ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.827.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 827/2019- 685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2019 o dovolání obviněného J. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, okr. XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 5 To 464/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 76/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 sp. zn. 1 T 76/2018 uznal obviněného J. Š. vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáními uvedenými v tomto rozsudku pod body 1) a 2).
Za to byl obviněnému uložen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava – Moravská Ostrava, náhradu škody ve výši 10 787 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. S., nar. XY, trvale bytem XY, s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 5 To 464/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. Š. vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem 1)], přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku [za jednání popsaná bod bodem 2)], jichž se dopustil tím, že
1) v době nejméně od července 2017 do 12. 1. 2018 v obci XY, okres XY, v bytě na XY ulici č. XY, kde bydlel se svou tehdejší družkou R. S., narozenou XY, s postupně vzrůstající intenzitou a četností s touto družkou zle a bezcitně nakládal, zahrnoval ji neustálými výčitkami a nadávkami, že v době jejího zaměstnání se musí starat o jejího psa, že si po práci chtěla odpočinout a nepřipravila mu jídlo apod., přičemž sám byl doma v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a tyto výčitky následně umocňoval fyzickými útoky, rovněž tak na žádosti R. S. o řešení finanční situace reagoval fyzickými útoky, a to v podobě facek a poté i úderů pěstí, lokty, jakož i kopání do různých částí těla, přičemž ji bil i do nezahojených ran, které utrpěla předchozími útoky, a v důsledku toho poškozená opakovaně utrpěla různá poranění převážně v podobě hematomů na různých částech těla, avšak nikdy nevyhledala lékařské ošetření, a takto mimo jiné
- na přelomu července a srpna 2017 bezdůvodně napadl R. S. nejprve nejméně čtyřmi silnými ranami otevřenou dlaní do obličeje, po nichž narazila hlavou na zárubeň dveří, a když se snažila krýt zvednutím rukou před obličej, vyprovokovalo ho to k dalším ranám, při nichž jí vyhrožoval, že jí dá ještě víc, a ustal v útoku až po opakovaných prosbách poškozené,
- v přesně nezjištěné době na přelomu října a listopadu 2017 poté, co sám úmyslně rozbil skleněnou výplň dveří pokoje a tekla mu z ruky krev, kterou úmyslně cákal po bytě, a poté co se R. S. proti tomu ohradila, napadl ji tak, že ji srazil k zemi na záda, zaklekl jí paže, aby se nemohla hýbat a pak jí opakovaně tloukl hlavou o zem a bil ji do obličeje opakovanými údery pěstí, a to i do oblasti očí, ač věděl, že v minulosti utrpěla zlomeninu očnice, následkem čehož poškozená utrpěla mimo jiné zhmoždění pravého oka,
- poté, co počátkem ledna 2018 R. S. bezdůvodně zbil jejího psa tak silnými údery, až sám měl opuchlé ruce, a pes následkem toho nejméně týden kulhal, se R. S. rozhodla ukončit společné soužití a dne 10. 1. 2018 mu to oznámila s výzvou, aby si přepsal adresu neschopenky a odešel z jejího bytu, tak ji dne 12. 1. 2018 v odpoledních hodinách napadl nejméně pěti silnými ranami do obličeje, a poté odešel do trafiky, čehož R. S. využila a ze strachu zavolala od sousedů hlídku Policie ČR, za jejíž asistence si pak vzal své věci, předal R. S. klíče od bytu a byt opustil,
2) v době od 12. 1. 2018 do 17. 1. 2018 ve XY, okr. XY, na XY ulici v době po ukončení společného soužití s R. S.
- nejprve dne 12. 1. 2018 v pozdních večerních hodinách vnikl násilím proti vůli R. S. do jejího bytu v přízemí domu č. XY, a to tak, že přetlačil pootevřené okno, které se R. S. po zjištění, že se chce dostat do jejího bytu, snažila zavřít, přičemž jí dal ránu pěstí, až zavrávorala a pustila okno, vnikl dovnitř a začal R. S. bít pěstmi a lokty do hlavy, přičemž jí vulgárně nadával a křičel na ni, jak si dovolila volat policii, že jestli to ještě udělá, tak ji zabije, stupňoval přitom svou agresivitu, udeřil ji kolenem do zubů, a když se schoulila do klubíčka a chránila si obličej, křičel na ni, aby vstala, uchopil ji za vlasy a zvedl, znovu ji udeřil kolenem do zubů a do nosu, až jí začala téct krev, a takto své útoky opakoval, vytrhl jí přitom dva prameny vlasů, a když zůstala ležet, kopal ji opakovaně do různých částí těla včetně rozkroku, což doprovázel dotazy, jestli už má dost, a v napadání přestal až v době, kdy ležela na zemi omráčená, přičemž v důsledku tohoto napadení utrpěla R. S. komplex mnohočetných povrchních zranění, a to zhmoždění s krevními podlitinami obou očnic, obličeje, hrudníku, obou paží a třísel s dobou léčení v trvání 10 až 14 dnů,
- poté do 15. 1. 2018 poškozenou fyzicky nenapadl, avšak po celou dobu ji kontroloval, aby nikam netelefonovala a nechodila, hlídal ji, i když šla na toaletu, dne 15. 1. 2018 ji doprovázel i k lékaři, aby ji měl pod kontrolou,
- a následně dne 16. 1. 2018 večer poté, co zjistil, že R. S. kromě avizovaného odnesení neschopenky spolupracovníkovi navštívila i svou sestru, ji napadl nejprve slovně dotazem „jestli dostala málo“ a hned na to fyzicky kopanci do žeber, údery pěstmi do hlavy a do zubů, což doprovázel dotazy, jestli má ještě zuby, následně do nosu, až jí tekla krev, kterou rozmazával po jejím těle a po zařízení bytu, a tyto rány střídal s dalšími kopanci do žeber, až byla bolestí zcela ochromena, a tímto útokem poškozená utrpěla zhmoždění levé strany hrudníku a sériovou zlomeninu čtvrtého až osmého žebra vlevo s dobou léčení v trvání do 16. 3. 2018, přičemž uvedeným mechanismem a intenzitou útoku, zejména pak opakovaným silným kopáním do hrudníku, hrozilo poškozené závažnější poranění skeletu hrudníku s vniknutím úlomků do dutiny hrudní a zasažení vnitřních orgánů hrudi s krvácením do tělních dutin a rozvojem šoku, tedy poškození důležitého orgánu.
Za to obviněnému uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ostrava, Masarykovo náměstí 24/13, Ostrava – Moravská Ostrava, náhradu škody ve výši 10 787 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou R. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následně obviněný J. Š. proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný spatřuje naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že mu v hlavním líčení, konaném u Okresního soudu v Bruntále dne 3. 10. 2018, bylo upřeno právo posledního slova, které je zakotveno v §217 tr. ř., a tím vznikla právní situace, že rozhodnutí okresního i krajského soudu vycházela z nesprávného hmotněprávního posouzení věci.
Podle názoru obviněného se odvolací soud s touto námitkou obviněného nedostatečně vypořádal. Účelem posledního slova je totiž umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposledy tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Během závěrečné řeči byl navíc minimálně dvakrát přerušen předsedkyní senátu, takže nelze tuto závěrečnou řeč vyhodnotit tak, že je vlastně zároveň i posledním slovem. V této otázce obviněný odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 238/04. Tím, že žádný z obecných soudů, ať již opomenutím, či na základě jiného hodnocení ve věci neudělení posledního slova obviněnému, se oba tyto soudy dopustily toho, že předběžně posuzovaly a hodnotily důkazy, prováděly předběžnou selekci těchto důkazů, a to podle vlastní úvahy a volby, když měly za to, že obviněný ani v posledním slově „nezmění postoj k trestní věci“.
Obviněný v důsledku výše uvedeného v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 5 To 464/2018, tak i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 10. 2018 sp. zn. 1 T 76/2018, a aby v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc nově projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství byť nejprve ve svém přípisu z 29. 4. 2019 avizovala, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat, následně vypracovala dne 10. 7. 2019 písemné vyjádření, které zaslala Nejvyššímu soudu (§265h odst. 2 tr. ř.). V něm nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení, obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, a následně se k námitkám obviněného vyjádřila následovně.
Obviněný v podstatě namítá pouze skutečnost, že mu v hlavním líčení dne 3. 10. 2018 konaném u okresního soudu bylo upřeno právo posledního slova podle §217 tr. ř. V této otázce lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že pochybení předsedkyně senátu okresního soudu bylo ryze formálního charakteru a právo na obhajobu obviněného nebylo nijak zkráceno. Obviněný se podle protokolu o hlavním líčení obsáhle a podrobně vyjádřil ke všem skutečnostem během své závěrečné řeči a po jejím skončení nenastala ani situace předvídaná v §216 odst. 3 tr. ř. Z ustálené judikatury Ústavního soudu potom plyne, že obdobná situace nedosahuje takové intenzity, aby měla významnější vliv na řádné objasnění věci nebo na právo obhajoby stěžovatele. Rozhodující je, že bylo umožněno obviněnému bezprostředně před tím, než senát odešel k závěrečné poradě, aby uplatnil vlastní obhajobu ve směrech, které považoval za důležité, a naposledy tak ovlivnil úvahy soudu těsně před jeho rozhodováním, a že po jeho projevu se k věci již nikdo nevyjadřoval.
Státní zástupkyně se proto domnívá, že uvedenou námitku obviněného nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž postupem okresního soudu obviněný fakticky nebyl zkrácen na svých právech. V závěru svého vyjádření tudíž navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 5 To 464/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zároveň připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Obviněný ale ve svém mimořádném opravném prostředku uvádí toliko jedinou námitku a to, že v rámci prvoinstančního řízení nebylo obviněnému uděleno poslední slovo podle §217 tr. ř., čímž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Nutno uvést, že obviněný ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právo posledního slova je ovšem institut náležející do oblasti trestního práva procesního, jenž se pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. žádným způsobem a při žádném výkladu nedá podřadit. Nicméně na základě výše uvedené judikatury Ústavního soudu i Nejvyšší soud, jakožto instituce oprávněná věcně přezkoumávat dovolání, jakožto jeden z opravných prostředků upravených zákonem, musí při své rozhodovací činnosti chránit a respektovat ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody. Není nejmenších pochybností o tom, že právo obviněného na poslední slovo podle §217 tr. ř. je projevem ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a proto se Nejvyšší soud touto námitkou obviněného musel věcně zabývat, ač, jak již bylo výše zmíněno, výslovně nespadá pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani pod žádný jiný z důvodů dovolání.
Na tomto místě je třeba prohlásit, že účelem posledního slova je umožnit obviněnému uplatnění vlastní obhajoby v těch směrech, které považuje za důležité, a naposled tak ovlivnit ve svůj prospěch úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním. Trestní řád neupravuje obsah posledního slova, a tím dává prostor obviněnému pro zdůraznění všech skutečností, kterým z hlediska obhajoby přikládá význam, přičemž není vyloučeno ani ovlivnění dalšího průběhu dokazování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2705).
Z předloženého spisového materiálu, resp. z protokolu o hlavním líčení (č. l. 529 až 536) je zřejmé, že soud prvního stupně skutečně výslovně neudělil obviněnému poslední slovo v intencích §217 tr. ř. V této námitce je tak nutno dát za pravdu obviněnému. Není ovšem přijatelné tvrzení obviněného, že tímto postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Nejen z judikatury Ústavního soudu plyne, že každý proces je nutno pojímat jako celek (in globo). Je tak vždy nezbytné zvažovat míru relevance určitého pochybení, co se týče případného promítnutí jeho důsledku do vyvození konečných závěrů v meritu věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 238/04). Ke konkrétnímu pochybení Okresního soudu v Bruntále Nejvyšší soud konstatuje, že nezpůsobilo, resp. ani nemohlo způsobit relevantní újmu v právu obviněného na obhajobu, neboť nikoliv každý zásah do zákonného rámce práva na obhajobu je současně porušením ústavního práva v daném směru. Obviněnému byla reálně poskytnuta možnost vyjádřit se k podané obžalobě, ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu, ke všem provedeným důkazům, navrhovat k provedení další důkazy nebo se vyjádřit k podobě a průběhu celého trestního řízení, a to kdykoliv během hlavního líčení. Na závěr hlavního líčení obviněný poté využil svého práva a přednesl velice obsáhlou závěrečnou řeč (č. l. 533 až 534), ve které se vyjadřoval ke zjištěnému skutkovému stavu, k provedeným důkazům a snažil se prosadit svoji vlastní verzi skutkového stavu, podle které si poškozená měla zranění přivodit sama např. pády na schody pod vlivem alkoholu, a vše, co je obviněnému kladeno za vinu, si v tomto intoxikovaném stavu měla vymyslet. Po této závěrečné řeči obviněného v hlavním líčení již nenásledovaly jakákoli další vyjádření ostatních stran řízení, a následoval již jen rozhodovací proces soudu prvního stupně. Obviněnému tak byla reálně dána příležitost k přednesení svého stanoviska a to jako posledního procesního subjektu, kterým mohl ovlivnit rozhodovací úvahy soudu bezprostředně před tím, než se odebral k závěrečné poradě.
Vzhledem k výše uvedenému se tvrzení obsažené v dovolání, jímž se dovolatel snaží prosadit názor, že neudělení posledního slova obviněnému mělo vliv na samotné hmotněprávní posouzení věci, jeví přinejmenším absurdní. Argumentu, že soudy hodnotily a posuzovaly důkazy a prováděly případnou selekci důkazů s tím, že měly předem za to, že obviněný ve svém posledním slově „nezmění postoj k jeho trestní věci“, nelze přisoudit žádnou váhu. Soudy obou stupňů totiž svá rozhodnutí v souladu s trestním řádem opřely toliko o skutečnosti, které byly prokázány na základě provedených důkazů a tyto své závěry přesvědčivě a dostatečně odůvodnily v písemných vyhotoveních jednotlivých rozhodnutí. Obviněný svůj postoj k projednávané věci zcela jasně vyjádřil v rámci své závěrečné řeči a absence posledního slova na tom nemohla nic zásadního změnit. Jedině snad v tom případě, pokud by zcela změnil svůj dosavadní způsob obhajoby a v rámci posledního slova by projevil ochotu se ke spáchanému jednání doznat. I taková změna v postoji obviněného by ale neměla zásadní vliv na posléze zjištěný skutkový stav či jeho právní kvalifikaci. Určitý vliv by snad takové pozdní doznání mohlo mít jen na výrok o trestu. To vše jsou ale pouze úvahy, které nemají na vlastní posouzení daného případu jakýkoli reálný vliv.
Konečné rozhodnutí soudů tak bylo především a primárně založeno na skutečnostech, které byly prokázány pomocí procesu dokazování provedeného bezprostředně před soudem prvního stupně a případný neměnný postoj obviněného k věci vyjádřený v jeho posledním slově by nemohl tyto závěry jakkoli ovlivnit. Jak již bylo řečeno, obviněný se před koncem hlavního líčení ke všem podstatným skutečnostem vyjádřil ve své závěrečné řeči, a je tak nutno konstatovat, že neudělení institutu posledního slova obviněnému bylo toliko formálním pochybením, které mu nezpůsobilo žádnou relevantní újmu na jeho ústavním právu na spravedlivý proces.
Zde je třeba dodat, že obviněný následně využil svého práva na odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ze spisu lze zjistit, že námitku ohledně neudělení posledního slova v hlavním líčení učinil i součástí tohoto odvolání. Tato pak byla prezentována ve veřejném zasedání i v rámci konečného návrhu obhájce. Odvolací soud se ale ve svém rozhodnutí s touto námitkou přesvědčivě a správně vypořádal v rámci odůvodnění svého rozhodnutí, kdy jasně uvedl, že nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. To, jak vidno, obviněný nehodlal akceptovat a učinil totožnou námitku obsahem svého dovolání. Judikatura ovšem vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, o což se v tomto případě nejedná.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům a závěrům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jak je vymezen v dovolání uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i ostatní důvody vyplývající z ustanovení podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu