ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.529.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 529/2019-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce T. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 294/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2018, č. j. 21 Co 180/2018-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 2. 2018, č. j. 7 C 294/2016-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 123 625 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 76 375 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu co do částky 44 691,40 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce byl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 EC 297/2010. Jelikož však tento soud na počátku řízení prohlásil svou věcnou nepříslušnost, bylo po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v řízení pokračováno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 ECm 1/2012 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení ve své konečné délce trvalo sedm let a dva měsíce, soudem nebyly činěny odpovídající úkony v přiměřeném čase a v řízení tak došlo k několika průtahům.
Po právní stránce soud prvního stupně posuzované řízení posoudil jako nepřiměřeně dlouhé a usoudil, že žalobci vzniklo právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Při vyměřování výše zadostiučinění vzal v úvahu kritéria zakotvená
v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Při posuzování kritérií kromě jiného shledal, že řízení nebylo mimořádně složité. Význam předmětu řízení pro poškozeného shledal jako standardní. Zvýšil však výši přiměřeného zadostiučinění o 15 % z důvodu postupu soudů ve věci, konkrétně kvůli tomu, že soudy nečinily jednotlivé úkony v přiměřených lhůtách a způsobily tak průtahy. Odvolací soud se ve svém rozsudku převážně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, ale co do složitosti řízení naopak posoudil řízení jako složité, jelikož bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy a obtížnost a složitost posouzení věci byla vysoká. Snížil proto základní částku zadostiučinění o 20 %. Na rozdíl od soudu prvního stupně též neshledal důvod pro zvýšení zadostiučinění z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení. Soud prvního stupně zvýšení založil toliko na základě nečinnosti soudů a průtahů, avšak podle odvolacího soudu jsou toto již důvody zakládající nesprávný úřední postup, pro který je žalobci vůbec přiznáváno zadostiučinění. Nečinnost soudů tedy nemůže být brána v potaz ještě při posuzování kritéria postupu soudů dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a takto přičítána dvakrát.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítavé části výroku I co do částky 100 000 Kč napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009, ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 14/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, a ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3515/2017. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Dovolatel formuluje následující otázky::
1) Zda za složité je možno považovat bez dalšího řízení, které bylo vedeno na vícero instancích, kdy důvodem pro využití opravných prostředků úspěšně podaných bylo prima facie vadné právní posuzování věci soudy? Zda výlučným faktorem ukazujícím na složitost řízení může být oprávněné využití opravných prostředků účastníkem řízení?
2) Zda lze v kompenzačním řízení klást k tíži účastníka a snižovat jeho odškodnění z důvodu, že oprávněně využil opravných prostředků, kdy oprávněnost takto podaných prostředků prokazuje nesprávný postup soudu, byť v hmotněprávní rovině?
3) Zda vadné právní posouzení rozhodujícího orgánu a oprávněné využití opravných prostředků v rámci soudního řízení zvyšuje u účastníka řízení jeho míru nejistoty a zda za tuto zvýšenou míru nejistoty mu náleží zvýšení základní částky náhrady?
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud měl přihlédnout při stanovování výše zadostiučinění k tomu, že orgány veřejné moci v posuzovaném řízení způsobily průtahy. Napadený rozsudek je tak v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4987/2009. Dále nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu o složitosti řízení a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30 Cdo 2476/2015, podle nějž musí být posuzováno nejen kritérium složitosti věci, ale i postup orgánů veřejné moci, obzvlášť přispěly-li k celkové délce řízení výrazně vyšší měrou. Dovolatel též namítá, že v průběhu řízení došlo ke zvýšení míry jeho nejistoty, když bylo subjektivně vnímané právo a oprávněný nárok soudem 1. a 2. instance zamítnut a až do rozhodnutí dovolacího soudu byl též zavázán k zaplacení náhrady nákladů řízení. Částka 58 080 Kč tak byla z dispozice žalobce poměrně dlouhou dobu. Jeho míra nejistoty se tedy v průběhu řízení zvýšila, což mělo být podle dovolatele bráno odvolacím soudem v potaz. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel následně doplnil podané dovolání nejprve tak, že upřesnil rozsah, v jakém rozsudek odvolacího napadá, a ve svém dalším podání poukázal na vadnost posouzení věcné příslušnosti v posuzovaném řízení, což je podle dovolatele zjevné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1322/2016. Dovolatel uvádí, že vzhledem k tomu, že se jednalo o standardní spor o náhradu škody, a nikoliv o spor vyplývající z jednání shromáždění společenství vlastníků jednotek, měl být k řízení věcně příslušný okresní soud, nikoliv krajský. Vzhledem k tomu, že je tato nesprávnost zjevná z citovaného rozsudku, měly by to podle dovolatele soudy vzít též v potaz při posuzování výše zadostiučinění a kritéria postupu orgánů veřejné moci (pro potřeby tohoto rozhodnutí tyto námitky označeny jako „otázka č. 4“).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), vyplývá, že složitost případu je toliko objektivní kritérium. Nezávisle na chování účastníků a postupu rozhodujících orgánů může být objektivní složitost věci jednou z příčin prodloužení řízení a při jejím hodnocení se přihlíží jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti daného případu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010).
Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Jedná se tedy o relevantním kritérium pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou, proto by se tato skutečnost měla projevit v úvaze soudu o odpovídajícím snížení základní částky (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka při posuzování kritéria jednání poškozeného dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků (viz Stanovisko, příp. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Je tak nutné uzavřít, že složitost věci může být dána na základě počtu stupňů soudní soustavy, v nichž byla věc rozhodována, bez ohledu na důvodnost podaných opravných prostředků či postup orgánů veřejné moci.
Na základě výše uvedeného je tak nutné uzavřít, že dovolatelem vznesené otázky ad 1) a ad 2) nezakládají přípustnost dovolání, jelikož všechny tyto otázky byly již v praxi dovolacího soudu řešeny a odvolací soud se od závěru zde uvedených neodchýlil. V dovolatelem napadeném rozsudku vzal odvolací soud při posuzování složitosti věci v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována, což může být relevantní pro konstatování složitosti věci ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk a odvolací soud k danému tedy má při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédnout. Z ustálené judikatury dovolacího soudu též plyne, že oprávněné podávání opravných prostředků nemůže být kladeno k tíži poškozeného, odvolací soud však toto ani sám nečiní. V rámci kritéria chování poškozeného základní částku zadostiučinění nijak nezvyšoval ani nesnižoval, ani v této otázce se tak neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co se týče odkazů dovolatele na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolací soud neshledal, že by se od jejich závěrů odvolací soud jakkoliv odchýlil, a to ani při posuzovaní průtahů s ohledem na kritérium postupu orgánů veřejné moci. Ke zohlednění nedostatků v postupu soudů v základní částce zadostiučinění srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011. Sám dovolatel ve svém dovolání neformuluje konkrétní otázky, při jejichž řešení by odvolací soud postupoval v rozporu s danou judikaturou, dovolací soud se jimi tedy dále nezabýval.
Ve vztahu k třetí vymezené otázce je předně nutné uvést, ze kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, je samotným účelem a smyslem odčinění takto způsobené imateriální újmy ve smyslu §31a OdpŠk (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, či Stanovisko). Jedná se tedy o psychickou kategorii, jejíž hloubka a rozsah jsou co by rozhodné skutečnosti obtížně prokazovatelné, avšak ve vztahu ke stavu nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení se tato nejistota presumuje. Jedná se totiž o předpoklad pro vznik újmy, a tedy o jeden z obligatorních znaků, které je nutné prokázat při nárokování práva z odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Již z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že se daná nemajetková újma neprokazuje, že vzniká samotným porušením základních práv a svobod. Vychází tak ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (srov. Stanovisko). Jelikož je stav nejistoty základním předpokladem pro vznik újmy, musí obdobně jako vzniku újmy svědčit vyvratitelná domněnka i skutečnosti, že účastník řízení je v nejistotě ohledně výsledku sporu. Uvedená domněnka však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení, kdy se vychází z toho, že jeho nejistota ohledně výsledku řízení je konstantní v základní míře.
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, konstatuje, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z uvedeného tedy vyplývá, že význam předmětu řízení pro poškozeného má přímý vliv na míru jeho nejistoty ohledně výsledku sporu a též by se tato veličina měla odrazit při stanovování výše zadostiučinění. Lze tak s dovolatelem souhlasit, že míra nejistoty obdobně jako význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
Samotné kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění, jak ostatně vyplývá i z části IV. písm. d/ Stanoviska. Může být dáno jednak typově, jednak může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
Na posouzení míry nejistoty lze analogicky aplikovat uvedené závěry o významu řízení pro poškozeného, a to i na základě toho, že dle výše uvedené judikatury je mezi těmito veličinami vztah přímé závislosti. Obdobně jako u nestandardního významu řízení (nedaného typově) se může i míra nejistoty v průběhu řízení měnit, ale pokud by takto vybočovala z paušálně vnímané míry, leží na jednotlivých stranách břemeno tvrzení a též břemeno důkazní ohledně takové skutečnosti.
Pokud tedy dovolatel měl za to, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nestandardnímu zvýšení míry jeho nejistoty ohledně výsledku řízení, tížilo ho břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně dané skutečnosti. Dovolatel však dané tvrzení před nalézacími soudy neuplatnil. Skutečnost, že se míra jeho nejistoty o výsledku sporu v průběhu řízení zvýšila, tvrdil až v rámci dovolacího řízení. Otázka ad 3) tak není otázkou, na jejímž vyřešení by napadený rozsudek odvolacího soudu závisel. Vzhledem k tomu tedy otázka ad 3) nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání není přípustné ani vzhledem k otázce ad 4). Vyjádření právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci, i přesto, že se posléze tento právní názor ukáže být nesprávným, nelze považovat za nesprávný úřední postup, nýbrž – za splnění dalších zákonných podmínek – může vést jen k nezákonnému rozhodnutí, za něž by stát nesl odpovědnost pouze v případě, bylo-li by zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
Rovněž posuzování věcné příslušnosti se v posuzovaném řízení v plném rozsahu odrazilo v rozhodnutí nejprve Obvodního soudu pro Prahu 4, který vyslovil svou nepříslušnost, a následně v rozhodnutí nadřízeného Vrchního soudu v Praze, který závazně stanovil, že věcně příslušný k danému rozhodování je krajský soud a věc pak postoupil Městskému soudu v Praze. Jelikož žádné z těchto rozhodnutí nebylo zrušeno, v kompenzačním řízení nelze hodnotit jejich správnost a nelze tak v závěrech v nich uvedených spatřovat nesprávný úřední postup a vadné posouzení věci. Nehledě na to, že tato skutečnost byla dovolatelem namítnuta až v rámci dovolacího řízení, ačkoliv mohla a měla být uplatněna již v řízení před nalézacími soudy. Ani dovolatelem vznesená otázka 4) tak není způsobila založit přípustnost dovolání.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu