ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1796.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1796/2017-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) P. K., nar. XY, bytem v XY, b) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem v XY, c) P. K., nar. dne XY, bytem v XY, a d) Y. R., nar. XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 69/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, č. j. 23 Co 486/2016-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalované domáhali zaplacení částky 81 840 Kč pro každého ze žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 109/2012, jehož předmětem bylo určení výše nájemného bytu obvyklého v daném místě a čase, a které trvalo od 27. 7. 2012 do 15. 7. 2014. V uvedeném řízení mělo dojít i k vydání nezákonného rozhodnutí o přerušení řízení, a to usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2012, č. j. 34 C 109/2012-19, které bylo k odvolání změněno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2013, č. j. 11 Co 47/2013-35. Každému ze žalobců a) a b) měla též vzniknout majetková újma ve výši 199 085,50 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby) představující ušlý zisk spočívající v rozdílu mezi tržním nájemným a výší regulovaného nájemného, nedoplatky za služby spojené s nájmem bytu, náklady na pořízení důkazů znaleckými posudky a náklady na právní zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 20 C 69/2015-302, zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 199 085,50 Kč každému ze žalobců a) a b), a stejně tak i na zaplacení částky 81 840 Kč pro každého ze žalobců (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval mimo jiné o nárocích žalobců a) a b) na náhradu škody spočívající v nedoplatcích za služby spojené s nájmem bytu nájemkyní paní K. ve výši 6 571 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 3 285,50 Kč), nákladech na pořízení důkazů znaleckými posudky ve výši 42 000 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 21 000 Kč), a nákladech na právní zastoupení ve výši 70 120 Kč (nárok každého ze žalobců ve výši 35 060 Kč). Dovolání proto není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu těchto nároků přípustné. Z toho důvodu se dovolací soud ani nemohl zabývat dovolacími námitkami, které se daných nároků týkají.
Pokud jde o nárok na náhradu škody ve zbylém rozsahu, rozsudek odvolacího soudu stojí mimo jiné na závěru, že mezi vydáním usnesení o přerušení řízení, případně mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem prvoinstančního soudu v souvisejícím řízení, a vznikem tvrzené majetkové újmy na straně žalobců a) a b), není dán vztah příčinné souvislosti, a to i v případě, pokud by související řízení bylo postiženo nesprávným úředním postupem, a současně by dotčení žalobci prokázali vznik tvrzené majetkové újmy na své straně. Tytéž závěry se podle odvolacího soudu uplatní i pro případ nárokování náhrady škody z titulu nezákonného usnesení o přerušení řízení. Uvedené závěry však žalobci v dovolání nenapadají, což samo o sobě činí dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody nepřípustným. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jde-li o posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což v případě žalobců není.
Otázky žalobců, zda vydání nadbytečného a vadného rozhodnutí ve věci či provádění nadbytečného dokazování a s tím spojené neúčelné předvolávání k jednání je možné považovat za nesprávný úřední postup, nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, když odvolací soud uzavřel, že k nesprávnému úřednímu postupu v posuzovaném řízení, s přihlédnutím k jeho průběhu, nedošlo. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tážou-li se žalobci, zda zákonní zástupci nezletilých žalobců a) a b) byli povinni požádat opatrovnický soud o schválení úkonu před podáním žaloby, jinak se délka opatrovnického řízení počítá v neprospěch nezletilých žalobců, pak tato otázka rovněž nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud na ní své rozhodnutí nezaložil.
Ani otázka žalobců, zda zákonní zástupci nezletilých účastníků řízení mohou, při zohlednění jejich zákonné povinnosti nezletilé zastupovat, uplatňovat nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká výlučně účastníkům posuzovaného řízení, kterými žalobci c) a d) v dané věci nebyli (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, či přímo ve vztahu k žalobcům rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).
Žalobci neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (nezletilost účastníka řízení jako okolnost zvyšující význam soudního řízení, odlišná délka řízení u nezletilého účastníka řízení oproti zletilému jedinci, náklady řízení). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobců trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.), a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu