ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.255.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 255/2019- 878
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. J. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 102/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 30 T 1/2018, byl obviněný P. J. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
v blíže nezjištěných hodinách v noci ze dne 24. 10. 2014 na den 25. 10. 2014, v obci V., v okrese N. J., ve společné ložnici turistické chaty, kde spal na horním patře postele vedle poškozeného nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, ve snaze po nízkém ukájení sexuálního pudu, využívaje nejprve spánku nezl. a následně toho, že nezl. bezprostředně po procitnutí nebyl vzhledem ke svému nízkému věku a momentu překvapení, schopen se účinně bránit, a to přesto, že od počátku rozpoznal jeho jednání jako sociálně a sexuálně nepřiměřené, v okamžiku, kdy nezl. byl k němu otočen zády, mu zasunul do análního otvoru blíže nezjištěný předmět a poté, co se nezl. otočil na záda, mu z široké nohavice trenýrek vytáhl jeho pohlavní úd a prováděl mu jeho felaci do doby, než se poškozený začal aktivně bránit vrtěním a kopáním, přičemž daného jednání se dopustil přesto, že si byl vědom skutečného věku nezl. a možného negativního dopadu svého jednání na jeho další vývoj, zejména v sexuální oblasti.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Ostravě uložil obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2, §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále obviněnému uložil podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné opatření ve formě ochranného léčení sexuologického v ambulantní formě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 30 T 1/2018, podali obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný odvolání směřoval do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 102/2018 tak, že podle §256 tr. ř. podaná odvolání zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 102/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dovozován ze skutečnosti, že soud druhého stupně zamítl řádný opravný prostředek obviněného, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Následně dovolatel namítá, že byl odsouzen za skutek, jenž byl zjištěn v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť skutková zjištění soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Poukazuje na skutečnost, že obžaloba byla podána pro skutek spáchaný v noci ze dne 27. 10. 2015 na 28. 10. 2015 a dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně se vztahovalo k tomuto datu (výslechy svědků, poškozeného). Krajským soudem v Ostravě byl před vyhlášením rozsudku upozorněn na možnou změnu doby spáchání skutku na noc ze dne 24. 10. 2014 na 25. 10. 2014, pro což byl i odsouzen soudem prvního stupně. Namítá, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by prokazoval, že v dané době byl v nočních hodinách ve společné ložnici turistické chaty v obci V. a že fotografie z ranní rozcvičky ze dne 25. 10. 2014 tuto skutečnost neprokazuje. Ve vztahu k námitce ustálení data spáchání skutku uvádí, že konstatování soudu druhého stupně ohledně prokázání této skutečnosti provedenými důkazy není přezkoumatelné, neboť nebyl proveden žádný důkaz objektivního charakteru, který by prokázal jeho přítomnost na místě činu. Stanovení data spáchání skutku vylučovací metodou podle obviněného vybočuje z mezí ústavnosti, neboť odporuje zásadě spravedlivého procesu a nerespektuje právo na obhajobu. V hlavním líčení se mohl bránit v rámci prováděného dokazování, nicméně po změně data spáchání skutku již tuto možnost neměl, a to i přes skutečnost, že navrhoval opětovný výslech svědků vztahující se ke stanovenému datu.
Obviněný soudům vytýká, že nejdříve dospěly k závěru, že se skutek stal, aniž by bylo prokázáno, kdy se stal. Je tedy patrné, že soudy nemohly mít v době rozhodování o jeho vině za prokázané veškeré skutkové okolnosti případu, když chyběla okolnost týkající se časového určení. Zároveň byla porušena zásada presumpce neviny, když byl nucen prokazovat své alibi na možné termíny, které připadaly v úvahu. Podle názoru obviněného je rozmezí několika let nepřijatelné. Namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a tím porušení zásad spravedlivého řízení.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 To 102/2018, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. 30 T 1/2018, v celém rozsahu. Současně navrhl, aby mu Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 1 NZO 1368/2018, nejprve uvedl, jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Rozvádí podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že námitky uplatněné obviněným jsou výlučným opakováním obhajoby uplatněné v rámci předchozích řízení, kdy obviněný ve vazbě na porušení zásady obžalovací (nezachování totožnosti skutku) zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazů. Státní zástupce upozorňuje, že obviněný neuplatnil žádnou námitku spočívající v tom, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů nenaplnila znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Námitky obviněného jsou ryze skutkové a procesní povahy, jež nelze pod žádný dovolací důvod podřadit. Přes tento závěr uvádí, že se neztotožňuje s námitkou ohledně otázky zachování totožnosti skutku a zásady obžalovací, jež by výjimečně mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by to mělo přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného, a poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017. Ve vztahu k námitce neoznačení výslovně důkazu objektivizace data spáchání skutku (výslovná citace z vyjádření) odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hiro Balani proti Španělsku, García Ruiz proti Španělsku, když soud druhého stupně přezkoumal argumenty obviněného v opravném prostředku. Soud prvního stupně, jakož i soud druhého stupně podle jeho názoru srozumitelně a precizně vyslovený závěr o vině obviněného odůvodnily.
Státní zástupce poté rozebírá jednotlivé provedené důkazy, z nichž vyplývá věrohodnost poškozeného, skutečnosti spáchaného činu i datum spáchaného činu. Zcela nepatřičná a nereflektující na zjištění soudů je podle státního zástupce výhrada obviněného o neprokázání veškerých skutkových okolností (viz str. 3 dovolání), týkající se okolnosti časového určení skutku. Souhlasí rovněž s postupem soudu druhého stupně, který neprovedl opětovný výslech poškozeného, když není povinností soudu návrhům na provedení důkazů vyhovět, avšak svůj postup musí patřičně odůvodnit. Soud je v rámci dokazování vázán výlučně povinností náležitě zjistit skutkový stav tak, aby bylo ve věci možno spolehlivě rozhodnout. V projednávaném případě nebylo rozhodnutí zatíženo vadou ani tzv. opomenutých důkazů. Zdůrazňuje, že samotná nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů neznamená rozpor s provedenými důkazy, obdobně jako subjektivní výhrady nemohou být znakem porušení práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že pakliže uplatněné námitky nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být ani naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto a Nejvyšší soud tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu. Zároveň vyslovil, že se neztotožňuje s žádostí obviněného o přerušení výkonu trestu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud přikročil k projednání shora učiněného dovolání s tím, že na tomto místě je především nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., a dále je nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci obviněný namítá, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Podstata dovolací argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť byla změněna doba spáchání skutku. Obecně lze konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 251/04, ze dne 24. 2. 2005). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09).
Obviněný tzv. překvapivost rozhodnutí soudu prvního stupně, a posléze i druhého stupně, a zároveň porušení práva na obhajobu v podstatě dovozuje ze skutečnosti, že soud prvního stupně oproti podané obžalobě změnil ve skutkové větě dobu spáchání trestných činů. Z pohledu uplatněné argumentace je třeba konstatovat, že jak již bylo naznačeno, o tzv. překvapivé rozhodnutí jde tehdy, jestliže postup rozhodujících soudů nese znaky libovůle, tj. v případech, kdy se soud druhého stupně odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám zopakoval nebo doplnil, tedy pokud se odvolací soud odchýlí od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě před ním bezprostředně provedených důkazů a od právních závěrů z těchto důkazů vycházejících, a rozhoduje tak sám bez dokazování, aniž by stěžovateli umožnil se k nově nastolenému meritu věci vyjádřit, čímž odepře stěžovateli právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na obhajobu. Jen takové rozhodnutí je možno označit za překvapivé a nepředvídatelné [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 176/43 SbNU 23), sp. zn. I. ÚS 2669/09 ze dne 25. 11. 2009 (N 246/55 SbNU 367), sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)]. Všem případům řešeným nálezy Ústavního soudu je společné, že účastníku řízení je takovým postupem odňata možnost reagovat na změněnou situaci a též není dodržena zásada dvojinstančnosti řízení, která zaručuje, aby skutková a právní zjištění soudu byla podrobena přezkumu soudem vyššího stupně.
O takovou situaci se v dané věci nejedná. Především je třeba zdůraznit, že v předmětné věci mělo dojít k tzv. překvapivému rozhodnutí už v rámci řízení před soudem prvního stupně. Zde je třeba podotknout, že soud prvního stupně se na rozdíl od případů řešených poukazovanými nálezy Ústavního soudu neodchýlil od skutkového stavu zjištěného v rámci přípravného řízení s výjimkou data spáchání skutku, přičemž neměnil ani užitou právní kvalifikaci, a ani své rozhodnutí neopřel o skutečnosti, které by byly obviněnému neznámé a nemohl by se k nim vyjádřit, neboť na změnu doby spáchání skutku byl v rámci hlavního líčení výslovně upozorněn a byla mu po tomto upozornění dána možnost navrhnout provedení dalších důkazů, popř. zopakování již provedených důkazů, takže mu nebylo upřeno právo na obhajobu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný na tuto možnost reagoval tak, že požadoval toliko opětovný výslech svědka H., který byl soudem prvního stupně proveden (viz str. 31, bod 47. – 48. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud prvního stupně tuto výpověď následně hodnotil z pohledu dalších provedených důkazů (viz str. 31-33, body 49. – 50. rozsudku soudu prvního stupně). Dokazování bylo dále doplněno i o nově předložený listinný důkaz v podobě fotografie. Jinak vyjádřeno, obviněný byl ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně v meritu věci upozorněn, že soud zvažuje možnost jisté časové úpravy skutku a byla mu dána možnost na tuto situaci z hlediska jeho práva na obhajobu reagovat, takže rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto pohledu nemohlo být pro obviněného rozhodnutím překvapivým, na které by nemohl nijak v rámci své obhajoby reagovat. Z uvedeného vyplývá, že nejde o situaci, kdy by soud prvého nebo druhého stupně přesáhl meze své pravomoci a zcela nepředvídatelně by zaujal odlišný skutkový a právní názor od podané obžaloby.
V dané souvislosti je třeba zdůraznit nad rámec těchto úvah, že z průběhu hlavního líčení vyplynulo, že doba spáchání skutku uvedená v podané obžalobě byla stanovena jako jedna z možných alternativ, neboť poškozený již v rámci přípravného řízení nedokázal čin zcela přesně zařadit do konkrétního roku, když mu akce pořádané v době podzimních prázdnin splývaly a od předmětného skutku po zahájení trestního stíhání uplynula poněkud dlouhá doba. Soud prvního stupně v předmětné věci vycházel tedy ze skutkového stavu a právní kvalifikace z podané obžaloby, když toliko upravil dobu spáchání skutku s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly v rámci hlavního líčení na základě provedených důkazů a ke kterým se mohl obviněný vyjádřit. Vzhledem ke shora uvedenému je tedy nutné konstatovat, že se nejedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, kdy by bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a tím by byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný mohl vzhledem k průběhu řízení před soudem prvního stupně předpokládat takové rozhodnutí.
Obecně k námitce porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolává, je třeba uvést, že toto není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v popisu skutku od obžaloby, vždy se však musí jednat o takovou odchylku, která je v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 4 Tdo 340/2018). Pokud v rámci dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že doba spáchání skutku neodpovídá datu uvedenému v obžalobě, přičemž své úvahy ohledně doby spáchání skutku řádně odůvodnil (viz str. 42, bod 42. – 43., body 73. – 74.), nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud obviněný namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by skutečně spal v noci z 24. 10. 2014 na 25. 10. 2014 na chatě v obci V., tak je třeba konstatovat, že se jedná o námitku procesní povahy, když obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, což nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Přesto je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v tomto směru vycházel ze samotné výpovědi obviněného, který v rámci vazebního zasedání připustil, že na podzimní akci byl a vedle poškozeného spal, když popřel jakékoliv protiprávní jednání. Jinak vyjádřeno, obviněný sám vypověděl, že nejméně v jednom případě na podzimní akci vedle poškozeného spal na horní palandě, když ve shodě s poškozeným i uvedl, že se dívali na mobilu na film Lidská stonožka. Pokud tedy bylo na základě provedených důkazů vyloučeno, že se tak stalo v roce 2015, tak z logiky věci vyplývá, že se tak mohlo stát jen v roce 2014, když v roce 2016 to nemohlo být, neboť již v létě tohoto roku se poškozený svěřil svědkyni L. K. o nevhodném chování obviněného. K námitce obviněného, že svědci poté, co byl na skutečnost odlišného časového zařazení data spáchání skutku upozorněn, nebyli opětovně k věci vyslechnuti, je třeba konstatovat, že obviněný jejich opětovný výslech před soudem prvního stupně nepožadoval, když navíc z výslechu svědků je nepochybné, že těmto časové události splývají, takže i z tohoto pohledu by nebyli schopni se k časovým údajům blíže vyjádřit. Navíc o účasti obviněného na předmětné akci svědčí nejen jeho samotná výpověď, ale i seznam účastníků podzimního tábora konaného ve dnech 24. - 29. 10. 2014, podle kterého se tábora účastnil nejen poškozený, ale i obviněný, ale i předložené fotografie, podle kterých byl obviněný dne 25. 10. 2014 v 08.09 hodin na ranní rozcvičce, včetně dalších fotografií (viz č. l. 610-611). Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně opětovně neprovedl další požadované důkazy, ačkoliv to navrhoval. Lze připustit, že soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, z jakých důvodů neprovedl požadované doplnění dokazování, když lze ovšem z jeho postupu dovodit, že doplnění dokazování považoval za nadbytečné, když dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy a tyto náležitě hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz str. 6, body 22. – 25. usnesení soudu druhého stupně). Jedná se o jistý nedostatek rozhodnutí soudu druhého stupně, který ovšem není takového rázu, že by vyžadoval zrušení napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. V tomto směru nelze pominout, že poškozený byl k věci přes svůj věk a přes skutečnost, že se jedná o zvlášť zranitelnou oběť podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech [§2 odst. 4 písm. a), d)], opakovaně vyslýchán, když z jeho výpovědi je zřejmé, že se k časovým událostem nedokáže přesně vyjádřit, takže z tohoto pohledu se požadavek na jeho opětovný výslech jeví nadbytečný. Důležité je, že obviněný se mohl k jeho výpovědi alespoň jednou vyjádřit a klást mu otázky. Požadavek dodatku znaleckého posudku znalkyně PhDr. Khulové vychází jen z tvrzeného rozporu mezi jejími závěry a závěry znaleckého posudku MUDr. Kunčara, když ovšem v tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudu druhého stupně ohledně tvrzené nevěrohodnosti poškozeného z pohledu závěru znaleckého posudku znalce MUDr. Kunčara (viz str. 8, bod 28. usnesení soudu druhého stupně) a proto nepochybně považoval doplnění znaleckého posudku znalkyně PhDr. Khulové za nadbytečné.
Byť obviněný expresiss verbis neformuloval námitku, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku, když došlo ke změně popisu skutku proti podané obžalobě v rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud považuje za vhodné osvětlit, že ani taková námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení §220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud by tedy obviněný výslovně namítal, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřovaly by jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se v dané věci nejedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být úplná shoda. Totožnost skutku je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku. Totožnost skutku je také zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).
Nejvyšší soud v předmětné věci dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, přestože rozsudkem soudu prvního stupně byl upraven skutek v tom směru, že byla provedena změna data spáchání skutku, která vyplynula z provedeného dokazování. Tímto postupem nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když obviněný ve snaze ukájení sexuálního pudu zasunul do análního otvoru poškozeného blíže nezjištěný předmět, a z nohavice trenýrek vytáhl jeho pohlavní úd a prováděl mu jeho felaci do doby aktivní obrany poškozeného. Byla zachována i totožnost následku, neboť jednáním obviněného došlo k možnému negativnímu dopadu na vývoj poškozeného zejména v oblasti sexuální a především k zásahu do práv poškozeného a důstojnosti v sexuální oblasti. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se otázkou totožnosti skutku ve svém rozhodnutí řádně zabýval, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (viz str. 7-8, bod 27. usnesení soudu druhého stupně).
Ohledně obviněným namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkající se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), když existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
Obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno, soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, kdy i odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. Obdobně postupoval soud druhého stupně. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil o rok dříve, tj. v noci ze dne 24. 10. 2014 na 25. 10. 2014, kdy závěr o datu spáchání skutku soud vyvodil vylučovací metodou na základě provedeného dokazování. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud musí uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou náležitého zjištění skutkového stavu řádně zabývaly, a to zejména soud prvního stupně a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec tohoto závěru považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soudy především věnovaly náležitou pozornost otázce věrohodnosti poškozeného, když ve věci byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětská, dorostová a pro dospělé na poškozeného, přičemž znalkyně byly vyslechnuty i u hlavního líčení, přičemž z jejich vyjádření vyplývá, že výpověď poškozeného lze považovat za věrohodnou, když znalkyně se vyjádřily i k určitým časovým nepřesnostem ve výpovědi poškozeného. Současně nelze pominout, že žádný ze slyšených svědků neuvedl důvod, pro který by poškozený měl zájem obviněného křivě obvinit, naopak všichni svědci bez ohledu na svůj vztah k obviněnému poškozeného líčí jako zcela bezproblémového chlapce. V tomto směru nelze pominout ani další skutečnosti, jako například obsah messengerové komunikace mezi obviněným a svědkem D. D., skutečnost, že u obviněného byla nalezena paměťová karta obsahující pornografické fotografie, ale zejména závěry znaleckého posudku z oboru sexuologie MUDr. Karla Kunčara, ze kterého vyplývá, že obviněný trpí sexuální poruchou zvaná homosexuální embolie, což se projevuje erotickým zaměřením na dospívající chlapce a nevhodnými aktivitami směrem k nim, kdy poškozený byl nepochybně takovou osobou. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně v rámci kontradiktorního řízení provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil zjistit skutkový stav věci, o němž nejdou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Důkazy hodnotil jednotlivě, tak i ve vzájemném souhrnu podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejedná se tak o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Obviněný rovněž namítá porušení zásady presumpce neviny. K argumentaci obviněného zásadou presumpce neviny je třeba uvést, že tato je úzce spjata se zásadou in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k (namítanému) porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a obviněný neuvedl žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tedy uzavřít, že obviněný své dovolání opřel o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený §265b tr. ř. Proto je nezbytné podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017).
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová