ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.345.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 345/2019- 938
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 163/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 120/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 15 T 120/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„nejméně od listopadu 2016 do zadržení dne 28. 8. 2017, v P., zejména v obchodním centru A. F. v P., ulici V., ale i na jiných místech v P., dlouhodobě záměrně sledoval a vyhledával poškozenou Z. F., nar. XY, a to především v místě jejího zaměstnání v uvedeném obchodním centru a rovněž poblíž místa bydliště poškozené v hlavním městě, a to i přes její výslovný nesouhlas, opakovaně ji oslovoval jménem „M.“, jménem jiné poškozené, kterou v minulosti rovněž dlouhodobě pronásledoval a sledoval a přivodil ji svým jednáním těžkou újmu na zdraví, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, který vykonal, spolu s uloženým ochranným léčením ústavní formou, dne 28. 4. 2015 změněným na formu ambulantní, z něhož byl propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 24 Nt 2010/2015, v právní moci dne 30. 1. 2016, vyčítal jí období, které údajně kvůli ní musel prožít tam, kde nikdo nechce být, natáčel ji kamerou a činil tak následujícím způsobem:
1. v době od listopadu 2016 nejprve poškozenou Z. F., nar. XY, sledoval v místě jejího pracoviště v prodejně šperků L. V., v Obchodním centru A. F. v P., V., a činil tak z prostor obchodního centra mimo uvedenou prodejnu, či jako údajný zákazník prodejny, následně ji dne 29. 7. 2017 v prodejně L. V. pozval na večeři, kterou odmítla a poté začal do prodejny docházet pravidelně, někdy i několikrát denně, předstíral zájem o zboží a poškozenou opakovaně oslovoval jménem „M.“, ačkoliv jej poškozená upozorňovala, že se M. nejmenuje a jeho chování ji velice obtěžuje;
2. dne 29. 7. 2017, kolem 19:30 hodin, v prodejně L. V. v obchodním centru A. F., v P., V., poškozené F. sdělil, že kvůli ní byl tam, kde nikdo nechce být 4 roky, poté přešel za prodejní pult, kam je vstup povolen pouze zaměstnancům prodejny, zde si ji prohlížel a následně sdělil: „Ty seš M., vypadáš jako ona, jsi stejně vysoká, lžeš, jsi M.“; přičemž poškozená se mu snažila vysvětlit, že toto nesmí dělat a následně odešla pro ostrahu, přičemž obžalovaný odešel pryč, avšak později téhož dne se do prodejny opět vrátil;
3. dne 3. 8. 2017, kolem 08:12 hodin, na autobusové zastávce H., ulice N. K., P., se nacházel v autobuse č. XY, ve směru do zastávky F., a bezprostředně poté, co do tohoto autobusu na poslední chvíli nastoupila zadními dveřmi poškozená a usadila se na sedadlo zcela vzadu ve voze, k poškozené přistoupil a vyčítal jí, že si s ní chce vyřešit to, že kvůli ní byl deset let tam, kde nikdo nechce být, načež poškozená si ze strachu chtěla přesednout jinam, v čemž jí bránil svou rukou zapřenou o opěradlo sedadla a poškozenou pustil až ve chvíli, kdy mu sdělila, že volá Policii ČR, následně si přesedla do přední části autobusu u řidiče, kam ji opět následoval a poslouchal s kým hovoří, přičemž posléze vystoupil na autobusové zastávce Ř.;
4. dne 3. 8. 2017, kolem 19:36 hodin, po příchodu do prodejny L. V. v P., V., poté, kdy poškozená zůstala v prodejně osamocena, ji oslovil opět jako M., aby, pokud chce, na kameru řekla, že chce odejít od partnera, a když poškozená uváděla, že mu nerozumí, vyčítal jí, že hraje komedii a že jej poslala v minulosti na deset let jen tak, přičemž při tomto jednání na ni mířil růžovým fotoaparátem a natáčel si ji;
5. dne 7. 8. 2017, kolem 09:01 hodin, přišel k prodejně L. V. v obchodním centru A. F., v P., V., kterou poškozená právě otevírala, opět po ní požadoval, aby vše, co mu v minulosti udělala, řekla na kameru a zároveň jí sdělil, že za ní znovu přijde, načež po upozornění ostrahy objektu odešel;
6. dne 11. 8. 2017, kolem 15:50 hodin, přišel opět do prodejny L. V. v obchodním centru A. F., v P., V., přistoupil k poškozené a její kolegyni M. N., nar. XY, a začal poškozené opět říkat, že je M. a zmiňoval květinu, kterou jí měl dát a když viděl poškozenou volat na linku 158, tak z prodejny i obchodního centra odešel pryč,
přičemž výše uvedené jednání bylo pro poškozenou psychicky vyčerpávající a dlouhodobě stresující, vyvolávalo u ní strach z chození do práce a obavu o zdraví a zdraví jejího syna“.
Za uvedené jednání byl podle §354 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to fotoaparátu Nikon COOLPIX růžové barvy s baterií zn. NIKON LION 20 a vloženou paměťovou kartou SDXC I. Rovněž mu bylo uloženo podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické, a to v ústavní formě.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 15 T 120/2017 podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 163/2018, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uvedl, že je přesvědčen o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť na základě dosud v řízení provedených důkazů nebylo podle něj prokázáno, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky (subjektivní a objektivní stránku) přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, a bylo tak porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně byl podle jeho názoru naplněn uplatněný dovolací důvod, neboť právní závěry učiněné odvolacím soudem jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a dále jsou provedené důkazy v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Dále uvedl, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Podle jeho názoru nebyl naplněn zákonný znak, resp. skutková podstata trestného činu stalkingu , jelikož nebyl dán znak dlouhodobosti. Následně uvedl, že podle doktríny, „pokud jde o konkretizaci toho, co měl zákonodárce na mysli, když použil termín dlouhodobost, lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisk apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím období pak minimálně doba 4 týdnů.“ To v jeho věci nebylo splněno, neboť podle něj nebylo prokázáno, že by měl od listopadu 2016 poškozenou obtěžovat. Toto tvrzení je založeno pouze na jejím pocitu. Dodal, že je navíc toho názoru, že poškozená Z. F. ani svědkyně M. N. nerozumí dostatečně česky, ač prohlašovaly, že tlumočníka nepotřebují, a tedy jejich výpovědi nejsou věrohodné. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení pochybily, když založily posouzení skutkového stavu na výpovědích poškozené a svědkyně M. N., které navzdory zjevným rozporům považovaly za pravdivé.
Pokud jde o dílčí skutky popsané v rozmezí od 29. 7. 2017 do 11. 8. 2017, namítal, že s jejich pojetím zásadně nesouhlasí, jak se vyjadřoval opakovaně i ve svých výpovědích. I z tohoto důvodu popíral, že by byl naplněn zákonem požadovaný znak skutkové podstaty, a to intenzita jeho jednání.
Jelikož jsou podle názoru obviněného zcela zjevně dány pochybnosti o tom, zda se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, je toho názoru, že mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo . K tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11.
V dovolání vyjádřil své přesvědčení o tom, že provedené důkazy byly oběma soudy nižších stupňů velmi selektivně hodnoceny. Nebyl podle jeho názoru opatřen ani takový důkaz, který by ho jednoznačně usvědčoval z jednání, jež by naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska zásad spravedlivého procesu. Poukázal rovněž na skutečnost, že se jedná o velké nedorozumění, neboť poškozenou Z. F. nikdy záměrně nesledoval, do nákupního centra A. F. chodil nakupovat, procházel obchody, mj. i L. V., kde se díval na hodinky. Tato činnost představovala náplň jeho volného času. Žije sám a bez jakýchkoli problémů navazoval s prodejci běžné konverzace, chodil navštěvovat i svou bývalou manželku, která pracovala rovněž v blízkém obchodě. Tuto skutečnost chtěl prokázat výslechem svědkyň J. S., L. M. a I. K. Opakovaně navrhoval i výslech N., autorky úředních záznamů založených ve spisovém materiálu na č. l. 208 a 211. Ta mohla poskytnout bližší informace ohledně poškozené. Pokud jde o setkání s poškozenou v autobuse, uvedl, že se jednalo o náhodné setkání, když on pravidelně jezdí předmětným spojem autobusu. S výpovědí poškozené, která ho osočila z omezování osobní svobody, vyjádřil svůj nesouhlas. Ze skutkového zjištění, že několikrát navštívil obchod, kde pracovala poškozená a náhodou jí jednou potkal v autobusu, není dle jeho názoru zřejmé, zda a jakým způsobem ji pronásledoval, sledoval či vyhledával její osobní blízkost.
Stran vypracovanému znaleckému posudku namítal, že je zmatečný, jelikož byl vypracován před uzavřením spisu na základě prokazatelně nepravdivých tvrzení poškozené. Tím mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Znalci, kteří zpracovávali posudek, nikdy obviněného za účelem přípravy znaleckého posudku nevyšetřovali, neboť obviněný se odmítl podrobit vyšetření, jelikož nebylo rozhodnuto o jeho stížnostech proti jejich osobám. Obviněný dle jeho slov odmítl vyjít z cely, se znalci se nikdy nesetkal. Před „diagnostikováním na dálku“ varují přitom i etická doporučení a stavovské předpisy.
Pro úplnost obviněný uvedl, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s jeho námitkou, že je rozsudek soudu prvního stupně stižen vadou, když ve výroku o uložení ochranného léčení psychiatrického formou ústavní podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku není uvedeno, kdy by ho měl vykonat, zda před, nebo po výkonu trestu.
S ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 163/2018 podle §265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §265l tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem požadoval, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, kterým odloží výkon napadeného usnesení do doby rozhodnutí o dovolání.
Vedle tohoto dovolání, které bylo podáno prostřednictvím obhájkyně obviněného, podal obviněný vlastnoručně sepsaná doplnění dovolání (č. l. 830, 886, 891).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného a následně k námitkám obviněného uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají pouze v dílčí části. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Konstatoval, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily v souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Námitky obviněného, že jeho jednání nebylo náležitě prokázáno, námitky nedostatečně zjištěného skutkové stavu, námitky údajně zmatečného znaleckého posudku, stejně jako námitky, že nebyli slyšeni důležití svědci, neobstojí. V konfrontaci s přiléhavým hodnocením provedených důkazů pak předestřené námitky obviněného neposkytují podle státního zástupce ani žádný podklad k úvahám o tom, že by skutková zjištění soudů byla zatížena tzv. extrémním nesouladem. Soudy se přiléhavě a dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného a reagovaly adekvátně i na jeho důkazní návrhy, které již z tohoto důvodu nelze považovat za důkazní návrhy opomenuté. Rovněž validitou obviněným namítaného znaleckého posudku se soudy zabývaly, přičemž v rámci jeho kritického hodnocení dospěly důvodně k závěru, že znalci disponovali dostatečnými podklady pro jeho zpracování. Podle názoru státního zástupce tak nebylo postupem soudů zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces a takový závěr ostatně ani obviněný nikterak argumentačně nepodepřel.
Dále státní zástupce stran námitce, že nebylo rozhodnuto o konkrétní formě výkonu uloženého ústavního ochranné léčení, uvedl, že nejde o námitku, která by odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu a rovněž by neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť určení výkonu ochranného léčení není povinnou součástí výroku rozsudku (usnesení) o uložení takového ochranného opatření, ale jde o záležitost vykonávacího řízení.
Za jedinou obsahově relevantní námitku označil státní zástupce tu, jíž obviněný zpochybňuje naplnění znaku dlouhodobosti ve smyslu §354 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto směru lze však podle státního zástupce vysledovat jistou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, když závěr o absenci tohoto znaku obviněný odvíjí pouze od období vyšší intenzity jeho aktivit před jeho zadržením. Oproti tomu státní zástupce uvedl, že je třeba poukázat na tu podstatnou část skutkových zjištění, z nichž vyplývá, že činnost obviněného byla mnohem dlouhodobější a postupně gradovala. Poškozená zaznamenala nevítaný zájem obviněného od podzimu roku 2016, přičemž tento zájem se musel nutně prohlubovat, pokud si jej následně povšimla od jara 2017 i spolupracovnice poškozené. Vzhledem k postupnému zvyšování intenzity kontaktů obviněného s poškozenou a k jeho na první pohled zcela nestandardnímu chování je pak zřejmé, že byl naplněn i znak možnosti vyvolání důvodné obavy poškozené, a to tím spíše, když obviněný nejméně v jednom případě poškozenou vyhledal i v oblasti jejího bydliště. Z provedeného dokazování zároveň vyplývá i zcela logický závěr soudů, že jednání obviněného bylo zcela cílené a záměrné. Všechny uvedené skutečnosti proto podle názoru státního zástupce nasvědčují tomu, že závěr soudů o naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky přisouzeného přečinu je správný a zákonu odpovídající. K této námitce jen doplnil, že ji obviněný uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto se s ní podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly.
Pro úplnost státní zástupce dodal, že nikterak nepřihlížel k vlastním podáním obviněného, označeným jako „Doplnění dovolání“, adresovaným přímo Nejvyššímu soudu, když je patrné, že nejde o podání zpracované prostřednictvím obhájce.
Závěrem po zvážení všech uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za těchto okolností není podle něj namístě se ani jakkoli zabývat podnětem obviněného k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu §265o tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 26. 3. 2019 se obviněný prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil. V něm znovu žádal o posouzení důvodnosti jeho podnětu na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. a vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Zároveň vyslovil svůj nesouhlas s argumentací státního zástupce zpochybňující možnost uplatnit v dovolacím řízení námitky o porušení práva na spravedlivý proces s odůvodněním, že není naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s poukazem na nemožnost prozkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů. V této souvislosti poukázal a citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08 a dále také z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04. Obviněný uvedl, že ústavně konformní výklad dovolacích důvodů vyžaduje, aby se Nejvyšší soud coby orgán soudní moci chránící základní práva a svobody ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod zabýval námitkami týkajícími se porušení práva na spravedlivý proces, a to i přesto, že formálně vzato by nebyly subsumovatelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na to vyjádřil své přesvědčení, že v jeho věci jsou dány relevantní důvody pro meritorní přezkum jeho dovolacích námitek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, jež bylo podáno dne 13. 8. 2018, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 To 163/2018, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
K podáním obviněného založených na č. l. 830, 886 a 891, jimiž doplnil dovolání podané prostřednictvím obhájkyně, Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za dovolání, jelikož nebyly podány prostřednictvím obhájce (srov. §265d odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V obecné rovině Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
Objektem přečinu nebezpečného pronásledování je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděném taxativně (v ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku) vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě „legální“ (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1378/2011).
Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu. Ani v tomto případě však není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat.
Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.).
Přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný J. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedinou právně relevantní námitkou je však pouze námitka stran naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku, a to znaku dlouhodobosti, jakož i intenzity jeho jednání, tj. takové, které je způsobilé vzbudit v pronásledovaném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Ostatními námitkami obviněný pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené Z. F. či vypracovaný znalecký posudek o vyšetření jeho duševního stavu) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly mimo jiné námitky směřující do oblasti skutkové. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného.
Z obsahu námitek obviněného je očividné, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku z důvodu nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jejichž podstatou jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud znovu uvádí, že mu není primárně umožněno zasahovat do skutkového stavu zjištěného soudy prvního a druhého stupně s výjimkou tzv. extrémního nesouladu. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé se rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení především ve svědecké výpovědi poškozené Z. F. a ve výpovědi svědkyně M. N., jakož i v dalších provedených důkazech (př. videozáznam pořízený obviněným dne 3. 8. 2017). Zároveň soud prvního stupně objasnil, proč především výpověď poškozené považoval za věrohodnou, zatímco výpověď obviněného nikoliv.
Není přitom ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. Vztah mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy se vyznačuje obsahovou adekvátností, která svědčí o tom, že ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení nebylo porušeno.
Nejvyšší soud zároveň shledal, že téměř shodné námitky uváděné obviněným v dovolání jím byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. K.
S námitkou, že výpověď poškozené a výpověď svědkyně M. N. nejsou věrohodné, neboť nerozumí dostatečně česky, se odvolací soud dostatečně a jasně vypořádal, když konstatoval, že požadavek na opakovaný výslech obou svědkyň za přítomnosti tlumočníka není důvodný, neboť obě uvedly, že česky rozumějí a tlumočníka nevyžadují. Odvolací soud si přitom ze zvukového záznamu ověřil, že obě svědkyně rozumí českému jazyku, samy hovoří plynně česky, byť s přízvukem. Jejich výpovědím je však dobře rozumět. Dostatečně se vypořádal i s námitkami obviněného týkající se odmítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem dalších svědkyň. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že svědkyně J. S., L. M. a I. K. nebyly přítomny u jednání, pro které je nyní vedeno trestní řízení, a proto by byl jejich výslech zcela nadbytečný. M. N. jako komisařka Policie ČR prováděla úkony trestního řízení spočívající v provádění úředních záznamů o podání vysvětlení či zajišťování dalších informací, a proto by byl její výslech zcela irelevantní, neboť informace uvedené v jí vypracovaných úředních záznamech slouží soudu k posouzení, zda se jedná o takové informace, které mají být provedeny jako důkaz a mají souvislost s projednávanou věcí. Odvolací soud správně uvedl, že podle §2 odst. 5 tr. ř. je soud povinen provést důkazy potřebné pro své rozhodnutí, přičemž soud prvního stupně v tomto rozsahu dokazování provedl. Neprovedení výslechů svědkyň navrhovaných obviněným nemohlo navodit stav tzv. důkazní nouze, neboť ostatními důkazy byl spolehlivě ze spáchání uvedeného přečinu usvědčen.
I námitce stran znaleckého posudku o duševním stavu obviněného vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (MUDr. Petr Krekule, CSc.) a odvětví klinické psychologie (PhDr. Karel Netík, CSc.) se oba soudy věnovaly a ve svých rozhodnutích se s ní dostatečně vypořádaly, zejména pak soud prvního stupně, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění jeho rozhodnutí pro stručnost odkazuje (s. 7-8 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 15 T 120/2017).
Nejvyšší soud pouze považuje za podstatné zmínit, že znalecký posudek je možné vypracovat i přes to, že obviněný při vyšetření duševního stavu odmítá spolupracovat. Znalcům se předloží všechny podklady potřebné k podání znaleckého posudku, včetně znaleckých posudků založených v trestních spisech o předcházejících odsouzeních, případně ve spisech vedených u soudu v občanskoprávních věcech, jsou-li k dispozici. Jestliže příslušným znalcům z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychologie, případně sexuologie, postačí předložené podklady k vypracování znaleckého posudku, pak není nutné postupovat podle §116 odst. 2 tr. ř. a nařizovat, aby byl obviněný pro účely vyšetření jeho duševního stavu pozorován ve zdravotnickém zařízení.
Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, když se obviněný odmítl setkat s výše jmenovanými znalci, přičemž tito ve svém znaleckém posudku na č. l. 157 konstatovali, že „spisová dokumentace a popisy jednání obviněného postačuje na stanovení diagnostického závěru o přítomnosti nevyvratitelného bludu, který měl a stále má rozhodující vliv na chování a jednání posuzovaného, které je ve svých důsledcích nebezpečné pro okolí.“
Odvolací soud a potažmo i soud prvního stupně se rovněž zaobíraly námitkou, která jako jediná nyní odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitkou stran absence naplnění zákonného znaku předmětného přečinu dlouhodobosti, z čehož obviněný dovozoval také nenaplnění znaku spočívající v intenzitě jednání, tj. pronásledování. Přestože se jedná o námitku právě relevantní, nejedná se o námitku důvodnou a vzhledem k tomu, že se s ní dostatečně vypořádaly oba soudy nižších stupňů, je třeba ji označit za zjevně neopodstatněnou. I s ohledem na výše uvedená obecná východiska je patrné, že v daném případě byl znak dlouhodobosti a intenzity jednání obviněného v jejich intencích naplněn. Poškozená Z. F. vypověděla, že nejméně od listopadu 2016 zpozorovala, že ji sleduje nějaký neznámý muž (obviněný). Jak správně uvedl i odvolací soud, protiprávní jednání obviněného nespočívalo pouze v útocích popsaných v době od 29. 7. 2017 do 11. 8. 2017, ale započalo již mnohem dříve, byť nemuselo od počátku dosahovat takové intenzity, že by u poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její život či zdraví. Přesto se i toto předcházející období dá zahrnout do závěru o naplnění objektivní stránky předmětného přečinu. Jak bylo totiž uvedeno výše, jednotlivý čin nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování, neboť jednání obviněného je třeba zkoumat v jeho celistvosti.
I přesto je třeba konstatovat, že již na jaře 2017 zaregistrovala nevhodné chování obviněného i svědkyně M. N., spolupracovnice obviněné. Sama poškozená rovněž vypověděla, že ji jednoho dne pozval na večeři, načež toto pozvání odmítla a následně se začal objevovat pravidelněji, přičemž následně v měsíci červenci 2017 začaly být jeho „návštěvy“ v prodejně nepříjemné a obtěžující. Rovněž vypověděla, že dne 29. 7. 2017, když spatřila obviněného na chodbě obchodního centra, jak směřuje k nim do obchodu, schovala se za záclonu, jelikož nechtěla, aby ji spatřil. To svědčí o tom, že jednání obviněného začalo být v tomto směru intenzivnější mnohem dříve a ne pouze v období od 29. 7. 2017 do 11. 8. 2017 podrobněji popsaném ve skutkové větě výroku o vině, neboť by jinak ani neměla potřebu se před ním ukrývat. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za podstatné poukázat na drobnou nesrovnalost ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, a to na tu část, kde se uvádí, že „ji dne 29. 7. 2017 v prodejně L. V. pozval na večeři, kterou odmítla a poté začal do prodejny docházet pravidelně, někdy i několikrát denně…“ , přičemž následně pod bodem 2. je popsán jeden z dílčích útoků právě ze dne 29. 7. 2017. Je tak očividné, že jde pouze o chybu v datu, která nemá na závěr o naplnění znaku dlouhodobosti vliv. Z provedených důkazů (výpověď poškozené i svědkyně M. N.), z učiněných skutkových zjištění, jakož i z celkového znění skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že na večeři poškozenou obviněný dne 29. 7. 2017 nepozval, ale učinil tak dříve.
Nejvyšší soud konstatuje, že objektivní stránka byla nepochybně jednáním obviněného naplněna. Sledování poškozené obviněným postupně nabíralo během několika měsíců na intenzitě, přičemž vyvrcholilo útoky v období od 29. 7. 2017 do 11. 8. 2017, zejména tyto musely zcela jistě v poškozené vyvolat oprávněnou obavu o její život či zdraví a zcela jistě lze takovou situaci označit za stresující. Ostatně jak bylo již výše uvedeno, pro naplnění skutkové podstaty trestného činu pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku není ani nezbytné, aby důvodná obava skutečně vznikla, nýbrž postačuje pouhá odůvodněná možnost ji vyvolat.
Zároveň není s ohledem na učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně pochyb ani o naplnění subjektivní stránky trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nezbývá než uzavřít, že se Nejvyšší soud s argumentací obou soudů nižších stupňů ohledně shodně uplatněných námitek i v rámci podaného dovolání plně ztotožňuje.
K poslední námitce stran uloženého ochranného léčení Nejvyšší soud konstatuje, že tuto nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod obsažený v ustanovení §265b tr. ř. V krátkosti lze jen poznamenat, že ustanovení §121 písm. b) tr. ř. nestanovuje konkrétní náležitosti, jež má výrok o ochranném opatření obsahovat. V případě uložení ochranného léčení se ve výroku stanovuje pouze druh a forma. To bylo v případě výroku o ochranném opatření uloženém obviněnému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. 15 T 120/2017, splněno. S odkazem na ustanovení §351 tr. ř. lze uzavřít, že pokud je vedle ústavního ochranného léčení uložen rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody, pak o pořadí jejich výkonu rozhoduje příslušný soud, resp. předseda senátu v rámci vykonávacího řízení, pakliže je nelze vykonávat současně (srov. §97 odst. 4, §99 odst. 4 tr. zákoníku).
S ohledem na vše shora uvedené je třeba konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně a ani napadené usnesení Městského soudu v Praze netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. K návrhu obviněného na odložení výkonu napadeného usnesení Nejvyšší soud uvádí, že mu nebyl podle §265h odst. 3 tr. ř. žádný návrh předsedou senátu soudu prvního stupně předložen. Taktéž sám neshledal důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu