ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1076.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1076/2019-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce K. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 233/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 70 Co 69/2018-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2017, č. j. 42 C 233/2015 – 115, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 71 006 Kč (výrok I rozsudku) a žalobu ohledně částky 91 927 Kč zamítl (výrok II rozsudku). Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na jejich náhradu částku 22 508,50 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků rozsudkem označeným v záhlaví tohoto rozhodnutí rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8 228 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 38 C 139/2000 (dále jen „posuzované řízení“) o vypořádání společného jmění žalobce a jeho bývalé manželky a jíž současně požadoval náhradu skutečné škody odpovídající míře inflace a spočívající v rozdílu mezi hodnotou pohledávky, která mu byla přiznána v době, kdy bylo pravomocně rozhodnuto v otázce vypořádání společného jmění, a to oproti okamžiku, kdy došlo ke zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a kdy jeho bývalá manželka byla určena výlučným nájemcem družstevního bytu a výlučným členem družstva.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen žalobu zamítající výrok II rozsudku soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovoláním předestřená otázka vzniku majetkové škody v důsledku vlivu inflace na pohledávku přisouzenou v průtažném řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení ze dne 18. 10 2017, sp. zn. 30 Cdo 433/2017, v němž bylo (byť ve vazbě na změny hodnoty nemovitostí) vysvětleno, že je třeba odlišovat inflaci, jakožto vzrůst celkové hladiny cen v ekonomice, resp. procentuální změnu cenové hladiny oproti minulému období, od nárůstu tržní ceny určitého statku z důvodu např. působení poptávky na určitém trhu. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 28 Cdo 96/2012, z nějž plyne, že "skutečnost, že hodnota nemovitostí je v současné době násobně vyšší, než v době prodeje, je výsledkem procesu inflace, ztráty hodnoty peněz, za který však žalovaná odpovědnost nenese. Ať již došlo ke změně ceny aktiva z důvodu inflace či z důvodu jiného, odpovědnost za škodu nemůže být dána“. Ústavní stížnost proti uvedenému rozhodnutí byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 110/18. V rozsudku ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1181/2015, s odkazem na rozsudek ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nemůže pojmově vzniknout skutečná škoda, kterýžto závěr již v minulosti aproboval z ústavního hlediska i Ústavní soud (srov. jeho usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1712/16) a o jeho správnosti nepochybuje ani uznávaná komentářová literatura (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, str. 95). Uvedený závěr pak bezpochyby platí zcela bez ohledu na to, zda k přiznané pohledávce náleží i její příslušenství v podobě úroků z prodlení či (jako tomu bylo v posuzovaném řízení, kde byl navíc vydán právotvorný rozsudek nově konstituující žalobcovu pohledávku) nikoliv.
Přiléhavý potom není ani odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5189/2014, nebo ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4622/2008, která navíc danou otázku řešila jen ve zcela obecné poloze a také zřetelně mimo rámec vlastní nosné argumentace vydaných rozhodnutí.
Nejvyšší soud má za to, že argumenty obsažené v dovolání nemají potenciál vést k potřebě změny dlouhodobě ustálené judikatury, pročež ani není namístě, aby Nejvyšší soud nyní posoudil dovoláním předkládanou otázku jinak. Nejvyšší soud pak již jen závěrem doplňuje, že žalobní tvrzení ohledně nároku na náhradu skutečné škody v důsledku působení inflace žalobce v poměrech právě projednávané věci nespojoval s tvrzením o ušlém zisku, a lze též pro úplnost připomenout, že nepřiměřená délka řízení nemůže být, na rozdíl od jednotlivých průtahů, spojována se vznikem skutečné škody, nýbrž jen nemajetkové újmy.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu