ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1133.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1133/2018-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Mgr. Ing. Petra Konečného , se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, jako insolvenčního správce dlužníka STAVSELECT s. r. o., identifikační číslo osoby 26862948, zastoupeného Mgr. Janou Juřičkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, proti žalované SIMUL trust a. s. , se sídlem v Komorní Lhotce 27, identifikační číslo osoby 27827259, zastoupené Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 6/55, o zaplacení částky 15 324 991 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 112 C 71/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2017, č. j. 8 Co 232/2017-308, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 112 C 71/2014-268, zamítl žalobu o zaplacení částky 15 324 991 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 7 803 287,75 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej ve výroku I. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý až pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a proti druhému až pátému výroku, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, než učinil odvolací soud a dále, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, nesprávná skutková zjištění a vady řízení a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalované přiznal náhradu nákladů řízení, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předkládá-li dovolatelka otázku „vzniku nároku na zaplacení ceny díla“, která podle jejího názoru dosud nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná částečným plněním poskytnutým na 2. a 3. splátku ceny díla podle smlouvy o dílo č. 93/21092010 a na 2. splátku ceny díla podle smlouvy o dílo č. 95/14102010 uznala svůj závazek ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), v celé zbývající výši těchto splátek a nastoupila tak vyvratitelná právní domněnka existence uznaného závazku. Žalobce za této situace neprokazuje vznik a předpoklady žalobního nároku v rozsahu uznání. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Obdobně formuluje-li dovolatelka otázku „zda soud může činit skutkové a právní závěry na základě tvrzeného, ale nepředloženého a neprovedeného důkazu, v tomto případě tvrzené faktury č. 62/2010“, majíc za to, že tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Odvolací soud tuto otázku neřešil, stran této otázky neučinil žádný závěr, jenž by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení a prostřednictvím této otázky proto nemůže být založena přípustnost dovolání. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že soudy nižších stupňů z faktury č. 62/2010 žádné skutkové ani právní závěry neučinily.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o uznání závazku a argumentuje ve prospěch názoru, že odvolací soud správně neposoudil okolnosti, za kterých byly platby učiněny, zejména neposoudil zjištěný skutkový stav o neprokázání realizace dílčích plnění. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Jde-li o otázku „zda v případě kompenzační námitky započtení, která byla provedena před prohlášením konkursu, lze postupovat podle ustanovení §140 odst. 2 až 4 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, a zda není potřeba provádět dokazování“, dovolatelka zakládá nesouhlas s příslušnými právními závěry odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci (který v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 v žádném ohledu zpochybnit nelze, srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014), a přisuzuje odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že dlužníkův věřitel (žalovaná) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem a uzavřel, že v takovém případě je započtení nepřípustné. Žádný skutkový závěr o tom, že ke kompenzační námitce započtení došlo před prohlášením konkursu (patrně myšleno před rozhodnutím o úpadku) neučinil.
Otázkami, „zda skutkový závěr o shodném tvrzení účastníků lze podle ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. vzít za prokázané, pokud nebylo účastníkem výslovně odsouhlaseno jako nesporné“, „zda soud může provést skutkové zjištění pouze s odkazem na shodná tvrzení účastníků bez provedení dalších důkazů za situace, že soudní spis neobsahuje výslovné prohlášení druhého z účastníků, kterým skutkové zjištění učinil nesporným (respektive zda je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 o. s. ř., když soud vezme za zásadní skutková zjištění tvrzení účastníků, která nejsou v soudním spise výslovně uvedena)“ a „zda lze soudem předjímané, ale v soudním spise neprokázané shodné tvrzení účastníků o přesném určení plateb, vzít jako skutkový závěr pro právní hodnocení konkludentního uznání závazku“ dovolatelka opět zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno shora, dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání.
Má-li dovolatelka v této části dovolání za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, v němž soud uzavřel, že přípustnost dovolání bude založena i v případě, pokud odvolací soud k měnícímu rozhodnutí přistoupí bez odpovídajícího skutkového základu, k čemuž podle jejího názoru došlo v projednávané věci, nelze jí přisvědčit. Z toho, že dovolatelka v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutkového stavu, nelze dovozovat, že odvolací soud k měnícímu rozhodnutí přistoupil bez odpovídajícího skutkového základu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5578/2016, uzavřel, že zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů v ustanovení §132 ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. V projednávané věci z důkazů, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, vyplývá skutkový závěr, že žalovaná částečně plnila na cenu díla, a to zejména z nesporného tvrzení účastníků na čl. 55 spisu, z výpisů účtu dlužníka vedených u Komerční banky a. s. a z výslechu tehdejšího předsedy představenstva žalované. Odvolací soud se od dovolatelkou citovaného rozhodnutí neodchýlil a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Dovolatelka dále předkládá otázku „zda částečnou platbu na splátku nedokončeného díla před jeho dokončením, lze hodnotit jako uznání celého zbytku závazku na zaplacení splátky díla“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Nelze jí však přisvědčit, neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že uznáním dluhu je založena vyvratitelná právní domněnka o trvání závazku v době uznání a v řízení, v němž se věřitel (žalobce) domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku (žalovaném). V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že nastoupila vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku a to 2. a 3. splátky ze smlouvy o dílo č. 93/21092010 a 2. splátky ze smlouvy o dílo č. 95/1410210 a tato domněnka nebyla žalovanou co do částky 7 803 287,75 Kč vyvrácena. Žalobce jako věřitel tak neprokazuje vznik a předpoklady žalobního nároku (tedy např. dokončení díla) v tomto rozsahu. Jinými slovy skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka (existence zčásti uznaného závazku), není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li vyvrácena, soud musí mít takovou skutečnost podle ustanovení §133 o. s. ř. za prokázanou. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s uvedenými závěry dovolacího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že pokud dovolatelka uvádí, že „soud zde nesprávně aplikoval dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu“ a to konkrétně jeho usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1377/2017, patrně přehlíží, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další otázky předkládané dovolatelkou, a to konkrétně druhá, čtvrtá a desátá až čtrnáctá otázka tak, jak jdou v pořadí za sebou v rámci dovolání, neboť dovolatelka v těchto částech nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., tak jak jí ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., uvádí-li v úvodu dovolání tři ze čtyř zákonem stanovených předpokladů přípustnosti, aniž by však u těchto otázek tvrdila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je překvapivé, protože soud ji nedostatečně poučil a tím porušil její právo na spravedlivý proces a současně nepřezkoumatelné, poněvadž odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s fakturami ani identifikací plateb, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní judikaturu Ústavního soudu, kterou k těmto namítaným vadám řízení uvádí. Pouhý odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje i proti druhému až pátému výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu