ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.763.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 763/2019- 739
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2019 o dovolání obviněného L. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018 č. j. 3 To 128/2018-632 v trestní věci vedené Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 151/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 2. 2018 č. j. 1 T 151/2016-536 v trestní věci obviněných P. B. a L. G. byl obviněný L. G. uznán vinným pokusem zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že spolu s obviněným P. B. „dne 8. 4. 2015 odeslali prostřednictvím pošty anonymní výhrůžný dopis V. H., nar. XY, na adresu společnosti R., XY, ulice XY, který poškozený obdržel dne 13. 4. 2015, ve kterém požadovali vyplacení částky 120.000 Eur (3.285.000 Kč dle kurzovního lístku ČNB platného od 8. 4. 2015) s výhrůžkou, že pokud je podrazí, bude celý život litovat, kdy v dopise bylo mimo jiné uvedeno „... Vám jako odborníkovi na střelné zbraně a profesionálnímu lovci není třeba vysvětlovat, jaké dnes již jsou moderní zbraně, odstřelovací pušky setsakramensky přesné a tiché. Stačí jeden výstřel a je po všem. Nikdo nic neviděl ani neslyšel… Po dlouhodobé analýze vašeho života si myslíme, nebo spíš víme, že suma ve výši 120.000 EU Vám nijak neublíží a my se s ní spokojíme,… A na závěr, jestli dovolíte, jistě si pamatujete tu hroznou bolest, když Vám ve vaší náruči odešla žena. Proto se zachovejte tak, aby jste nás nepřinutil Vám tímto způsobem ublížit… Pokud nás podrazíte, tak toho budete celý život litovat, PS: 9. 4. 2015 čtvrtek 17:00 hod. Vás budeme kontaktovat.“, následně poškozenému dne 14. 4. 2015 zaslali prostřednictvím pošty anonymní dopis, který poškozený převzal dne 14. 4. 2015, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno „Pane H. upozorňujeme Vás, aby jste nás nenutil k tomu, abychom se naštvali, jinak se Vám špatně povede… Dne 15. 4. 2015 volejte na tel. číslo XY v 15.05 hodin pro další instrukce, …Víc šancí Vám už nedáme a co Vás postihne, Vám žádné peníze nenahradí!“, dále ho opakovaně kontaktovali prostřednictvím SMS zpráv, jako například „Cekame na vase rozreseni, ozvete se, skoncila hra do 17 h se jasne vyjadrite to co na nas skousite vas bude mrzet., To co te ceka za to oblbovani to si neumis představit ty milionaru.“, přičemž k poslednímu kontaktu došlo dne 18. 5. 2015, kdy toto jednání vzbudilo u poškozeného obavu, že by mohl někdo ublížit jeho blízkým osobám“. Za to byl obviněný G. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného P. B.
Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný L. G. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 10. 2018 č. j. 3 To 128/2018-632 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl tento obviněný následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l ) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že Krajský soud v Brně porušil jeho ústavně garantované právo na osobní účast při veřejném zasedání a tím mu znemožnil vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Dne 3. 10. 2018 totiž projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, ač pro takový postup nebyly splněny procesní podmínky. Dovolatel se z nařízeného jednání včas a řádně omluvil pro akutní fyzickou indispozici a současně projevil zájem se veřejného zasedání osobně zúčastnit v budoucnu. Své závažné zdravotní problémy doložil lékařskou zprávou o ambulantním vyšetření na kardiologii i zprávou o své hospitalizaci v období od 20. 6. do 2. 7. 2018. V té době se jeho zdravotní stav podstatně zhoršil, a to do té míry, že plnohodnotné účasti na jednání soudu a efektivního uplatňování práva na obhajobu zkrátka nebyl schopen. Odvolací soud sice nechal vypracovat znalecký posudek z odvětví kardiologie za účelem zjištění, nakolik jsou důvody omluvy obviněného objektivní, ovšem při jeho hodnocení následně nevzal v úvahu, že znalec vyšetřovaného vůbec neprohlédl a vyjadřoval se pouze k předložené lékařské zprávě. Pokud znalec dovolatele nevyšetřil osobně, stěží se mohl zodpovědně vyjádřit k jeho schopnosti zúčastnit se soudního jednání a plnohodnotně vnímat jeho průběh. Za dané situace tak mělo být veřejné zasedání odročeno, zvláště jestliže odvolací soud hodlal doplnit dokazování o výpověď poškozeného H., k níž měl dovolatel právo se vyjádřit a vyslýchanému případně klást dotazy.
V další části dovolání obviněný namítl nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Ta podle jeho přesvědčení postrádají spojitost s obsahem provedených důkazů a jsou s nimi naopak v extrémním rozporu. Výrok o vině vychází téměř výhradně z jediného usvědčujícího důkazu, a sice písemného doznání P. B., potvrzeného jeho výslechem v hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2018. Toho se ovšem dovolatel rovněž nezúčastnil a ani tomuto spoluobviněnému tedy nemohl bezprostředně klást jakékoli otázky. Soudy navíc předmětné „doznání“ patřičně nepřezkoumaly z hlediska jeho věrohodnosti a pravdivosti, ačkoli bylo zřejmé, že spoluobviněný byl motivován snahou dosáhnout pro sebe co nejmírnějšího postihu. Na účelovém a křivém označení dovolatele jako spolupachatele činu měl tedy evidentní osobní zájem. Jeho výslech byl přitom veden povrchně. Detailní okolnosti údajné vzájemné dohody mezi nimi prověřovány nebyly, ačkoli to bylo namístě. Zvláště pak když svědek H. původně vyloučil, že tím, kdo s ním hovořil telefonicky, byl právě dovolatel. V této souvislosti se dovolateli jevilo nezbytným vypátrat a vyslechnout osobu M. D. a dále svědky D. B. a J. H. Provedení těchto navržených důkazů však soudy bez adekvátního důvodu odmítly a tím opět porušily jeho obhajovací práva.
Dovolatel vznesl výhrady i proti uloženému trestu, který označil za extrémně přísný a neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Poukázal přitom jednak na délku trestního řízení a jednak na závažnost skutku, který měl spáchat. Zdůraznil, že posuzované trestné činnosti se měl dopustit již v první polovině roku 2015, avšak obžaloba na něho byla podána až dne 2. 11. 2016 po téměř rok trvajícím přípravném řízení. K průtahům přitom sám žádnými obstrukcemi nepřispěl, když se dostavoval ke všem úkonům, vyjma případů, kdy mu to neumožňoval zdravotní stav, což vždy osvědčil lékařem potvrzenou pracovní neschopností. Pokud byl nakonec odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pokládá tento výrok soudu za nepřijatelný zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., „za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř.“, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2018 č. j. 3 To 128/2018-632 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. 2. 2018 č. j. 1 T 151/2016-536, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání dovolatel vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Námitku obviněného, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. označil za zjevně neopodstatněnou. Připomněl, že krajský soud především neshledal důvody k předvolání obviněného k veřejnému zasedání, což současně znamená, že jeho osobní účast při jednání nepovažoval za nutnou. Obviněného o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměl a skutečnost, že na příslušnou zásilku přičinil poznámku „NEVKLÁDAT“ (míněno do poštovní schránky), na tom nic nemění. Jednalo se pouze o zprávu pro poštovního přepravce, aby v případě eventuálního nezastižení adresáta v místě bydliště a po marném uplynutí lhůty uvedené v §64 odst. 4 tr. ř. byla zásilka vrácena zpět. Omluvu obviněného z účasti na veřejném zasedání pak neakceptoval na základě závěrů znaleckého posudku MUDr. Milana Sepšiho, Ph.D., o čemž současně vyrozuměl obhájce. Odvolacímu soudu tedy nic nebránilo v tom, aby veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného. Takový postup navíc podle názoru státního zástupce z materiálního hlediska žádný závažný zásah do práva na obhajobu neznamenal. Obviněnému totiž bylo umožněno se aktivně zúčastnit hlavního líčení před soudem prvního stupně, vyjádřit se k provedeným důkazům, nové důkazy navrhnout a prezentovat svůj vlastní názor na věc a bylo jen na něm, do jaké míry tohoto práva využije. Přestože odvolací soud ve veřejném zasedání opětovně vyslechl svědka H., jemuž také předložil fotografie přiložené obviněným k jeho odvolání, tento poškozený při výslechu neuvedl nic nad rámec toho, co zmínil již u hlavního líčení, potvrdil, že osobu jménem D. nezná a takto označený člověk na fotografii mu nic neříká. Vypověděl tedy v podstatě shodně jako před okresním soudem při výslechu mimo hlavní líčení, který se sice také konal bez přítomnosti obviněného, ale zúčastnila se jej jeho tehdejší obhájkyně Mgr. Eva Kubartová, přičemž obviněný posléze na dalším výslechu poškozeného netrval a postačilo mu pouze přečtení zmíněné výpovědi.
K výhradám, které obviněný uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce úvodem poznamenal, že jsou v zásadě pouze opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení. Navíc se nejedná o výtky hmotněprávního charakteru, nýbrž námitky procesní, směřující vůči skutkovým zjištěním soudů. Obviněný především zpochybnil rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů oběma soudy. Zvolený důvod tedy neopřel o žádnou relevantní argumentaci, přičemž tvrzenými vadami navíc řízení ani zatíženo nebylo. Okresní soud věnoval dokazování náležitou pozornost, provedl je v rozsahu potřebném pro objasnění věci, důkazy hodnotil podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek deformace. Přitom si byl dobře vědom protichůdných tvrzení dovolatele a spoluobviněného B., která podrobil o to důkladnějšímu hodnocení z pohledu věrohodnosti. Pokud soudy neprovedly některé obhajobou navrhované důkazy, nelze z toho podle státního zástupce dovodit, že by je opomněly. Pokud totiž důkazním návrhům nevyhověly, svá odmítavá rozhodnutí řádně, v duchu zásad spravedlivého procesu, odůvodnily. Skutečnost, že dovolatel se s jejich skutkovými zjištěními neztotožňuje a prezentuje jinou verzi průběhu skutkového děje, ještě neznamená, že by dokazování skutečně proběhlo v nedostatečném rozsahu a skutkové závěry byly vadné a extrémně nesouladné s obsahem důkazů provedených.
Pod žádný z dovolacích důvodů, tedy ani pod důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nelze podle mínění státního zástupce podřadit námitku obviněného směřující proti uloženému trestu. Svůj názor podpořil odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a podotkl, že v něm vyjádřené postuláty se podle stanoviska Ústavního soudu neuplatní pouze ve zcela výjimečných případech, kdy by uložený trest byl extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. K tomu však v dané trestní věci podle jeho přesvědčení nedošlo.
Státní zástupce tedy shrnul, že námitky obviněného byly dílem uplatněny mimo rámec zákonných dovolacích důvodů a z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. postrádaly opodstatnění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by bylo ve věci rozhodnuto způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný L. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Brně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo některou z obviněným namítaných vad zakládajících existenci minimálně jednoho z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) nebo h) tr. ř., které rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je naplněn za situace, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jeho předpokladem je tedy procesní vada v postupu soudu spočívající v tom, že bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho osobní účast při jednání zajištěna nebo mu měla být umožněna, a pokud se tak nestalo, byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Obsahem tohoto práva je obviněnému poskytnout dostatečný prostor, aby se před soudem vyjádřil především k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání , může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se zúčastnit veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že mu bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit jednání u odvolacího soudu, kterého v budoucnu hodlal využít, přestože svou plánovanou neúčast z již nařízeného veřejného zasedání na den 3. 10. 2018 omluvil včas a řádně takovými objektivními skutečnostmi, které odůvodňovaly jeho odročení. Tuto námitku sice lze považovat z hlediska zvoleného dovolacího důvodu za právně relevantní, ovšem současně ji nebylo možno přiznat obviněným přisuzované opodstatnění .
Z hlediska splnění formálních předpokladů pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu bez účasti obviněného pokládá Nejvyšší soud za podstatné, že obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání zbaven osobní svobody v důsledku výkonu trestu nebo vazebního stíhání. Tím, že ho krajský soud k veřejnému zasedání nepředvolal, ale o jeho konání ho toliko vyrozuměl, dal zřetelně najevo, že jeho osobní účast při jednání nepokládá za nezbytnou, resp. že v jeho případné absenci nespatřuje takovou překážku, která by bránila pravomocnému skončení věci.
Co se týče omluvy obviněného z účasti na veřejném zasedání, spojené s žádostí o jeho odročení, tu by bylo možno akceptovat (resp. vyhovět jí) jedině tehdy, pokud by obsahovala dostatečný podklad pro závěr, že tvrzené zdravotní důvody mu skutečně znemožňují účast na předmětném nařízeném úkonu. Krajskému soudu je však v posuzované trestní věci třeba přisvědčit potud, že lékařská zpráva o ambulantním vyšetření, zaslaná dovolatelem k omluvě z veřejného zasedání dva dny před termínem jeho konání, takový pochybnosti nevzbuzující podklad nepředstavovala. Krajský soud zde postupoval velice důsledně a opakované omluvy dovolatele z nařízených jednání, včetně uváděných a dokládaných důvodů, konfrontoval se závěry odborníka se specializací na kardiologii MUDr. Milana Sepšiho, Ph.D. Ten jasně konstatoval, že choroba dovolatele ho principiálně z účasti na soudním jednání ani z efektivního uplatňování práva na obhajobu při něm nediskvalifikuje. Ostatně ani obhajobou akcentovaná lékařská zpráva Š. z Nemocnice u Milosrdných bratří v Brně nevyzněla tak, že by případná účast obviněného při soudním jednání byla kategoricky vyloučena pro akutní nebezpečí radikálního až fatálního zhoršení jeho zdravotního stavu. Za takto zjištěných okolností tedy krajskému soudu nelze vytýkat, že nikoli první omluvu obviněného z účasti na nařízeném veřejném zasedání již vyhodnotil jako nedostatečnou.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi obecně vychází z doktríny, podle níž na otázku naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nelze nahlížet pouze z hlediska formálního, ale také z hlediska materiálního. V praxi to znamená, že zároveň hodnotí, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu, byť by se ukázal být vadným, reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem, zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních, nebo mělo podstatný vliv na úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, či případně vedlo k zásadní změně ve výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch nepřítomného obviněného.
V posuzovaném případě opřel obviněný L. G. své dovolání výhradně o tvrzení, jimiž se hájil už v předcházejících stadiích trestního řízení. Ve veřejném zasedání byl zastoupen přítomným obhájcem Mgr. Alešem Krochmalným, který jeho odvolací námitky přednesl znovu ústně a aktivně vystupoval k ochraně jeho práv a zájmů i při výslechu svědka H., jak je patrno z příslušného protokolu, založeného na č. l. 624 a násl. spisu. A především, výpověď svědka žádný významný průlom do dosavadních skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně nepřinesla a postavení obviněného oproti situaci před projednáním jeho odvolání nijak nezhoršila.
Námitky vznesené v rámci výše citovaného dovolacího důvodu tak v žádném případě nebylo možné akceptovat.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dovolatel sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako pokusu zločinu vydírání podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu provedeného dokazování a jeho následnému hodnocení. Svůj mimořádný opravný prostředek tak fakticky založil na zpochybnění skutkových závěrů soudů, domáhal se zásadního přehodnocení (revize) skutkového stavu věci ve svůj prospěch a teprve na tomto půdorysu argumentoval existencí vady meritorních rozhodnutí zakládající deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání tak primárně uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94, přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 aj.). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad však Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně v posuzované trestní věci nezjistil . Nemá za to, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem řízení, které by jakkoli odporovalo zákonu nebo nepřípustně zasáhlo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.
K námitce, že v rozporu s požadavkem obhajoby nebyla v průběhu řízení ani jedním ze soudů vyslechnuta osoba jménem M. D. (alias „M.“) a v odvolacím řízení nebylo vyhověno ani návrhu na výslechy svědků D. B. a J. H., je zapotřebí v obecné rovině zdůraznit, že trestní řád nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k objasnění určité okolnosti, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Je tedy na soudu, aby v každé fázi řízení zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování ještě doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví například další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy následně hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten v předložené trestní věci naplněn byl.
Řízení před soudem zajisté ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, nebo – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí ve věci. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Z procesního spisu vyplývá, že Okresní soud ve Vyškově o návrzích obviněného na doplnění dokazování rozhodl přímo v hlavním líčení konaném dne 21. 2. 2018, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Proč jim nevyhověl, lze vyčíst z odůvodnění jeho rozsudku, z nějž je patrné, že o vině dovolatele neměl na základě důkazů provedených žádné pochybnosti. Ještě důsledněji si počínal následně Krajský soud v Brně, který vedle ústně vyhlášeného usnesení o tom, že se další obhajobou navržené důkazy provádět nebudou (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 627 spisu), odůvodnil své stanovisko k jejich potřebnosti ústavně konformním způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09) i v odůvodnění pravomocného meritorního rozhodnutí ve věci.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zároveň nelze dovodit , že by k reklamovaným skutkovým zjištěním dospěly po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založily na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Nutno zdůraznit, že již okresní soud se posouzení věrohodnosti „usvědčující“ výpovědi spoluobviněného P. B. věnoval s maximální důsledností a své úvahy v tomto ohledu vylíčil s potřebnou pečlivostí. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou dovolatele spočívající v podstatě na tezi, že se stíhaného skutku dopustil někdo jiný a nikoli on a že ho B. označil za spolupachatele činu lživě a účelově, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (viz zejména pasáž odůvodnění rozsudku na str. 8 až 11). S totožnou procesní (skutkovou) argumentací, jakou obviněný uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) patřičně vypořádal také odvolací soud. Jestliže po vlastním doplnění dokazování o svědecký výslech poškozeného V. H. neměl vůči okresním soudem zjištěnému skutkovému stavu věci žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 4 až 6 shora písemného vyhotovení usnesení plně v souladu s požadavky zákona (viz §134 odst. 2 tr. ř.).
Tedy ani tyto dovolací námitky obviněného nebyly shledány jako opodstatněné.
Pokud jde o námitky proti uloženému trestu, které dovolatel subsumoval pod ustanovení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř ., tak je třeba zdůraznit, že v něm zakotvený dovolací důvod lze relevantně uplatnit pouze v případech, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádnou takovou vadu však dovolatel napadenému výroku o trestu ve skutečnosti nevytkl a úspěšně ani vytýkat nemohl. Odsouzen byl za pokus zločinu podvodu podle §175 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a byl tedy ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí od dvou do osmi let. Jestliže mu byl tento trest uložen na dobu čtyř let (byť spojený s přímým výkonem), tj. ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, jedná se zcela zjevně o zákonnou sankci, a to jak pokud jde o druh uloženého trestu, tak co do jeho výměry. Zároveň lze – i s ohledem na bohatou trestní minulost obviněného – uložený trest jen stěží považovat za exemplární nebo extrémně přísný, jenž by neobstál v případném testu ústavnosti.
Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného L. G. bylo dílem opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o výhrady, jež z hlediska uplatněných důvodů dovolání postrádaly jakékoli opodstatnění. Nejvyšší soud proto rozhodl o podaném dovolání tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil za splnění podmínek obsažených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, tedy aniž by k tomu bylo potřeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu