ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1164.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1164/2019- 1849
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2019 o dovoláních obviněných J. K. , nar. XY, bytem XY, P. N. , nar. XY, bytem XY, M. J. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 44 To 531/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 95/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 2 T 95/2017, byli obvinění J. K., P. N. a M. J. uznáni vinnými pod bodem I. skutkové věty výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku a pod body II./1. – 3. skutkové věty výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„od února 2015 do května 2016 v XY, v autodílně Policie ČR, obv. J. K. jako občanský zaměstnanec Policejního prezidia ČR, Správy XY, Odboru XY, XY, Skupiny XY v pracovní pozici mistra a obvinění P. N. a M. J. v pracovních pozicích automechaniků po vzájemné dohodě obviněný J. K. objednal autodíly, které měly být namontovány do služebních automobilů Policie ČR již s vědomím, že tyto autodíly budou ve skutečnosti namontovány do soukromých vozidel, jednal s jednotlivými majiteli soukromých vozidel, které byly v autodílně Policie ČR opravovány, přičemž samotné opravy prováděli obvinění P. N. a M. J., a to tak, že
I. v únoru a březnu roku 2015 postupně na sklad objednali náhradní součástky na služební vozidla Policie ČR, ev. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, avšak v úmyslu je namontovat do soukromého vozidla K. tov. zn. ŠKODA Octavia Combi, RZ XY, červené barvy, které K. koupil jako vrak po dopravní nehodě od osoby T. P., nar. XY, a na sebe následně dne 16. 2. 2015 přihlásil, přičemž se jednalo o součástky označené jako hadice v ceně 5.235,55 Kč, uložení motoru v ceně 2.366,94 Kč, držák v ceně 477,90 Kč, pás L. př. v ceně 1.828,26 Kč, pás P. př. v ceně 1.828,26 Kč, pás LZ, PZ v ceně 2.160,58 Kč, hrdlo nasávací v ceně 231,69 Kč, hrdlo nasávací v ceně 62,63 Kč, hrdlo nasávací v ceně 82,58 Kč, rozvaděč vzduchu v ceně 203,18 Kč, rychlospojka v ceně 174,26 Kč, chladič „E“ v ceně 5.657,96 Kč, mlhovka v ceně 794,28 Kč, mlhovka v ceně 794,28 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500003398 ze dne 19. 2. 2015, rámeček chrom. v ceně 1.021,12 Kč, mřížka masky v ceně 424,93 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500004250 ze dne 4. 3. 2015, součástky 2 lišty v ceně 1.209,40 Kč, 2 lišty ochr. v ceně 959,53 Kč, 2 lišty ochranné v ceně 954,22 Kč, hadice v ceně 1.078,93 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500004347 ze dne 5. 3. 2015, věnec dvojitý v ceně 1.489,67 Kč, vedení vzduchu Oct. II v ceně 182,87 Kč, vložka opěry v ceně 1.703,62 Kč, potah opěry v ceně 2.967,98 Kč, senzor deště v ceně 1.938 Kč, turbodmychadlo v ceně 19.057,71 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500004008 ze dne 27. 2. 2015, uzávěr v ceně 104,37 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500004625 ze dne 10. 3. 2015, odrazka v ceně 79 Kč, světlomet L v ceně 3.185,33 Kč, světlomet P. v ceně 3.185,33 Kč, svítilna skupinová zad. v ceně 1.285,25 Kč, svítilna zadní v ceně 875,97 Kč, vydané ze skladu na základě výdejky č. V1500003894 ze dne 26. 2. 2015, uvedené díly do výše ustanoveného vozidla K. namontoval, když automobil Škoda Octavia od počátku fakticky užívá jeho dcera M. K., nar. XY, čímž způsobili škodu na majetku Ministerstva vnitra ČR ve výši 59.399,50 Kč,
II. dále v období od února do března 2016
1. dne 15. 2. 2016 na základě zakázky č. 14204163 objednali na služební vozidlo Policie ČR tov. zn. Škoda Fabia, ev. č. XY skříň termostatu v ceně 2.016,11 Kč, která byla téhož dne na základě výdejky č. 143190 vydána ze skladu a následně jimi namontována do soukromého vozidla tov. zn. Škoda Fabia, RZ XY, patřící osobě J. Š., nar. XY,
2. v blíže nezjištěné době na základě zakázky č. 14204554 objednali na služební vozidlo Policie ČR tov. zn. Škoda Octavia, ev. č. XY brzdové destičky v ceně 846,53 Kč, 2 brzdové kotouče v ceně 1.783,01 Kč, které byly dne 14. 4. 2016 na základě výdejky č. 143512 vydány ze skladu, a brzdové destičky a brzdové kotouče byly následně jimi namontovány do soukromého vozidla tov. zn. Škoda Octavia, RZ XY, patřící osobě D. M., nar. XY, filtr pak byl namontován do neznámého vozidla (bod 7 obžaloby),
3. v blíže nezjištěné době na základě zakázek č. 14101247, 14101259, 14101261, 14101262, 14101264 a 14204520, objednali na služební vozidla Policie ČR tov. zn. Škoda Octavia, ev. č. XY, XY, XY, XY, XY a XY náhradní díly, které byly ve dnech 5. 4. 2016, 13. 4. 2016, 14. 4. 2016, 15. 4. 2016 a 21. 4. 2016 na základě výdejek č. 14101247, 14101259, 14101261, 143510, 143520 a 143567 vydány ze skladu, přičemž však díly 2 tyče zadní v ceně 1.463,86 Kč, 2 tyče spojovací v ceně 896,30 Kč, 2 ramena v ceně 4.592,06 Kč, 2 brzdové kotouče v ceně 2.557,86 Kč, 2 brzdové destičky v ceně 1.119,07 Kč a 815,16 Kč nenamontovali do uvedených služebních vozidel, ale do soukromého vozidla tov. zn. Škoda Octavia RS, RZ XY, patřící osobě L. G., nar. XY (bod 9 obžaloby),
čímž na majetku Ministerstva vnitra ČR způsobili škodu ve výši 16.089,96 Kč.“
Za uvedená jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 let. Byl mu uložen rovněž peněžitý trest podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 56 000 Kč, vyměřený jako 160 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 350 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Obviněnému P. N. byl uložen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 let. Byl mu uložen rovněž peněžitý trest podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 20 000 Kč, vyměřený jako 50 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 400 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Obviněný M. J. byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 let. Byl mu uložen rovněž peněžitý trest podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve výměře 15 000 Kč, vyměřený jako 150 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 100 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit jako náhradu škody poškozenému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, IČ: 00007064, částku 75 489,46 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené Ministerstvo vnitra ČR odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byli tímto rozsudkem obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky popsané v daném zprošťujícím výroku. I v tomto případě bylo poškozené Ministerstvo vnitra ČR odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 3 tr. ř.).
Všichni obvinění si proti tomuto rozsudku podali odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 44 To 531/2018 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl. Na tomto místě je vhodné uvést, že Městský soud v Praze v dané věci rozhodoval již podruhé, když první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 11. 2017 z podnětu odvolání všech obviněných a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zrušil a vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.
Citované usnesení následně všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců napadli i dovoláním. Obviněný J. K. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť podle něj rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, když jednání, kterým se měl spolu s dalšími obviněnými obohatit a spáchat větší škodu, nespáchal jako člen organizované skupiny. Rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávné aplikaci základního principu in dubio pro reo . Namítal proto porušení jeho práva na spravedlivý proces.
K námitce stran organizované skupiny citoval relevantní pasáže z rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a dodal k nim, že odvolací soud v tomto směru řádně neodůvodnil své rozhodnutí, když pouze odkázal na rozsudek soudu prvního stupně. Jestliže totiž soud odvolací prvotně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc z důvodu absence konkrétní specifikace podílu každého z obviněných na jednání v rámci organizované skupiny, pak je nutné konstatovat, že nedošlo ani poté k přiřazení konkrétních důkazů a organizovaná skupina byla dovozována z pracovního zařazení v autodílně Policie ČR – XY. Pokud se soud pokoušel rozepsat pracovní zařazení k popsanému jednání ve výroku o vině, docházelo ze strany soudu ke spekulacím a odkazu na neurčité důkazy. Obviněný shrnul, že odvolací soud se nezabýval právní kvalifikací s ohledem na konkrétní důkazy, když v podstatě jen odkazoval na rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by je sám zhodnotil. Je proto podle něj patrné, že není seznámen s tím, jak se měl spolu s dalšími obviněnými dopustit jednání jako člen organizované skupiny. U obou skutků nelze dojít k závěru, že se na nich podíleli všichni tři obvinění, když zároveň bez účasti svědka K. Č. na protiprávním jednání nebylo možné realizovat předmětnou trestnou činnost, neboť tento se podílel na objednávkách na opravu služebních vozidel. I v tomto směru zmínil danou pasáž z rozsudku soudu prvního stupně, k níž uvedl, že se nejednalo o hodnocení důkazů, neboť ani nebylo konkretizováno, jaké náhradní díly, jež měly být montovány do soukromých vozidel, měli jednotliví obvinění objednávat. Není ani zřejmé, zda tyto náhradní díly neobjednával právě svědek K. Č. V neposlední řadě k této námitce obviněný uvedl, že jestliže obviněný J. v případě skutku I. pouze čistil interiér vozidla, pak z jeho strany nemohlo dojít k naplnění znaků daného trestného činu, natož formou účasti jako člena organizovaného zločinu. V návaznosti na to dovodil, že při absenci obviněného J. není dostatečný počet osob k naplnění tohoto znaku, když organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří).
Porušení práva na spravedlivý proces a principu in dubio pro reo obviněný dovozoval z důvodu tzv. extrémního nesouladu daného extrémně vadným hodnocením provedených důkazů ve věci. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval nelogičnostmi v hodnocení důkazů (obviněným v dovolání podrobně rozebrané) s odkazem na výsostné právo soudu I. stupně hodnotit důkazy. Na základě všech jeho námitek proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání.
Obviněný P. N. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z provedeného dokazování totiž podle něj vůbec nevyplynulo a nebylo jediným důkazem prokázáno, že by objednal byť jediný díl, který byl použit na opravu soukromých vozidel a ani, že by si byl vědom, že by jakýkoliv díl určený pro služební vozidlo do předmětných čtyř soukromých vozidel namontoval.
Ke skutku popsanému pod bodem I. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že z tohoto rozhodnutí vůbec nevyplývá, jak, čím, v jakém rozsahu a z čeho je dovozováno, že se na jednání týkající se tohoto konkrétního vozidla podílel. Na opravě vozidla obviněného J. K. pracovali všichni automechanici servisu společně, tato oprava trvala několik měsíců a všichni nadřízení obviněného J. K., a tudíž i nadřízení obviněného P. N. o tom věděli. O původu všech náhradních dílů však neměl obviněný žádné povědomí, nicméně z drtivé většiny se jednalo o použité náhradní autodíly. Oprava vozidla probíhala na pokyn obviněného J. K., jakožto vedoucího autodílny a všechny díly na opravu si zajišťoval tento obviněný sám. Obviněný P. N. nepodepsal jedinou výdejku, na které by byl uveden náhradní díl, jenž byl na opravu použit.
Obviněný P. N. pak ve svém dovolání podobně argumentuje i u zbývajících skutků, resp. jednotlivých dílčích útoků s tím, že na opravě vozidla J. Š. a ani na služebním vozidle Policie ČR, Škoda Fabia, ev. č. XY se nepodílel. Uvedl, že na této zakázce pracoval automechanik Š., který je na výdejce s předmětnou skříní termostatu podepsaný a který tento autodíl ze skladu vyfasoval. Stran dílčímu útoku popsanému bod bodem II./2. uvedl, že předmětné brzdové destičky a brzdové kotouče určené pro opravu služebního vozidla XY byly ze skladu vyfasovány a použity na opravu tohoto vozidla, přičemž s největší pravděpodobností jsou v něm namontovány dodnes. Namítal, že soud prvního stupně dovozoval jeho vinu pouze na základě jím podepsané výdejky právě na tyto náhradní autodíly. K třetímu dílčímu útoku pak mj. ještě doplnil, že na opravu předmětného soukromého vozidla L. G. nemohly být použity tam jmenované náhradní autodíly, jelikož nejsou se sportovním vozidlem Škoda Octavia RS kompatibilní, neboť mají jiné rozměry a tvar. Služební vozy jsou přitom standardní vozy Škoda Octavia.
Závěrem obviněný P. N. shrnul, že neměl v kompetenci objednávat jakékoliv náhradní díly, nebylo prokázáno, že by tak učinil, jakož ani to, že by některý díl vyfasovaný ze skladu do některého ze čtyř předmětných vozidel namontoval. Stejně jako ostatní automechanici dílny pouze opravoval vozidla dle pokynů svých nadřízených. S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265 l tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek a poté, aby přikázal tuto věc k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Poslední obviněný M. J. ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm zpochybnil přezkoumatelnost napadeného usnesení. Vyjádřil svůj názor, že i odvolací soud je vázán svým předchozím rozhodnutím ve věci. Jestliže tedy ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně vytkl vady a nedostatky v jeho rozhodnutí, je sám povinen postupovat ve věci ve smyslu svého právního názoru. Pakliže se odvolací soud spokojí s rozhodnutím soudu prvního stupně, které nenaplňuje pokyny odvolacího soudu, sám se dostává do pozice, že své rozhodnutí zatěžuje vadami a zásadním způsobem porušuje práva obviněných. Ve vztahu k odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že odůvodnění poskytnuté účastníkům ihned po vyhlášení rozhodnutí bylo ve své podstatě podrobnější a určitější než odůvodnění obsažené v písemném vyhotovení. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval pouze velmi strohé paušální závěry, že soud prvního stupně postupoval v pořádku a že nemůže měnit hodnocení důkazů soudem prvního stupně. S takovými závěry však obviněný vyjádřil svůj nesouhlas tím spíše, když odvolací soud konstatoval v bodě 61. odůvodnění, že obsahem odvolání obviněných není nic jiného, než námitky skutkového charakteru. Obviněný uvedl, že nepochybně ve svém odvolání zpochybnil výslech svědka K. Č. a zejména posouzení rozdílnosti hodnocení jejich jednání, jelikož mu není zřejmé, z jakého důvodu není stíhána osoba (myšleno svědek K. Č.) provádějící stejnou činnost, bez jejíhož jednání by nebylo možné dokonat souzenou trestnou činnost. Uvedl však, že součástí jeho odvolání byly i námitky týkající se vad výroku rozsudku a jeho odůvodnění. Těmito námitkami se odvolací soud nezabýval.
K vadám výrokové části rozsudku soudu prvního stupně zakládající závěr o jeho nepřezkoumatelnosti uvedl, že je přesvědčen, že k vymezení konkrétní trestní odpovědnosti určité osoby je nezbytné přesné vymezení činnosti (jednání) pachatele, tedy uvedení přesného popisu jednání, kterým měl pachatel naplnit příslušnou skutkovou podstatu trestného činu. V dané věci jsou přitom skutkové popisy jednání v předmětných skutcích rozdílné, aniž by bylo zřejmé, z jakého důvodu. Následně obviněný rozebral, v čem tuto rozdílnost spatřuje. V návaznosti na to pak konstatoval, že ve výroku absentuje určité a srozumitelné skutkové vymezení jednání uvedením zákonných znaků trestného činu, když není zcela určité, jak mělo být poškozené Ministerstvo vnitra ČR uvedeno v omyl. Jelikož nebylo v žádném stadiu trestního řízení vedeno dokazování ohledně toho, zda deklarované opravy byly realizovány či nikoliv, není dáno jednoznačně najisto, v čem mělo „uvedení v omyl“ spočívat.
K vadám odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně poukázal na bod 21. usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 44 To 76/2018. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že se těmito pokyny soud prvního stupně neřídil a odůvodnění jeho v pořadí druhého rozsudku trpí zcela shodnými vadami, jaké mu byly vytknuty odvolacím soudem. Uvedl, že s ohledem na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nadřazoval tento soud své přesvědčení nad řádné hodnocení důkazů. Následně se obviněný ve svém dovolání vyjadřoval k hodnocení ve věci provedených důkazů, zejména k výpovědi svědka K. Č. Dále k tomu ještě uvedl, že soud by měl své úvahy, jakými byl při hodnocení důkazů veden, podepřít odkazem na skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování a současně by měl označit i důkazy, které jeho zjištění podporují. Na druhé straně musí uvést i důkazy, ke kterým nepřihlédl a vysvětlit své důvody, jež ho k takovému postupu vedly. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však i přes jeho obsahovou rozsáhlost, nýbrž argumentační kusost, shledal obviněný nepřesvědčivým, nelogickým a ve světle provedených důkazních prostředků i neúplným. Stejnými vadami podle něj trpí i napadené usnesení odvolacího soudu. Vyjádřil svůj názor, že nikdo nemůže domýšlet v odůvodnění rozhodnutí chybějící úvahy soudu a nahrazovat je ničím nepodloženými hypotézami. Takový názor je přitom souladný s názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho prvním zrušovacím usnesení, avšak zcela opomíjeným v nyní napadeném usnesení. Závěrem proto vyjádřil své přesvědčení o tom, že rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s nyní napadeným usnesením nesplňují náležitosti vymezené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., resp. ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
V poslední části jeho dovolání se vyjádřil k právnímu posouzení jednání všech obviněných jako jednání organizované skupiny. Výpověď svědka K. Č. podle něj popírá konstrukci organizované skupiny tak, jak ji vymezil soud prvního stupně, jakož i rozdělení úloh jednotlivých osob v rámci tvrzené organizované skupiny. Již závěr, že se v posuzovaném případě zapojily do realizace tři osoby, nemá oporu v zjištěném skutkovém stavu, potažmo se nemohlo jednat výlučně o obviněné, neboť bez účasti svědka K. Č. nebylo možné danou trestnou činnost v tvrzeném rozsahu realizovat. Jakékoliv jednání spočívající ve výkonu činnosti automechanika nebylo ve vztahu k vymezeným vozidlům zjištěno. Za tuto činnost obviněný nepovažoval, že v jednom případě pomohl obviněnému J. K. čistit interiér jeho vozidla. Z podstaty této činnosti nemohl při její realizaci použít žádné náhradní díly, a nemohl tudíž ani nikoho uvést v omyl. Uvedl, že ze zrušovacího usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně měl zjišťovat míru účasti jednotlivých osob na organizované skupině a charakter jejich konkrétní činnosti ve vztahu k vymezeným útokům. Následně se obviněný v této souvislosti vyjadřoval ke skutku popsanému pod bodem I. skutkové věty výroku o vině a rozporoval soudy učiněná skutková zjištění, jakož i jejich absenci v odůvodnění rozsudku. Poté opět poukázal na první rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl zrušen původní rozsudek soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytkl, že při svém druhém rozhodování vytknuté vady a pokyny dané soudu prvního stupně ignoroval. Namítal, že činnost automechanika ani činnost spočívající v objednávání náhradních autodílů mu nebyla prokázána. Nebylo prokázáno, že by se podílel na opravě jakéhokoliv vozidla a k opravě použil jakýkoliv v rozsudku uvedený díl či ho dokonce objednal. Ve vztahu k dílčím útokům uvedeným pod body II/1. – 3. není uvedena byť sebevzdálenější spojitost mezi jakýmkoliv jeho konkrétním jednáním a vymezeným jednáním, pro které byl uznán vinným. Dodal, že s ohledem na útoky, pro něž byl uznán vinným, je zřejmá absence jakékoliv koordinace či plánovitosti. Samotná skutečnost, že někomu v rámci své odbornosti pomohl s čištěním vozidla, nezakládá činnost v rámci organizované skupiny, a to i s odkazem na citovanou judikaturu v rozsudku soudu prvního stupně. Uzavřel proto, že jeho jednání s ohledem na učiněná skutková zjištění nelze kvalifikovat jako jednání činěné v rámci organizované skupiny. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřila. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i jednotlivá dovolání obviněných a poté, co se v obecnosti vyjádřila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjádřila se k vzneseným námitkám obviněných. Uvedla, že námitky obviněných se týkaly především učiněných skutkových zjištění, a že jako takové proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Z podrobného odůvodnění soudů obou stupňů přitom podle ní vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. V tomto směru se dále vyjádřila i k namítanému extrémnímu rozporu obviněnými J. K. a M. M. a to tak, že extrémní nesoulad v dané věci neshledává. Námitku J. K. o porušení principu in dubio pro reo pak také označila za námitku, jež pod daný dovolací důvod nespadá, neboť se jedná o námitku procesního charakteru.
K námitce obviněných J. K. a M. J., že se ve věci nejednalo o organizovanou skupinu, uvedla, že se jedná o námitku, jíž oba uplatňovali již před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s ní podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Jednání obviněných tak, jak je vymezeno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky organizované skupiny, včetně pečlivého popisu jednání každého z jednotlivých pachatelů. Proto námitku stran organizované skupiny shledala neopodstatněnou, neboť všichni obvinění byli obeznámeni s tím, že objednávají náhradní díly na soukromá vozidla, která opravovali a následně vyhledávali služební vozidla, která byla do servisu dovezena, na kterých vykazovali opravy a užití náhradních dílů, které použili pro soukromé účely, kdy jejich jednání vykazovalo známky plánovitosti a vzájemné koordinace, což zvyšovalo úspěšnost trestného činu a tím i společenskou škodlivost. Za neopodstatněnou shledala námitku i obviněného M. J. ohledně neposouzení věrohodnosti svědka K. Č.
Další námitku obviněného M. J., týkající se naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku „uvedení v omyl“, lze podle ní s určitou mírou tolerance podřadit pod uplatněný dovolací důvod, třebaže je z podstatné části založena na argumentaci, která tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. Uvedla k ní však, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu včetně specifikace jednání obviněných, ve kterém „uvedení v omyl“ spatřoval, přičemž odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Závěr soudu o naplnění tohoto znaku koresponduje i se skutkovými zjištěními. Zdůraznila, že obvinění předstírali, že náhradní díly montují do služebních vozidel, přestože si je cíleně objednávali a až poté dohledávali služební vozidla, na která náhradní díly vykázali. Všichni obvinění postupovali ve vzájemné shodě, doplňovali se a byli vedeni jednotným cílem, získat pro sebe majetkový prospěch.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněným J. K. státní zástupkyně uvedla, že nebyl naplněn ani v jedné jeho alternativě.
Závěrem nad rámec poznamenala, že všichni obvinění obdobné námitky obsažené v dovoláních uplatnili již ve své obhajobě před soudy obou stupňů, a proto v této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. V návaznosti na to proto s ohledem na vše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání všech třech obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřila svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 44 To 531/2018 jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly ve smyslu §265e tr. ř. zachovány.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný J. K. tento dovolací důvod přitom uplatnil v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že obvinění sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky obviněných J. K. a M. J. však tomuto dovolacímu důvodu odpovídají pouze částečně (a to ještě s jistou mírou tolerance, jelikož z podstatné části jsou založeny na argumentaci, jež tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá), neboť se týkaly i učiněných skutkových zjištění a procesu dokazování. Obviněný P. N. pak směřoval své námitky čistě do oblasti skutkové. Z takových námitek obviněných je zřejmé, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítali nesprávné právní posouzení skutku, jelikož je patrné, že představám obviněných rozhodnutí soudů nevyhovují, a proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení. Dovolání spočívají především v předestření jejich vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizují s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. S ohledem na výše uvedené v předcházejících odstavcích je však nutno konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě výslovně námitku extrémního nesouladu vznesli pouze obvinění J. K. a P. N.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Nejvyšší soud přesto považuje za důležité se ke zjištěnému skutkovému stavu vyjádřit, a to i s ohledem na uplatněné námitky obviněných.
Skutková zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 vycházela z výpovědí několika svědků i obviněných, ze znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, defektoskopie, metalografie a technické diagnostiky, z pořízených zvukových a obrazových záznamů z autodílny Policie ČR XY, z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i z mnoha dalších, zejména listinných důkazů. Nejvyšší soud poté, co se s výsledky provedeného dokazování ze spisového materiálu seznámil, konstatuje, že učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obvinění spáchání trestných činů popírají. Lze připustit, že ve skutkové větě výroku o vině mohlo být podrobněji rozepsáno, který z obviněných a jakou činnost přesně vykonával, jak se na páchání trestné činnosti podílel, jakož mohlo být reflektováno i to, že některé díly se mohly ve skladu již nacházet, a tudíž nemusely být objednávány. Na druhou stranu je však s přihlédnutím k charakteru a způsobu páchání dané trestné činnosti třeba uvést, že nebylo možné a v konečném důsledku ani natolik podstatné přesně zjišťovat, zda např. obviněný M. J. v některém případě ze své pozice mohl či dokonce i objednával jednotlivé autodíly nebo v jaké míře se jednotliví obvinění na páchání trestné činnosti podíleli. Stejně jako to, že nebyl některý díl objednán, pouze byl „vyfasován“ ze skladu. Podstatným totiž zůstává, že obvinění nebyli oprávněni použít k opravě soukromých vozidel náhradní autodíly, které patřily do majetku Ministerstva vnitra ČR.
Nelze proto spatřovat pochybení soudu prvního stupně v tom, že vycházel především z pracovního zařazení obviněných, když i z provedeného dokazování je patrné, že obviněný J. K. byl především tím, kdo skutečně objednával jednotlivé autodíly, kdo zařizoval opravy soukromých vozidel a domlouval se s jejich majiteli atd., zatímco obvinění P. N. a M. J. předně jako automechanici byli zejména těmi, kteří následně prováděli opravy předmětných vozidel. Uvedené v podstatě v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval již soud prvního stupně. Ten se ve svém rozhodnutí zabýval tím, jak jednotlivé důkazy hodnotil, jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden a jaké z nich vyvodil skutkové závěry, a to na stranách 18 až 24.
Z těchto důkazů hodnocených samostatně i ve svém souhrnu vyplývá, že všichni tři obvinění jednali jako organizovaná skupina a že se dané trestné činnosti popsaným způsobem dopustili. Nelze proto přisvědčit těm námitkám obviněných, v nichž izolovaně brojí proti provedeným důkazům. Tak např. námitce obviněného J. K. stran označení dílů (nikoli individuální, nýbrž typové) by bylo možné teoreticky vyhovět, pokud by zároveň neexistovaly takové důkazy, jako že bylo odborným zkoumáním zjištěno, že jeden z použitých autodílů do vozidla Škoda Octavia Combi, RZ XY, nesl označení XY, jakožto odběratel dílu, čímž bylo nepochybně prokázáno, že tento díl pocházel právě z dané autodílny či byl na tuto dílnu objednán, nikoliv soukromě zakoupen (na vrakovišti či jinde). Dále pak, že na předmětné služební vozidlo by nesedělo objednané turbodmychadlo, které sedělo na soukromé vozidlo J. K. a další. Machinace s výdejkami, stejně jako obvyklou praxi na autodílně s jejich podepisováním a kontrolou se také soud prvního stupně zabýval, proto opět nelze přisvědčit námitkám obviněných v tomto směru. Z pořízených odposlechů i z některých svědeckých výpovědí se podává, že obvinění potřebné autodíly fiktivně připisovali na výdejky. Bylo zjištěno i to, že po opravě daného služebního vozidla nebylo kontrolováno, které konkrétní díly byly měněny. Jestliže tudíž zároveň byly autodíly fiktivně na výdejky uváděny a fakticky do služebního vozidla vůbec nebyly zavedeny, pak je poměrně logické, že dané služební vozidlo bylo pojízdné a fungovalo i nadále, protože bylo do opravy dáno pro jinou závadu, která opravena byla. Nelze přisvědčit ani té námitce, že nebyly rozepsány k jednotlivým dílčím útokům konkrétní služební vozidla Policie ČR, když ze skutkové věty výroku o vině je patrné, že tak učiněno bylo, stejně tak jsou označeny konkrétní výdejky.
Jestliže bylo obviněným P. N. namítáno, že nebyl podepsán na některé výdejce, že ze své pozice neměl ponětí o původu autodílů (přestože zároveň uvádí, že většina z nich pocházela „z přivezených autogramů na odpis“ ), nebo že nebylo soudem prvního stupně konkrétně uvedeno, v jakém rozsahu se na jednání podílel, je možno uvést totéž, co výše. Tedy, že je pro posouzení jednání organizované skupiny zcela bezpředmětné, zda v tom kterém případě neučinil všechny kroky, nýbrž že se svým dílčím jednáním na jednání organizované skupiny jako celku podílel.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné v obecnosti uvést, že předpokladem pro naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu jako člen organizované skupiny je, aby šlo nejméně o tříčlenné sdružení trestně odpovědných osob, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu rozhodnutí č. 46/1986 Sb. rozh. tr.). Pro trestný čin spáchaný organizovanou skupinou je typické, že při plánovitém a promyšleném rozdělení úkolů mezi její členy dochází ze strany některých členů jen k dílčím jednáním, která se sama o sobě jeví jako méně závažná, a to jak z hlediska své povahy, tak z hlediska příčinného významu pro způsobení následku. Rozdělení úkolů mezi více spolupachatelů je předpokladem toho, aby po spojení všech dílčích činností jednotlivých spolupachatelů bylo zamýšleného cíle dosaženo snáze a spolehlivěji. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti.
Je přitom poměrně logické, že soud prvního stupně vycházel z pracovního zařazení obviněných, a že tudíž P. N. a M. J. označil za ty, kteří vozidla opravovali. Na základě dostupných důkazů nebylo možné přesně určit, kdo konkrétně z těchto tří obviněných, v jakém rozsahu a jakým způsobem se na trestné činnosti podílel. Neznamená to však, že by jen z toho důvodu nebylo možné uznat obviněné vinnými, když jinak jsou provedenými důkazy usvědčováni a je zřejmé, že to byli právě oni, kdo se popsaného jednání ve skutkové větě výroku o vině dopustili. Navíc pokud se jedná konkrétně o obviněného P. N., tak v případě skutku pod bodem I. skutkové věty výroku o vině obviněného byl usvědčen samotným obviněným J. K., u dílčího útoku pod bodem II./3. sám doznal, že na předmětném vozidle pracoval, u dílčího útoku pod bodem II./2. byla jeho činnost na vozidle prokázána zejména výsledky operativně pátracích prostředků (srov. např. č. l. 291 a dále). S ohledem na to nelze uvěřit obviněnému, že v případě dílčího útoku pod bodem II./1. neměl s opravou vozidla „nic společného“ , když z dokazování vyplynulo, že k opravě daného soukromého vozidla v autodílně došlo a zároveň, že opravu neprovedl např. automechanik svědek R. Š., jak nepřímo naznačuje obviněný, když uvedl, že tento automechanik je na příslušné výdejce podepsaný. Stran námitky obviněného P. N. k poslednímu dílčímu útoku popsanému pod bodem II. lze pak ještě uvést, že je o to víc zarážející, že „vyfasované“ autodíly neseděly na standardní vozy Škoda Octavia, resp. byly kompatibilní s (soukromým) vozidlem Škoda Octavia RS, což opět jen dokládá a potvrzuje to, že na výdejky byly fiktivně některé díly dopisovány, ačkoliv na opravu služebních vozidel nebyly vůbec použity (č. l. 838). To lze pak uvést i u dílčího útoku pod bodem II./2. Nad to lze doplnit, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že konkrétní služební vozidlo nebylo v daných termínech na opravu přistaveno k provedení servisních prací (č. l. 988), jakož i to, že brzdové kotouče a destičky byly na služebním vozidle měněny v rozestupu pár týdnů v jiném termínu.
Podobné lze pak uvést i v případě obviněného M. J. Ten je v případě skutku popsaného pod bodem I. skutkové věty výroku o vině rovněž usvědčován výpovědí obviněného J. K., když se v rozsudku soudu prvního stupně podává, že „s opravou mu pomohl i P. N., výjimečně mu pomohl M. J.“ . Zároveň objednával potřebné autodíly (č. l. 815), a to nejen u tohoto skutku (srov. č. l. 883). Pokud jde pak o dílčí útok pod bodem II./2., i činnost tohoto obviněného na vozidle byla prokázána výsledky operativně pátracích prostředků (č. l. 289). Není tedy pravdou, jak v dovolání tvrdí, že nebylo prokázáno objednávání náhradních dílů či jakýkoliv jeho podíl na opravě předmětných vozidel. Ostatně obviněný M. J. s P. N. jsou zachyceni na fotografiích z autodílny, jak na některém z vozidel pracují.
V této souvislosti lze ještě konstatovat, že není správný názor obviněného M. J., když se domnívá, že aby bylo možné jej uznat vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku, muselo by mu být prokázáno takové jednání, spočívající jak v objednávání dílů, tak v jejich následné manipulaci s nimi, tj. oprava předmětných vozidel, a to v každém jednotlivém případě. S ohledem na výše uvedené postačovalo, že každý z obviněných se svým dílčím jednáním podílel na celém jednání organizované skupiny jako její člen. K námitkám stran svědka K. Č. lze na tomto místě uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není oprávněn nyní posuzovat, zda měl být K. Č. stíhán či nikoliv, jak je nepřímo naznačováno obviněnými J. K. a M. J. Bylo prokázáno, že se na trestné činnosti podíleli, každý svým dílčím jednáním, obvinění J. K., P. N. i M. J. Nelze proto učinit ten závěr, že bez stíhání svědka K. Č. nebylo možno stíhat a odsoudit ani jmenované obviněné. Nutno podotknout, že M. J., jakožto automechanik a také zástupce K. Č., nebyl odsouzen pouze za objednávání dílů, nýbrž především za samotné práce na předmětných vozidlech. Nelze tedy přisvědčit námitce v tom směru, že objednáváním dílů svědkem K. Č. byla vyloučena účast M. J. na organizované skupině, když bylo v řízení i navíc prokázáno, že (minimálně) ve dvou případech tento obviněný náhradní díly skutečně objednal, když se to podává z předmětných výdejek.
Jen velmi okrajově lze poznamenat, že přestože byli obvinění pro dílčí útoky popsané ve zprošťujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně zproštěni, soud prvního stupně neměl na základě provedeného dokazování pochyb o tom, že k protiprávnímu jednání ze strany těchto obviněných došlo. Zproštěni byli pouze z toho důvodu, že nebylo možno jednoznačně prokázat, zda se náhradní autodíly v předmětných soukromých vozidlech nacházejí či nikoliv. S přihlédnutím k výsledkům dokazování lze konstatovat, že obvinění soustavně opravovali soukromá vozidla, a to z prostředků Ministerstva vnitra ČR (př. srov. č. l. 288).
Jestliže pak bylo rovněž namítáno, že nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl, v krátkosti k tomu uvádí Nejvyšší soud následující. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Uvedení v omyl v posuzovaném případě spočívalo v tom, že obvinění tím, že neoprávněně k opravě soukromých vozidel používali náhradní díly, které patřily do majetku Ministerstva vnitra ČR, a zároveň je fiktivně odepisovaly na služební vozidla.
Stran námitky ohledně dokazování znaleckým zkoumáním služebních vozidel je třeba uvést, že to je opět námitka spadající do oblasti skutkové a procesní. Soud prvního stupně měl k dispozici ke služebním vozidlům zprávy a sdělení týkající se těchto vozidel, jež pro něj byly dostačující pro vyvození potřebných skutkových závěrů (s. 17 rozsudku soudu prvního stupně).
S ohledem na vše výše uvedené proto Nejvyšší soud uzavírá, že v posuzovaném případě nespatřuje v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé extrémní rozpor, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění. Ze svých závěrů skutkových pak správně vyvodil i závěry právní, když jednání obviněných kvalifikoval jako trestný čin podvodu spáchaný organizovanou skupinou podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku [resp. podle §209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku]. Nelze v rozsudku soudu prvního stupně ani spatřovat nedodržení pokynů, jež Městský soud v Praze Obvodnímu soudu pro Prahu 5 uložil. Jak bylo totiž uvedeno, s ohledem na ve věci dostupné důkazy nebylo možné přesně určit, v jakém rozsahu se každý z obviněných na trestné činnosti podílel, to však na druhou stranu neznamená, že i tak nebyli obvinění dostatečně usvědčeni. Toho si byl očividně vědom i odvolací soud, když ve svém druhém (nyní napadeném) usnesení již nelpěl na přesném popisu jednání obviněných v konkrétních skutcích, resp. dílčích útocích a zároveň shledal doplněné odůvodnění soudu prvního stupně v tomto směru dostačujícím.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal na straně soudu prvního stupně žádné pochybení, je třeba uvést, že ani odvolací soud nepochybil, jestliže rozsudek soudu prvního stupně ponechal beze změny a odvolání zamítl jako nedůvodná.
V souvislosti s tvrzením obviněného J. K., že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné na závěr ještě doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněný obviněným J. K., jestliže Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněnými.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněných J. K. a M. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, jelikož mimo jiné obdobnými námitkami uplatněnými obviněnými v rámci jejich obhajoby se zabývaly již soudy nižších stupňů (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). O dovolání obviněného P. N. rozhodl Nejvyšší soud s ohledem na uplatněné námitky tak, že jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu