ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1297.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1297/2019- 870
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2019 o dovolání obviněné H. K. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 67 To 96/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 83/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 16 T 83/2016, byla obviněná H. K. (dále také jen „obviněná“) uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku s obviněným M. K. Obvinění se tohoto trestného činu dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„I. oba obžalovaní společně
v době do 05.01.2016 do 03.02.2016 na pobočkách České spořitelny a.s. na Praze 6 zneužili špatného zdravotního stavu pošk. J. B., nar. XY (která zemřela dne 14.6.2016), například pod příslibem, že jí pomohou zařídit operaci rakoviny prsu v IKEMu, ji přiměli vybírat peníze v bance a tyto peníze jim předávat s tím, že si byli vědomi toho, že poškozená již navíc trpí lehkou formou demence a je snadno ovlivnitelná, takto
1) dne 05.01.2016 v 12:51 hod na pobočce Praha 6, XY vybrala pošk. J. B. ze svého vkladového bankovního účtu č. XY vedeného u České spořitelny částku ve výši 30.000,-Kč, tuto následně předala ve svém bytě na adrese XY do rukou obž. H. K. za přítomnosti obž. M. K.,
2) dne 26.01.2016 v 16:32 na pobočce Praha 6, XY vybrala pošk. J. B. ze svého vkladového bankovního účtu č. XY vedeného u České spořitelny částku ve výši 70.000,-Kč,
3) dne 02.02.2016 v 16:07 na pobočce Praha 6, XY vybrala pošk. J. B. ze svého vkladového bankovního účtu č. XY vedeného u České spořitelny ve výši 30.000,-Kč,
4) dne 02.02.2016 v 17:44 na pobočce Praha 6, XY vybrala pošk. J. B. ze svého vkladového bankovního účtu č. XY vedeného u České spořitelny částku ve výši 40.000,-Kč,
vybrané peníze pošk. J. B. předala obžalovaným, ti peníze v celkové výši 170.000,- Kč využili pro svou potřebu.“
Za uvedené jednání byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným M. K. zaplatit dědicům poškozené J. B., nar. XY, P. B., nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, a J. B., nar. XY, trvale bytem XY, částku ve výši 170 000 Kč.
Obvinění i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 si proti tomuto rozsudku podali odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 67 To 96/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody ve vztahu k obviněnému M. K. a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám znovu rozhodl. Odvolání H. K. a státní zástupkyně zamítl podle §256 tr. ř.
Na tomto místě je vhodné podotknout, že odvolací soud v této věci rozhodoval již podruhé. Prvně usnesením ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 67 To 105/2018, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2017, sp. zn. 16 T 83/2016 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 67 To 96/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“) si podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V rámci prvně uvedeného dovolacího důvodu namítala, že ve věci rozhodoval soudce, který byl vyloučen, a to z důvodu vztahu soudce k věci. V rámci toho druhého pak, že soudem zjištěný skutek, který je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem a dále z důvodu extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Následně své námitky blíže rozvedla.
Členy senátu odvolacího soudu, kteří o její věci rozhodovali, shledávala podjatými na základě toho, jak hodnotili ve věci provedené důkazy, když podle ní soud pracoval se skutečnostmi, které nebyly obsahem provedených a procesně použitelných důkazů v rámci dokazování, nýbrž byly obsaženy v úředním záznamu o podaném vysvětlení její osobou ze dne 26. 2. 2016. Tyto skutečnosti soud následně zapracoval do svých úvah, konkrétně obviněná citovala bod 34. napadeného rozsudku. Z tohoto důvodu vyjádřila své pochybnosti o tom, zda členové senátu rozhodovali ve věci nestranně a spravedlivě. Podle jejího názoru se z ustálené judikatury podává, že je v zájmu objektivity soudního rozhodnutí z trestní věci vyloučen soudce, v jehož případě lze mít pochybnosti, že rozhodne nestranně. Nemusí být tedy ani skutečně podjat. To podle ní vyplývá z §30 odst. 1 tr. ř., čímž je konkretizován čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož musí být soud nestranný. Vyjádřila také svůj názor, že se dostávají do střetu práva na zákonného a na objektivního soudce. Podle ní je přitom druhé z práv „silnější“, neboť pro účastníky řízení je jistě důležitější, aby o nich rozhodoval soudce, který nevyvolává obavy, že nebude schopen rozhodnout objektivně.
V rámci druhého uplatněného dovolacího důvodu namítala, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně zcela absentuje popis subjektivní stránky jednání, ačkoliv byla uznána vinnou úmyslným trestným činem. Naplněním subjektivní stránky se přitom soud prvního stupně nezabýval dále ani v odůvodnění svého rozhodnutí. Popsaný skutek podle ní nelze kvalifikovat jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když neodpovídá protiprávnímu jednání, jelikož nelze hovořit o naplnění všech povinných znaků trestného činu. Popis jednání nemá ani další zákonné náležitosti ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. Tyto vady přitom neodstranil ani soud odvolací, který ve věci již jednou rozhodoval a který odvolatelům vyhověl, když rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2017 zrušil mj. z důvodu nedostatečného popisu skutku. Obviněná namítala, že v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 1. 2019 je skutek totožný, přičemž za stejného stavu již před odvolacím soudem obstál.
Následně své námitky směřovala do oblasti provedených důkazů a jejich hodnocení. Nejprve citovala a odkazovala na konkrétní pasáže z rozsudku soudu prvního stupně (body 2. až 20.). V návaznosti na to uvedla, že výhrady vůči hodnocení důkazů a vůči skutkovým zjištěním vznesla již ve svém odvolání. Ačkoliv odvolací soud přijal skutková zjištění soudu prvního stupně za věcně správná, sám v odůvodnění doplnil úvahy stran hodnocení důkazů. Podle jejího názoru tak učinil v rozporu se zákonem, neboť hodnotil důkazy, které sám neprováděl. Učinil pak závěry, stejně jako soud prvního stupně, které založil na základě hypotetických úvah za úplné ignorace zásady in dubio pro reo . V této souvislosti vyjádřila rovněž názor, že soud může vycházet toliko z důkazů provedených zákonným způsobem a z důkazů procesně použitelných. Následně v dovolání vylíčila konkrétní námitky týkající se učiněných skutkových zjištění, jež podle ní nemají oporu v provedených důkazech. Poté na závěr uvedla, že je přesvědčena o tom, že může být odsouzena pouze za předpokladu, že neexistují žádné pochybnosti o skutkových zjištěních a že jí musí být vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána, což se v jejím případě nestalo. Z toho dovozovala porušení jejích základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.
S ohledem na vše uvedené závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, následně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Eventuálně navrhla, aby Nejvyšší soud sám rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že ji zprostí obžaloby podle §226 písm. a) nebo písm. c) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že nevyužívá svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání obviněné se nebude vyjadřovat. Současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 67 To 96/2019 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno uplatnit jen tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž dále musí být splněny následující podmínky. Tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává známa již v původním řízení nebo mu známa byla a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu konstatuje, že námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají tomuto dovolacímu důvodu pouze částečně. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Takové námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě obviněná tuto námitku vznesla. Nejvyšší soud proto k otázce ohledně dokazování a zjištěného skutkové stavu uvádí následující.
Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě popisuje obsah výpovědí jednotlivých svědků a znalce, samotné hodnocení důkazů a popis vyvozených skutkových zjištění jsou však poměrně strohé a zajisté by mohly být v tomto směru podrobnější. Toho si byl vědom i Městský soud v Praze, který rozhodoval o podaných odvoláních, a proto na rozdíl od soudu prvního stupně velmi podrobně a přesvědčivě odůvodňuje závěry, ke kterým při provedeném přezkumu dospěl. Vycházel přitom z důkazů provedených již před soudem prvního stupně. Odvolací soud nepostupoval v rozporu se zákonem, když fakticky jen doplnil, resp. rozvedl hodnocení provedených důkazů, při čemž vycházel z důkazů, jejichž obsah je do rozsudku soudu prvního stupně dopodrobna převeden, a jejich hodnocení, které provedl soud prvního stupně. Odvolací soud tak učinil na podporu skutkových zjištění soudu prvního stupně, od kterých se neodchýlil, naopak se s nimi ztotožnil a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Obecně, odvolací soud může podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání provedl. V nyní posuzovaném případě odvolací soud uvedeným požadavkům dostál. Jednak skutková zjištění soudu prvního stupně ponechal beze změny, jednak se neodchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, pouze podrobněji rozvedl své hodnotící úvahy. Jeho postupu proto nelze ničeho vytknout.
Obvodní soud pro Prahu 6 provedl při hlavním líčení dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění, podrobněji rozvedená v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze, ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněné. Především tedy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku k jednotlivým dílčím útokům popsaným pod body I./1. – 4. skutkové věty výroku o vině objasnil, na základě jakých důkazů a jaká konkrétní skutková zjištění byla učiněna a proč byla obviněná uznána vinnou žalovaným přečinem spáchaným ve spolupachatelství s obviněným M. K. Dovolacími námitkami obviněné jsou zpochybňovány důkazy a učiněná skutková zjištění, když obviněná jimi pouze předestírala svou vlastní verzi skutkového děje, jelikož je patrné, že rozhodnutí soudů obou stupňů představám obviněné nevyhovují. Její skutková verze byla však dostatečně přesvědčivě vyvrácena zejména právě odvolacím soudem, který se ve svém rozhodnutí zabýval a vypořádal s obdobnými skutkovými otázkami.
Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že především pak soud druhého stupně své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Nejvyšší soud proto konstatuje, že neshledal ve věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího.
Pouze pro úplnost lze dodat, že v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. není vyjádřena zásada tzv. objektivní pravdy. Orgány činné v trestním řízení mají po provedené novele zákonem č. 292/1993 Sb., resp. zákonem č. 265/2001 Sb. postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Na rozdíl od toho byla objektivní pravda chápána jako pravda absolutní, vyjádřená pojmem „skutečný stav věci“. Pravda v trestním řízení je však pravdou relativní, nikoli absolutní, neboť zjištění absolutní pravdy o jakékoli skutečnosti, která se stala v minulosti, je velmi obtížné. To na druhou stranu neznamená, že by neměly orgány činné v trestním řízení usilovat o zjištění pravdy odpovídající objektivní realitě, tedy tomu, co se skutečně stalo při spáchání skutku, ve kterém je spatřován trestný čin. Neměly by však být před orgány činné v trestním řízení kladeny nesplnitelné cíle a požadavky, směřující ke zjištění absolutní pravdy, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou (Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 122.).
Jestliže tedy obviněná namítala, že může být odsouzena pouze za předpokladu, že neexistují žádné pochybnosti o skutkových zjištěních a že jí musí být vina bez jakýchkoliv pochybností prokázána, pak je třeba upřesnit, že v předmětné věci byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném mj. pro závěr o vině obviněné. Zásada zakotvená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. porušena nebyla.
Další námitku obviněné podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již sice lze považovat za uplatněnou právně relevantně, nikoli však opodstatněně. Popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně se zabýval opět již soud odvolací, když toto byl také jeden z důvodů, proč odvolací soud prvně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 12. 2017 zrušil. Nutno však podotknout, že tím stěžejním důvodem bylo nedostatečně provedené dokazování, což bylo soudem prvního stupně v novém řízení napraveno. Bylo již konstatováno, že soud prvního stupně se hodnocením důkazů mohl ve svém rozhodnutí věnovat více a obšírněji, na druhou stranu tento nedostatek napravil soud odvolací, aniž by tím zároveň nahrazoval činnost soudu prvního stupně.
Stejně tak se odvolací soud vypořádal i s popisem skutku, když se v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil tak, že požadavky kladené na popis skutku v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. byly splněny (bod 20. napadeného rozsudku). Nejvyšší soud opět i v tomto směru připouští stejně jako soud odvolací, že popis skutku mohl být preciznější, nicméně stran skutku popsaného pod bodem I./1. – 4. skutkové věty výroku o vině lze konstatovat, že obsahuje všechny podstatné zákonem stanovené náležitosti. Popis tohoto skutku odpovídá příslušným znakům skutkové podstaty žalovaného přečinu podvodu, jímž byla obviněná uznána vinnou. Je z něj patrna objektivní stránka daného trestného činu, když především z návětí je zřejmé, že obvinění poškozenou uváděli v omyl, když pod příslibem pomoci při vyřizování jejích záležitostí za současné vědomosti o jejím zdravotním stavu, ji přiměli vybírat finanční prostředky z bankovních účtů, které si však ponechali pro svoji osobní potřebu. Současně tak činili, přestože jim bylo známo, že např. na zajištění operace v IKEMu nebylo třeba složit určitý finanční obnos; stejně tak bylo obviněnou vymyšleno, že částka 30 000 Kč měla být investicí do kotle, když jeho oprava byla provedena v blízké minulosti a jeho výměny nebylo zapotřebí. Popis skutku obsahuje rovněž znak obohacení i způsobení škody. Nepochybně je z takového popisu zřejmá i subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. To však uváděl již soud druhého stupně.
Námitka, jež obviněná uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. sice odpovídá tomuto dovolacímu důvodu, nicméně ani ji nelze považovat za námitku opodstatněnou.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u níž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Na podjatost soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. lze tedy usuzovat z důvodu jeho poměru k projednávané věci nebo osobám. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. provádění a hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
Jestliže tedy obviněná dovozovala podjatost členů senátu odvolacího soudu pouze na základě toho, jak hodnotili ve věci provedené důkazy, což se mj. promítlo i do druhu a výše uloženého trestu, jímž se také v rámci své přezkumné činnosti zabývali, pak je s ohledem na výše uvedené třeba konstatovat, že to není důvod pro jejich vyloučení ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. Nadto je vhodné pro úplnost doplnit, že obviněná v dovolání ani nespecifikovala, které skutečnosti, jež „nebyly obsahem provedených a procesně použitelných důkazů v rámci dokazování, nýbrž jsou obsaženy v úředním záznamu o podaném vysvětlení“ , měla na mysli, když toto nevyplývá ani z části odůvodnění napadeného rozsudku, jež v této souvislosti v dovolání citovala.
Závěrem Nejvyšší soud pokládá za důležité uvést, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nejvyššímu soudu nezbývá než uzavřít, že v řízení k namítaným nedostatkům nedošlo, a proto Městský soud v Praze nepochybil, pokud po přezkoumání věci ve smyslu §254 tr. ř. odvolání obviněné zamítl jako nedůvodné. Jelikož s většinou námitek uváděných obviněnou v dovolání se především již soud druhého stupně přesvědčivě vypořádal, přičemž z části námitky obviněné ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba dovolání obviněné odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Judikatura totiž vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408).
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu