ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.532.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 532/2019-982
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 9. 2019 o dovolání obviněného R. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 To 66/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn . 50 T 10/2017, byl obviněný R. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 4. 12. 2016, v době kolem 02:15 hod. ve čtvrtém nadzemním podlaží domu na ul. XY v Brně vnikl po vytržení provizorního krytí otvoru ve vstupních dveřích z textilie a igelitu, připevněného do rámu dveří připínáčky, do bytu č. 5 užívaného poškozenou I. P., nar. XY, do níž záměrně a aktivně v kuchyni bytu prudce strčil tak, že se při pádu v rotaci pravým bokem uhodila o opěradlo dřevěné židle stojící u stolu, když poté, co poškozená začala silně křičet, z bytu utekl, kdy v důsledku toho poškozená utrpěla vedle nevýrazného hematomu na pravém lokti zlomeninu krčku pravé stehenní kosti, která si vyžádala operační řešení a následné citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 11 týdnů omezením hybnosti v pravém kyčelním kloubu, nemožností plného nášlapu a s tím související nutnosti chůze o berlích, přičemž uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 11 T 141/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. 8 To 577/2010, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v délce tří let.
Za toto jednání byl obviněný R. B. odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 121.288 Kč a poškozené I. P., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 67.490,85 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 50 T 10/2017, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 To 66/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítnul.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 To 86/2018, podal obviněný dne 9. 4. 2019 dovolání (na č. l. 954–957), které dne 12. 4. 2019 doplnil (č. l. 959–964). V rámci dovolání uplatnil obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Své dovolání obviněný směřoval zejména do oblasti skutkových zjištění, kdy vyčítá nalézacímu i odvolacímu soudu, že jej uznal vinným na základě jediného přímého důkazu – svědectví poškozené, která jeho i jeho matku nenávidí a opakovaně mu vyhrožovala, že jej „ dostane do kriminálu“, a dále důkazech nepřímých. Provedené důkazy v žádném případě nemohly vést k závěru, že čin spáchal obviněný. Definičním znakem zločinu těžkého ublížení na zdraví je úmyslné jednání, jehož následkem je těžká újma na zdraví. Ublížení na zdraví musí být v přímé příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Z provedených důkazů nelze usoudit, že mezi zraněním poškozené a jeho domnělým úmyslným jednáním je příčinná souvislost. Pouhá skutečnost, že zranění poškozené je staré nejméně několik hodin, možná několik dnů, ale zároveň ne starší než týden, nestačí. Předmětné zranění si mohla poškozená způsobit sama např. pádem, o čemž svědčí i to, že o původu a důvodu vzniku svého zranění neinformovala žádnou ze svých kamarádek. Pouhá existence zranění, kdy datací vzniku jeho příčiny soudy neznají, resp. velmi přibližně, nemůže být natolik stěžejním důkazem, aby na jeho základě bylo možné rozhodnout o jeho vině. Je povinností soudu vyšetřit a zjistit skutečnosti důležité pro rozhodnutí, kdy oba soudy se nezabývaly přesnějším určením okamžiku vzniku a důvodu vzniku zranění poškozené. Závěr nalézacího i odvolacího soudu nevyplývá z provedeného dokazování, není nijak relevantně odůvodněn. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozené nebyla podložena důkazními prostředky.
Dále obviněný namítl, že v jeho případě nebyla respektována zásada presumpce neviny uplatňovaná již v období první republiky, stejně jako zásada in dubio pro reo z ní plynoucí.
Obviněný dále brojí proti porušení svého práva na obhajobu, kdy nebylo bez zjevného opodstatnění vyhověno jeho důkazním návrhům, a to právě za situace, kdy nalézací a odvolací soud nedostatečně zjistily skutkový stav a učiněné závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Důkazy netvoří nezbytnou logickou, ničím nenarušenou soustavu důkazů vzájemně se doplňující a na sebe navazující, ze kterých by jasně šlo dovodit, že se skutek kladený mu za vinu stal a současně byl vyloučen závěr o jeho případné nevině.
Závěrem obviněný vznesl námitku vůči kvalifikaci jeho jednání mimo jiného jako přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Poškozená byla trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 11 T 56/2011, uznána vinnou, že v době od 13. 6. 2010 nejméně do 4. 3. 2011 v Brně neoprávněně užívala byt č. 5 o velikosti 2+1 ve 4. nadzemním podlaží bytového domu č. p. XY na ulici XY, jehož majitelkou je L. B., přestože rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 19 Co 316/2009, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 50 C 87/2008, bylo rozhodnuto, že poškozená je povinna vyklidit předmětný byt a předat jej vlastníkovi do 15 dnů po zajištění přístřeší, o čemž byla L. B. vyrozuměna dopisem ze dne 25. 5. 2010, který převzala 28. 5. 2010. Poškozená tak neoprávněně užívala byt jiného a spáchala přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytového prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Ustanovením §178 tr. zákoníku je chráněn pouze oprávněný uživatel, nikoliv uživatel neoprávněný jakým je poškozená. Obviněný byl tedy uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody neprávem, neboť poškozená nebyla oprávněným uživatelem bytu.
Na podkladě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 To 66/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 50 T 10/2017, zrušil, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný současně souhlasil s projednáním v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b), c) tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 5. 2019, sp. zn. 1 NZO 445/2019.
Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, poukázala státní zástupkyně na vymezení uplatněného dovolacího důvodu. Zdůraznila, že obviněný uplatňuje výslovně námitky skutkového charakteru, kteréžto se míjí s uplatněným dovolacím důvodem, stejně tak se s uplatněným dovolacím důvodem míjí uplatnění námitek stran porušení zásad in dubio pro reo a presumpce neviny, přičemž stejné námitky uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby i v rámci odvolání. Konstatovala, že nalézacímu i odvolacímu soudu není co vytknout, skutkový stav byl řádně zjištěn postupem v souladu s trestním řádem, žádný důkaz nebyl opomenut, rozhodnutí byla řádně odůvodněna, přičemž se soudy pečlivě vypořádaly s otázkou věrohodnosti poškozené i neprovedením důkazních návrhů obviněného, jejichž neprovedení bylo řádně a podrobně odůvodněno.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 To 66/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené I. P., svědka J. H., svědkyň A. P. a L. P., znaleckého posudku MUDr. Svatavy Duchaňové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, své vlastní výpovědi a výpovědi své matky L. B.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k jeho přítomnosti na místě činu, mechanismu vzniku zranění poškozené a jeho vlivu na toto zranění, způsobu vniknutí do bytu užívaného poškozenou), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. jsou založeny na nesprávných závěrech soudů, ke kterým dospěly na základě špatného hodnocení důkazů) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že předmětný čin nespáchal, do bytu poškozené nikdy nevnikl násilím, že si poškozená způsobila své zranění sama v opilosti a obviněnému a její matce se snaží pomstít).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný drtivou většinou svých námitek fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Podle judikatury Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, přičemž obviněný poukazuje na poslední jmenovanou situaci: „ Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně provedl velké množství důkazů, na podkladě nichž dospěl ke skutkovým závěrům aprobovaným odvolacím soudem. Nalézací soud vyšel nejenom z výpovědi poškozené I. P., ale celé řady dalších důkazů, zejména svědeckých výpovědí (obyvatel domu J. H., J. P. N., kamarádek poškozené A. P. a L. P., kamaráda obviněného J. P., známého obviněného P. H.) a znaleckých posudků a výslechu znalců (MUDr. Svatavy Duchaňové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, stran mechanismu vzniku zranění poškozené a zranění jako takového, MUDr. Mileny Zimulové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, stran psychického stavu obviněného významného pro posouzení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době spáchání činu, PhDr. Beaty Nour Mohammadi, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, vypracovaného na osobnost obviněného, jeho reakce na stresové situace, budování vztahů a osobnostní rysy, prof. PhDr. Mojmíra Svobody, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, stran důvěryhodnosti poškozené, její osobnosti a jejích vztahů k obviněnému a jeho matce). Dále byla provedena rekonstrukce činu a u hlavního líčení byly čteny protokoly z ní. Byla provedena celá řada dalších listinných důkazů, zejména pak spisového materiálu z věci Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 141/2009, který dokumentoval předchozí útok obviněného na zdraví poškozené, rozsudků v civilních věcech stran sporu poškozené a matky obviněného, úředních záznamů, trestních oznámeních, lékařských zpráv. Důkazy, ke kterým soud nepřihlédnul při vyvození skutkového stavu, zejména výpovědi obviněného a jeho matky, řádně provedl a rozvedl, proč jsou pro něj extrémně nedůvěryhodné (srov. body 109-111 rozsudku nalézacího soudu a bod 31 rozsudku soudu odvolacího).
Nelze opomenout skutečnost, že obviněný své skutkové námitky uplatňoval již v řízeních před nalézacím i odvolacím soudem, přičemž soudy obou stupňů se s těmito přesvědčivě vypořádaly. V dovolání tyto námitky pak toliko zopakoval s poukazem, že se jedná o případ extrémního nesouladu, což se však zcela míjí s obsahem trestního spisu a rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, jak je specifikováno výše.
Obviněný rovněž namítal neprovedení jím navrhovaných důkazů a v důsledku toho porušení jeho práva na obhajobu. Neuvádí ale, které konkrétní důkazy má na mysli a jak jejich neprovedení, bez zjevného opodstatnění, závažně zasáhlo do jeho práva na obhajobu.
V toto směru možno poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit, což nalézací soud učinil v bodu 120 svého rozhodnutí. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. se podává, že obviněný je povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje (srov. body 18, 42–44 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud uzavírá, že tomuto postupu nelze ničeho vytknout.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze s určitou mírou benevolence podřadit námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného zločinu těžkého ublížení na zdraví. S určitou mírou benevolence proto, že obviněný drtivou většinu své argumentace zužuje na námitky týkající se provedeného dokazování a z toho vyplývající skutková zjištění, která na podkladě vlastního náhledu shledává nesprávnými, což jak uvedeno výše, v rámci předmětného dovolacího důvodu nelze. Obviněný namítl, že nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání a jeho spojitost se zraněním poškozené.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný byl vědomě ovlivněn postojem své matky, vůči které byl velmi ovlivnitelný a jejíž velkou zášť a nenávist vůči poškozené sdílel (srov. body 76–85 rozhodnutí nalézacího soudu, bod 32–33 rozhodnutí odvolacího soudu). V minulosti poškozenou dokonce již napadl, za což byl již jednou odsouzen (srov. bod 95 rozsudku nalézacího soudu, bod 49 rozsudku odvolacího soudu). Jeho negativní vztah k ní a předchozí výpady, ať už slovní nebo fyzické, byly jednoznačně prokázány. K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ale nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). S ohledem na provedené důkazy a učiněná skutková zjištění dospěl nalézací soud k závěru, že se v případě obviněného jedná přinejmenším o úmysl eventuální (srov. bod 122 rozhodnutí nalézacího soudu). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (srov. body 49 a 50 rozhodnutí odvolacího soudu). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z intenzity útoku (úder rukou do oblasti hrudníku následkem čehož poškozená upadla), ze způsobu jeho provedení (útok za tmy) a z pohnutky činu (útok z nenávisti způsobený dlouhodobými konflikty) (srov. R II/1965). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Obviněný útočil proti osobě vysokého věku (v době činu 76-leté) s vetchým zdravím a křehkou konstitucí, což mu bylo známo nejen z toho, že poškozenou dlouhou dobu znal, ale především též z toho, že již jednou k jejímu zranění došlo v souvislosti s jeho aktivním přičiněním (srov. R 16/1964) – srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1530. Jak nalézací, tak odvolací soud s přihlédnutím k výše uvedenému jednoznačně a správně dovodily, že poškozený jednal úmyslně s vědomím, co svým jednáním může poškozené způsobit. Námitku obviněného tak lze označit za zjevně nedůvodnou.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, že se v důsledku skutečnosti, že poškozená nebyla oprávněnou uživatelkou předmětného bytu, nemohl dopustit přečinu porušování domovní svobody, resp. že nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty spočívající v tom, že se jednalo o obydlí jiného. Tuto námitku však založil na své vlastní interpretaci jím vybrané části dokazování.
Přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného.
Obydlím se ve smyslu §133 tr. zákoníku rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Záleží tedy na způsobu užívání, nikoli na konstrukci stavby či jiného zařízení pro ubytování. Ustanovením §178 tr. zákoníku je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník (srov. R 30/1965). Uživatel domu, bytu nebo jiného prostoru sloužícího k bydlení je chráněn i proti vlastníkovi (srov. SR, 1995, č. 24 a R 16/1995), a to i tehdy, když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (vlastník musí požádat o výkon rozhodnutí vyklizením ať už bez náhrady nebo se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší podle §340 a násl. OSŘ) – srovnej ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1774–1775. Pro posouzení je tedy klíčové, jak ostatně správně rozeznal nalézací i odvolací soud, zda užívání bytu poškozenou bylo v čas útoku oprávněné či nikoliv. Poškozené byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 50 C 87/2008, který, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 19 Co 316/2009, jak uvedl ve svém dovolání obviněný. Opomněl, ale uvést, že oba předmětné rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4136/2010, čímž pokračovalo řádné užívání bytu poškozenou, a to až do doby, než nabylo právní moci rozhodnutí o vyklízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 118/2014, kdy soud rozhodl o vyklizení bytu rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, který byl změněn rozhodnutím Krajského soudu v Brně 12. 5. 2017 pod sp. zn. 19 Co 260/2016, kterýžto konečně a pravomocně uložil poškozené povinnost daný byt vyklidit (srov. body 91–92 rozsudku nalézacího soudu). Nezbývalo tedy než dospět k závěru, že v době útoku, tj. 4. 12. 2016, nebylo v právní moci žádné rozhodnutí, které by zbavovalo poškozenou práva daný byt užívat, a je tak nutné na ni vztáhnout ochranu tomuto užívání poskytnutou §178 tr. zákoníku. K tomuto závěru správně dospěl jak soud nalézací (bod 119 rozsudku nalézacího soudu), tak i soud odvolací (bod 52 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud považuje jejich právní hodnocení za správné a souladné s trestním právem. Námitku pak musí hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání a jako obhajoba v nalézacím řízení. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Daniel Broukal