ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.1417.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1417/2019- 759
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovoláních obviněných P. C. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, A. A. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov nad Ohří, a K. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 132/2018 , takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. C., A. A. K. a K. M. odmítájí .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 1 T 132/2018 , byli obvinění P. C., A. A. K. a K. M. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
že v Plzni dne 24.09.2018 v době kolem 21.30 hodin v XY ulici v prostoru zastávky MHD „XY“ ve směru jízdy do centra pod budovou Okresního soudu Plzeň – město ve společném úmyslu odcizit nějakou věc či peníze společně přistoupili k poškozenému J. S., nar. XY, v té době spícímu na lavičce pod přístřeškem uvedené zastávky, jehož nejprve jeden z nich udeřil tam opřenou holí do hlavy, další z nich se jej pokusil kopnout, avšak zasáhl lavičku, načež obžalovaný C. jej uchopil, nadzvedl a mrštil jím o chodník, kde poškozený začal krvácet z obličeje, poté ho na zemi všichni nejméně postupně opakovaně napadli kopy a údery do zad a hlavy, následně ležícímu poškozenému prohledali kapsy oděvu, z nichž věci – některé po prohlédnutí – vyhazovali na chodník, přičemž mu odebrali látkovou peněženku s kostičkovaným vzorem v hodnotě 20 Kč s finanční hotovostí nejméně 81 Kč, kosmetickou taštičku tmavě modré barvy se dvěma platíčky léku Epilan D Gerot, pokutový blok na místě nezaplacený č. XY vystavený dne 20.8.2018 na jméno poškozeného, načež téměř současně odcházeli směrem k ulici XY, kde byli následně zadrženi na místo přivolanou policejní hlídkou, při čemž poškozený J. S. utrpěl tržnou ránu na čele frontálně vlevo a frakturu nosních kůstek s nutností lékařského ošetření bez následné hospitalizace.
Za uvedený zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil Okresní soud Plzeň-město všem obviněným podle §173 odst. 1 tr. zákoníku stejný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byli obvinění pro výkon tohoto trestu shodně zařazeni do věznice s ostrahou. Dále obviněným podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil také trest vyhoštění z území České republiky u každého na dobu 5 let.
Všichni obvinění si proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 1 T 132/2018, podali odvolání do všech výroků rozsudku. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019, podali všichni obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný P. C. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění dovozuje z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikováno. Podle jeho názoru skutek neměl být kvalifikován jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, když nejednali ve společném úmyslu zmocnit se cizí věci. Vyjádřil názor, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jenž byl případně spáchán ve vícečinném souběhu s přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku.
Následně obviněný velmi podrobně rozvádí svoje výpovědi, které učinil v průběhu trestního řízení, když zdůrazňuje, že chtěl poškozenému dát pouze za vyučenou. Současně poukazuje na skutečnost, že pro naplnění skutkové podstaty podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl nejen ve vztahu k použití násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému, ale i ve vztahu k útoku na majetek poškozeného. Namítá, že nejednal ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť u nich nebyl dán společný úmysl, když motiv jeho jednání nebyl majetkového rázu, přičemž další ze spolupachatelů jednal bez jeho vědomí, když odcizil poškozenému jeho věci. Proto nelze jeho jednání kvalifikovat jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
V závěru podaného dovolání obviněný P. C. navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. se ruší napadené usnesení Krajského soudu v Plzni dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019, jakož i na něj navazující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 1 T 132/2018, a aby věc rozhodl sám podle §265m tr. ř. Obviněný současně Nejvyššímu soudu navrhnul, pokud neshledá podmínky pro uvedený postup, nechť věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř.
Obviněný A. A. K. podal dovolání také z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění shodně s předchozím obviněným dovozuje z toho, že jeho jednání bylo soudy nižších stupňů nesprávně právně kvalifikováno. Obviněný se neztotožňuje s právní kvalifikací jejich jednání jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvádí, že nejednali společně a jejich jednání nemělo společný úmysl. Podle něho každý z nich sledoval jiný záměr, a proto se nemohlo jednat o spolupachatelství. Současně rozvádí výpovědi slyšených svědků, ze kterých vyplývá, že poškozeného prohledávaly maximálně dvě osoby a další osoba jen nečinně stála, takže ji nelze přičítat, že jednala ve spolupachatelství, když současně odkazuje na svoji výpověď. Dovolatel dále namítá extrémně vadné hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, který je nehodnotil jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, některé důkazy zcela pominul a v důsledku toho dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, potažmo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci.
Závěrem obviněný A. A. K. navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1 tr. ř. ruší napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019, jakož i na něj navazující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 1 T 132/2018 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř.
Obviněný K. M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil pouze formálně, když k jeho naplnění žádnou argumentaci neuvedl. Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Následně namítá, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když existence takové skutečnosti zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že nemůže souhlasit se soudy nižších stupňů, že se dopustili zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, když ve výpovědích svědků existují zásadní rozpory a tyto nelze v souladu se zásadou in dubio pro reo hodnotit k jejich tíži. Podle jeho názoru nelze z popisu skutku vůbec dovodit, jakým způsobem se měl podílet na spáchání zvoleného trestného činu. Stejně jako ostatní spoluobvinění namítá, že u nich nebyl naplněn společný záměr jednak k použití násilí, jednak k zmocnění se cizí věci. Zdůrazňuje, že po celou dobu probíhajícího trestního řízení popírá, že by u něho byly nalezeny věci poškozeného, přičemž odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 1993, sp. zn. 4 To 16/93, ze kterého vyplývá, že pokud jeden ze spoluobviněných využije bezbrannosti oběti, která byla vyvolána bez předchozí dohody druhým spoluobviněným, je takový pachatel toliko pomocníkem podle §10 odst. 1 písm. c), §234 tr. zák. Poukazuje rovněž na skutečnost, že se vyžaduje, aby násilí, které musí vždy zmocnění cizí věci předcházet, bylo způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že poškozený celou dobu útoku spal, takže použité násilí nebylo schopno ovlivnit vůli poškozeného, aby vydal jakékoliv věci. Poukazuje rovněž na osobu poškozeného a předpoklad, že tento bude mít u sebe nějaké finanční prostředky. Pokud některý ze spolupachatelů využil situace a poškozenému vzal nějaké věci, mohlo by být takové jednání právně posouzeno jako souběh trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
V závěru dovolání K. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 7 To 172/2019 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 1 T 132/2018, a poté aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním jednotlivých obviněných vyjádřila samostatně.
Ve vyjádření k dovolání obviněného P. C. ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 1 NZO 838/2019, nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný uplatňuje stejnou argumentaci, jakou uplatnil ve své dosavadní obhajobě před soudy nižších stupňů, když podle státní zástupkyně se lze ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda počáteční úmysl obviněných byl jiný, v dané věci bylo totiž prokázáno, že minimálně v průběhu násilného jednání vůči poškozenému se obvinění rozhodli mu vzít nějaké věci a činili tak za použití násilí, tedy naplnili znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obecně pak k námitkám obviněného uvedla, že tento ve skutečnosti uplatňuje námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soudy a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
Rovněž ve vyjádření k dovolání obviněného A. A. K. ze dne 2. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 838/2019, státní zástupkyně nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění a že uplatnil stejnou argumentaci jako před soudy nižších stupňů. Následně uvádí, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že po prvním napadení poškozeného ze strany P. C. se k jednání připojili formou dalšího fyzického napadání zbylí dva obvinění, tedy i obviněný A. A. K. a minimálně jeden z nich začal poškozeného v době probíhajících dalších fyzických útoků ze strany zbylých obviněných prohledávat a odjímat mu věci. Zbylí dva obvinění si tedy byli vědomi toho, že na poškozeného útočí a jsou mu odnímány věci. Zdůrazňuje, že k naplnění znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů naplnil veškeré znaky příslušného trestného činu, postačí, když každý ze spolupachatelů naplní jen některý ze znaků, pokud v souhrnu dojde k naplnění všech znaků daného činu. Tedy v daném případě nemusí všichni obvinění poškozeného fyzicky napadat, brát mu majetek, ale postačí, pokud poškozeného jeden napadá a druhý mu bere věci či jedná jinak tak, aby byla zřejmá kooperace na dané jednání. Takovou kooperaci popsali všichni tři svědci, tedy V. G., J. S. a D. M., kteří hovořili o celkovém dojmu, jaký na ně činil incident, když, ač si nepamatovali přesný počet kopů a nebyli schopni odlišit jednotlivé obviněné a nevnímali, zda poškozenému byla odňata peněženka či mobil, vypověděli, že obvinění spolupracovali při fyzickém útoku na poškozeného i odnímání věcí poškozenému. Podmínky aplikace ustanovení §23 tr. zákoníku tak byly podle vyjádření státní zástupkyně zcela naplněny. Kromě toho uvedla, že námitky obviněného jsou jen skutkového charakteru a svými námitkami se tento domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů ve svůj prospěch.
Státní zástupkyně pak ve vyjádření k dovolání obviněného K. M. ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 838/2019, rovněž nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v čem spatřuje jeho naplnění, tedy že obviněný nesouhlasí s posouzením svého jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku a současně namítá extrémně vadné hodnocení provedených důkazů. Státní zástupkyně poukazuje na shodnou argumentaci obviněného s námitkami použitými v dosavadní obhajobě a v odvolání. Státní zástupkyně se k argumentům obviněného M. vyjádřila shodně jako k dovolání obviněného K., když uvedla, že i jeho jednání bylo správně právně posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, přičemž i u jeho osoby zhodnotila námitky jako skutkové.
Závěrem státní zástupkyně ve všech vyjádřeních k dovoláním jednotlivých obviněných navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a současně Nejvyššímu soudu navrhla, aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z uvedených skutečností vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Jak již bylo naznačeno, obviněný K. M. uplatňuje ve svém dovolání mimo jiné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když formálně v podaném dovolání tento dovolací důvod cituje, ovšem následně neuvádí žádné konkrétní námitky, v nichž naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje.
Z hlediska §265b tr. ř. ovšem pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení postačovat nemůže, nýbrž se důsledně vyžaduje, aby tento důvod také skutečně byl v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. Zde je vhodné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, který se k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu vyjádřil v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jelikož obviněný K. M. uvedený dovolací důvod uplatnil pouze formálně, Nejvyšší soud při svém rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel [v případě, že by tak činil, musel by podané dovolání – opět za předpokladu, že by bylo podáno jen z tohoto důvodu – odmítnout jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.].
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. všichni tři obvinění dovozují z nesprávné právní kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle jejich názoru nebylo prokázáno, že násilí vůči poškozenému bylo použito v úmyslu zmocnit se cizí věci a z toho, že nebylo prokázáno, že jednali ve společném úmyslu jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku.
Uplatněnou dovolací argumentaci lze považovat na uplatněnou částečně právně relevantním způsobem, když pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem podřadit tu část zvolené argumentace, jejímž prostřednictvím obvinění zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů o průběhu konfliktu mezi nimi a poškozeným. Obviněný K. M. v tomto směru konkrétně vyjadřuje nesouhlas s výpověďmi svědků a obviněný A. A. K. uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že v průběhu násilí byl poškozený prohledáván a byly mu odňaty věci a že by se do této činnosti zapojili všichni tři obvinění. Ve vztahu k těmto námitkám je třeba konstatovat, že obvinění jen zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů, takže jejich námitky mají procesní charakter a nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Jinak vyjádřeno, takto formulované námitky primárně směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť obvinění v podstatě vyjadřují jen nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a předestírají vlastní verzi události, která je pro ně příznivější. Jak již bylo naznačeno, taková argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ale ani žádný jiný.
Přesto bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně se obhajobou obviněných řádně zabýval. Soud prvního stupně své skutkové závěry opírá o provedené důkazy, zejména o výpovědi svědků, kteří incident viděli, které hodnotí nikoliv izolovaně, jak to činí obvinění, nýbrž v jejich vzájemném kontextu a z pohledu dalších důkazů, na které poukazuje (např. protokol o hledání místa činu, záznamy telefonických hovorů, protokoly o zadržení), přičemž své úvahy ohledně hodnocení důkazů následně řádně rozvádí ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (viz str. 7-10 rozsudku soudu prvního stupně). Zde je na místě zdůraznit, že ani obvinění nezpochybňují rozsah dokazování, nýbrž jen způsob hodnocení provedených důkazů. Rovněž soud druhého stupně se s obhajobou obviněných řádně vypořádal (viz str. 5-8, body 10. – 14. usnesení soudu druhého stupně), když lze zároveň konstatovat, že obvinění v odvoláních v podstatě uplatnili stejnou argumentaci jako v podaných dovoláních. Na situaci, kdy obvinění v rámci podaného dovolání uplatňují shodné námitky jako v rámci podaného odvolání, pak pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud ještě považuje za potřebné zdůraznit, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům zcela dostálo.
Jak již bylo naznačeno , obvinění P. C., K. M. i A. A. K. ve svých dovoláních shodně namítají, že jejich jednání bylo chybně právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství, neboť nejednali společně, jejich jednání nesledovalo stejný záměr a neměli ani společný úmysl loupit. Podle obviněných tedy nelze na jejich jednání nahlížet jako na spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
K těmto námitkám je třeba konstatovat následující. Takto zvolenou argumentaci lze považovat za uplatněnou právně relevantním způsobem, když obvinění v podstatě namítají, že byli odsouzeni jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, aniž by ovšem byla prokázána existence nějaké, byť konkludentní dohody mezi nimi ohledně použití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Obvinění tedy vyjadřují nesouhlas s posouzením jejich jednání jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku na uvedeném trestném činu.
V daných souvislostech Nejvyšší soud v prvé řadě v obecné rovině připomíná, že zvlášť závažný zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka uvedeného trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele nebo se není schopen bránit z objektivních důvodů, např. z důvodu svého zdravotního hendikepu. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však použít i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. R 1/1980). Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729).
Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1730-1731).
Spolupachatelstvím ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku se rozumí situace, jestliže byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z těchto osob odpovídá, jako by daný trestný čin spáchala sama. Ustanovení §23 tr. zákoníku předpokládá, že spolupachatelé spáchají trestný čin společným jednáním (ať už současně probíhající nebo postupně na sebe navazující) a úmyslem k tomu směřujícím. O společné jednání jde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 329). „Spolupachatelství“ nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná úmluva předcházela započetí činnosti. Stačí, když, poznav dosavadní činnost ostatních účastníků, směřující k dosažení zakázaného cíle, přistoupí právě za tímto účelem v dohodě s nimi dříve, než ještě byla dovršena celá skutková podstata zločinu, k činnosti ostatních a ji svou spolučinností doplní (srov. R 2180/1925). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku zároveň není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Jinak vyjádřeno, pro spáchání trestného činu společným jednáním není podmínkou, aby každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, postačí, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, kdy avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Pro závěr o spolupachatelství na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není tedy rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. R 18/1994). Jinak vyjádřeno, účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže je možné, že jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. R 67/1971 a SR, 1998-2, č. 20) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1731, dále srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 277/2016). V daných souvislostech není od věci připomenout i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“. Také podle rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Z pohledu shora naznačených východisek je třeba připomenout, že jednání všech obviněných kvalifikované soudy nižších stupňů jako spolupachatelství na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívalo (ve stručnosti řečeno) v tom, že obviněný C. poškozeného uchopil a mrštil jím o zem, udeřil poškozeného francouzskou holí, přičemž následovalo střídavé kopání do poškozeného a jeho šacování od všech obviněných, když došlo k odcizení věcí poškozeného. Ze skutkových zjištění je tedy jisté, že poškozeného napadli všichni tři obvinění – každý z nich nějakým způsobem – úderem nebo kopem, když z výpovědí jednotlivých svědků je zjevné, že vůči poškozenému byli všichni tři obvinění činní aktivně. Zde je na místě odkázat na výpovědi svědků z přípravného řízení a hlavního líčení, ze kterých vyplývá, že na napadení poškozeného, jeho prohledávání a odebírání jeho věcí se podíleli všichni tři pachatelé a že žádný z obviněných nedal nijak najevo, že by s jednáním ostatních spoluobviněných nesouhlasil. Pokud svědci u hlavního líčení nebyli již schopni některé podrobnosti blíže rozvést, tak je třeba zdůraznit, že to je jednak pochopitelné z důvodu odstupu času, ale i skutečnosti, že celé jednání bylo velmi rychlé a na svědky působilo stresujícím dojmem. Rozhodující ovšem je, že tito svědci shodně uvedli, že si v přípravném řízení na celou událost pamatovali lépe. Zde je také nutno podotknout, že jejich výpovědím z přípravného řízení nakonec odpovídají i další důkazy (např. záznamy telefonického volání svědků na policii). Pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožňuje (viz na str. 8 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tedy uzavřít, že v dané věci se nepochybně jednalo o společné jednání všech tří obviněných, kterým došlo k tomu, že se za použití násilí zmocnili věcí poškozeného.
Současně je třeba mít zato, že byla naplněna i subjektivní podmínka spolupachatelství, tj. společný úmysl směřující ke spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Platí, že společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která ani není vyžadována – postačuje dohoda konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 4 Tdo 697/2018, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016). Přestože svědecké výpovědi se v určitých pasážích od sebe liší a nelze přesně určit, co přesně činil který obviněný v průběhu projednávané věci s výjimkou uchopení poškozeného obviněným C. a jeho shození na zem, je z nich zjevné, že poškozeného fyzicky napadli postupně všichni tři obvinění, přičemž nejméně dva jej prohledávali a brali mu věci. Z výpovědi svědka V. G. se podává, že poškozeného začal fyzicky napadat, a následně i šacovat obviněný C. Z výpovědí tohoto svědka a ostatních svědků je také zřejmé, že zbylí dva obvinění se k němu zcela spontánně, „automaticky“, přidali, a to jak k fyzickému násilí vůči poškozenému, tak k jeho prohledávání, a nedali nijak najevo, že s jednáním obviněného C. nesouhlasí. Tato okolnost potvrzuje závěr o společném úmyslu obviněných, jakožto spolupachatelů, u nichž (jak již shora zmíněno) se nevyžaduje výslovná (ústní či snad písemná) dohoda, že společně použijí proti poškozenému násilí s úmyslem zmocnit se jeho finančních prostředků (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 6 Tdo 410/2017, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 275/2017). V tomto směru se také sluší podotknout, že nelze pominout, že u obviněného K. M. byly při zadržení nalezeny věci poškozeného, což zcela vyvrací jeho tvrzení, že se z místa incidentu záměrně vzdaloval (viz jeho výpověď u hlavního líčení), když jeho obhajobu nakonec zcela vyvrací výpovědi slyšených svědků, ze kterých je zřejmé, že na místě byli tři útočníci a tito se aktivně zapojili do napadání poškozeného a jeho šacování.
Z tohoto důvodu nejsou na místě ani argumenty obviněných A. A. K. a K. M., že násilí vůči poškozenému neužili, nebo argumenty všech tří obviněných, že neměli nic společného s prohledáváním poškozeného a odcizením jeho věcí, neboť o spolupachatelství u trestného činu loupeže se může jednat též v případě, že spolupachatel jen toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo ke změně postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 231/2012). Navíc povaha těchto argumentů je procesní povahy, když se jedná v podstatě o námitku do skutkových zjištění.
Z výše uvedeného je zjevné, že jednání obviněných bylo správně kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a tudíž jsou námitky obviněných P. C. a K. M. , že jejich jednání mělo být posouzeno jako souběh trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku zcela liché a zjevně neopodstatněné.
Obvinění A. A. K. a K. M. dále ve svých dovoláních shodně namítají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Zde se sluší poznamenat, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení i v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přes tento naznačený závěr je třeba zdůraznit, že ovšem nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Obecně platí, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Současně je třeba zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Z pohledu těchto naznačených závěrů je třeba konstatovat, že tuto konkrétně uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když v tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, se kterými se Nejvyšší soud ztotožnil, když jak již bylo naznačeno, tyto odpovídají zásadám logiky a nevykazují známky žádné svévole či libovůle. Skutková zjištění soudů nižších stupňů mají totiž jasný obsahový podklad především ve výpovědích svědků V. G., J. S. a D. M., jejichž výpovědi se v podstatných částech shodovaly a byly doplněny odpovídajícím způsobem dalšími důkazy. Zde se sluší poznamenat, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily svůj hodnotící postup, což se v dané věci stalo. Skutečnost, že obvinění A. A. K. a K. M. nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňují se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem a nemůže zakládat existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy.
Obviněný K. M. ve svém dovolání dále argumentuje tím, že nedošlo ke spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť poškozený se nebránil, takže nemuseli překonávat žádný odpor poškozeného, a současně uvádí, že poškozený ani nebyl schopen násilí vnímat, neboť na počátku útoku spal. I tuto námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když obviněný se domnívá, že předpokladem naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže je, že poškozený musí násilí či pohrůžku násilí vnímat. Tuto námitku lze ovšem považovat za zjevně neopodstatněnou. Zde je vhodné připomenout, že násilí slouží ze strany pachatele k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, když však k odporu ze strany poškozeného nemusí dojít např. proto, že si je poškozený vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele nebo také nemusí být schopen odporu z objektivních příčin spočívající např. v jeho podnapilosti, zdravotní indispozice, spánku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1433/2015). Rozhodující je ovšem, že násilí je použito dopředu právě z důvodu očekávaného odporu. Navíc z okolností případu je zjevné, že byť schopnost bránit se byla u poškozeného snížena, neboť poškozený byl opilý, rozespalý (neboť na počátku útoku spal) a byl ve špatném zdravotním stavu (chodil s pomocí francouzské hole), tak situaci vnímal a na tuto reagoval v rámci svých možností. Zde je třeba uvést, že přestože poškozený ve věci nebyl z objektivních důvodů vyslechnut (poškozený zemřel), nelze přehlédnout, že z výpovědi svědka V. G. je zjevné, že se poškozený po prvotním napadení na zemi schoulil, čili dal jasně najevo, že násilí vůči jeho osobě vnímal a v rámci svých možností se snažil o určitou obranu, což prokazatelně vyvrací argument obviněného, že poškozený násilí vůči jeho osobě nevnímal. Je třeba zdůraznit, že celý útok na poškozeného byl rychlý, když poté, co s ním obviněný P. C. mrštil o zem, tento utrpěl zranění hlavy, zůstal ležet na zemi a obvinění do něj začali kopat. Jelikož byl na zemi a zraněný, a současně na něho útočili tři osoby, nebyl ani schopen se bránit, neboť útočníci byli v přesile.
K argumentaci obviněného K. M. zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1.2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo 595/2018.). Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněné vinnými předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněných. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnými. Rozhodnout ve prospěch obviněných lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněných není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněně. Jelikož obviněný K. M. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil pouze formálně, Nejvyšší soud k tomuto dovolacímu důvodu vůbec nepřihlížel.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová