líčení doznal, aby následně své přiznání v podstatě odvolal. Stejně tak se soudy důkladně zabývaly povahou a obsahem předmětných listinných důkazů.
Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 34 až 36 rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud uvedl, že mezi obviněnými byla uzavřena dohoda, na základě které obviněný M. K. poškozeným uváděl nepravdivé informace, jejichž účelem bylo, aby tito složili peníze do advokátní úschovy k obviněnému P., kterýžto však měl v předmětné době pozastavenu advokátní činnost. Obviněný P. uváděl poškozené v omyl, neboť vystupoval z pozice advokáta oprávněného k tomu, aby u něho byly v advokátní úschově složeny finanční prostředky, tedy advokáta pracujícího v souladu s advokátní praxí, kdy „ podpisem svěřeneckých smluv poškozené uváděl v omyl o řádnosti své činnosti “ (str. 45 rozsudku nalézacího soudu), neboť měl od počátku na podkladě dohody s obviněným M. K. zájem na tom, aby mu byly peníze svěřeny. Obviněný však následně peníze využil k jinému, než svěřenému účelu, tedy v rozporu se svěřeneckou smlouvou.
Obviněný se domáhá, aby jeho jednání bylo posouzeno podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku, a to právě s odkazem na skutečnost, že ve vztahu k poškozeným vystupoval z pozice advokáta, jemuž byly poškozenými svěřeny prostředky, se kterými následně naložil v rozporu s účelem jejich svěření.
Ačkoli se jedná o námitku, kterou lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tato uplatněna způsobem neregulérním, neboť veškerá argumentace obviněného je uplatněna s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I pokud by však byla uplatněna řádně, jedná se o námitka neopodstatněnou.
Nutno uvést, že uvedenou námitkou se již zabýval jak nalézací, tak odvolací soud. Obviněný svou námitku zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěly soudy a jimiž je dovolací soud vázán, a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, v rámci níž nedošlo ke vzájemné dohodě mezi ním a obviněným M. K. Obvinění však jednali společně, po vzájemné dohodě. Nalézací soud uvedl, že jednání obviněného nelze podle §220 odst. 1 tr. zákoníku posoudit, neboť obvinění „ se dopředu domluvili, že poškozené budou uvádět v omyl, jednak tím, že jim obžalovaný K. zajistí byt, jednak tím, že obžalovaný P. bude řádně opatrovat úschovu. Taktéž úmysl obžalovaných směřoval k tomu, aby se na úkor poškozených obohatili “ (str. 45 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, stejně tak se s tímto závěrem ztotožňuje i Nejvyšší soud.
Stěžejní je zde, že obvinění jednali po vzájemné dohodě, kdy každý z nich měl na starosti jinou část celé transakce vedoucí k tomu, že se na účet poškozených obohatili. Jednali přitom v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdy si obviněný P. byl vědom toho, že s jemu svěřenými prostředky nakládá v rozporu s účelem jejich svěření, a s tímto je do úschovy již přijímal. Obviněný z pozice advokáta předstíral, že po složení peněz do advokátní úschovy u jeho osoby, tyto budou vyplaceny původním nájemcům bytů a předmětný byt bude převeden či dojde k výměně. Obviněný navíc vystupoval jako advokát i v době, kdy měl pozastavenu advokátní činnost. Pokud by měli poškození všechny dostupné informace, resp. byly by jim tyto zásadní informace známy, lze zcela oprávněně předpokládat, že by své finanční prostředky obviněnému nesvěřily, resp. k případné transakci z jejich strany by nedošlo.
S tímto souvisí i další námitka obviněného P., a to, že poškození podle jeho slov jednali lehkovážně, když smlouvy neuzavřeli přímo s ním a neověřili si ve veřejně dostupném seznamu ČAK, že má pozastavenu advokátní praxi.
Předmětná námitka svým obsahem dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá jen s velkou dávkou benevolence. Obviněný se však jejím prostřednictvím dotýká i samotného užití zásady subsidiarity trestní represe.
Lze zcela jistě v rámci občanskoprávních vztahů očekávat od jejich účastníků dostatečnou obezřetnost a dodržování alespoň elementárních zásad opatrnosti. Současně ale nelze přisvědčit obviněnému, že jednání poškozených vybočuje z míry opatrnosti vynakládané běžným člověkem. Poškození neměli o dluzích a finanční situaci obviněných ponětí. Současně vkládali důvěru do osoby obviněného P. jako advokáta, tedy osoby znalé práva a zmocněné k tomu, aby jako třetí nezávislá strana transakce přijímala do úschovy finanční prostředky, které poté v souladu s účelem úschovy za sjednaných podmínek uvolní. Obviněný jako advokát měl za povinnost hájit zájmy svých klientů, což je povinnost vyplývající pro něho ze zákona o advokacii (zákon č. 85/1996 Sb.) a ze stavovských předpisů České advokátní komory. Ze strany obviněného tak došlo mimo jiného k profesnímu selhání, kdy nelze očekávat, že s tímto poškození mohli jakkoli počítat. Jako fyzické osoby měli ve vztahu k instituci advokátní úschovy důvěru, ze které vyplývala opodstatněnost jejich očekávání a předvídatelnost postupu. Lze souhlasit se státním zástupcem, že jednání obviněných se vyznačuje jistou rafinovaností, když obviněný vůči poškozeným vystupoval jako advokát anebo, v době pozastavení advokátní činnosti, jako osoba za advokáta se vydávající, neboť to u poškozených zvyšovalo míru jejich důvěry v transparentnost celé transakce. Přirovnání státního zástupce, že stejně jako pacient důvěřuje při své nemoci personálu nemocnice a přepadená oběť přivolanému policistovi, tak i klient advokáta důvěřuje bezpečí advokátní úschovy, je pak zcela na místě. Stejně tak, že neopatrnost poškozených by se mohla týkat jen skutků č. 1, 8 a 10, neboť tyto byly spáchány v době, kdy měl obviněný výkon advokacie pozastaven. V době spáchání zbývajících 7 útoků byl obviněný veden jako řádný advokát. Lze souhlasit se státním zástupcem i v tom, že se jedná o neopatrnost marginální, neboť není běžné ověřovat si takové informace v centrálních evidencích. Navíc obviněný M. K. poškozené o navrácení jejich finančních prostředků ujišťoval i poté, co se někteří dožadovali zpětného vydání peněz a přestože věděl, že peníze byly vybrány a použity na jiné účely.
Nelze tak přisvědčit námitce obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud se též zabýval námitkou obviněného, v rámci níž namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
K porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů.
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné, a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Nutno uvést, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti úmyslného charakteru. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva).
Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ze slovního, logického a teleologického výkladu tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému, či úvahy poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má ještě rozměr morální, etický a hodnotový . Smyslem trestního řízení je mimo jiné i snaha orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda byl spáchán trestný čin, kdo jej spáchal a jak. Při této činnosti by orgány činné v trestním řízení měly usilovat, aby ani jediný trestný čin nezůstal utajen a aby se tak žádný z pachatelů nevyhnul trestní odpovědnosti (srov. Šámal, P., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck 2005, str. 4).
Obviněný se dopustil jednání, které bohužel nijak významně nevybočuje z případů podvodné majetkové trestné činnosti. Zejména pak za situace, kdy se jednání dopustil po předchozí dohodě se spoluobviněným M. K., přičemž každý byl odpovědný za jinou část celé transakce. Obviněný nicméně výši společenské škodlivosti svého jednání zvyšoval tím, že jednal z pozice advokáta, tedy osoby, které je v každodenním životě běžné důvěřovat, jelikož se jedná o osobu znalou práva, jak již bylo rozvedeno výše.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že neshledal námitky obviněného opodstatněnými, stejně tak neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že shledává jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný, a to s ohledem na skutečnost, že jeho výše neodpovídá judikaturní praxi.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitka výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný svou námitkou, že jemu uložený trest odnětí svobody neodpovídá judikaturní praxi, a to zejména ve vztahu k rozsahu, jeho údajné pozici, resp. zneužití jeho osoby obviněným K., též faktu, že je invalidou, nijak nemařil vyšetřování, v podstatě svojí činnost nijak nepopírá, jen tvrdí, že se nijak neobohatil, a je doposud bezúhonnou osobou, nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku. Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, jak to obviněný namítá s poukazem na porušení ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněného nejsou dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti let. Nalézací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 8 let. K odvolání obviněného mu byl trest odnětí svobody snížen na 6 let, tedy téměř na samé spodní hranici s tím, že původně uložený trest odnětí svobody v trvání 8 let shledal vzhledem k celkové výši způsobené škody a k rozsahu spáchané trestné činnosti jako neodpovídající, resp. příliš přísný.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl podán návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na přerušení nebo odklad výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu