ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.835.2019.1
4 Tdo 835/2019-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 426/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 92/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 50 T 92/2018, byl obviněný T. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 13. 3. 2018 v době od 16:50 hod. do 17:03 hod. v Praze 9 – Kyjích, ul. XY, u stojanu číslo 4 benzinové čerpací stanice XY, po předchozím slovním konfliktu s M. O., nar. XY, úderem blíže nezjištěným způsobem do zadní části vozidla poškozeného tov. zn. BMW 740i L, rz.: XY, na kterém tímto poškodil díl levé zadní skupinové lampy s deformací levého zadního bloku okolí levého zadního světla a způsobil tak majiteli vozidla poškozenému M. O. škodu ve výši 35 450 Kč, kterou následně vyjma spoluúčasti ve výši 5 000 Kč poškozenému uhradila Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost uhradit poškozeným podle svých sil v průběhu zkušební doby způsobenou škodu. Obviněnému byla podle §228 odst. 1, 2 tr. ř. dále uložena povinnost nahradit škodu poškozenému M. O., nar. XY, trvale bytem XY, a to ve výši 5 000 Kč a poškozené společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, částku ve výši 30 450 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 50 T 92/2018 podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej usnesením ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 426/2018, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze (dále také jen „napadené usnesení“) podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že porušil základní zásady trestního řízení, když nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy a s vyhledávací zásadou zakotvenou v §2 odst. 5 tr. ř., nesprávně aplikoval i zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Odvolací soud účelově interpretoval důkazy v jeho neprospěch a stejně jako soud prvního stupně přehlížel důkazy či jejich vyhotovení považoval za nadbytečné a nedůvodné. Obviněný se neztotožnil ani se závěrem odvolacího soudu, který konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. a učinil správná skutková zjištění. Podle obviněného totiž ze spisu nevyplývá, že by to byl on, kdo poškodil vozidlo poškozeného M. O., což uváděl již ve vyjádření k obžalobě. Ostatně i GIBS a soudy obou stupňů konstatovaly, že na kamerovém záznamu není útok patrný, neboť samotný pohyb nohou obviněného byl kryt tankovacím stojanem. Už bezprostředně po obdržení předvolání k hlavnímu líčení obviněný navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru kriminologie, specializace mechanoskopie, aby bylo objasněno, zda bylo možné, aby jedním konkrétním kopnutím došlo k poškození vozidla v rozsahu a místě, které mu bylo kladeno za vinu. Ani jeden soud nižšího stupně mu však nevyhověl a ve věci rozhodl, přičemž s odůvodněním, proč tak učinily, obviněný nesouhlasil. Obviněný nechal sám vypracovat tento znalecký posudek (ze dne 15. 3. 2019), jenž nechal založit do trestního spisu, přičemž v dovolání konstatoval v něm učiněné závěry. Dále obviněný připomněl, že mu bylo sděleno obvinění pro skutek spočívající „v úmyslném kopnutí nohou do zadní části vozidla…“ , ovšem odsouzen byl pro skutek spočívající „v úderu blíže nezjištěným způsobem…“ . Uvedl, že opakovaně v řízení poukazoval na skutečnost, že byl odsouzen na podkladě výpovědi poškozeného M. O. (dále také jen „poškozený“), kterou však soud chybně označil za důvěryhodnou. V této souvislosti citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 520/16. Dále v dovolání položil otázku, proč, když soud odkazoval na protokol o ohledání věci, mu nikdo do dnešního dne nezdůvodnil, proč ohledání proběhlo až po několika hodinách a na místě odlišném od místa spáchání skutku a jak je možné, že nebyly zajištěny stopy na místě skutku, a to minimálně úlomky lampy. V neposlední řadě se obviněný vyjadřoval ke kamerovým záznamům.
Závěrem s odkazem na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo zdůraznil, že jeho obhajoba, ať už účelová či nikoliv, měla být vyvrácena bez důvodných pochybností, měla-li být argumentem pro jeho vinu. Tak tomu však podle něho v jeho věci nebylo. Nejvyššímu soudu sdělil, že se svým dovoláním domáhá zákonné interpretace provedených důkazů a konstatoval, že skutek nebyl právně kvalifikován v souladu s právním řádem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným a napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ho obžaloby. Dne 3. 4. 2019 sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve shrnula dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného a následně zdůraznila, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Námitkami se odvolací soud náležitě a dostatečně podrobně zabýval, jeho závěry jsou logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Nejvyšší soud tak podle ní nemá povinnost ani důvod přezkoumávat důvodnost takových námitek, a tudíž by měl takto odůvodněné dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Dále uvedla, že kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, resp. soudům nižších stupňů vytýkal nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy a to tak, že měly vyznít v jeho neprospěch. Skutkové závěry soudu však byly náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva. Stejné stanovisko zastal i odvolací soud. Obviněný se podle názoru státní zástupkyně domáhal pouze odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládal provedené důkazy jinak než soudy nižších stupňů a z tohoto odlišného hodnocení vyvozoval odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřoval své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřovaly proti právnímu posouzení věci, nýbrž toliko proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné obviněným nepovažuje za důvodné, a tudíž napadené usnesení není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 426/2018 je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání z tzv. formálních důvodů a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v dovolání sice neuvedl, v jaké alternativě uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., s přihlédnutím k obsahu dovolání a s ohledem na napadené usnesení je však zřejmé, že ho mohl uplatnit jen v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však nenamítal nesprávnost právního posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, nýbrž jeho námitky směřovaly do oblasti skutkové a procesní. S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. takové námitky neodpovídají, neboť jimi obviněný pouze polemizoval se způsobem, jakým soudy obou stupňů, především pak soud prvního stupně, hodnotily provedené důkazy a zjišťovaly skutkový stav věci, jelikož je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. Obviněný v uvedeném směru totiž neuplatnil žádné hmotněprávní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal revize skutkových závěrů soudu ve svůj prospěch. Přitom zejména Obvodní soud pro Prahu 9 v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného trestného činu. To potvrdil také Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující proti učiněným skutkovým zjištěním, včetně porušení zásady in dubio pro reo , obdobně uplatněné v nyní projednávaném dovolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného, resp. o tom, že to byl právě on, kdo způsobil škodu na vozidle poškozeného.
Nejvyšší soud opakuje, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. O extrémní nesoulad se jedná tehdy, když z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). V daném případě však obviněný ani námitku extrémního nesouladu nevznesl.
Nejvyšší soud se s ohledem na uvedené proto jen v krátkosti vyjádří k uplatněným námitkám. Prvně je třeba uvést, že dokazování zpravidla probíhá před nalézacím soudem a odvolací soud může učiněná skutková zjištění korigovat pouze v omezeném rozsahu (srov. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 7 tr. ř.), a to zejména v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, především pak se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Ke znaleckému posudku z oboru kriminalistiky, specializace mechanoskopie, který nechal obviněný vypracovat a na jehož závěry se odvolával v dovolání, je třeba zmínit, že tento znalecký posudek nebyl jako důkaz v řízení před soudem prvního i druhého stupně proveden (i vzhledem k tomu, že byl vypracován až dne 15. 3. 2019, tj. cca dva měsíce po rozhodnutí odvolacím soudem), přičemž oba soudy se dostatečně vyjádřily k tomu, proč odmítly návrh na doplnění dokazování o tento znalecký posudek. Ani Nejvyšší soud neprovedl v řízení o dovolání tento znalecký posudek jako důkaz, neboť s ohledem na omezený rozsah přezkumu není oprávněn provádět dokazování v tom směru, aby tím nahrazoval činnost soudu prvního stupně, případně i soudu odvolacího. Nadto ani Nejvyšší soud nemá v nyní projednávané věci o zjištěném proběhlém skutkovém ději žádných pochybností. V řízení bylo bez důvodných pochybností na základě provedených důkazů prokázáno, že obviněný napadl vozidlo poškozeného a že mu tím způsobil ve skutkové větě výroku o vině specifikovanou škodu. Pro řádné objasnění věci tudíž nebylo nezbytně nutné učinit znalecké zkoumání ohledně toho, jakým způsobem a jakým předmětem došlo k poškození na vozidle. Z protokolu o ohledání věci či z úředního záznamu o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny je patrné, že vozidlo mělo v levé zadní části na vrcholku blatníku u víka zavazadlového prostoru promáčklinu o průměru asi 6 cm, když nad touto byla pogumovaná rýha, stejná rýha se nacházela i na levé straně od levého zadního světlometu (č. l. 49). Tyto skutečnosti odpovídají tomu, že obviněný do vozidla kopl či do něj udeřil jiným podobným způsobem. Obviněný se snažil zpochybnit tato zjištění, a to zejména poukazem na to, že znalec neseznal, že by šlo o rýhy způsobené gumovým předmětem, nýbrž že šlo o poškození (odření) vrchní i podkladové vrstvy laku a to místy až na povrch ocelového plechu blatníku způsobené pravděpodobně dalším třením blíže neurčitého předmětu. Byť tento znalecký posudek nebyl v řízení jako důkaz proveden, Nejvyšší soud považuje za důležité uvést, že znalec pro vypracování posudku vycházel pouze z poskytnuté fotodokumentace obviněným, neměl k dispozici (alespoň) výše zmíněný protokol o ohledání věci či úřední záznam o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny, a tudíž posudek zpracovával, aniž by mu byly známy jakékoliv okolnosti a souvislosti dané věci. Proto Nejvyšší soud po zhlédnutí fotografií, jež byly znalci poskytnuty, připouští i s ohledem na jejich kvalitu, že se mohou na první pohled jevit předmětná poškození jako seškrábnutý lak, jestliže si však zároveň prohlédl fotografie, které byly v řízení provedeny jako důkaz, pak je z nich jasně zřetelné, že stopy na vozidle byly skutečně způsobeny gumovým předmětem, pravděpodobně například podrážkou boty (č. l. 203 či 204), rozhodně se však nejedná o seškrábnutí laku až na samotný povrch ocelového plechu. To však pouze nad rámec, neboť není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Opět jen pro úplnost lze dodat, že námitky obviněného formulované do otázek jsou pouhou spekulací a snahou o zpochybnění učiněných skutkových závěrů. Za prvé úlomky z poškozeného světla na vozidle poškozeného byly částečně nalezeny v prostoru tohoto světlometu (č. l. 35) a za druhé, z úředního záznamu na č. l. 53 o výjezdu MOP Kyje je patrné, proč k důkladnému ohledání došlo až po pár hodinách. Pokud obviněný namítal, že k ohledání došlo navíc na místě odlišném od místa činu, pak toto není pravdou, což také vyplývá z protokolu o ohledání věci či z úředního záznamu o provedených úkonech stálé výjezdové skupiny.
K další námitce obviněného lze uvést, že soud prvního stupně si byl vědom určité protichůdnosti svědecké výpovědi poškozeného na straně jedné a výpovědi obviněného na straně druhé a již vzhledem k tomu hodnotil důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soud pozorně zkoumal, zda a nakolik se jejich tvrzení zakládají na skutečnosti. I s ohledem na další provedené důkazy (zejména kamerový záznam, nahrávku volání poškozeného na linku 158, listinné důkazy a další) soud prvního stupně vyhodnotil obhajobu obviněného za vyvrácenou, označil ji za nevěrohodnou a účelovou, zatímco svědeckou výpověď poškozeného označil za věrohodnou, vnitřně souladnou a konzistentní. Tyto své závěry přitom soud prvního stupně řádně odůvodnil, když i osvětlil, proč nepřikládal většího významu drobným nedostatkům ve výpovědi poškozeného. S těmito závěry nalézacího soudu zcela souhlasil také soud odvolací, který se z podnětu totožné námitky obviněného vznesené v jeho odvolání k věrohodnosti poškozeného taktéž vyjádřil. Závěry nalézacího i odvolacího soudu lze přitom považovat za adekvátní a bez dalšího lze s nimi souhlasit.
Pokud jde o výtky k vyhodnocení kamerového záznamu, ani těm nelze přisvědčit. Obviněný sám vypověděl, že do vozidla poškozeného kopl a zapřel se o něj rukama. Skutečnost, že na kamerovém záznamu není vidět samotný útok, neboť výhled na zadní část vozidla poškozeného byla kryta tankovacím stojanem, byla zohledněna v tom směru, že soud prvního stupně upravil popis skutku tak, že namísto kopnutí nohou uvedl jako mechanismus vzniku poškození úder blíže nezjištěným způsobem. Nejedná se však o žádné pochybení ze strany soudu prvního stupně, neboť totožnost skutku byla v tomto případě zachována. Jinak není o útoku obviněného na vozidlo poškozeného pochyb. Dalšími námitkami stran kamerového záznamu opět pouze zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, jakož i další skutečnosti, které však byly v rozsudku soudu prvního stupně, potažmo i v napadeném usnesení dostatečně zdůvodněny.
Podle §2 odst. 6 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že volné hodnocení důkazů podle citovaného §2 odst. 6 tr. ř. neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239) či nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389)].
Nejvyšší soud musí s ohledem na uvedené konstatovat, že především soud prvního stupně, který prováděl dokazování, těmto požadavkům dostál, a v dovolání tvrzená pochybení proto neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování nenesl znaky libovůle. Naopak lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů, což mimo jiné potvrdil i odvolací soud. Soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a podrobně též rozvedl svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, které obviněný v dovolání zpochybňoval. Tato zjištění mají v provedených důkazech odpovídající obsahový podklad. Soud prvního stupně hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlil. Rozhodnutí soudu přitom nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže vzal skutková zjištění soudu prvního stupně za prokázaná a výrok o vině (i trestu) ponechal beze změny. Lze proto uzavřít, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 67 To 426/2018 ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 50 T 92/2018 netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Vzhledem ke všemu výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu