ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.579.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 579/2019- 1646
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2019 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 To 435/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 49/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 30 T 49/2018, byl obviněný P. T. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v době od 15.09.2016 do 15.00 hodin dne 31.03.2017 v Praze 5-Smíchově, ul. XY se záměrem přisvojit si zde uskladněnou novou výpočetní techniku, zpeněžit ji a získané finanční prostředky užít pro vlastní potřebu coby zaměstnanec bezpečnostní agentury D. P., vykonávající ostrahu objektu, administrativní budovy R., ve které sídlí poškozená společnost M. I. G. I. C., využil svého postavení a pod záminkou či při příležitosti plnění svých pracovních povinností za užití generálního klíče určeného pracovníkům ostrahy objektu pro potřeby plnění pracovních povinností a uloženého v zapečetěné obálce dostupné na recepci objektu, opakovaně odemykal v 2. podzemním podlaží dveře skladu výpočetní techniky označené jako S. I. S. S., vnikal do jeho prostor, k čemuž nebyl oprávněn, a odnesl z něho ke škodě poškozené společnosti celkem 56 kusů nové a dosud nepoužité výpočetní techniky, zabalené v obalech od výrobce, popř. notebooky odnesl, když byly volně odložené v prostoru dolní recepce, konkrétně:
1. v období od 15.09.2016 do 04.12.2016 odcizil notebook zn. Lenovo ThinkPad T460, výrobního čísla XY, dodaný poškozené společnosti dne 15.09.2016, v prosinci 2016 jej prodal, směnil či přenechal nezjištěné osobě, které ho předala A. K., nar. XY, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 24.731,41 Kč,
2. v období od 15.09.2016 do 21.02.2017, zřejmě před Vánoci 2016, odcizil notebook zn. Lenovo ThinkPad T460, výrobního čísla XY, dodaný poškozené společnosti 15.09.2016, ponechal si ho pro osobní potřebu, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 24.731,41 Kč,
3. v období od 22.02.2017 a do 15.00 hodin dne 31.03.2017 ze skladu výpočetní techniky odcizil celkem 54 notebooků:
- 7 kusů notebooků Lenovo TP P50, výrobních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, v celkové hodnotě 357.141,54 Kč (kus za 51.020,22 Kč), dodaných poškozené společnosti dne 28.02.2017,
- 22 kusů notebooků Lenovo T460, výrobních čísel XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, v celkové hodnotě 515.852,70 Kč (kus za 23.447,85 Kč), dodaných poškozené společnosti dne 28.02.2017,
- 25 kusů notebooků Apple Macbook Pro, výrobních čísel XY a XY (ty odcizeny nejpozději dne 24.02.2017); XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY (ty odcizeny nejpozději dne 27.02.2017); XY a XY (ty odcizeny nejpozději dne 13.03.2017); XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, v celkové hodnotě 1.791.919,25 Kč (kus za 71.676,77 Kč), dodaných poškozené společnosti 07.02.2017,
které dílem prodal R. D., nar. XY, do provozovny Appletrh.cz, dílem se je pokusil prodal v provozovně PC Net CZ spol. s r. o., D. K., nar. XY, a dílem je předal P. H., nar. XY, pro jeho osobní užití i pro předprodej dalším osobám, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 2.664.913,49 Kč,
tím veškerým svým jednáním poškozené společnosti způsobil celkovou škodu ve výši 2.714.376,31 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu Probační a mediační služby. Dále mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti M. I. G. I. C., IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 1 876 469,02 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 30 T 49/2018, podali obviněný i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 odvolání. O nich rozhodl Městský soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 To 435/2018, tak, že uložil obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené společnosti M. C. r., IČ: XY, se sídlem XY, škodu 1 876 469,02 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 To 435/2018, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozsudek odvolacího soudu, potažmo rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že je současně toho názoru, že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, pro nějž byl odsouzen. Oběma soudům nižších stupňů vytknul, že nevzaly vůbec v potaz námitky jeho obhajoby.
V prvé řadě obviněný konstatoval, že v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentují jakékoliv logické úvahy, kterými se soud řídil při hodnocení důkazů podle příslušných zásad trestního řádu. Odsuzující rozsudek se omezuje toliko na výčet a popis jednotlivě provedených důkazů, citací výpovědí svědků a obsah listinných důkazů. Z tohoto důvodu považoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný. Odvolací soud pak zcela převzal závěry soudu prvního stupně, a to jak v části prokázané viny, tak v části ohledně výše způsobené škody. Namítal přitom, že soud prvního stupně učinil závěr o jeho vině pouze na základě nepřímých důkazů, aniž by byl obstarán a proveden alespoň jediný důkaz přímý. Podle jeho názoru proto nebyl předložen oběma soudům nižších stupňů žádný důkaz svědčící pro závěr, že by odcizil celkem 56 ks notebooků značky Lenovo a Apple Macbook Pro, zejména pak co se týče notebooků značky Lenovo (celkem 29 ks). V této souvislosti zmínil, že si jeden notebook značky Lenovo zapůjčil, ten byl však následně zajištěn při domovní prohlídce u svědkyně S. H. Ohledně zbývajících kusů notebooků značky Lenovo nebylo podle něj ani prokázáno, že by s nimi přišel do jakéhokoliv styku. To platí i o notebooku, který vydal svědek A. K., který měl taktéž přístup do celého objektu, včetně místností, kde se nacházela výpočetní technika výše uvedené výrobní značky.
Dále uvedl, že rovněž ani svědecké výpovědi z hlavního líčení ho nijak neusvědčují z předmětné trestné činnosti. Žádný ze slyšených svědků neuvedl, že by ho viděl odnášet ze skladů jakoukoliv výpočetní techniku či její příslušenství. Naopak z nich lze učinit závěr, že nebyla vedena žádná řádná skladová evidence, když tato byla pouze vedena u zboží v hodnotě nad 40 000 Kč. Nebyly přitom prováděny ani žádné inventury, výpočetní techniku naskladňoval zrovna ten zaměstnanec, který měl čas. Nelze tedy ani řádně dohledat, kdo, kdy a v jakém počtu naskladňoval jednotlivé notebooky, jež jsou specifikovány v rozsudku soudu prvního stupně. Dále z nich lze podle obviněného učinit závěr, že neexistovaly v poškozené společnosti žádné podrobné záznamy o vydávání notebooků jednotlivým zaměstnancům, když měsíčně se vydalo zhruba 20 až 30 kusů notebooků. Tedy za naprosté absence skladové evidence a inventarizace byl zjištěn schodek ve skladových zásobách výpočetní techniky, k níž měli přístup zaměstnanci poškozené společnosti, přičemž odpovědnost za tento schodek byla přičtena k jeho tíži. Následně uvedl, že již soud prvního stupně konstatoval, že odcizení takového počtu notebooků není dílem jedné osoby, ale že se na tom podílelo více lidí. To podle něj již samo o sobě zakládá pochybnost, pro kterou bylo nutno postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
V neposlední řadě vyjádřil obviněný svůj nesouhlas s tvrzením obou soudů, že závěr o jeho vině byl učiněn na základě nepřímých důkazů, které tvoří uzavřený řetěz. Oba soudy nižších stupňů například dovozovaly vinu obviněného z lokalizace jeho mobilního telefonu. K tomu však obviněný podotknul, že v objektu pracoval, a proto je logické, že se pohyboval v budově poškozené společnosti, v níž byla výpočetní technika uskladněna. Uvedl, že stejně tak se v budově pohybovaly i další osoby, které měly taktéž přístup do místností s výpočetní technikou. Ani výpis z jeho účtu a pohyb finančních prostředků na něm nelze podle jeho názoru hodnotit tak, že vkládané a vybírané sumy nelze vysvětlit jinak, než že se jedná o peníze pocházející z předmětné trestné činnosti. Odvolací soud pak pouze stroze uvedl, že se jedná o prostředky, které nelze vysvětlit jeho příjmy z pracovního poměru, a tudíž se musí jednat o výnos z trestné činnosti. Takové hodnocení důkazů však nelze považovat za kvalifikované hodnocení důkazů v souladu se zásadou podle §2 odst. 6 tr. ř.
Stran výroku o náhradě škody pak konstatoval, že poškozená společnost uplatnila nárok na náhradu škody částkou včetně daně z přidané hodnoty, ačkoliv zákonná daň jí byla vrácena. Z hlediska vyčíslení škody byl pak nárok poškozené společnosti skutečně neurčitý a bylo nutno ji odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. K této odvolací námitce však odvolací soud vůbec nepřihlédnul a ve výroku o náhradě škody pouze pozměnil název poškozené společnosti. V této souvislosti dále uvedl, že fenoménem rozhodovací praxe soustavy obecných soudů v trestních věcech je zjednodušování způsobu vyčíslení výše skutečné škody. Tak tomu bylo i v jeho případě, kdy alespoň odvolací soud měl věnovat větší pozornost námitce k výši nároku na náhradu škody uplatněné poškozenou. Poškozená společnost je registrována k dani z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty na vstupu (tj. při nákupu výpočetní techniky) byla uplatněna v rámci nadměrného odpočtu, a tedy vrácena státem poškozené společnosti. Povinnost k náhradě škody však byla obviněnému uložena včetně daně z přidané hodnoty, tj. o 21 % vyšší, než byla skutečná škoda. I v tomto směru shledával obviněný pochybení odvolacího soudu, když výše škody v dané trestní věci byla kvalifikačním znakem přiléhavé právní kvalifikace.
Závěrem obviněný s ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 To 435/2018 a Městskému soudu v Praze přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., jelikož jeho námitky mají jen skutkový charakter.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 7 To 435/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými námitkami však v převážné míře pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval mj. o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové, jež byly obviněným obdobně uplatněny i v dovolání. Odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, když se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného (zejména s. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Z obsahu dovolacích námitek obviněného je očividné, že až skrze své vlastní hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku. Námitky skutkového charakteru podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, obviněný námitku extrémního nesouladu v dovolání neuplatnil.
Nejvyšší soud musí přesto konstatovat, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé spatřovat žádný, natož pak extrémní rozpor. Skutková zjištění soudu prvního stupně vycházela z výpovědí několika svědků, ze záznamů o použití generálního klíče, z kamerového záznamu, z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i z dalších provedených (listinných) důkazů, např. stran finanční situace obviněného (výpis z účtu apod.). Nelze přitom přisvědčit námitce obviněného, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů, a že tyto podle jeho názoru netvořily ani uzavřený řetěz, jak uvedl soud prvního stupně i soud odvolací.
K problematice nepřímých důkazů Nejvyšší soud uvádí, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny i nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 394-396).
V nyní projednávaném případě soud prvního stupně měl dostatek důkazů, které nebyly osamocené, naopak jak sám soud prvního stupně konstatoval, tvořily „ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedou nejen k důvodnému podezření vůči obžalovanému, zároveň však vylučující i reálnou možnost, že přímým pachatelem by mohla být i jiná osoba.“ Soud prvního stupně přitom na základě provedených důkazů nevyloučil, že měl obviněný i nějaké „pomocníky“, naopak se mu tato verze jevila jako vysoce pravděpodobná. Na to však nelze nahlížet tak, že měl důvodné pochybnosti o vině obviněného, a měl proto aplikovat zásadu in dubio pro reo . Není ani pravdou, jak tvrdil v dovolání obviněný, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje jakékoliv hodnotící úvahy provedených důkazů. Naopak, soud prvního stupně tyto své úvahy podrobně rozvádí (s. 18-22), když uvádí, proč některým svědeckým výpovědím neuvěřil a považoval je za účelové, jak si vyhodnotil získané odposlechy a celkově jak si propojil jednotlivé důkazy, ze kterých učinil závěr o vině obviněného.
I odvolací soud, který se zabýval rovněž námitkou obviněného stran nepřímých důkazů, blíže rozvedl, proč i podle něj utvářejí provedené nepřímé důkazy uzavřený řetězec, které obviněného z předmětné trestné činnosti usvědčují. A i k jeho dalším skutkovým námitkám se dostatečně vyjádřil.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud musí s ohledem na uvedené konstatovat, že oba soudy nižších stupňů těmto požadavkům dostály, a v dovolání tvrzená pochybení soudů prvního a druhého stupně proto neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před těmito soudy nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že provedené dokazování poskytlo spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy především soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad, byť obviněný spáchání činu popírá. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozhodnutí soudu přitom nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže vzal skutková zjištění soudu prvního stupně za prokázaná a výrok o vině (i trestu) ponechal beze změny.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Obviněný však uplatnil jednu právně relevantní námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to námitku stran výpočtu způsobené škody, do jejíž celkové výše byla zahrnuta i daň z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“). Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda soudy opodstatněně zahrnuly do zjištěné výše škody taktéž částku představující DPH k ceně odcizených notebooků.
Podle ustanovení §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Je tak zřejmé, že se vždy musí podle konkrétních okolností volit, které z hledisek pro určení výše škody je s ohledem na konkrétní okolnosti případu použitelné.
Rozhodující pro určení, které ze tří kriterií se použije pro výpočet výše škody, je tedy skutečnost, zda lze či nelze zjistit cenu, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává. V nyní projednávané věci bylo možné stanovit škodu podle kritéria prvního. Nejvyšším soudem bylo přitom v minulosti již několikrát judikováno, že věc, pokud je její prodej jako zdanitelné plnění ze zákona daní z přidané hodnoty zatížen, se obvykle prodává vždy se zohledněním DPH. To tedy znamená, že cenou obvyklou je pak potřeba chápat cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy s DPH (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2006, sp. zn. 4 Tz 152/2003, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2004).
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že způsobená škoda byla v této věci stanovena řádně a soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud daň z přidané hodnoty neodečetly a do celkové výše způsobené škody ji zahrnuly. Nejvyšší soud proto nemohl ani této námitce přisvědčit, neboť shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
Nejvyšší soud s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu