ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.738.2019.1
4 Tdo 738/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného A. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 9 To 3/2019 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 15/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 50 T 15/2018 byl obviněný A. J. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěných dnech v době od podzimu roku 2016 do 12. 2. 2017 v bytě v místě svého trvalého bydliště ve XY, kam poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym), narozená XY, docházela za svým otcem P. J., narozeným XY, který je bratrem obžalovaného, opakovaně za účelem svého pohlavního uspokojení, nejméně ve dvou případech zasunul ruku pod oblečení poškozené, s níž osaměl v pokoji, kde sledovali televizi, a osahával ji na nahém přirození, a v jednom případě, když poškozená společně se svojí sestrou, nezletilou BBBBB (pseudonym), narozenou XY, ležela na horním lůžku palandy, když jim četl před spaním, přistoupil k palandě, zasunul ruku pod kalhotky poškozené a osahával ji na nahém přirození, přičemž se jí současně pokoušel zasunout prst do vagíny, což se mu však nepodařilo, tohoto jednání se dopustil, ačkoli jako strýc poškozené znal její věk, tedy že poškozená dosud nedovršila věk patnácti let“. Za to byl obviněný podle §187 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle §228 odst. 1, odst. 2 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy, kterou jí způsobil trestným činem, částku 30.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy pak byla poškozená výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 9 To 3/2019 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. J. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že skutkové závěry soudů v posuzované trestní věci vycházely z vadného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho bylo jeho jednání nesprávně posouzeno i po stránce hmotněprávní. Trvá na tom, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Soudy po jeho výtce nevzaly v potaz zjevné rozpory ve výpovědi poškozené, která navíc podle zpráv poskytnutých základní školou jeví tendence ke lhaní. Z jiných podkladů pak bylo osvědčeno, že se v minulosti podrobila léčbě u psychiatra. Podle mínění dovolatele za daných okolností nemůže obstát stanovisko přibrané znalkyně z oboru zdravotnictví se specializací na dětskou klinickou psychologii, podle níž se zjištěná lhavost poškozené projevuje výhradně ve vztahu ke škole a ke studijním výsledkům, ale nelze z ní dovodit, že by byla schopna někoho křivě obvinit. V uvedené souvislosti dovolatel také zdůraznil, že byl sám podroben psychiatrickému a sexuologickému zkoumání, při němž k jeho osobě nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti. V průběhu řízení proto na podporu své konzistentní obhajoby navrhoval provedení dalších důkazů, včetně revizního znaleckého posudku k posouzení věrohodnosti poškozené, avšak bezvýsledně.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019 sp. zn. 9 To 3/2019 zrušil a rozhodnutím podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby, nebo věc „přikázal soudu k novému projednání“.
Opis dovolání byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 31. 5. 2019 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k němu věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný A. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky směřující vůči rozsahu provedených důkazů a vůči způsobu, jakým je hodnotily soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně v posuzované trestní věci nezjistil . Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
K námitce, že v rozporu s požadavkem obhajoby nebyl k hlavnímu líčení předvolán a vyslechnut jako svědek M. D. (bývalý přítel matky poškozené), nebyl vypracován revizní znalecký posudek k věrohodnosti výpovědi poškozené a nebyl proveden ani důkaz „návrhem na svěření nezletilé poškozené do výchovy otce“, je zapotřebí zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v předložené trestní věci naplněn byl.
Řízení před soudem zajisté ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Z procesního spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 výše uvedený postulát fair procesu beze zbytku dodržel. O zmíněných návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení konaném dne 29. 11. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Proč jim nevyhověl, pak podrobně a především ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) zdůvodnil na str. 27 písemného vyhotovení rozsudku. Stejně důsledně si poté počínal i Městský soud v Praze, jak je patrno z protokolu o veřejném zasedání o odvolání ze dne 20. 2. 2019 i z napadeného usnesení, konkrétně jeho pasáže na str. 6 a 7.
Z podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit , že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již obvodní soud věnoval posouzení obecné i specifické věrohodnosti nezletilé AAAAA mimořádnou pozornost a své dílčí závěry k dané otázce odůvodnil s maximální pečlivostí. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že poškozená je prolhaná dívka a vše si buď sama, nebo v součinnosti se svou pomstychtivou matkou vymyslela, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz zejména pasáž odůvodnění rozsudku na str. 27 dole až 33). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal rovněž odvolací soud. Jestliže vůči obvodním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 3 až 7 shora písemného vyhotovení usnesení plně v souladu s požadavky zákona (viz §134 odst. 2 tr. ř.).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného A. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu