ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4728.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4728/2017-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně M. P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Kristýnou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu nemajetkové újmy 1 330 266 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 68/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Co 91/2017-314, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem ze dne 5. 11. 2014, č. j. 25 C 68/2013-76.
2. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací zrušil rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. 7. 2015, č. j. 30 Co 157/2015-136.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 dalším rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 25 C 68/2013-219, vyhověl částečně žalobě co do částky 300 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobkyně domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (výrok I), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 192 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výroky I. a II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
5. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rodiče právního předchůdce žalobkyně (J. P. a I. P.) byli původními vlastníky nemovitostí zanechaných na území Zakarpatské Ukrajiny v důsledku maďarské okupace v roce 1938 (vila s garáží a pozemky zapsané v pozemkové knize pro katastrální území XY, knihovní vložka XY). Dne 14. 3. 1947 podali v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Zakarpatské Ukrajině (dále jen „vládní nařízení“), přihlášku k soupisu zmíněného majetku zanechaného na území Podkarpatské Rusi (dále též „přihláška“). Tato přihláška byla zaevidována pod číslem G 8328/3003. Ministerstvo financí ČSR prostřednictvím Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků žádost o náhradu odmítlo dopisem ze dne 14. 2. 1962, č. j. 24-3003/Dra (dále též „dopis“). Tento dopis čítal odůvodnění, že náhradu nelze poskytnout, neboť šlo o vilu s podlahovou plochou přesahující 120 m 2 a vypořádání movitého majetku ani peněžních pohledávek není příslušnou vyhláškou upraveno. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dopis byl řádně doručen. Z přípisů Správy pro věci majetkové a devizové z 6. 2. 1987 a 28. 11. 1986 a ze záznamu o jednání z 26. 9. 1986 bylo prokázáno, že manžel žalobkyně J. P. (dále též „právní předchůdce“) se o záležitost zanechaného majetku aktivně zajímal a snažil se o dosažení náhrady. Dne 5. 12. 1993 se prostřednictvím dopisu obrátil na Správu pro věci majetkové a devizové. Dopisem ze dne 5. 1. 1994 Majetkového úřadu (oddělení majetkových podstat) mu pak bylo sděleno, že poskytování náhrad bylo definitivně ukončeno s tím, že aktuálně není řešeno žádným z restitučních zákonů. Právní předchůdce podal žádost o odškodnění za zanechaný majetek prostřednictvím obecného zmocněnce Ministerstvu financí ČR datovanou ke dni 12. 5. 2005 (žádost byla 26. 5. 2005 doručena), kdy tato žádost obsahovala jako přílohu seznam členů Občanského sdružení Podkarpatská Rus, v němž byl J. P. uveden. Ministerstvo financí náhradu nárokovanou prostřednictvím žádosti nepřiznalo, o čemž vydalo dne 27. 3. 2006 rozhodnutí, č. j. 22/30091/2006-224. Dne 1. 8. 2006 byl zamítnut rozklad žadatelů a bylo potvrzeno napadené rozhodnutí.
6. Poslední citované rozhodnutí bylo napadeno správní žalobou ze dne 23. 8. 2006 u Městského soudu v Praze. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2006, č. j. 10 Ca 255/2006-33, pak bylo rozhodnuto, že se jedná o věc, o níž je kompetentní rozhodovat soud v civilním řízení. Právní předchůdce tedy podal dne 10. 11. 2006 žalobu u Okresního soudu Praha – západ. Věc byla následně postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, který řízení přerušil usnesením ze dne 13. 5. 2008, z důvodu probíhajícího legislativního procesu týkajícího se zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Dne 8. 10. 2009 bylo řízení zastaveno s tím odůvodněním, že žalobce zemřel. Odvolací soud následně rozhodl tak, že řízení se nezastavuje a na místě původního účastníka řízení se pokračuje s jeho právní nástupkyní (žalobkyně). Dne 12. 11. 2010 rozhodl soud prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení, kteréžto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud. Původně odmítnuté dovolání žalobkyně pro opožděnost (odvolací soud však změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že dovolání se pro opožděnost neodmítá, neboť došlo k chybnému poučení o možnosti podat dovolání) bylo zamítnuto dovolacím soudem usnesením ze dne 13. 2. 2013, č. j. 28 Cdo 363/2013-203. K ústavní stížnosti žalobkyně byla nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, zrušena všechna rozhodnutí obecných soudů v dané věci. Ve věci opětovně rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 6. 2015, č. j. 18 C 193/2006-258. Opětovně rozhodoval též odvolací soud (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 16 Co 403/2015-324) a o následném dovolání žalobkyně ke dni vydání rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto.
7. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil nárok žalobkyně jako částečně důvodný. Podáním přihlášky v roce 1947 bylo zahájeno řízení, které neskončilo, a ani nemohlo skončit v roce 1962 doručením dopisu původním přihlašovatelům, neboť tento nevykazuje znaky řádného rozhodnutí. Zejména z toho důvodu je třeba považovat všechny fáze posuzovaného řízení jako jeden související proces. Soud prvního stupně však rovněž dospěl k závěru, že po doručení dopisu v roce 1962 muselo být původním přihlašovatelům a jejich právnímu nástupci jasné, že žádné odškodnění nezískají, což ostatně potvrzuje jejich pasivita po tomto roce. Prvním relevantním úkonem je tak v posuzovaném řízení až žádost právního předchůdce žalobkyně ze dne 5. 12. 1993, na kterou sice nebylo reagováno adekvátně, ale jedná se o obdobný úkon, jakým je žádost z roku 2005, která již k vydání rozhodnutí vedla. Od tohoto data je tedy nutné počítat celkovou délku řízení, byť je mezi léty 1993 a 2005 shledána soudem prvního stupně zjevná nečinnost na obou procesních stranách. Tato by pak měla být kladena k tíži spíše orgánům veřejné moci. Posuzované řízení dosavad neskončilo, ale dle závěru soudu prvního stupně konec pro vymezení rozhodného období nastal dnem podání žaloby v tomto řízení, tj. 9. 9. 2013 (jak je vymezeno podanou žalobou). Řízení tak trvalo 19 let a 9 měsíců, kteroužto délku shledává soud prvního stupně nepřiměřenou a žalobkyni tak náleží peněžité zadostiučinění. Přiznaná částka 300 000 Kč pak koresponduje se zaokrouhlením součinu 15 000 Kč (základní roční částka) a celkové doby řízení, přičemž soud prvního stupně neshledal důvody pro modifikaci této základní částky na základě kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). Případná aplikace kritérií by totiž vzájemně vyrušila eventuální navýšení i snížení základní částky.
8. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, uvedl po právní stránce následující. Sice se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno již v roce 1947 podáním přihlášky k soupisu majetku, upřesňuje však ukončení tohoto řízení, a s tím související fragmentaci celého řízení. Dle jeho názoru je totiž nutné považovat neformální dopis Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků z roku 1962 za materiální ukončení tohoto řízení, čemuž odpovídá i procesní neaktivita účastníků původního řízení a absence nejistoty ohledně výsledku řízení z toho vyvěrající. Stejný závěr je pak aplikovatelný i na žádost právního předchůdce žalobkyně ze dne 5. 12. 1993 a na její důsledky. Vzhledem totiž k tomu, že tento se spokojil s odpovědí (dopisem) žalované datovanou ke dni 5. 1. 1994, na kterou nikterak nereagoval, ničeho dalšího nepožadoval, je nutné tuto žádost kvalifikovat jako toliko informačního charakteru, se kterou není spjat účinek zahájení správního řízení. Tomu právě nasvědčuje i okolnost následující jedenáctileté procesní pasivity právního předchůdce a též skutečnost, že v roce 2005 podal prostřednictvím právního zástupce žádost o náhradu za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině jeho rodiči. Považoval-li by se totiž za účastníka již probíhajícího obdobného řízení, neměl by důvod toto řízení zahajovat de facto duplicitně a podávat druhou žádost v téže věci. Odvolací soud zároveň specifikoval rozhodný konec posuzovaného řízení, který žalobkyně upřesnila podáním ze dne 9. 9. 2015, jež připadá na den vydání rozhodnutí odvolacího soudu, a to vzhledem ke skutečnosti, že v posuzovaném řízení nebylo doposud finálně rozhodnuto. Celková doba řízení tak vychází na cca 12 let, což je doba nepřiměřeně dlouhá a náleží tak za ni přiměřené zadostiučinění v peněžité formě. Základní částku stanovil obdobným způsobem jako soud prvního stupně (částka 15 000 za jeden rok trvání řízení). Na rozdíl od něj však aplikoval modifikační kritéria ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, a to následujícím způsobem. Věc bylo složitá jak po stránce hmotněprávní, tak po stránce procesní, přičemž procesní složitost spočívala zejména v počtu soudních instancí (3 a Ústavní soud) a skutečnosti, že část řízení probíhala i před správním orgánem, kde bylo též využito opravného prostředku. Po hmotněprávní stránce pak bylo řízení složité zejména s ohledem na interpretaci a aplikaci jednotlivých právních předpisů a vyřešení případné kolize mezi nimi. Základní částku 180 000 Kč tak bylo záhodno na tomto místě ponížit o 60 % (30 % z důvodu hmotněprávní složitosti a 30 % z důvodu procesněprávní). Druhým kritériem byl význam předmětu řízení pro žalobkyni. Navýšení z tohoto důvodu o 20 % je odůvodněno primárně povahou posuzovaného řízení (restituční řízení) a vysokým věkem žalobkyně. Další okolnosti, které by pozměňovaly základní částku, již odvolacím soudem shledány nebyly.
II. Dovolání a vyjádření k nim
9. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dovolacím soudem doposud řešeny. Dovolatelka ve svém dovolání konkrétně vymezila následující právní otázky:
a. „1. Je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. také to, pokud žalovaná věděla, či vědět mohla, že vyhláška č. 159/1959 Ú. l. je diskriminačním podzákonným předpisem a přesto po účinnosti zákona č. 23/1993 Sb. pokračovala v aplikaci jejich zjevně diskriminačních ustanovení, čímž aktivně odepřela mým právním předchůdcům možnost domoci se náhrady za majetek, který její otec zanechal na Podkarpatské Rusi?
b. Lze při posuzování splnění podmínek pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., pro nepřiměřenou délku správního řízení vedeného podle vl. nař. 159/1959 Ú. l., které bylo zahájeno podáním přihlášky v roce 1947 a dosud nebylo pravomocně ukončeno, vyloučit existenci nejistoty ohledně výsledku tohoto řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody, přičemž stát rezignoval na nápravu těchto poměrů až do roku 2012, kdy nabyla účinnosti novela zákona 212/2009 Sb., kterou se předmětná vyhláška zrušila, čímž nedostál své povinnosti aktivního i pasivního zákonodárce?
c. Lze ve světle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle vl. nař. 159/1959 Ú. l. za skončené neformálním přípisem z roku 1962, i když žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv, v řízení pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo žalovanou spolehlivě prokázáno, že bych já či moji právní předchůdci vnímali toto řízení jako skončené?“
10. Dovolatelka dále uvedla, že: „přípustnost dovolání je dána také tím, že má být právní otázka vyřešena dovolacím soudem v jeho zatím jediného rozhodnutí v obdobné věci sp. zn. 30 Cdo 243/2015 ze dne 21. 10. 2015 posouzena jinak. Jde o judikatorní požadavek, že účastníku řízení může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá a účastník je takto vnímá.“
11. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka svoji dovolací argumentaci rozdělila do čtyř oblastí. V bodě III dovolání se zabývá povahou žádosti jejího právního předchůdce ze dne 5. 12. 1993. Bod IV dovolání se týká nesprávného právního posouzení vnímání řízení účastníky před rokem 2005. Bod V dovolání se vztahuje k judikaturnímu požadavku nutnosti vnímání řízení jako probíhajícího. V bodě VI dovolatelka vznáší námitky k modifikaci přisouzeného zadostiučinění, přičemž namítá rozpor se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obsáhlé dovolání také žalovaná. V bodě II dovolání se dovolatelka zabývá jeho přípustností, jež spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se z části týká právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, z části se též týká právních otázek, u kterých můžeme hovořit o neexistenci konstantní judikatury dovolacího soudu, neboť existuje pouze jediný judikát dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 243/2015), který se týká problematiky žalobkyní tvrzené nemajetkové újmy za údajnou nepřiměřenou délku řízení ve věci vyplacení náhrady za majetek zanechaný právními předchůdci žalobkyně na Zakarpatské Ukrajině v souvislosti s jejím smluvním postoupením SSSR v roce 1945. Dovoláním napadený rozsudek je též v určitých otázkách v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
13. V bodě III dovolání se žalovaná zabývá otázkou, zda v dané věci šlo o jedno řízení či o jednotlivá samostatně vedená řízení. Uvádí, že dovolací soud se dosud nezabýval tím, kdy řízení, které bylo zahájeno, dle názoru dovolacího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015, na základě přihlášky v roce 1947, skončilo. Zda to bylo doručením dopisu v 60. letech minulého století, či až pravomocným rozhodnutím Ministerstva financí, popř. rozhodnutím o rozkladu ministra financí v případech, kdy po roce 2000 žadatelé podávali nové žádosti o náhradu podle zákona č. 42/1958 Sb., popř. až pravomocným rozhodnutím soudu v řízeních podle části V. o. s. ř., kterými žadatelé brojili proti pravomocným rozhodnutím správního orgánu či dokonce až ukončením řízení u Ministerstva vnitra podle zákona č. 212/2009 Sb. Stejně tak se dovolací soud nezabýval otázkou, zda šlo o jedno řízení, či zda těchto řízení bylo několik, a zda odpovědnou organizační složkou za tvrzenou délku řízení je pouze Ministerstvo financí, či zda lze hovořit i o odpovědnosti Ministerstva spravedlnosti (v souvislosti s délkou řízení soudního), popř. Ministerstva vnitra (v souvislosti s délkou řízení vedeného podle zákona č. 212/2009 Sb).
14. Dále dovolatelka namítá, že od roku 2005 do současnosti v řízení vystupoval nejprve právní předchůdce žalobkyně. Žalobkyně do řízení vstoupila až následně. Napadené rozhodnutí je tudíž v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu týkající se toho, že právo na náhradu nemajetkové újmy je právem ryze osobním, nepřechází na dědice a smrtí oprávněné osoby zaniká. Mimo jiné dovolatelka odkazuje na Stanovisko. Přípustnost dovolání tak je ohledně této otázky dána odklonem od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
15. V bodě IV dovolání dovolatelka dále rozvíjí svou argumentaci ohledně osobnostní povahy práva na náhradu nemajetkové újmy, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V bodě V dovolatelka namítá, že správní řízení zahájené žádostí ze dne 12. 5. 2005 a řízení podle V. části o. s. ř. jsou dvě samostatná řízení a není možné je slučovat v řízení jediné. V bodě VI dovolání se dovolatelka zabývá řízeními před Ústavním soudem a v bodě VII pak řízením vedeným před Ministerstvem vnitra podle zákona č. 212/2009 Sb. V bodě VIII poukazuje na právní důsledky sloučení více řízení v jediné, přičemž v tomto ohledu jde zejména o otázku příslušného orgánu, jenž má za stát jednat. V bodě IX se dovolatelka zabývá promlčením žalobou uplatněného práva. V bodě X dovolatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015, dle nějž přihláška vedla k zahájení náhradového řízení. Namítá, že by tato otázka měla být posouzena jinak, přičemž předkládá podrobnou argumentaci podporující názor dovolatelky, že k zahájení žádného řízení na základě této přihlášky nedošlo. V bodě XI dovolatelka vznáší námitky k nákladovým výrokům a v bodě XII žádá o přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I potvrzující částečně výrok I rozsudku soudu prvního stupně a dále rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výrocích III a IV a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Obě účastnice řízení podaly vyjádření k dovolání protistrany. Ve vyjádřeních uváděly námitky, jež dávají tušit, že setrvávají na svých dosavadních názorech, a vyvracely závěry druhé strany, přičemž odkazovaly na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241, dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností, přičemž dovolání přípustnými neshledal.
19. Ve vztahu k dovolání žalobkyně dovolací soud předně připomíná, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V případě námitek obsažených v bodě III dovolání se žalobkyně přípustností dovolání nikterak nezabývá. V této části tak dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
20. Dovolací soud se dále zabýval jednotlivými právními otázkami, které podle názoru dovolatelky dosud nebyly vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz bod 9).
21. Právní otázka vymezená výše v bodu 9. písm. a) je formulována jako dotaz, zda je nesprávným úředním postupem také to, že pokud žalovaná věděla či mohla vědět, že vyhláška č. 159/1959 Ú. l. byla diskriminačním právním předpisem, tak přesto její ustanovení byla aplikována i po účinnosti zákona č. 23/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění zákona České národní rady č. 580/1991 Sb. Tento dotaz tak míří na otázku, je-li nesprávným úředním postupem určitý postup žalované týkající se aplikace určitého právního předpisu. Ač je v rámci této otázky namítán nesprávný úřední postup žalované, tak zde nejde o otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nároku dovolatelky na kompenzaci za nepřiměřenou délku řízení. Dovolací soud se tak dále nezabýval tím, byla-li již tato otázka vyřešena v jeho rozhodovací praxi.
22. Právní otázka vymezená výše v bodu 9. písm. b) je formulována v tom směru, zda může být v náhradovém řízení (viz výše) vyloučena existence nejistoty ohledně výsledku řízení s odkazem na společensko-politické poměry v době nesvobody za situace, kdy stát rezignoval na nápravu těchto poměrů do roku 2012. Dovolatelka formuluje otázku, zda za této situace odvolací soud může dovozovat neexistenci nejistoty ohledně výsledku řízení při odkazu na společensko-politické poměry, tj. může-li být vyloučení nejistoty ohledně výsledku řízení dovozováno z absentujících principů právního státu v době totalitního režimu. Nutno zdůraznit, že ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud v rozhodnutí nekonstatoval, že s ohledem na společensko-politické poměry nemohly být dotčené osoby ve stavu nejistoty ohledně výsledku náhradového řízení, nýbrž vyložil, že nejistota nebyla dána s ohledem na okolnost, že právním předchůdcům žalobkyně bylo dopisem sděleno, že jim náhrada poskytnuta nebude.
23. Ohledně právní otázky vymezené v bodu 9. písm. c) lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, v němž bylo v obdobné věci mimo jiné konstatováno: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo ‚třeba nikoli správně po formální stránce‘“. I v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení byla podaná ústavní stížnost, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup – průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že dovolatelkou vymezená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
24. Hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že by se dovolací soud měl odchýlit od své předchozí rozhodovací praxe a do budoucna posoudit již vyřešenou právní otázku jinak (viz bod 10 tohoto rozhodnutí) rozvedla dovolatelka zejména v tom smyslu, že závěr Nejvyššího soudu přijatý v obdobné věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 243/2015, by měl být přehodnocen, tj. zejména ve vztahu k tomu, že účastníku může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá.
25. Z dovolatelkou označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, mj. vyplývá, že: „Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud v předmětném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Ve všech těchto dovolacích věcech šlo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo 664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou „může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty.
26. Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud do budoucna posoudil tuto již vyřešenou právní otázku jinak. Z podání dovolatelky není zřejmé, zdali dovolatelka tedy považuje za již vyřešené to, že původní náhradové řízení bylo ukončeno, tj. v jejím případě v roce 1962, a proto požaduje, aby dovolací soud posoudil možnou existenci její nejistoty jinak, tj. tak, aby dovolací soud změnil svou rozhodovací praxi v tom smyslu, že existence nejistoty ohledně výsledku řízení může být dána i po skončení takového řízení. Pokud měla dovolatelka na mysli výše uvedené, pak je ovšem třeba poukázat na to, že s trváním (okamžikem ukončení) původního náhradového řízení byla spojena již dovolatelkou vymezená právní otázka v bodu 9. písm. c) tohoto rozhodnutí. Pokud by jedna právní otázka byla součástí dvou navzájem se vymezujících hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), tj. na jednu stranu by bylo tvrzeno, že dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a zároveň, aby tuto již vyřešenou právní otázku dovolací soud posoudil do budoucna jinak, pak je třeba konstatovat, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Pokud dovolatelka jen požadovala, aby dovolací soud změnil svůj přístup, který zaujal v rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, tj. aby pak v obecné rovině – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se formalistického jednání orgánů státu – požadovala, aby dovolací soud přijal její tezi, že dovolatelka, respektive její právní předchůdci byli v nejistotě ohledně toho, zdali v budoucnu získají zpět majetek zanechaný v Podkarpatské Ukrajině, tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že dovolatelka cítí křivdu, zde nebyla předložena žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.
27. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že v tomto řízení se dovolatelka domáhala satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, nikoli za křivdu, která jí měla být způsobena za fungování předchozího (totalitního) režimu.
28. Ve vztahu k namítanému rozporu provedené modifikace přiměřeného zadostiučinění se Stanoviskem dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
29. Namítá-li dovolatelka, že počet instancí, před nimiž byla věc projednávána, jí nemůže být přikládán k tíži, pak již ze Stanoviska plyne závěr, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí. Nejde tudíž o to, že by daná okolnost byla dovolatelce přikládána k tíži, ale o zohlednění objektivní skutečnosti, jež k prodloužení řízení vedla.
30. Rovněž námitky dovolatelky ohledně nesprávného posouzení hmotněprávní složitosti řízení nemají oporu v dovolatelkou odkazovaném Stanovisku, neboť Nejvyšší soud naopak ve Stanovisku s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva uvedl, že složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační závisí zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu se Stanoviskem, když zohlednil obtížnou interpretaci relevantních předpisů.
31. Rovněž v případě dovolání žalované dovolací soud opakuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (viz bod 19 tohoto rozhodnutí). Z toho důvodu nelze přihlížet k obecnému vymezení přípustnosti dovolání učiněnému v bodu II dovolání. V případě námitek, u nichž dovolatelka přípustnost nikterak nevymezuje tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
32. V případě některých námitek se však dovolatelka jejich přípustností zabývá. Předkládá tak dovolacímu soudu následující otázky:
a. Kdy konkrétně řízení zahájené na základě přihlášky k soupisu majetku z roku 1947 skončilo.
b. Zda v projednávané věci šlo o jedno řízení, či zda řízení bylo několik.
c. Zda odpovědnou organizační složkou za vzniklou újmu je pouze Ministerstvo financí, či též Ministerstvo spravedlnosti a ministerstvo vnitra.
d. Zda právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v části, kdy byl účastníkem řízení právní předchůdce žalobkyně, přešlo na žalobkyni.
e. Zda přihláška k soupisu majetku z roku 1947 vedla k zahájení řízení.
33. V případě prvních tří otázek má jít o otázky dosud neřešené, přičemž u třetí otázky dále dovolatelka namítá rozpor mezi rozhodnutími sp. zn. 30 Cdo 344/2014 a 30 Cdo 1382/2014. V případě čtvrté otázky se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pátá otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, než jak tuto otázku dovolací soud vyřešil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015.
34. Ve vztahu k otázce uvedené pod bodem 32. písm. a) se dovolací soud obecně vyjádřil již v dovolatelkou citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015. K tomu srov. odst. 25 tohoto rozhodnutí.
35. V usnesení ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4636/2017, jež se týkalo obdobné věci, Nejvyšší soud upozornil, že „okamžik skončení náhradového řízení je otázkou skutkovou, přičemž podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková otázka může založit přípustnost řízení toliko výjimečně. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O takovou situaci se zde však nejedná.
36. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud v usnesení citovaném v předchozím odstavci zabýval tím, zda závěr odvolacího soudu o skončení náhradového řízení v 60. letech a následné návaznosti řízení po roce 2000, tedy existence dvou na sobě závislých řízeních, odpovídá výše citovanému závěru (srov. odst. 25 tohoto rozhodnutí) Nejvyššího soudu (srov. odst. 21 a 22 citovaného rozhodnutí), přičemž dovolání v této otázce přípustným neshledal. K obdobnému závěru Nejvyšší soud dospěl v usnesení ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016 (srov. odst. 23 tohoto rozhodnutí), přičemž ústavní stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17.
37. Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud se již otázkou materiálního konce řízení ve své judikatuře zabýval, přičemž ohledně skutkového závěru soudů nižších stupňů v obdobných věcech o materiálním konci řízení zahájeného na základě přihlášky z roku 1947 v 60. letech neshledal rozpor se svou dosavadní judikaturou, když dovolání směřující do této otázky přípustnými neshledal, kterýžto závěr byl rovněž potvrzen výše uvedeným usnesením Ústavního soudu. Nejde tudíž o otázku, která by v judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena, tudíž tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
38. Rovněž otázkou, za jakých okolností správní řízení a soudní řízení při posuzování délky řízení tvoří jeden celek [otázka pod bodem 32. písm. b)], se Nejvyšší soud ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, jde-li o takové řízení, jež podléhá čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva). Pro řešení této otázky je třeba zohlednit, 1) zda jde ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) zda je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy.
39. Na uvedený závěr Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014: „V případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skončení řízení dle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v řízení.“ Z citované právní věty se sice podává návaznost řízení před správními orgány a následně před správními soudy (neboť v dané věci šlo právě o tento případ), z odůvodnění rozhodnutí však je zřejmé, že rozhodující je splnění výše uvedených podmínek, přičemž zda řízení pokračuje v linii civilního nebo správního soudnictví již rozhodující není (srov. též SIMON Pavel. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění – část 1. Bulletin Stavební právo, 2017, č. 1, s. 31). Ostatně právě třetí podmínka (soukromoprávní povaha práva či závazku z hlediska autonomního výkladu Úmluvy) zásadně povede k tomu, že projednávaný nárok bude mít také soukromoprávní povahu z hlediska českého práva, a tudíž bude řízení pokračovat v linii civilního soudnictví. Odlišný závěr by znemožnil dostát požadavkům, jež na posuzování délky řízení plynou z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
40. V posuzovaném řízení se žalobkyně domáhá vydání náhrady za zanechaný majetek na území Podkarpatské Rusi jejími právními předchůdci. Zdali takové řízení podléhá Úmluvě a přeneseně i Stanovisku již Nejvyšší soud v minulosti postavil na jisto, když dospěl ke kladnému závěru v obdobných případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2594/2016, též rozsudek ESLP ve věci C. proti Slovensku a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
41. S výše uvedeným souvisí otázka, která organizační složka má za stát v řízení jednat [otázka pod bodem 32. písm. c)]. Tuto otázku Nejvyšší soud vyřešil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014: „V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy (§13 odst. 1 věta třetí zák. č. 82/1998 Sb.), je úřadem příslušným jednat jménem státu ve smyslu §6 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. Ministerstvo financí.“ Uvedený závěr byl následně potvrzen další judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2582/2017, ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 124/2017, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 47/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4842/2017). Uvedená otázka tudíž již byla v judikatuře Nejvyššího soudu opakovaně řešena. S předestřeným závěrem Nejvyššího soudu není v rozporu ani dovolatelkou namítaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 344/2014, neboť v uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud otázkou příslušné organizační složky státu vůbec nezabýval. Dovozuje-li dovolatelka rozpor z té okolnosti, že v dané věci za stát jednalo Ministerstvo pro místní rozvoj, pak je třeba dodat, že v této věci také Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tam posuzované řízení nespadá pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěr rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 se vztahuje pouze na ta řízení, jež pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají.
42. Ve vztahu k otázce výše uvedené pod bodem 32. písm. d) dovolatelka správně odkazuje na Stanovisko, v němž je vyjádřen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup je právem ryze osobní povahy, které je svojí povahou neděditelné. Nejvyšší soud však dále ve Stanovisku uvádí, že v případě nástupnictví fyzických osob, které vstoupily do probíhajícího řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, není možné odhlížet od té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk. K tomu je však nutno poznamenat, že míru odčinění této újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. Stanovisko a rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 206, v téže věci, odst. 66). Pokaždé je však nutno výslednou částku stanovit s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nikterak nepochybil, pokud dovolatelce přiznal zadostiučinění i za tu část, ve které jako účastník řízení vystupoval její manžel, do jehož práv dovolatelka vstoupila po jeho smrti.
43. Důvody, proč přihláška z roku 1947 vedla k zahájení řízení [otázka pod bodem 32. písm. e)], se Nejvyšší soud obsáhle zabýval v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 243/2015. Mimo jiné poukázal na požadavky Ústavního soudu kladené na postup soudních orgánů v oblasti restitučních předpisů a nutnost vyvarovat se extrémnímu formalismu v jejich rámci, přičemž rovněž odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu, která v dané otázce vychází z téhož závěru (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2610/14. Dovolací soud tak neshledává důvod, aby se od uvedeného závěru odchýlil. Otázka, zda z pohledu posouzení délky řízení lze považovat řízení za zahájené již ke dni podání přihlášky v roce 1947, anebo až ke dni účinnosti vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., vzhledem k závěru odvolacího soudu, že za tuto část řízení dovolatelce zadostiučinění nepřísluší, není rozhodující. Nejde tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
44. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
45. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 1. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu