Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.07.2019, sp. zn. 4 Tdo 667/2019 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.667.2019.1

sp. zn. 4 Tdo 667/2019- 962 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného M. R. , nar. XY v XY, občan Slovenské republiky, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 3 To 350/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 51/2018, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá . Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. 3 T 51/2018 uznal obviněného M. R. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku [za jednání popsané pod bodem 1)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání popsaná pod body 2) až 4)], a obviněnou T. S., nar. XY v XY, Slovensko, občanku Slovenské republiky, vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [za jednání popsané pod bodem 1)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání popsaná pod body 2) až 4)], jichž se dopustili tím, že 1) v době od 17:30 hod. dne 10. 8. 2017 do 08:48 hod. dne 11. 8. 2017 v herně XY na ulici XY v obci XY, okr. Karlovy Vary po vzájemné domluvě a rozdělení rolí obžalovaných a doposud neustanoveného muže tento muž opakovaně vkládal do akceptoru hracího pole č. 1 výherního automatu ruleta ozn. Gold Club Casino Automated Roulette finanční hotovost, obsluha herny mu následně opakovaně kredit z tohoto výherního automatu vyplácela z prostředků uložených v trezoru u baru herny, čili z prostředků mimo pokladnu automatu, přičemž tento neznámý muž hru pouze předstíral a obsluha mu tedy vyplácela vložené, načtené peníze, nikoliv výhru, obžalovaná S. v průběhu kritické doby ve třech případech přišla do herny, sledovala pohyb osob v herně a v době, kdy neznámá osoba hernu opustila, bránila dalším osobám hrát u hracího pole č. 1 tak, že se postavila do přístupového prostoru k hracímu poli č. 1. následně v době, kdy se v herně nenacházela žádná další osoba a dosud neustanovený muž vylákal obsluhu kouřit před budovu herny, vešel do herny obžalovaný R. a přímo přistoupil k hracímu poli č. 1 výherního automatu ruleta, dosud nezjištěným způsobem odstranil uzamčená dvířka automatu a následně odcizil zde nashromážděnou finanční hotovost ve výši 129 500 Kč, kterou zde vložil výše uvedený dosud neustanovený muž, výše uvedeným jednáním tak obžalovaní způsobili poškozené společnosti Play games, a. s., IČ: 24773255, se sídlem V Holešovičkách 1443/4, 180 00 Praha škodu odcizením finanční hotovosti ve výši 129 500 Kč a škodu poškozením ve výši 2 266 Kč, 2) společným jednáním v době od 18:00 hod. dne 23. 10. 2017 do 20:00 hod. dne 28. 10. 2017 v Přerově na ulici XY, v baru XY, nezjištěným způsobem, pravděpodobně za užití univerzálního korunkového klíče nebo podobného zhotoveného přípravku, otevřel obžalovaný R. zámek servisních dveří od sázkového terminálu TNT evidenční č. XY na kurzové sázky s tiskovou sběrnou č. XY, v majetku společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, po otevření dveří terminálu následně nezjištěným dvousložkovým tmelem zalepil dveřní spínač servisních dveří tak, aby terminál neregistroval otevřené servisní dveře a pak přes akceptor bankovek vkládal stále dokola bankovky v nominální hodnotě 2 000 Kč, 1 000 Kč 200 Kč, které následně odebíral z druhé strany akceptoru, přičemž takto pokračoval stále dokola, přičemž se na tomto terminálu stále načítal kredit v nominálních částkách těchto bankovek, část takto načteného kreditu prosázel v terminálu a dále si z tohoto terminálu nechal dne 27. 10. 2017 vystavit poukázky v celkové hodnotě 9 100 Kč a dne 28. 10. 2017 v celkové hodnotě 5 700 Kč, které si následně nechal vyplatit na pobočkách spol. SYNOT TIP, a. s., na území města Přerova, v Kokorách a v Olomouci, přičemž do baru XY i do ostatních provozoven obžalovaného R. doprovázela právě obžalovaná S., která na místo přicházela vždy cca 10 minut před ním, prováděla obhlídku provozovny a prostoru kolem terminálu, následně setrvávala v provozovně i v době, kdy se obžalovaný R. dopouštěl výše popsaného jednání, vždy seděla u stolu s výhledem na prostor kolem terminálu a sledovala provoz v baru a pohyb osob na místě a společně s obžalovaným R. pak navštěvovali další provozovny s terminály společnosti SYNOT TIP, a. s., za účelem inkasování hotovosti z vystavených poukázek, kam jej obžalovaná S. vozila osobním motorovým vozidlem VW Passat, reg. z. XY, které měla za tímto účelem pronajaté a tímto svým společným jednáním způsobili obžalovaní poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, škodu ve výši 19 500 Kč, 3) společným jednáním v době od 12:31 hod. do 18:57 hod. dne 18. 11. 2017 v Mikulově, v hostinci XY se sídlem na ul. XY nezjištěným způsobem, pravděpodobně za užití univerzálního korunkového klíče nebo podobného zhotoveného přípravku, otevřel obžalovaný R. zámek servisních dveří od sázkového terminálu TNT evidenční č. XY na kurzové sázky, v majetku společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, který je umístěn mimo zorné pole obsluhy, následně přes akceptor bankovek vkládal různé bankovky v českých korunách, které následně odebíral z druhé strany akceptoru, přičemž takto pokračoval stále dokola, přičemž se na tomto terminálu stále načítal kredit v nominálních částkách těchto bankovek, až do částky 85 500 Kč, aniž by tato částka zůstala vložena v pokladně terminálu, na takto načtený kredit si z tohoto terminálu nechal vystavit poukázky k výběru, které postupně dne 18. a 19. 11. 2017 vybírali společně s obžalovanou S. v různých provozovnách na okrese Břeclav, Brno a Hodonín, například restaurace XY, penzion XY a další, zároveň nad to zevnitř terminálu odcizil obžalovaný R. částku 500 Kč, která tam již předtím byla vložena, přičemž do hostince XY i do ostatních provozoven obžalovaného R. doprovázela právě obžalovaná S., která na místo přicházela s předstihem, prováděla obhlídku provozovny a prostoru kolem terminálu, následně setrvala v provozovně i v době, kdy se obžalovaný R. dopouštěl výše popsaného jednání, vždy seděla u stolu s výhledem na prostor kolem terminálu a sledovala provoz v baru a pohyb osob na místě a společně s obžalovaným R. pak navštěvovali další provozovny s terminály společnosti SYNOT TIP, a. s., za účelem inkasování hotovosti z vystavených poukázek, kam jej obžalovaná S. vozila osobním motorovým vozidlem VW Passat, reg. z. XY, které měla za tímto účelem pronajaté a tímto svým společným jednáním způsobili obžalovaní poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, škodu ve výši 85 500 Kč, 4) společným jednáním v době od 17:37 hod. do 20:54 hod. dne 23. 11. 2017 ve XY na ulici XY ve XY dosud nezjištěným způsobem, pravděpodobně za užití univerzálního korunkového klíče nebo podobného zhotoveného přípravku, otevřel obžalovaný R. zámek servisních dveří od sázkového terminálu TNT evidenční č. XY s tiskovou sběrnou č. XY, který je umístěn mimo zorné pole obsluhy, následně přes akceptor bankovek vkládal opakovaně tutéž bankovku v nominální hodnotě 2 000 Kč až do načtení kreditu 124 000 Kč, aniž tato bankovka prošla do trezoru umístěného v sázkovém terminálu, poté si nechal k proplacení vystavit 22 ks výběrových poukázek, kdy společnost SYNOT TIP, a. s., následně zablokovala vyplacení těchto vystavených poukázek, přičemž do XY ve XY obviněného R. doprovázela obžalovaná S., která na místo přišla s malým časovým předstihem, prováděla obhlídku provozovny a prostoru kolem terminálu, setrvávala v provozovně i v době, kdy se obžalovaný R. dopouštěl výše popsaného jednání, tímto jednáním obviněných nebyla způsobena poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, žádná škoda, nicméně celková škoda, kdyby se podařilo všechny poukázky vyplatit, by činila 124 000 Kč. Za to byl obviněnému M. R. podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti v částce 84 096 Kč, neboť tato finanční hotovost byla získána trestným činem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci, neboť tyto věci byly užity ke spáchání trestného činu , a to: - 1 ks mobilního telefonu zn. HUAWEI P9 Lite Mini s vloženou SIM kartou Tesco Mobile - 1 ks mobilního telefonu zn. HUAWEI P10 Lite Dual SIM s vloženou SIM kartou O2, - 1 ks mobilního telefonu SAMSUNG Galaxy A5 s SIM kartou O2 s vloženou paměťovou kartou microSD IMRO 16 GB, - 1 ks mobilního telefonu AKAI, - 1 ks mobilního telefonu AKAI PHA 2880 metal, - 1 ks mobilního telefonu NOKIA, - 4 ks mincí slepených do válečku měna polské groše, - 1 ks kovového páčidla oblepeného po celém obvodu černou lepicí páskou, - 1 ks drátu s okem na konci oblepeného černou lepicí páskou, - 1 ks svazku obsahujícího tři klíče, visačku Mercedes, dálkový ovladač zn. Game, dva čipy s čísly XY a XY, - 1 ks bílé zimní bundy s kapucí s nápisy, - 2 ks lepících gelů, - 1 ks kšiltové čepice modré barvy s nápisem Adidas, - 1 ks kšiltové čepice zelené barvy, - 1 ks kšiltové čepice vínové barvy, - 1 ks samonabíjecí pistole, plynovka, EKOL FIRAT COMPACT, v. č. XY se zásobníkem a 10 ks nábojů, - 1 ks plastové karty BENEFIT, - 1 ks modré bundy s kapucí. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl současně obviněnému uložen trest vyhoštění, a to ve výměře pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, částku 2 266 Kč. Obviněné T. S. byl za výše uvedené trestné činy podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, částku 234 500 Kč. Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, na jejichž podkladě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 3 To 350/2018 podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci, a to finanční hotovosti v částce 84 096 Kč, obviněnému M. R., a dále ve všech výrocích o povinnosti obviněných nahradit škodu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému M. R. uložil podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti v částce 84 096 Kč, která je uložena na účtu Okresního soudu v Břeclavi č. XY pod VS XY. Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud uložil oběma obviněným povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené společnosti SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, škodu ve výši 105 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost SYNOT TIP, a. s., IČ: 26301091, se sídlem Uherské Hradiště, Jaktáře 1475, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný M. R. následně proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal dovolání a to prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ivany Girgašové, ale i prostřednictvím Mgr. Erika Janíka. V obou uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto nejprve musel zabývat otázkou, zda obě podaná dovolání lze pokládat za relevantní dovolání ve smyslu trestního řádu. Přitom zjistil, že za obviněného podali nezávisle na sobě dovolání oba výše jmenovaní advokáti, kteří byli obviněnému ustanoveni za obhájce. Ještě v přípravném řízení soud ustanovil obviněnému za obhájkyni JUDr. Ivanu Girgašovou, a to z důvodů nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože obviněný byl vzat do vazby. Ze spisu dále vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl doručen obviněnému do Věznice Pardubice dne 7. 1. 2019 a jeho obhájkyni dne 5. 1. 2019. Je třeba připomenout, že podle §265e odst. 1 tr. ř. je dovolání nutno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí soudu druhého stupně. Podle §265e odst. 2 tr. ř. v případě, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. V posuzovaném případě začal běh dvouměsíční lhůty k podání dovolání od doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému, tedy od 7. 1. 2019. Jak dále vyplývá z obsahu spisu, obviněný podal dovolání dne 7. 3. 2019, tedy včas, a to prostřednictvím obhájce Mgr. Erika Janíka, který mu byl dne 4. 3. 2019 k jeho žádosti ze dne 13. 2. 2019 ustanoven soudem prvního stupně pro účely podání dovolání a řízení o dovolání. Stejně tak bylo včas, dne 5. 3. 2019, podáno dovolání obviněného prostřednictvím původně ustanovené obhájkyně JUDr. Ivany Girgašové. Nejvyšší soud k tomuto postupu připomíná ustanovení §41 odst. 5 tr. ř., podle něhož platí, že „nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu“. V posuzované věci soud ustanovil obviněnému obhájkyni JUDr. Girgašovou již v rámci přípravného řízení a v souladu s ustanovením §137 odst. 2 tr. ř. byl této obhájkyni také doručen opis rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž zmocnění obhájkyně bylo vymezeno dobou trvání důvodů nutné obhajoby. Uvedená obhájkyně tedy byla v souladu se shora citovaným ustanovením §41 odst. 5 tr. ř. oprávněna (resp. v zájmu ochrany práv obviněného a ve vnitřním vztahu k němu i povinna podle §16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) podat za obviněného dovolání k Nejvyššímu soudu a obhajovat jej v rámci tohoto řízení o dovolání. K ustanovení nového obhájce by mohlo dojít pouze v případě, že by tato původně ustanovená obhájkyně obviněného byla z nějakého důvodu zproštěna povinnosti jej nadále v trestním řízení zastupovat. Po prověření obsahu spisu ale nebylo zjištěno, že by k takovémuto postupu došlo. Naopak až poté, co oba obhájci podali za obviněného dovolání, okresní soud opatřením (č. l. 940) zprostil Mgr. Erika Janíka povinnosti zastupovat obviněného ve výše uvedené věci. Nastala tak nestandardní situace, kdy dovolání ve prospěch obviněného podali dva na sobě nezávislí advokáti, kteří byli soudem ustanoveni k výkonu obhajoby obviněného. K tomu je ale třeba uvést, že i když byl advokát Mgr. Janík soudem ustanoven obhájcem obviněného (č. l. 927), není možné na jím vypracované dovolání nahlížet jako na validní, jelikož postup soudu prvního stupně byl nesouladný se zákonem. Trestní řád totiž nepřipouští ustanovení více než jednoho obhájce obviněnému, oproti situaci, kdy si obviněný může zvolit na plnou moc neomezený počet advokátů za účelem své obhajoby (§37, §39 tr. ř.). Čili v situaci, kdy obviněný byl stále řádně zastoupen obhájkyní JUDr. Girgašovou, ustanovenou v předchozím řízení podle trestního řádu, a okresní soud pouze na základě blanketní žádosti obviněného (č. l. 924 a 926) mu ustanovil jiného obhájce (Mgr. Janíka), aniž by ustanovení dosavadní obhájkyně zrušil, tak takový postup je nutné označit za porušující trestní řád, jenž se současně míjí se smyslem nutné obhajoby jako takové. Jak již bylo naznačeno výše, trestní řád umožňuje obviněnému zvolit si v jedné věci tolik obhájců, kolik uzná sám za vhodné, ale ve věci, kdy jsou splněny podmínky nutné obhajoby, a obviněný si obhájce v soudcem stanovené lhůtě nezvolí, obviněnému je ustanoven vždy toliko jeden obhájce, který je ustanoven do doby, dokud trvá trestní stíhání obviněného. Jak již bylo zmíněno, takto ustanovený obhájce, i když již bylo skončeno trestní řízení, je podle §41 odst. 5 tr. ř. oprávněn za obviněného podat dovolání, zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v posuzovaném případě nebyl důvod k postupu soudu prvního stupně, který v existující procesní situaci ustanovil nového, resp. dalšího obhájce obviněnému pro účely podání dovolání a řízení o něm. V důsledku toho Nejvyšší soud k dovolání obviněného podaného prostřednictvím Mgr. Janíka nemohl přihlížet. Takový závěr ale nic nemění na tom, že dovolání obviněného, které bylo podáno prostřednictvím jeho obhájkyně JUDr. Girgašové, jež bylo soudu doručeno v zákonné dovolací lhůtě, Nejvyšší soud označuje za řádně podané, a tudíž se v následující části svého rozhodnutí zabýval pouze a jedině námitkami v něm uvedenými. V tomto dovolání je zejména poukazováno, že v rámci prvoinstančního řízení obviněnému nebylo uděleno poslední slovo podle §217 tr. ř. Touto námitkou obsaženou v odvolání se odvolací soud vůbec nezabýval, i když jde o porušení zásady týkající se práva na spravedlivý proces. Učiněné rozhodnutí pak také spočívá na nesprávném právním posouzení skutků 2) – 4). Z výpovědi svědka L. Z. je dokládáno, že předměty trestné činnosti, automaty, jsou provozovány, řízeny a kontrolovány na elektronické bázi v on-line režimu, kdy se jedná o počítačové systémy. Obviněný má tedy za to, že spáchané jednání je třeba kvalifikovat jako trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku. Nadto obviněný k bodu 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že žádným důkazem nebyla doložena skutečnost, že „dosud neznámý muž vylákal kouřit obsluhu před budovu herny, pak vešel do herny obviněný R. a přímo přistoupil k hracímu poli“. Naopak je zde opomíjeno věrohodné tvrzení svědkyně L. Š., kdy tato uvedla, že šla kouřit sama a že to nebyl obviněný, kdo vypáčil ruletu, a že když šla kouřit ven potřetí, tedy v době, kdy došlo k vypáčení a vykradení rulety, žádný z obviněných již v herně nebyl. Nelze souhlasit s názorem soudu, že svědkyní došlo k záměně obou mužů pohybujících se v herně, když při hlavním líčení uvedla, že poznává obviněného. Pokud jde o kamerový systém, tak tento je černobílý a nekontrastní, ze kterých nelze osoby blíže identifikovat. K bodu 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítá, že z důkazní listiny založené ve spise pod č. l. 26 jednoznačně vyplývá, že v čase spáchání trestného činu se při terminálu SYNOT TIP nacházela osoba jménem T. P., který prokazatelně s automaty manipuloval. Záznamy odpovídají přesně popisovanému a zjištěnému skutku, ale jmenovanou osobou se soud nezabýval nebo opomněl zabývat. Podle dovolatele se také soud při svých úvahách opírá o provedený vyšetřovací pokus podle §104c tr. ř. Soud se však nezabýval zjištěním, jak uvádí protokol o vyšetřovacím pokusu, že za použití zajištěných nástrojů páčidla a měděného drátu se venkovní kasové dveře terminálu, nacházející se pod obrazovkou a tyto jsou opatřeny zámkovým mechanismem na korunkový klíč, nepodařilo otevřít, aniž by byl poškozen terminál, resp. by zůstaly na dveřích stopy páčení, tedy zůstala ohnutá západka zámkového mechanismu, což bránilo řádnému uzavření automatu. Tím bylo zjištěno, že pachatel použil k otevření vnitřních dvířek shodný klíč, paklíč nebo podobný přípravek. I při takovém zprovoznění však bylo zapotřebí použít benefit karty a znalosti pin kódu, čímž disponovali pouze majitel provozovny a jeho zaměstnankyně. Toto potvrdil i svědek Z., který uvedl, že bez příslušného klíče a karty je automat nedobytný. V návaznosti na veškeré výše uvedené skutečnosti proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 3 To 350/2018, tak i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. 3 T 51/2018, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala průběh předchozího řízení včetně obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, a poté se vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného učiněným v dovolání. V jejich rámci uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatnil již ve své dřívější obhajobě od počátku trestního řízení a vtělil je pak i do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Pokud jde o námitku obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podle §230 tr. zákoníku, pak je třeba uvést, že v daném případě by přicházel v úvahu souběh trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku s trestným činem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace ovšem použita nebyla a v daném případě její aplikaci brání zákaz jakéhokoliv zhoršení postavení obviněného s ohledem na zákaz reformace in peius, a to v důsledku absence řádného opravného prostředku státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Další námitky obviněného stran posouzení jednotlivých důkazů jsou pak námitkami směřujícími do hodnocení důkazů. Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. 3 To 350/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pokud obviněný v prvé řadě ve svém mimořádném opravném prostředku prohlašuje, že v rámci prvoinstančního řízení mu nebylo uděleno poslední slovo podle §217 tr. ř., a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces, tak k tomu je možno uvést následující. Jestliže obviněný ve svém dovolání užil výhradně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tak právo posledního slova je institutem trestního práva procesního, kdy pod obviněným prohlašovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se žádným způsobem nedá zařadit žádná procesní námitka. Nicméně, na základě výše uvedené judikatury Ústavního soudu i Nejvyšší soud musí pří své činnosti a rozhodovací praxi chránit a respektovat základní lidská práva a svobody. Není pochyb o tom, že právo obviněného na poslední slovo podle §217 tr. ř. je projevem ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, a proto se Nejvyšší soud touto námitkou obviněného musel věcně zabývat. Účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Trestní řád neupravuje obsah posledního slova, a tím dává prostor obviněnému pro zdůraznění všech skutečností, kterým z hlediska obhajoby přikládá význam, přičemž není vyloučeno ani ovlivnění dalšího průběhu dokazování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2705). Z obsahu spisu, resp. z protokolu o hlavním líčení (č. l. 806 až 818) je zřejmé, že soud prvního stupně skutečně výslovně neudělil obviněnému poslední slovo. V této námitce je tak nutno dát za pravdu obviněnému. Není ovšem přijatelné tvrzení, že pouze a jedině tímto nesprávným postupem došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněnému byla během hlavního líčení dána možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům, klást svědkům otázky a vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a ke skutečnostem, které by měly sebemenší vliv na další průběh trestního řízení. Obviněný navíc pronesl obsáhlou závěrečnou řeč, jejíž kopie je založena ve spisovém materiálu (č. l. 819 až 831), kde se velice podrobně vyjádřil ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, přičemž zde hodnotil provedené důkazy a interpretoval na jejich základě skutkový stav, který se snažil před soudem prvního stupně prosadit. Z obsahu dovolání, které obviněný následně podal prostřednictvím své obhájkyně, není konkrétně zřejmé, jakým způsobem mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu nebylo uděleno poslední slovo, a jak se tato skutečnost měla projevit v dalším postupu a samotném rozhodnutí soudu. Jedná se toliko o obecnou frázi obviněného užitou v dovolání, kdy blíže nespecifikuje, co mu tímto postupem soudu prvního stupně bylo znemožněno či odepřeno. Nelze rovněž nezmínit, že obviněný využil svého práva odvolat se proti rozsudku soudu prvního stupně, kdy poté v odvolání, případně ve veřejném zasedání mohl uvést veškeré skutečnosti, které snad hodlal sdělit nalézacímu soudu i v jeho posledním slově, které mu nebylo (nesprávně) uděleno. Obviněný ale pouze souhlasil se závěry, které uvedla jeho obhájkyně, a k rozsudku soudu prvního stupně se vyjádřil tím způsobem, že s ním nesouhlasí a vše je podle něj čirá spekulace. Je vhodné také poznamenat, že v odvolání ani během veřejného zasedání ze strany obviněného či jeho obhájkyně nezazněla námitka, že mu v hlavním líčení nebylo uděleno poslední slovo podle §217 tr. ř., a z neznámých důvodů tato námitka byla užita až v tomto mimořádném opravném prostředku. Je tudíž třeba prohlásit, že obviněnému byl v rámci předchozího řízení poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby nejpozději odvolacímu soudu sdělil, co snad zamýšlel přednést již před rozhodnutím nalézacího soudu v rámci posledního slova, ale nebylo mu to umožněno. Nejvyšší soud ale při posuzování této vznesené námitky nezjistil nic, co by nějakým zásadním způsobem narušilo právo obviněného na uplatnění jeho obhajoby, a tím méně že by došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Předmětná výhrada obviněného tak byla posouzena jako neopodstatněná. Dále je třeba zmínit, že ostatní část dovolání obviněného, opírající se o zpochybňování důkazního řízení, resp. hodnocení provedených důkazů soudy a ve svém výsledku nesouhlasu se skutkovým stavem, jak byl zjištěn v předchozím řízení, nijak nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, jelikož se jedná o námitky skutkové a tudíž procesní, a tedy nikoli hmotněprávní. K tomu Nejvyšší soud ve stručnosti může uvést následující. Tvrzení obviněného, že se soudy dopustily svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, není obsahem trestního spisu podporováno. V trestní věci není dán žádný, natožpak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z protokolu o vyšetřovacím pokusu (č. l. 159-166) je možno zjistit, jakým způsobem mohl obviněný trestnou činnost spáchat. Tyto závěry poté korespondují s výpovědí svědka Š., který uvedl, že se dají dvířka automatu otevřít univerzálním klíčem a mikrospínač se dá podržet nebo zalepit, čímž nedojde ke spouštění alarmu a zároveň je hrací automat v takovém režimu, kdy je možno na něm hrát, i když jsou bezpečnostní dvířka otevřena. Svědek Z. i svědek Š. pak shodně uvedli, že všechny automaty jsou v online režimu, kdy na centrále viděli, jaká výše kreditu byla na jednotlivých automatech načtena, v jakou konkrétní hodinu a dokonce i to, že byla opakovaně používána jedna konkrétní bankovka. Celou situaci poté dokresluje výpověď svědkyně P., která uvedla, že viděla obviněné v hospodě XY v Mikulově právě v době, kdy došlo ke spáchání výše uvedeného trestného činu. Je si zcela jistá, že to jsou oni, obviněného bezpečně poznala i při rekognici. Stejně tak svědkyně T. M. uvedla, že oba obviněné pro změnu viděla v baru XY, kdy se zde oba obvinění nacházeli v době spáchání trestného činu, kdy obviněný seděl u automatů a hrál. Pokud jde o výpověď L. Š., na kterou odkazuje ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný, tak je zřejmé, že z trestné činnosti uvedené pod bodem 1) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je bez nejmenších pochybností usvědčován především kamerovými záznamy pořízenými v tomto podniku, kdy navíc svědkyně Š. uvedla, že obviněného poznává. Skutečnost, že svědkyně ve své výpovědi zaměnila osobu obviněného s třetí doposud neidentifikovanou osobou, není v dané věci podstatné, jelikož obviněný je z trestné činnosti tak, jak je uvedena ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, usvědčován především kamerovým záznamem. Z výpovědi svědkyně ovšem je jisté to, že se obviněný v době spáchání trestného činu v herně XY nacházel. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 13 až 15 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 až 9 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku též namítá, že jednání uvedená pod body 2) až 4) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, by měla být správně kvalifikována jako trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku, jelikož automaty jsou provozovány, řízeny a kontrolovány na elektronické bázi, v on-line režimu, kdy se jedná o počítačové systémy. Soudy obou stupňů kvalifikovaly jednání obviněného uvedená pod body 2) až 4) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání , tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jak bylo zjištěno, obviněný svým jednáním vyřadil zabudovaný systém kontroly, jenž jinak znemožňuje hru bez vložení vkladu. Postupem, že do akceptoru bankovek herního automatu vkládal stále jednu a tutéž bankovku, reálně fingoval uhrazení vkladu, kterého bylo potřeba ke hře, čímž uváděl majitele herních automatů v omyl, protože předstíral, že v souladu s herním plánem byl před započetím hry vklad uhrazen. Uvést někoho v omyl lze nejen při bezprostředním osobním jednání mezi pachatelem a osobou uváděnou v omyl, ale i zprostředkovaně. Majitel byl tak prostřednictvím hracího přístroje uváděn (fiktivním načítáním jedné bankovky po obejití bezpečnostních opatření hracích automatů) v omyl a v důsledku toho se uskutečnila jeho majetková dispozice spočívající v tom, že nabízel hru (včetně možnosti výhry) na hracím automatu oproti zaplacení příslušné finanční částky (vklad), ovšem ve skutečnosti žádný vklad uhrazen nebyl. Lze tedy shrnout, že pachatel, jenž zasáhne do technického zařízení výherního hracího přístroje náležícího jiné osobě takovým způsobem, že lze uskutečnit hru bez uhrazení vkladu, tím jeho majitele uvádí v omyl a uskutečněním takové hry mu způsobuje škodu, jejíž výše odpovídá částce neuhrazeného vkladu potřebného v souladu s herním plánem k uskutečněné hře. Uskutečněním hry bez uhrazení vkladu vzniká škoda majiteli výherního hracího přístroje, neboť v opačném případě, tedy uskutečněním hry v souladu se zákonem, by se rozmnožil jeho majetek o částku odpovídající výši vkladu nutného ke hře. Tato škoda se pak zvětšuje též o částku výhry docílené z této neoprávněné hry, neboť i o ní se v rozporu se zákonem snížil majetek majitele výherního hracího přístroje. Dosáhne-li výše škody shora uvedeným způsobem hranice větší škody, jsou naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 3 tr. zákoníku (srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. Tpjn 302/2001). Pokud tedy pachatel neoprávněně zasáhl do technického zařízení výherního hracího přístroje náležícího jinému v úmyslu neprávem se obohatit na úkor poškozené společnosti a svým jednáním způsobil tomuto poškozenému větší škodu, dopustil se trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, v konkrétním případě dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení pachatelství je totiž lhostejno, jakým způsobem a případným podílem obviněný na tomto jednání participoval. Nejvyšší soud se pak v otázce právní kvalifikace ztotožňuje s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která ve vyjádření k dovolání obviněného zmínila, že spáchané jednání by bylo možné kvalifikovat jako jednočinný souběh trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku, jelikož obviněný svým jednáním naplnil znaky obou těchto trestných činů. Podle provedeného dokazování je totiž zřejmé, že obviněný svým jednáním určitým způsobem zasáhl do počítačového systému, ovšem nikoli do softwaru, jak se ve svém dovolání snažil prosadit při snaze o změnu právní kvalifikace jeho činu, nýbrž do hardwaru, a to tak, že překonal určitá bezpečnostní opatření, která majitel, resp. výrobce zavedl proto, aby celý systém dostačujícím způsobem chránil před vznikem újmy na majetku majitele (provozovatele). Počítačovým systémem je totiž podle trestního zákoníku zařízení sestávající z technického (hardware) a programového (software) vybavení, které je určené k automatickému zpracování digitálních dat (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2306). Obviněný tak mohl naplnit i znaky trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku, a to takovým způsobem, že svým jednáním nedovoleně tzv. obešel bezpečnostní prvky počítačového systému. Nezáleží totiž na stupni nebo míře bezpečnostních opatření, která majitel (provozovatel) využil k tomu, aby zabránil neoprávněnému přístupu do počítačového systému. Nejběžnějším způsobem překonání bezpečnostních opatření bývá např. prolomení hesla či překonání firewallu. V takovém případě je nutno ovšem hovořit o tom, že bylo zasaženo do softwaru. Z již dříve uvedeného je ovšem zřejmé, že pachatel se trestného činu podle §230 tr. zákoníku může dopustit i tak, že obejde bezpečnostní prvky na úrovni hardwaru. Není pak rozhodující stupeň nebo míra bezpečnostních opatření, která majitel využil k tomu, aby zabránil neoprávněnému přístupu do počítačového systému. Rozhodující je, že pachatel musel překonat určitou překážku. Existence jakéhokoliv zabezpečení totiž na jedné straně signalizuje, že si oprávněný uživatel či majitel nepřeje, aby někdo nepovolaný do systému vstupoval, a na straně druhé pachatel musí vyvinout zvýšené úsilí, aby do systému vstoupil. Takovýto závěr je ovšem možno učinit toliko pouze v poloze akademické úvahy, jelikož státní zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodal řádný opravný prostředek v podobě odvolání v neprospěch obviněného a tudíž možnosti kvalifikování jednání obviněného jako souběhu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 tr. zákoníku brání zákaz jakéhokoliv zhoršení postavení obviněného s ohledem na zásadu spočívající v zákazu reformationis in peius. V neposlední řadě je též třeba uvést, že provedeným dokazováním (které ani nebylo namířeno tímto směrem) nebylo dostatečně prokázáno, jakým přesně způsobem obviněný do hardwaru jednotlivých výherních hracích automatů vnikl a jakým způsobem obešel veškeré bezpečnostní prvky, aby mohl opakovaně skrze akceptor bankovek zavádět jednu a tutéž bankovku opakovaně za účelem navýšení herního kreditu. Je ovšem jisté to, že tyto bezpečnostní prvky nějakým způsobem vyřadil či obešel, jelikož jinak by nebylo reálně možné, aby přes akceptor bankovek hracích automatů načítal jednu a tutéž bankovku neustále dokola. Po náležitém posouzení předloženého obsahu spisu, rozhodnutí soudů obou nižších stupňů i podaného dovolání obviněného dovolací soud současně zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud tedy v konečném důsledku shledal, že v dovolání uplatněné námitky sice jsou částečně podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se převážně jedná o námitky hmotněprávní, ale tyto jsou zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného M. R. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). V Brně dne 17. 7. 2019 JUDr. František Hrabec předseda senátu