ECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.980.2019.1
sp. zn. 5 Tdo 980/2019-768
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněné M. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 To 33/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 189/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 T 189/2015, byla obviněná M. K. uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. skutkové věty výroku o vině), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 [dále jen „tr. zákon“] (bod 2. skutkové věty výroku o vině), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona (bod 3. skutkové věty výroku o vině) a pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod 4. skutkové věty výroku o vině), kterých se dopustila tím, že
1. v období od 9. 6. 2004 do 15. 10. 2004 jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy XY, okres Hradec Králové, IČ: XY, se sídlem XY, neoprávněně jako jediná osoba provádějící správu finančních prostředků na bankovním účtu školy č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., odčerpala z tohoto účtu finanční prostředky určené pro provoz ZŠ XY, které úmyslně odesílala na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., majitelky M. K., když dne 9. 6. 2004 odeslala finanční částku ve výši 15 670 Kč, dne 9. 8. 2004 ve výši 7 060 Kč, dne 15. 10. 2004 ve výši 12 397 Kč, čímž ZŠ a MŠ XY se sídlem XY, způsobila škodu ve výši 35 127 Kč,
2. v období od 17. 6. 2005 do 4. 8. 2005 jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy XY, okres Hradec Králové, IČ: XY, se sídlem XY, neoprávněně jako jediná osoba provádějící správu finančních prostředků na bankovním účtu školy č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., odčerpala z tohoto účtu finanční prostředky určené pro provoz ZŠ XY, které úmyslně odesílala na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., majitelky M. K., když dne 17. 6. 2005 odeslala finanční prostředky ve výši 7 538 Kč a dne 4. 8. 2005 ve výši 15 887 Kč, čímž ZŠ a MŠ XY se sídlem XY způsobila škodu ve výši 23 425 Kč,
3. v období od 10. 2. 2006 do 12. 3. 2008 jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy XY, okres Hradec Králové, IČ: XY, se sídlem XY, neoprávněně jako jediná osoba provádějící správu finančních prostředků na bankovním účtu školy č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., odčerpala z tohoto účtu finanční prostředky určené pro provoz ZŠ XY, které úmyslně odesílala na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., majitelky M. K., a to dne 10. 2. 2006 ve výši 8 100 Kč, dne 6. 4. 2006 ve výši 12 335 Kč, dne 12. 5. 2006 ve výši 9 948 Kč, dne 31. 7. 2006 ve výši 13 653,50 Kč, dne 8. 8. 2006 ve výši 9 900 Kč, dne 11. 9. 2006 ve výši 11 066 Kč, dne 31. 10. 2006 ve výši 12 155 Kč, dne 22. 11. 2006 ve výši 12 420 Kč, dne 5. 4. 2007 ve výši 14 485 Kč, dne 30. 7. 2007 ve výši 8 332 Kč, dne 6. 9. 2007 ve výši 10 468 Kč, dne 2. 11. 2007 ve výši 5 170 Kč, a dne 12. 3. 2008 ve výši 11 830 Kč, na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., majitele Č., IČ: XY, se sídlem XY, dne 6. 2. 2008 částku 35 000 Kč, čímž ZŠ a MŠ XY se sídlem XY, způsobila škodu ve výši 174 862,50 Kč,
4. v období od 7. 11. 2008 do 12. 11. 2012 jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy XY, okres Hradec Králové, IČ: XY, se sídlem XY, neoprávněně jako jediná osoba provádějící správu finančních prostředků na bankovním účtu školy č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., odčerpala z tohoto účtu finanční prostředky určené pro provoz ZŠ XY, které úmyslně odesílala na vlastní i jiné bankovní účty a které použila pro svoji potřebu, když se jedná o níže uvedené platby finančních prostředků:
- na účet č. XY, vedený u České spořitelny, a. s., majitelky M. K., dne 7. 11. 2008 ve výši 14 339 Kč, dne 29. 4. 2009 ve výši 11 700 Kč, dne 6. 5. 2009 ve výši 10 290 Kč, dne 8. 9. 2009 ve výši 4 116 Kč, dne 8. 2. 2010 ve výši 21 541 Kč, dne 16. 4. 2010 ve výši 18 260 Kč, dne 1. 7. 2010 ve výši 11 250 Kč, dne 2. 8. 2010 ve výši 15 430 Kč, dne 4. 7. 2011 ve výši 17 589 Kč, dne 2. 8. 2011 ve výši 15 589 Kč, dne 9. 9. 2011 ve výši 15 540 Kč, dne 20. 9. 2011 ve výši 11 571 Kč, dne 4. 11. 2011 ve výši 16 681 Kč, dne 7. 12. 2011 ve výši 17 169 Kč, dne 20. 3. 2012 ve výši 2 792 Kč, dne 6. 4. 2012 ve výši 19 565 Kč, dne 7. 5. 2012 ve výši 16 262 Kč, dne 3. 7. 2012 ve výši 19 565 Kč, – celkem 259 249 Kč,
- na účet č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., majitelky M. K., dne 7. 1. 2009 ve výši 15 183 Kč, VS XY (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 14 423 Kč) – rozdíl 760 Kč, platba ze dne 6. 3. 2009 ve výši 24 289 Kč, VS XY (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 14 259 Kč) – rozdíl 10 030 Kč, dne 17. 7. 2009 ve výši 3 662 Kč, dne 2. 8. 2010 ve výši 19 579 Kč, VS XY (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 16 884 Kč) – rozdíl 2 695 Kč, dne 7. 9. 2010 ve výši 19 884 Kč, (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 16 463 Kč) – rozdíl 3 421 Kč, dne 6. 10. 2010 ve výši 19 463 Kč (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 16 494 Kč) – rozdíl 2 969 Kč, dne 9. 11. 2010 ve výši 19 494 Kč (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 16 449 Kč) – rozdíl 3 045 Kč, dne 23. 11. 2010 ve výši 6 811 Kč, dne 6. 12. 2010 ve výši 19 449 Kč, VS 9 (neoprávněné navýšení skutečné výše mzdy – 17 448 Kč) – rozdíl 2 001 Kč, celkem 35 394 Kč,
- na účet č. XY, vedený u Komerční banky, a. s., jedná se o osobní účet s kreditní kartou na jméno M. K.: platba ze dne 19. 8. 2010 ve výši 28 310,46 Kč,
- na účet č. XY, vedený u GE Money Bank, a. s., majitelky M. K., dne 8. 3. 2011 ve výši 15 808 Kč, dne 3. 6. 2011 ve výši 15 926 Kč, dne 10. 2. 2012 ve výši 16 838 Kč, dne 5. 3. 2012 ve výši 19 565 Kč, dne 6. 6. 2012 ve výši 19 565 Kč, dne 25. 9. 2012 ve výši 9 052 Kč, dne 5. 10. 2012 ve výši 18 246 Kč, dne 12. 11. 2012 ve výši 24 100 Kč – celkem 139 100 Kč,
- na účet č. XY, vedený u Equa bank, a. s., majitele Č., IČ: XY, se sídlem XY, dne 4. 07. 2011 ve výši 3 000 Kč, dne 15. 7. 2011 ve výši 3 000 Kč – celkem 6 000 Kč,
čímž způsobila poškozené Základní škole a mateřské škole XY, IČ: XY, se sídlem XY, škodu v celkové výši 468 053 Kč.
2. Za popsané jednání byla obviněná M. K. odsouzena podle §206 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a podle §81 odst.1 tr. zákoníku a §82 odst.1 tr. zákoníku jí byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné současně uložena povinnost uhradit poškozené Základní škole a Mateřské škole XY, IČ: XY, se sídlem XY, způsobenou škodu ve výši 470 964,96 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Základní škola a Mateřská škola XY se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 T 189/2015, podala obviněná M. K. odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 To 33/2019, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. 10 To 33/2019, podala obviněná M. K. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zbyňka Čermáka dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své dovolací argumentace namítla, že zjištěné skutky v rozsahu jejich popisu pod body 1) až 4) skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu a učiněná skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohla být uznána vinnou souzenými přečiny, a že tedy její předmětné jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Má za to, že v napadených rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu chybí zcela zásadní skutková zjištění a že jí bylo ubráno právo na spravedlivý proces a zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, neboť rozhodující soudy se nevypořádaly s její obhajobou, s předloženými návrhy na doplnění dokazování a zejména s předloženým Vyjádřením k objednávce znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2018, vypracovaným znaleckým ústavem Znalecká revizní, s. r. o., k odbornému vyjádření Ing. Michálka. Za zcela zásadní považuje obviněná skutečnost, že se rozhodující soudy podle jejího názoru nevypořádaly s její obhajobou v otázce použití vlastních finančních prostředků na nákup surovin nutných pro zajištění výroby předepsaného počtu obědů ve školní jídelně a v předepsané kvalitě. Domnívá se, že nezaložení dokladů o nákupu surovin z její strany do účetnictví nezakládá znaky trestného činu zpronevěry, neboť pokud bylo v rozhodném časovém úseku vyrobeno požadované množství obědů a v předepsané kvalitě, musely být finanční prostředky do výroby obědů vynaloženy, jinak by k jejich výrobě nedošlo. Obviněná je přesvědčena, že příslušné soudy náležitě neposoudily právní úpravu výživových norem, včetně průměrných cen obědů podle Českého statistického úřadu za jednotlivé roky 2003 až 2014, kdy došlo k nárůstu cen obědů ve školních jídelnách o téměř 40 %, čemuž bylo nezbytné přizpůsobit i výrobu obědů ve školní jídelně Základní školy a Mateřské školy XY. V tomto směru podle ní absentuje náležité odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., a to zejména za situace, kdy Okresní soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 3 T 189/2015 (viz č. l. 405 spisu), kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, vyslovil požadavek na stanovení skutečného počtu vyrobených jídel a odpovídající výše nákladů na jejich výrobu, náklady energie a mzdy zaměstnanců. Podle obviněné soud prvního stupně dospěl ve své podstatě k právnímu závěru, že náklady na obědy byly z její strany vynakládány (viz bod 11. rozsudku soudu prvního stupně), proto nutně vznikají pochybnosti o tom, zda vytýkaným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu zpronevěry.
5. Obviněná je rovněž toho mínění, že v napadených rozhodnutích absentuje řádné hmotně právní hodnocení otázky jejího postavení v Základní škole a Mateřské škole XY, ze kterého by jednoznačně vyplývalo, že byla pouze jedinou osobou s dispozičním právem k předmětnému účtu a že to byla právě ona, kdo všechny platby vyjmenované ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu z bankovního účtu školy zasílal na dané bankovní účty. Zdůraznila, že jí vynaložené finanční prostředky na výrobu obědů a mzdy zaměstnanců v době, kdy se jich nedostávalo, a jejich následné vrácení nutně neznamená vznik škody na cizím majetku coby jednoho ze základních znaků trestného činu zpronevěry. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015, a ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000.
6. V další části dovolání obviněná zpochybnila důkazní využitelnost a vypovídací hodnotu odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka ze dne 19. 8. 2016 (včetně jeho dodatku ze dne 20. 6. 2018), které podle ní není dostatečným pokladem pro řádné objasnění hospodaření Základní školy a Mateřské školy XY ani pro závěr o vzniku majetkové újmy. Poukázala na to, že rozhodující soudy hmotně právní otázku o výši způsobené majetkové újmy založily zejména na identifikaci plateb v odborném vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka, ve kterém znalec učinil bez dalšího závěr, že Základní škole a Mateřské škole XY byla způsobena škoda ve výši 470 964,96 Kč. Takto učiněný závěr je podle obviněné v rozporu se základními principy práva na spravedlivý proces, neboť příslušné soudy se spokojily pouze s provedenou identifikací plateb v odborném vyjádření a názorem Ing. Michálka o způsobené škodě, aniž by se vypořádaly s její obhajobou o vynakládaných finančních prostředcích na provoz školní jídelny z vlastních zdrojů a předloženými důkazy, zejména Vyjádřením k objednávce znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2018. Za nestandardní označila obviněná skutečnost, že hospodaření Základní školy a Mateřské školy XY zůstalo bez náležitého posouzení v jeho uceleném souhrnu. Podle ní došlo v rámci účetnictví Základní školy a Mateřské školy XY zcela nedůvodně k vyčlenění pouze příslušné části převodů finančních prostředků z bankovního účtu školy na účty specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly vzaty v úvahu všechny skutečnosti z účetnictví a hospodaření Základní školy a Mateřské školy XY a na tomto podkladu poté bylo stanoveno, zda skutečně byla způsobena majetková újma Základní škole a Mateřské škole XY a případně v jaké výši, nebo zda se jedná toliko o porušování rozpočtové kázně ze strany konkrétních odpovědných osob. Obviněná se neztotožnila s názorem Ing. Michálka, že pokud nejsou v účetnictví založeny listinné podklady o vynaložení finančních prostředků na provoz školní jídelny, zejména na nákup surovin na výrobu obědů, jedná se o neprůkaznost vynaložených nákladů, když na straně druhé muselo být vyrobeno požadované množství obědů stanovené kvality, kdy lze skutečnou výši nákladů stanovit, a to včetně stanovení výše nákladů na mzdy zaměstnanců za výrobu obědů. Opakovaně tvrdí, že na zajištění provozu školní jídelny vynakládala i své finanční prostředky, což dokládala i tím, že z vlastního účtu postupně zasílala na účet školy v období let 2009 až 2012 finanční prostředky v celkové výši 230 503 Kč, což však bylo soudy hodnoceno jako náhrada škody, aniž by se náležitě vypořádaly s její obhajobou. V tomto ohledu také namítla vadnou formulaci otázek zadaných policejním orgánem (podle ní tyto otázky směřují k prokázání jejího jednání, které bylo vymezeno v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2015, č. j. 1 Zt 245/2014-29, nikoliv ke zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností), přičemž postup státního zástupce a policejního orgánu poté, co soud prvého stupně vrátil věc k došetření a vyslovil názor o potřebě vyžádat znalecký posudek, přičemž státní zástupce se tímto závazným právním názorem neřídil a bylo vypracováno toliko odborné vyjádření, označila za nestandardní, nerespektující její právo na spravedlivý proces, a pro posouzení hospodaření školy stěží postačující. K tomu oběma soudům vytkla, že se s tímto pochybením náležitě nevypořádaly, stejně jako že absentují podrobnější úvahy
k jí předloženému vyjádření znaleckého ústavu Znalecká a revizní, s. r. o., ze dne 6. 9. 2018, k vypracovanému odbornému vyjádření Ing. Michálka. Podle obviněné tímto postupem došlo k porušení §125 odst. 1 tr. ř., neboť příslušné soudy se nevypořádaly s její obhajobou a zcela nedůvodně upřednostnily odborné vyjádření Ing. Michálka před důkazem předloženým obhajobou. K osobě Ing. Michálka pak obviněná uvedla, že odborné vyjádření ze dne 19. 8. 2016 vypracoval jako znalec, avšak dodatek odborného vyjádření ze dne 20. 6. 2018 vypracoval již jako fyzická osoba zapsaná v živnostenském rejstříku. Nelze proto podle ní připustit zákonný postup v provedení tohoto důkazu.
7. Výhrady rovněž uplatnila u skutků popsaných pod body 3. a 4. skutkové věty, a to vůči závěru soudů o naplnění znaku „přisvojení si cizí věci”. Připomněla, že v některých zde popsaných případech byly peníze zaslány na bankovní účty ve vlastnictví právnické osoby Č., a je tedy otázkou, zda v takové situaci neurčitý pojem „odčerpání” finančních prostředků naplňuje znak „přisvojení si cizí věci” či nikoli.
8. Další pochybení soudů prvního a druhého stupně spatřuje obviněná v tom, že hlavní líčení ze dne 10. 10. 2018 bylo odročováno na 16. 1. 2019 z důvodu provedení navrhovaných výslechů svědkyň F. a V., přičemž tyto svědkyně nebyly k hlavnímu líčení řádně předvolány (pouze telefonicky), na odročené hlavní líčení se nedostavily a soud prvního stupně provedení jejich výslechu následně odmítl s odůvodněním, že jejich výslechu není již třeba. Takové rozhodnutí soudu považuje obviněná za ryze účelové, zakrývající nesprávný postup soudu. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09.
9. V závěru podaného dovolání obviněná shrnula, že soudy obou stupňů se v průběhu řízení nevypořádaly se zjištěným skutkovým stavem věci, tedy že nebylo spolehlivě prokázáno, zda předmětným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu skutečně došlo ke způsobení škody na cizím majetku nebo zda se jedná o porušení povinnosti při vedení účetnictví školy. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí a rozsudek soudu prvního stupně v neveřejném zasedání zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
10. Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že shodně s dovolatelkou odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (nikoli však rozsah dokazování) považuje za poněkud strohé a málo přehledné. Podle jeho názoru není z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zcela zřejmé, zda uvěřil obhajobě obviněné založené na tvrzení, že na pokrytí nákladů na obědy ve škole vynakládala vlastní finanční prostředky, či nikoli. Toto pochybení však napravil podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství soud odvolací, který odvolání obviněné zamítl a toto své rozhodnutí řádně odůvodnil s tím, že neuvěřil obhajobě obviněné v tom, že na nákup surovin nutných pro zajištění výroby obědů ve školní jídelně předepsaného množství a kvality ve skutečnosti vynakládala vlastní finanční prostředky, k čemuž byla nucena přistoupit z toho důvodu, že na pokrytí nákladů na obědy se škole finančních prostředků nedostávalo, a že tedy posléze prováděnými převody si pouze vracela peníze, které původně hradila takříkajíc z vlastní kapsy. Převážnou část v dovolání uplatněných námitek označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za námitky, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedinou právně relevantní námitkou je podle jeho názoru výhrada obviněné, podle níž není zřejmé, zda i odčerpání peněz na jiné než její účty – jako tomu bylo v případě některých převodů u skutků pod body 3. a 4. výroku o vině – naplňuje znak „přisvojení si cizí věci” či nikoli. Tuto námitku však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil za neopodstatněnou s tím, že u naplnění znaku „přisvojení si cizí věci” není rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá.
11. V závěru svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Ačkoliv obviněné M. K. bylo prostřednictvím jejího obhájce dne 10. 9. 2019 zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice (doručeno dne 13. 9. 2019), dovolatelka se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani prostřednictvím svého obhájce k němu nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelkou uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který své dovolání formálně opřela.
14. Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat v zásadě pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy nebo s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Navíc Nejvyšší soud se může zabývat v tomto rozsahu skutkovými zjištěními v rámci řízení o dovolání ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
15. Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Žádné takové pochybení však Nejvyšší soud v případě posuzované věci neshledal. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu řízení přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
A) Námitky, které nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce absence zásadních skutkových zjištění
16. Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že dovolací námitky obviněné jsou z podstatné části založeny na argumentaci, která uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá. Tvrzení obviněné, že se vytýkaného jednání nedopustila, že v napadených rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu chybí zcela zásadní skutková zjištění, že jí bylo ubráno právo na spravedlivý proces a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a že se rozhodující soudy nevypořádaly s její obhajobou a předloženými návrhy na doplnění dokazování, je třeba považovat za námitky čistě skutkové, které z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě (až na výše uvedené výjimky extrémního nesouladu) tento důvod nenaplňují. Obviněná těmito námitkami opakovaně rozebírá v řízení provedené důkazy a předkládá svoji vlastní verzi jejich hodnocení. Tím však pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. I přesto se Nejvyšší soud zabýval uplatněnými skutkovými námitkami obviněné z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na dále uvedené závěry reagující na konkrétní námitky obviněné neshledal.
17. Obviněná v dovolání namítla, že v napadených rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu chybí zcela zásadní skutková zjištění a že jí bylo ubráno právo na spravedlivý proces a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, neboť rozhodující soudy se nevypořádaly s její obhajobou, s předloženými návrhy na doplnění dokazování a zejména s předloženým „Vyjádřením k objednávce znaleckého posudku“ ze dne 6. 9. 2018, které na návrh obhajoby vypracoval znalecký ústav Znalecká reviziní, s. r. o., k odbornému vyjádření znalce Ing. Michálka. Za stěžejní považuje obviněná skutečnost, že se rozhodující soudy nevypořádaly s její obhajobou v otázce použití vlastních finančních prostředků na nákup surovin nutných pro zajištění výroby předepsaného počtu obědů ve školní jídelně a v předepsané kvalitě. Podle názoru Nejvyššího soudu byla však obhajoba obviněné spočívající v tom, že se trestného činu zpronevěry nedopustila, na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci spolehlivě vyvrácena a v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná v pracovní pozici, v níž se nacházela v rámci poškozené školy, tedy jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy a Mateřské školy XY, které byly svěřeny finanční prostředky školy a jejíž náplní práce byly jak záležitosti související s účetnictvím školy, tak i pokladní manipulace s peněžní hotovostí a fakturace, neoprávněně ze školního bankovního účtu odčerpala ve výroku o vině specifikované finanční prostředky, které si přisvojila, poněvadž je používala v rozporu s účelem, ke kterému jí byly svěřeny. Tímto jednáním způsobila poškozené Základní škole a Mateřské škole XY řádně zjištěnou a ve výroku o vině uvedenou škodu. Zejména nalézací soud spolehlivě vysvětlil, proč odmítl obhajobu obviněné, z jakých důkazů vycházel a jak dospěl k závěru o výši způsobené škody. Stěžejními důkazy prokazujícími vinu jsou zejména doznání obviněné a odborné vyjádření vypracované znalcem Ing. Josefem Michálkem včetně jeho dodatku (viz č. l. 430 a násl., 643 a násl. spisu), ve kterém znalec vyčíslil způsobenou škodu (viz bod 22. tohoto rozhodnutí). Pokud jde o obhajobu obviněné spočívající v tom, že svým jednáním se pouze snažila zvyšovat množství a kvalitu obědů ve školní jídelně, tak již nalézací soud správně uvedl, že tato skutečnost nemůže na závěru o vině obviněné nic změnit, neboť to byla škola, nikoli obviněná, kdo rozhodoval o tom, za jakou cenu budou obědy poskytovány, a tedy za jakou maximální cenu mohou být z rozpočtu školy pořizovány suroviny, a bez rozhodnutí školy nebyla obviněná oprávněna poskytovat třetím osobám kvalitnější obědy, neboť na ně neměly nárok. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na body 42. až 46. tohoto rozhodnutí.
K námitce důkazní využitelnosti a vypovídací hodnoty odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka
18. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky, v rámci kterých obviněná zpochybnila důkazní využitelnost a vypovídací hodnotu odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka včetně jeho dodatku (viz č. l. 430 a násl., 644 a násl. spisu). Podle obviněné dané odborné vyjádření není dostatečným podkladem pro řádné objasnění hospodaření Základní školy a Mateřské školy XY ani pro závěr o vzniku majetkové újmy. V tomto ohledu také dovolatelka namítla vadnou formulaci otázek zadaných policejním orgánem (podle ní tyto otázky směřují k prokázání jejího jednání, nikoliv ke zjištění skutečného stavu věci bez důvodných pochybností), přičemž postup státního zástupce a policejního orgánu poté, co soud prvního stupně vrátil věc k došetření a vyslovil názor o potřebě vyžádat znalecký posudek, označila za nestandardní, nerespektující její právo na spravedlivý proces a pro posouzení hospodaření školy stěží dostačující. Oběma soudům pak vytkla, že se s tímto pochybením náležitě nevypořádaly, stejně jako se řádně nezabývaly jí předloženým vyjádřením znaleckého ústavu k vypracovanému odbornému vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka. K osobě Ing. Michálka obviněná uvedla, že odborné vyjádření ze dne 19. 8. 2016 vypracoval jako znalec, avšak dodatek odborného vyjádření ze dne 20. 6. 2018 vypracoval již jako fyzická osoba zapsaná v živnostenském rejstříku. Nelze proto podle ní připustit zákonný postup v provedení tohoto důkazu.
19. Ze spisu se podává, že Krajský soud v Hradci Králové se projednávanou věcí zabýval opakovaně, neboť soud prvního stupně při svém prvním rozhodování v předmětné věci usnesením ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 3 T 189/2015 (viz č. l. 405 a násl.), věc vrátil státnímu zástupci k došetření. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 27/2016, zamítl (viz č. l. 419 a násl. spisu). Stížnostní soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že ve věci bude nezbytné přibrat znalce z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, který zpracuje znalecký posudek týkající se účetnictví školy, jeho vedení obviněnou a v rámci svých možností spolehlivě identifikuje platby učiněné obviněnou na své účty uvedené ve výroku obžaloby, případně účty, které budou jako účty obviněné dodatečně zjištěny. Dále uvedl, že pro účel zpracování znaleckého posudku bude nezbytné od poškozené školy vyžádat potřebné podklady a též vyzvat obviněnou k předložení dokladů, které ze školy odnesla, a že po zpracování znaleckého posudku bude možné vyčíslit případnou škodu, z níž bude obviněná podezřelá (viz č. l. 422 spisu). Policejní orgán následně přibral do řízení znalce Ing. Josefa Michálka, avšak toliko za účelem, aby zpracoval odborné vyjádření podle §105 odst. 1 tr. ř. (viz „Žádost o podání odborného vyjádření“ na č. l. 428 spisu). I když tedy soud prvního stupně v usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, které potvrdil i soud odvolací, vyslovil požadavek na zpracování znaleckého posudku, v konečné fázi bylo zpracováno „toliko“ odborné vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka podle §105 odst. 1 tr. ř. Námitky proti tomuto procesnímu postupu vznesla obviněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a s těmito námitkami se řádně a dostatečně vypořádal soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti obecně vyslovil nespokojenost nad nesplněním pokynu rozhodujícího soudu, dále však uvedl, že explicitní nesplnění pokynu v podobě přibrání znalce k vypracování znaleckého posudku z odvětví účetnictví nepředstavovalo podle něj kasační důvod podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., zejména byla-li požadovaná skutková okolnost v podobě zjištění výše částek obviněnou defraudovaných v příslušných časových obdobích správně zjištěna jinak, tj. „jen“ odborným vyjádřením znalce.
20. Podle §105 odst. 1 tr. ř. je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. Podle §105 odst. 5 tr. ř. lze o odborné vyjádření podle odstavce 1 požádat i osobu, která je podle zvláštního zákona zapsána v seznamu znalců, a fyzickou nebo právnickou osobu, která má potřebné odborné předpoklady.
21. Nejvyšší soud ve shodě se soudem druhého stupně i se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství shledal, že nesplnění pokynu soudu, kdy namísto znaleckého posudku bylo příslušným policejním orgánem vyžádáno „pouze“ odborné vyjádření (viz č. l. 428 spisu), je třeba sice považovat za jistý nedostatek v postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť by soudy v zásadě měly trvat na svých závěrech, které v předchozím stadiu řízení učinily, avšak současně je třeba zdůraznit, že takový důkaz nelze bez dalšího považovat za vadný a procesně nepoužitelný, neboť odborné vyjádření zpracovával znalec s potřebnými zkušenostmi a kvalifikací, který byl jako znalec i písemně poučen (viz č. l. 429 spisu), a pokud by tento znalec zpracovával namísto odborného vyjádření znalecký posudek, jeho závěry by zjevně byly zcela shodné, jak ostatně sám potvrdil při své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2019 (viz č. l. 674, 675 spisu). Na tom nemůže nic změnit ani ta okolnost, že odborné vyjádření ze dne 19. 8. 2016 vypracoval Ing. Josef Michálek v postavení znalce, avšak dodatek odborného vyjádření ze dne 20. 6. 2018 vypracoval již „pouze“ jako fyzická osoba zapsaná v živnostenském rejstříku. Vzhledem k tomu, že obhájce obviněné u hlavního líčení konaného dne 10. 10. 2018 nesouhlasil se čtením odborného vyjádření ve smyslu §211 odst. 5 tr. ř. (když samosoudkyně ne zcela vhodně konstatovala, že vzhledem k tomu, že odborné vyjádření zpracovával znalec, jedná se v podstatě o znalecký posudek – viz č. l. 657 spisu), byl Ing. Josef Michálek u následujícího hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2019 vyslechnut, přičemž byl poučen jako svědek podle §99, §100 a §101 tr. ř. (viz č. l. 669 a násl. spisu). Před soudem byl tedy správně vyslechnut jako svědek, který zpracoval odborné vyjádření, nikoli jako znalec, resp. zpracovatel znaleckého posudku. Ostatně i sám Ing. Josef Michálek při výslechu uvádí, že zpracovával odborné vyjádření, nikoli znalecký posudek (viz č. l. 669 spisu). Stejně tak byl u téhož hlavního líčení jako svědek vyslechnut i zpracovatel Vyjádření k objednávce znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2018 Ing. Alexandr Beran (viz č. l. 681 spisu). Obviněné i jejímu obhájci tak nebyla odepřena možnost klást zpracovateli odborného vyjádření Ing. Josefu Michálkovi i zpracovateli Vyjádření k objednávce znaleckého posudku Ing. Alexandru Beranovi otázky, přičemž je třeba zdůraznit, že Ing. Josef Michálek měl pro vlastní zpracování odborného vyjádření k dispozici jednak materiály, které byly založeny v daném trestním spise, jednak účetnictví Základní školy a Mateřské školy XY za rok 2004 až 2012 (viz výpověď Ing. Michálka na č. l. 669 spisu). V odborném vyjádření pak odpovídal na zadané otázky v intencích pokynu vysloveného v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 27/2016 (viz č. l. 419 a násl. spisu). Již nalézací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ve věci ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 3 T 189/2015, zcela správně podotkl, že okolnost, zda obviněná řádně vedla účetnictví školy, není předmětem obžaloby, dále že není podstatné, zda byla prováděna inventarizace, zda byly prováděny kontroly zřizovatelem a s jakým výsledkem, že není podstatná ani kalkulace obědů apod. Výlučně těmito skutečnostmi se přitom zabývá Ing. Alexandr Beran ve svém Vyjádření k objednávce znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2018 (viz č. l. 649 a násl. spisu), který měl navíc pro účely zkoumání k dispozici pouze odborné vyjádření Ing. Josefa Michálka a jeho dodatek, a nikoli prvotní doklady, jak uvedl u hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2019 (viz č. l. 681 spisu). Přisvědčit nelze obviněné ani ohledně námitky údajně vadné formulace otázek zadaných policejním orgánem. Příslušný policejní orgán v žádosti o podání odborného vyjádření ze dne 7. 3. 2016 zadal Ing. Josefu Michálkovi, aby se vyjádřil ke způsobu vedení účetnictví Základní školy a Mateřské školy XY ve sledovaném období, aby identifikoval platby učiněné obviněnou z účtu školy na své účty, aby upřesnil výši způsobené škody a aby uvedl případné další zjištěné skutečnosti (viz č. l. 428 spisu). Takto zadanými otázkami zcela respektoval pokyn obsažený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 27/2016 (viz strana 4 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 10 To 27/2016 – č. l. 422 spisu), proto jeho postupu nelze nic vytknout.
22. Nejvyšší soud má proto za to, že nelze dát obviněné za pravdu v tom jejím mínění, že věc měla být opětovně znalecky zkoumána, neboť rozhodující soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s jí předloženým Vyjádřením k objednávce znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2018 a zcela nedůvodně upřednostnily odborné vyjádření Ing. Michálka před zmíněným důkazem předloženým obhajobou. Naopak je nutno uzavřít, že zejména nalézací soud se dostatečně a řádným způsobem (viz shora) se zmíněnými důkazy vypořádal. Je zřejmé, že obviněná mohla pořizovat suroviny na obědy pouze v rozsahu, který měla školou určený, a cokoliv nad tento rozsah bylo neoprávněné, přičemž k provedení všech neoprávněných plateb popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se v zásadě doznala. Nalézací soud, s jehož rozhodnutím se ztotožnil i soud odvolací a ke kterému se v tomto směru přiklání i Nejvyšší soud, proto správně zamítl návrh na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem s tím, že předmětem daného trestního řízení není zjištění, zda obviněná vedla řádně účetnictví školy. Veškeré platby, které byly předmětem obžaloby, byly identifikovány policejním orgánem i odborným vyjádřením Ing. Josefa Michálka, který měl k dispozici účetnictví Základní školy a Mateřské školy XY za rok 2004 až 2012, jak sám uvedl u hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2019 (viz č. l. 669 spisu). Navíc obviněná se k provedení těchto plateb sama doznala. Nebylo tedy sporu ani o tom, jaká je výše celkově způsobené škody. Nalézací soud nepochybil, vycházel-li ze zjištěných listinných důkazů, zejména ze závěrů odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka a jeho dodatku. Ing. Josef Michálek u hlavního líčení konaného dne 16. 1. 2019 vyložil, jak dospěl k výši škodného následku, tj. že udělal součet těch jednotlivých plateb, které byly na účet dovolatelky zaslány, a zjistil, že celková částka těchto plateb byla ve výši 701 467,96 Kč. Dále zjistil, že dovolatelka uhradila z osobních účtů na školní účty částku 230 503 Kč a rozdílem těchto částek byla zjištěna škoda ve výši 470 964,96 Kč (č. l. 670). Je třeba poukázat na to, že pokud nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku i při odůvodňování výroku o vině uvedl, že celková škoda 470 964,96 Kč byla vypočtena odečtením částky 230 503 Kč, kterou obviněná dobrovolně uhradila na účet školy, od součtu neoprávněných plateb uvedených ve výrokové části rozsudku ve výši 701 468 Kč (bod 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), dostal se tím do rozporu s výrokem o vině, kde součet částek u jednotlivých trestných činů činí právě uvedených 701 468 Kč (navíc s ohledem na to, že podle výroku o vině jde o čtyři samostatné trestné činy zpronevěry, je třeba z hlediska viny obviněné vycházet ze způsobené škody u každého z těchto trestných činů zvlášť). Vysvětlitelné to je pouze tím, že nalézací soud i v bodě 14. svého odůvodnění myslel celkovou škodu, která zůstala jako neuhrazená poškozené Základní škole a Mateřské škole Skřivany obviněnou M. K. po zaslání dobrovolných úhrad na účet této školy v celkové výši 230 503 Kč, což má význam jenom z hlediska náhrady škody (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a také samozřejmě z hlediska zhodnocení její snahy „nahradit škodu“ ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku při stanovení druhu a výměry trestu (viz „…soud … přihlédne … zejména k snaze nahradit škodu a odstranit jiné škodlivé následky činu …“ – viz body 47 a 48 tohoto usnesení).
Neprovedení navrhovaných důkazů
23. Za relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani námitku obviněné, v rámci které poukazuje na zkrácení svého práva na obhajobu v podobě neprovedení výslechu svědkyň J. F. a E. V. Nalézací soud u hlavního líčení konaného dne 10. 10. 2018 učinil dotaz, zda strany souhlasí podle §211 odst. 6 tr. ř. se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení svědkyně J. F., neboť jmenovaná svědkyně se z účasti u hlavního líčení omluvila s odůvodněním, že je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a že není schopna říct, jak dlouho to tak bude. Obviněná se čtením úředního záznamu nesouhlasila (viz č. l. 656, 657 spisu). V závěru zmíněného hlavního líčení obhájce obviněné uvedl, že trvá na osobním výslechu svědkyně J. F. a dále navrhl provedení výslechu svědkyně E. V., prodavačky prodejny Maso – uzeniny, kde obviněná nakupovala suroviny. Žádná z uvedených svědkyň se však nedostavila ani k následujícímu hlavnímu líčení konanému dne 16. 1. 2019. Svědkyně J. F. soudu dne 15. 1. 2019 telefonicky sdělila, že se k soudu ze zdravotních důvodů v žádném případě nebude moci vůbec, tj. ani do budoucna, dostavit (viz č. l. 666 spisu). Soud prvního stupně proto s ohledem na obsah výpovědi, který tato svědkyně učinila do úředního záznamu o podaném vysvětlení dne 26. 10. 2015, kde uvedla, že je pravdou, že si od obviněné v roce 2005 půjčila částku ve výši 13 500 Kč a že jí již půjčku splatila (viz č. l. 97 spisu), rozhodl, že tuto svědkyni nebude již ve věci slyšet a nebude ji ani opětovně předvolávat. Poté se samosoudkyně opět dotázala obhajoby, zda bude souhlasit se čtením úředního záznamu podle §211 odst. 6 tr. ř., avšak obhájce obviněné znovu se čtením nesouhlasil s tím, že svědkyně J. F. by měla objasnit, jakým způsobem jednala s obviněnou. Na to samosoudkyně opětovně uvedla, že svědkyni již předvolávat nebude (viz č. l. 680 spisu). Svědkyně E. V. se z účasti u hlavního líčení omluvila z důvodu pracovního vytížení (viz č. l. 667 spisu). Samosoudkyně následně požádala obhajobu o vysvětlení, z jakého důvodu by tato svědkyně měla být slyšena. Obhájce odpověděl, že „je to i tím, že tato svědkyně by měla potvrzovat, že obviněná nakupovala finanční prostředky v hotovosti, respektive potraviny v hotovosti“. Na to samosoudkyně sdělila, že to je průkazné i z jiných listinných důkazů, že se jeví výpověď této svědkyně jako nadbytečná, a proto že návrhu obhajoby v tomto směru nebude vyhověno (viz. č. l. 681 spisu). V odůvodnění svého rozsudku nalézací soud uvedl, že pro nadbytečnost zamítl návrh na doplnění dokazování výslechy jmenovaných svědkyň s tím, že skutečnost, zda obviněná kupovala suroviny na kvalitnější obědy či ne, nemůže na její vině nic změnit. Odvolací soud pak shledal, že proti takovému postupu nalézacího soudu nelze ničeho účinně namítat (viz bod 18. rozsudku odvolacího soudu).
24. K tomu Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu považuje za vhodné podotknout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).
25. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené skutečnosti uzavřel, že nalézací soud dostatečně, byť poněkud stručně, vysvětlil, z jakého důvodu považoval návrhy obviněné na doplnění dokazování (znaleckým posudkem a výslechy svědkyň J. F. a E. V.) za nadbytečné, když uvedl, že zamítl návrhy na doplnění dokazování jejich výslechy, neboť na vině obviněné nemůže skutečnost, zda skutečně kupovala suroviny na kvalitnější obědy, nic změnit. Předmětné důkazy tedy neopomenul, ale řádně se s nimi vypořádal a s jeho rozhodnutím se ztotožnil i soud odvolací. Jeho postupu tak ani v tomto ohledu nelze ničeho vytknout.
26. Za případný nelze pak označit ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, kterým Ústavní soud zrušil všechna rozhodnutí obecných soudů, neboť shledal, že již v přípravném řízení nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na doplnění dokazování (provedení rekognice mezi ním a svědky, rekonstrukce či vyšetřovací pokus k objasnění, jaká zranění by mohl člověk utrpět při pádu z koně), že důkazním návrhům nebylo vyhověno ani v řízení před soudy a že zamítnutí důkazních návrhů nebylo v žádném stadiu trestního řízení řádně odůvodněno, čímž došlo podle Ústavního soudu k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z uvedeného je zřejmé, že citovaný nález na případ nyní projednávané věci nedopadá, neboť rozhodující soudy nižších stupňů důkazní návrhy obviněné M. K. neopomněly, ale naopak se s nimi řádně vypořádaly, neboť dospěly k závěru, že nový znalecký posudek a výslechy svědkyň J. F. a E. V. nejsou pro rozhodnutí trestní věci obviněné M. K. potřebné z důvodu nadbytečnosti těchto důkazů, jak bylo podrobně rozebráno již shora.
B) Námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitkám týkajícím s právní kvalifikace jednání jako trestných činů zpronevěry
27. Obviněná v tomto směru především namítla, že nezaložení dokladů o nákupu surovin z její strany do účetnictví nezakládá znaky trestného činu zpronevěry, neboť pokud bylo v rozhodném časovém úseku vyrobeno požadované množství obědů a v předepsané kvalitě, musely být finanční prostředky do výroby obědů vynaloženy, jinak by k jejich výrobě nedošlo. Je přesvědčena, že absentuje náležité odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a to zejména za situace, kdy Okresní soud v Hradci Králové ve svém usnesení ze dne 29. 12. 2015, sp. zn. 3 T 189/2015 (viz č. l. 405 spisu), kterým byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, vyslovil požadavek na stanovení skutečného počtu vyrobených jídel a odpovídající výše nákladů na jejich výrobu, náklady energie a mzdy zaměstnanců. Podle obviněné je v napadených rozhodnutích také postrádáno řádné hmotně právní hodnocení otázky jejího postavení v Základní škole a Mateřské škole XY, ze kterého by jednoznačně vyplývalo, že byla pouze jedinou osobou s dispozičním právem k předmětnému účtu a že to byla právě ona, kdo všechny platby vyjmenované ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu z bankovního účtu školy zasílal na dané bankovní účty. Obviněná zdůraznila, že jí vynaložené finanční prostředky na výrobu obědů a mzdy zaměstnanců v době, kdy se jich nedostávalo, a jejich následné vrácení nutně neznamená vznik škody na cizím majetku coby jednoho ze základních znaků trestného činu zpronevěry. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015, a ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000.
28. Přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (i podle dříve platného §248 tr. zákona) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Po subjektivní stránce se u jmenovaného přečinu vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý). U přečinu zpronevěry se pachatel věci nezmocňuje, ale má ji už před tím, než si ji přisvojí, ve své moci, neboť mu byla „svěřena jinou osobou“ (nemusí jít o vlastníka věci) k tomu, aby s ní nakládal určitým způsobem, tedy je mu na základě svěření umožněno, aby určitým způsobem s věcí nakládal, a to zásadně jen v tom rozsahu, jak bylo vymezeno v rámci svěření. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do jeho vlastní faktické moci (do držení nebo jiné obdobné dispozice) zpravidla s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal. Ten, kdo ji pachateli svěřil, nemusí být jejím vlastníkem a nemusí ani s pachatelem uzavřít písemnou smlouvu (v oblasti pracovních vztahů není nutná dohoda o odpovědnosti za schodek), ale postačí její faktické předání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2008).
29. Pro posouzení toho, zda jde o svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty (v této věci se jednalo o finanční prostředky), je významné zejména to, jak byla stanovena faktická dispozice s takovými věcmi, neboť ne každé nakládání s prostředky (věcmi), ke kterým má pachatel přístup, lze považovat za jejich svěření ve smyslu §206 tr. zákoníku, resp. §248 tr. zákoníku. O svěření v tomto smyslu jde jen tehdy, když jsou takové prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015).
30. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že obviněná na základě pracovních smluv ze dne 2. 1. 2003 (viz č. l. 35 a 37 spisu) a popisu pracovní náplně hospodářky školy – účetní (viz. č. l. 36 spisu), které oproti podpisu řádně převzala a byla s nimi seznámena, vykonávala od 1. 1. 2003 funkci hospodářky a vedoucí školní jídelny Základní školy a Mateřské školy XY. Náplní práce obviněné coby účetní, hospodářky a vedoucí školní jídelny byly jak záležitosti související s účetnictvím, tak i pokladní manipulace s peněžní hotovostí a fakturace. V této souvislosti jí byly svěřeny finanční prostředky Základní školy a Mateřské školy XY. Uskutečnění všech ve výroku o vině specifikovaných finančních operací bylo prokázáno výpisy z účtů školy, informacemi jednotlivých bank o majitelích účtů, na něž byly peněžní prostředky posílány, a v tomto směru i doznáním obviněné. Předmětné platby byly identifikovány jak policejním orgánem, tak odborným vyjádřením znalce Ing. Josefa Michálka (viz č. l. 430 a násl., 644 a násl. spisu). Obviněná se k provedení všech daných plateb doznala, a to jak u výslechu v přípravném řízení (viz č. l. 14 a násl. spisu), tak i u hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2017, u kterého mimo jiné uvedla, že svého jednání lituje, že její rozhodnutí nebylo správné a že prostě takové řešení financování školy nemohla nikdy zvládnout. Současně vypověděla, že si vedla vlastní evidenci mimo účetnictví školy a takto vložené finance si pak přeposílala z účtu školy na své účty, přičemž od nákupů nemá žádné doklady. Dodala, že si je vědoma, že škole způsobila škodu (viz č. l. 567 a násl. spisu).
31. Nalézací soud vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že obviněná jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy a Mateřské škody XY jako jediná osoba provádějící správu finančních prostředků na bankovním účtu školy č. XY, vedeného u Komerční banky, a. s., neoprávněně odčerpala z tohoto účtu finanční prostředky určené pro provoz školy, které úmyslně odesílala ve výroku popsaným způsobem na své účty a účet Č., a způsobila tak škole škodu v celkové výši 470 964,96 Kč. Zdůraznil, že obviněná se v průběhu řízení k provedení všech plateb, které byly předmětem obžaloby, doznala, přičemž platby byly identifikovány jak policejním orgánem, tak odborným vyjádřením znalce Ing. Josefa Michálka. Nalézací soud vyhodnotil příslušné platby jako neoprávněné s odůvodněním, že obviněná mohla pořizovat suroviny na obědy pouze v rozsahu, který měla školou určený, a cokoliv nad tento rozsah bylo neoprávněné. V bodě 7. rozsudku nalézací soud doslova uvedl: „Pokud jde o tu část jednání obviněné, která spočívala ve (zjednodušeně řečeno) zvyšování kvality obědů, pak bylo prokázáno, že to byla škola, kdo rozhodoval o tom, za jakou cenu budou obědy poskytovány, a tím pádem za jakou (maximální) cenu mohou být z rozpočtu školy pořizovány suroviny. Bez rozhodnutí školy nebyla obviněná oprávněna poskytovat třetím osobám (strávníkům) plnění (kvalitnější obědy), na které neměly nárok (za vyšší kvalitu neplatily tyto osoby, ale škola). Obviněná si totiž své výdaje za tvrzené nákupy surovin dorovnávala z peněz na účtu školy, jí samotné se tedy stav majetku nezmenšoval, škole však ano. De facto škola po celou dobu poskytovala strávníkům kvalitnější obědy, ačkoliv na ně neměli nárok a za zvýšenou kvalitu neplatili, a to vše pouze z vlastního rozhodnutí obviněné. Škole tak vznikla tímto neoprávněným nakládáním s jejími prostředky škoda. I pokud by tato obhajoba obviněné byla pravdivá, přičemž toto obviněná nemůže nijak doložit, neboť doklady o nákupech potravin podle svého tvrzení zničila, jde o jednání v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, stejně jako pokud by se jednalo o prosté obohacování odčerpáváním peněz z účtu školy na soukromé účely. Pokud obviněná skutečně usilovala o zvýšení kvality obědů ve školní jídelně, měla vznášet požadavky opakovaně, písemně a bezpodmínečně a nepřistupovat ke svévolným řešením. Pokud by toto nespělo k jí zamýšlenému výsledku, měla svůj pracovní poměr ve škole skončit. Zcela nepochybně si tohoto byla po celou dobu své trestné činnosti vědoma, její obhajoba, že jí až po 10 letech došlo, že tímto způsobem to dál nepůjde, je nevěrohodná.“ V bodě 11. svého rozhodnutí pak nalézací soud zdůraznil, že: „Obviněné bylo kladeno za vinu, že z účtu školy prováděla v letech 2004 – 2013 platby na své soukromé účty, a že tak činila neoprávněně. Obviněná se k provedení všech plateb podle obžaloby doznala. Vysvětlila, proč tak činila, avšak bylo prokázáno, že tyto platby byly neoprávněné a škole byla jejím jednáním způsobena škoda. Důkazy uvedené v předchozím odstavci se z drtivé většiny věnují tomu, zda obviněná řádně vedla účetnictví školy. To však předmětem obžaloby není. Stejně tak není podstatné, zda byla prováděna inventarizace, zda byly prováděny kontroly zřizovatelem a s jakým výsledkem, není podstatná ani kalkulace obědů apod. Obviněná mohla pořizovat suroviny na obědy pouze v rozsahu, který měla školou určený. Cokoliv nad tento rozsah bylo neoprávněné. K provedení všech neoprávněných plateb se obviněná doznala. Nedostačoval-li rozpočet školy na nákup surovin v rozsahu, který byl školou určen, pak tuto situaci měla obviněná řešit s vedením školy. O to však v dané věci nejde, jde o nakupování surovin nad tento rozsah, protože obviněná se nemohla smířit s tím, že by strávníci dostávali podle jejího mínění nekvalitní obědy. Nebyla to však ona, kdo byl oprávněn rozhodovat, jak kvalitní obědy strávníci dostanou, a právě v tom spočívala její trestná činnost, že si toto oprávnění osobovala, jak se ostatně sama doznala. Obviněná nikdy netvrdila, že by v rozpočtu školy neměla peníze na krytí obědů za cenu, která školou byla schválena.“ Podle mínění nalézacího soudu obviněná tedy nebyla oprávněna rozhodovat, jak kvalitní obědy strávníci dostanou, navíc dokazováním vyšlo najevo, že nikdy netvrdila, že by v rozpočtu školy neměla peníze na krytí obědů za cenu, která školou byla schválena. Nedostačoval-li rozpočet školy na nákup surovin v rozsahu, který byl školou určen, pak tuto situaci měla podle soudu prvního stupně obviněná řešit s vedením školy, nikoli sama pořizovat suroviny z vlastních finančních prostředků.
32. Odvolací soud následně rozsudek nalézacího soudu potvrdil a podané odvolání obviněné zamítl. Dovolatelce nedal za pravdu v tom jejím názoru, že soud prvního stupně vadně hodnotil provedené důkazy, přičemž však, aniž by provedl další dokazování, de facto v rozporu s názorem soudu prvního stupně uzavřel, že obhajoba obviněné o účelu odčerpávání prostředků z účtu školy a jejich převodu na její účet, případně účet odborové organizace, byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. Dodal, že okresní soud nepochybil, vycházel-li ze zjištěných listinných důkazů a zejména ze závěrů odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka, včetně dodatku, a že řádně vysvětlil, proč odmítl obhajobu obviněné, z jakých důkazů vycházel a jak dospěl k výši jednotlivě zjištěných škodných závěrů. V souvislosti s procesními výhradami obviněné uplatněnými v odvolání stran zkrácení jejího práva na obhajobu odvolací soud shledal, že i tyto je nutné odmítnout, neboť soud prvního stupně obviněné více než dostatečně umožnil vyjádřit se k obžalobě, nebylo jí upíráno právo vyjádřit se k prováděným důkazům či se kvalifikovaně domáhat přezkumu rozsudku soudu prvního stupně.
33. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že podle výsledků provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněná coby účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny Základní školy a Mateřské školy XY nebyla oprávněna zasílat, s výjimkou své správně stanovené mzdy, na své účty či další účty žádné platby a nakládat s nimi jako s vlastními, a pokud tak učinila, jak bylo v průběhu řízení jednoznačně prokázáno, nelze než uzavřít, že v pracovní pozici, v níž se nacházela v rámci poškozené školy, tedy jako účetní, hospodářka a vedoucí školní jídelny, které byly svěřeny finanční prostředky Základní školy a Mateřské školy XY a jejíž náplní práce byly jak záležitosti související s účetnictvím škody, tak i pokladní manipulace s peněžní hotovostí a fakturace, neoprávněně ze školního bankovního účtu odčerpala ve výroku o vině specifikované finanční prostředky, které si přisvojila, poněvadž je používala v rozporu s účelem, ke kterému jí byly svěřeny. Tímto jednáním pak způsobila poškozené Základní škole a Mateřské škole XY řádně zjištěnou a ve výroku o vině uvedenou škodu ve výši 35 127 Kč (bod 1.), 23 425 Kč (bod 2.), 174 862,50 Kč (bod 3.) a 468 053 Kč (bod 4.). Stěžejními důkazy prokazujícími vinu jsou zejména doznání obviněné a odborné vyjádření vypracované znalcem Ing. Josefem Michálkem včetně jeho dodatku (viz č. l. 430 a násl., 643 a násl. spisu), ve kterém znalec vyčíslil způsobenou škodu (viz bod 22. tohoto rozhodnutí). Pokud jde o obhajobu obviněné spočívající v tom, že svým jednáním se pouze snažila zvyšovat množství a kvalitu obědů ve školní jídelně, tak již nalézací soud správně uvedl, že tato skutečnost nemůže na závěru o vině obviněné nic změnit, neboť to byla škola, nikoli obviněná, kdo rozhodoval o tom, za jakou cenu budou obědy poskytovány, a tedy za jakou maximální cenu mohou být z rozpočtu školy pořizovány suroviny, a bez rozhodnutí školy nebyla obviněná oprávněna poskytovat třetím osobám kvalitnější obědy, neboť na ně neměly nárok. Za vyšší kvalitu obědů totiž neplatily tyto osoby, ale bylo tak činěno v důsledku přisvojovacího jednání obviněné na úkor poškozené Základní školy a Mateřské školy XY, protože obviněná si své výdaje za tvrzené nákupy surovin dorovnávala z peněz na účtu školy a tímto neoprávněným nakládáním s prostředky školy ze strany obviněné škole vznikla čtyřmi skutky (body 1. až 4. výroku o vině) shora uvedená škoda.
34. Podstatné je, že z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry není rozhodné, že se obviněná vytýkaného jednání dopustila z toho důvodu, jak sama tvrdí, že na nákup surovin nutných pro zajištění výroby obědů ve školní jídelně předepsaného množství a kvality podle jejího názoru finanční prostředky školy nepostačovaly, proto nakupovala suroviny ze svého. Obviněné samozřejmě nic nemohlo zabránit v tom, aby na zlepšení množství a kvality obědů ve školní jídelně vynakládala své vlastní finanční prostředky, současně ji však nic neopravňovalo k tomu, aby si takto z vlastní vůle vynaložené finanční prostředky následně přeposílala z účtu školy na své účty. Pokud totiž obviněná ze svých vlastních finančních prostředků zlepšovala množství a kvalitu obědů ve školní jídelně, přineslo to zvýhodnění pouze strávníkům jídelny, nikoliv však škole, z jejíhož účtu obviněná finanční prostředky odčerpávala a které tím byla způsobena škoda. Obviněná si navíc sama byla vědoma, že svým postupem způsobila Základní škole a Mateřské škole XY škodu, což je možno dovodit jednak z její výpovědi u hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2017, kde sdělila, že svého jednání lituje a že si je vědoma, že škole způsobila škodu (viz č. l. 567 a násl. spisu), ale i z toho, že sama na účet školy vrátila celkem 230 503 Kč, což je třeba s ohledem na způsob, jak tak učinila, a časový odstup od počátku vlastního přisvojovacího jednání hodnotit jen jako náhradu škody, jak to také správně posoudily oba soudy nižších stupňů.
35. Další námitkou, kterou lze formálně podřadit pod v dovolání deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je výhrada obviněné, podle níž není jasné, zda i odčerpání peněz na jiné bankovní účty než její (konkrétně účty právnické osoby Č.) naplňuje znak „přisvojení si cizí věci“. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku neopodstatněnou.
36. Jak bylo již shora zmíněno (viz bod 28. tohoto rozhodnutí), přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (i podle dříve platného §248 tr. zákona) se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Pachatel se věci nezmocňuje, ale má ji už před tím, než si ji přisvojí, ve své moci, neboť mu byla „svěřena jinou osobou“ k tomu, aby s ní nakládal určitým způsobem, tzn. je mu na základě svěření umožněno, aby určitým způsobem s věcí nakládal, a to zásadně jen v tom rozsahu, jak bylo vymezeno v rámci svěření. Přisvojením věci se tedy nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod. Přisvojením se rozumí získání možnosti neomezené dispozice s věcí. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010).
37. Z uvedeného je zřejmé, že okolnost, že obviněná část finančních prostředků odeslala v rozporu s účelem svěření na bankovní účty právnické osoby Č. (u skutků popsaných pod body 3. a 4. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně) a nikoli na své bankovní účty, nemění nic na tom, že jejím předmětným jednáním došlo k naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“. I v tomto směru tedy Nejvyšší soud neshledal v právní kvalifikaci jednání obviněné žádné pochybení.
38. Nejvyšší soud nemohl obviněné přisvědčit ani v tom jejím mínění, že v napadených rozhodnutích absentuje řádné hmotně právní hodnocení otázky jejího postavení v Základní škole a Mateřské škole XY, ze kterého by jednoznačně vyplývalo, že byla pouze jedinou osobou s dispozičním právem k předmětnému účtu a že to byla právě ona, kdo všechny platby vyjmenované ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu z bankovního účtu školy zasílal na dané bankovní účty. K tomu obviněná zdůraznila, že jí vynaložené finanční prostředky na výrobu obědů a mzdy zaměstnanců v době, kdy se jich nedostávalo, a jejich následné vrácení nutně neznamená vznik škody na cizím majetku coby jednoho ze základních znaků trestného činu zpronevěry. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015, a ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000. Nejvyšší soud k této námitce obviněné podotýká, že v situaci, kdy bylo jejím doznáním a oběma soudy náležitě zhodnocenými dalšími důkazy, které jsou v naprostém souladu s jejím doznáním (srov. §2 odst. 5, 6 tr. ř.), bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že výlučně ona úmyslně odčerpávala bezdůvodně svěřené finanční prostředky školy v rozsahu vymezeném ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, by bylo zcela bezvýznamné zjišťovat, zda existovala i jiná osoba s dispozičním právem k účtu školy či nikoliv. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že právě obviněná byla tou osobou, které jako účetní, hospodářce a vedoucí školní jídelny, jejíž náplní práce byly jak záležitosti související s účetnictvím, tak i pokladní manipulace s peněžní hotovostí a fakturace, byly svěřeny finanční prostředky školy. To vyplývá nejen ze svědeckých výpovědí, ale především z pracovních smluv a dokladu o pracovní náplni, které obviněná oproti podpisu řádně převzala a byla s nimi seznámena (viz bod 30. tohoto rozhodnutí). V takové situaci, kdy soudy nižších soudů plně dostály své povinnosti ověřit doznání obviněné dalšími provedenými důkazy a přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu (srov. §2 odst. 5 věta druhá tr. ř.), by bylo zcela nadbytečné zjišťovat, zda např. existovala i jiná osoba s dispozičním právem k účtu školy, zvláště když obviněná se k provedení všech daných plateb doznala, a to jak u výslechu v přípravném řízení (viz č. l. 14 a násl. spisu), tak i u hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2017 (viz č. l. 567 a násl. spisu), byť obviněná ve své výpovědi v hlavním líčení logicky s ohledem na časový odstup neuvedla přesnou částku, když zdůraznila, že na nákupy vynaložila za celou dobu kolem 525 – 530 000 Kč, přičemž přesnou částku s ohledem na neoprávněně odeslané platby, uvedené konkrétně v bodech 1. až 4. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, stanovil až znalec v uvedeném odborném vyjádření.
39. Za nepřípadný je v tomto ohledu třeba označit i odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015, a ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015, se týká případu, kdy obviněná jako zaměstnankyně prodejny převzala od prodavačky téže prodejny za přítomnosti další prodavačky tržbu ve výši 116 000 Kč s tím, že ji odešle běžným způsobem z pobočky České pošty na firemní bankovní účet, což však neučinila, takto svěřenou finanční hotovost si přisvojila a použila pro svoji potřebu, čímž způsobila poškozené společnosti škodu ve výši 116 000 Kč. Za toto jednání byla uznána vinnou přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v uvedené věci potvrdil a mimo jiné dodal, že pro posouzení toho, zda jde o svěření věci nebo jiné majetkové hodnoty, je významné zejména to, jak byla stanovena faktická dispozice s takovými věcmi, neboť ne každé nakládání s prostředky (věcmi), ke kterým má pachatel přístup, lze považovat za jejich svěření ve smyslu §206 tr. zákoníku, a že o svěření v tomto smyslu jde jen tehdy, když jsou takové prostředky svěřeny do faktické moci jejich držitele tak, aby s nimi nakládal v souladu s jejich svěřením. Jako podobný příklad trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku uvedl situaci, kdy pachatel převezme tržbu restaurační provozovny od zaměstnance této provozovny s tím, že ji odevzdá na poště, ale ponechá si ji, tedy ve chvíli, kdy mu tržba byla předána, ji převzal fyzicky do své dispozice, a tím, ten, kdo mu ji předal, přestal mít nad touto tržbou vlastní moc a možnost s ní disponovat. V momentě, kdy tato dispozice přešla na pachatele, to byl již pouze on, kdo s tržbou mohl nakládat. Proto, když si ji ponechal, tak ji zpronevěřil, tj. jednal v rozporu s účelem, pro který mu byla svěřena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1169/2015). V nyní projednávané věci byli obviněné M. K. jednoznačně a prokazatelně svěřeny finanční prostředky školy za tím účelem, aby s nimi nakládala v souladu s jejich svěřením. V tomto ohledu tedy nemůže být pochyb o tom, že svým předmětným jednáním i ve smyslu poukazovaného rozhodnutí zákonné znaky trestného činu zpronevěry naplnila.
40. Stejně tak nemá z hlediska posuzované věci žádnou relevanci odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000. Toto rozhodnutí řeší případ, kdy obviněný byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, jehož se dopustil tím, že v kanceláři firmy HUK Verband převzal od pověřeného pracovníka této firmy částku 266 541 Kč s tím, aby za tuto firmu zaplatil náklady parkovného firmě ADOS, což neučinil, uvedenou částku si ponechal a použil pro svoji potřebu. Nejvyšší soud rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ohledně tohoto obviněného zrušil s odůvodněním, že obviněný se od počátku trestního stíhání mimo jiné hájil tím, že ze svěřené sumy, kterou měl předat firmě ADOS, použil různé částky na úhradu nákladů ve prospěch nadace HUK Verband ČR. S touto obhajobou se soud prvního stupně vypořádal v podstatě tím, že ji bez dalšího označil za bezpředmětnou, neboť obviněný podle jeho názoru v daném případě jednal v rozporu s příkazem, s nímž mu byly finanční prostředky svěřeny, když ani nebyl schopen doložit, k jakému účelu tyto finanční prostředky použil. Nejvyšší soud však ve zmíněné věci shledal, že takovýto postup a závěr soudu prvního stupně neměl být akceptován a že touto obhajobou obviněného bylo nutné se důkladně zabývat, jelikož nelze pokládat za nepodstatné, ve prospěch koho obviněný svěřené peněžní prostředky použil. Uvedl, že je nepochybné, že obviněný s předmětnou částkou nenaložil způsobem, pro který mu byla svěřena, tj. zaplatit firmě ADOS, ale že nebylo ani možné ignorovat jeho tvrzení o použití části z těchto prostředků ve prospěch svěřitele, tedy nadace HUK Verband ČR, neboť ke spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona je vyžadováno kromě jiného způsobení škody na cizím majetku, tedy v daném případě na majetku nadace HUK Verband ČR, a jestliže obviněný částí peněz ze svěřené sumy uhradil jiné závazky, které by uvedená nadace musela platit, nebylo by možné, pokud jde o rozsah takto použitých peněžních prostředků, o způsobení škody svěřiteli hovořit, neboť by nedošlo ke zmenšení jejího majetku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. 4 Tz 175/2000). Obviněná M. K. však podle zjištěného skutkového stavu věci nepoužila finanční prostředky, které si přeposílala z účtu školy na svůj účet, popř. účet odborové organizace, ve prospěch poškozené školy, jak již bylo shora vysvětleno a jak uzavřely oba soudy nižších stupňů, ale naopak této poškozené Základní škole a Mateřské škole XY způsobila svým shora uvedeným jednáním škodu, což bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno. Ani v tomto ohledu tedy není možno dát obviněné za pravdu, neboť citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jen potvrzují, že obviněná se vytýkané trestné činnosti dopustila.
Závěr o naplnění znaků trestných činů zpronevěry
41. Na základě shora uvedeného nezbylo Nejvyššímu soudu než uzavřít, že obviněná si prokazatelně přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, a způsobila tak na cizím majetku škodu, přičemž tohoto jednání se dopustila v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž naplnila subjektivní i objektivní stránku trestných činů zpronevěry (body 1. až 4 výroku o vině nalézacího soudu), které jsou jí kladeny za vinu.
42. K tomu je třeba ještě obiter dictum dodat, že podle přesvědčení Nejvyššího soudu je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že tento soud uznal obviněnou vinnou jednotlivými trestnými činy zpronevěry, přičemž, jak vyplývá z bodů 7. a 11. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, uvěřil její obhajobě, že se svým ve skutkové větě popsaným jednáním pokusila řešit problémy ve školní jídelně, resp. zvýšit množství a kvalitu obědů (viz bod 31. tohoto rozhodnutí). Nalézací soud k tomu ve svém rozhodnutí uvedl, že „bylo prokázáno, že to byla škola, kdo rozhodoval o tom, za jakou cenu budou obědy poskytovány, a tím pádem za jakou (maximální) cenu mohou být z rozpočtu školy pořizovány suroviny. Bez rozhodnutí školy nebyla obviněná oprávněna poskytovat třetím osobám (strávníkům) plnění (kvalitnější obědy), na které neměly nárok (za vyšší kvalitu neplatily tyto osoby, ale v konečném důsledku škola). Obviněná si totiž své výdaje za tvrzené nákupy surovin dorovnávala z peněz na účtu školy, jí samotné se tedy stav majetku nezmenšoval, škole však ano. De facto škola po celou dobu poskytovala strávníkům kvalitnější obědy, ačkoliv na ně neměli nárok a za zvýšenou kvalitu neplatili, a to vše pouze z vlastního rozhodnutí obviněné. Obviněná se k provedení všech plateb podle obžaloby doznala. Vysvětlila, proč tak činila, avšak bylo prokázáno, že tyto platby byly neoprávněné a škole byla jejím jednáním způsobena škoda. Obviněná se nemohla smířit s tím, že by strávníci dostávali podle jejího mínění nekvalitní obědy, nebyla to však ona, kdo byl oprávněn rozhodovat, jak kvalitní obědy strávníci dostanou, a právě v tom spočívala její trestná činnost, že si toto oprávnění osobovala, jak se ostatně sama doznala“ (viz body 7. a 11. rozsudku soudu prvního stupně). Nalézací soud tak postupoval naprosto v souladu se zákonem, neboť skutečnost, že obviněná chtěla svým jednáním zlepšit kvalitu obědů ve školní jídelně, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry zásadně irelevantní a obecně by mohla být posouzena pouze jako polehčující okolnost při rozhodování o výši ukládaného trestu. Nalézací soud řádně upozornil na to, že obviněná mohla z účtu školy pořizovat suroviny pouze v rozsahu, který měla školou určený, a cokoliv nad tento rozsah bylo neoprávněné. Obviněná se navíc k provedení neoprávněných plateb doznala. Jednoznačně tak nakládala s penězi školy v rozporu s účelem, ke kterému jí byly svěřeny, čímž naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jak zcela správně uzavřel soud prvního stupně, v jehož rozhodnutí v tomto směru Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení.
43. Za správný ale nelze označit postup odvolacího soudu, který sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a odvolání obviněné zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, avšak v odůvodnění svého usnesení, aniž by provedl další dokazování, uzavřel, že obhajoba obviněné o jí tvrzeném účelu odčerpávání finančních prostředků z účtu školy a jejich převodu na její účet, případně účet odborové organizace (tj. že chtěla zlepšit množství a kvalitu obědů ve školní jídelně, suroviny nakupovala ze svého a dlužné částky si pak přeposílala z účtu školy na své účty), byla provedeným dokazováním spolehlivě vyvrácena. K tomu odvolací soud dodal, že okresní soud nepochybil, vycházel-li ze zjištěných listinných důkazů a zejména ze závěrů odborného vyjádření znalce Ing. Josefa Michálka, včetně dodatku, a že řádně vysvětlil, proč odmítl obhajobu obviněné, z jakých důkazů vycházel a jak dospěl k výši jednotlivě zjištěných škodných závěrů. Přitom nelze souhlasit s tvrzením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření nejvyššího státního zástupce, že tímto postupem odvolací soud, který odvolání obviněné zamítl a toto své rozhodnutí řádně odůvodnil, napravil pochybení nalézacího soudu tím, že v odůvodnění svého zamítavého usnesení uvedl, že této obhajobě obviněné neuvěřil. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit i na obsah odůvodnění odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu neodpovídající zhodnocení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že podle jeho názoru není z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně zcela zřejmé, zda uvěřil obhajobě obviněné založené na tvrzení, že na pokrytí nákladů na obědy ve škole vynakládala vlastní finanční prostředky, či nikoli. Podle názoru Nejvyššího soudu je vyjádření nalézacího soudu zcela jasné (viz shora). Pro úplnost je třeba uvést, že pokud měl příslušný státní zástupce za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo chybné, měl proti němu podat opravný prostředek a nikoli toto údajné pochybení shledávat až v návaznosti na nezákonný postup odvolacího soudu (který své rozhodnutí odůvodnil tím, že této obhajobě obviněné neuvěřil) ve vyjádření k dovolání obviněné.
44. Podle §263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
45. Projevem zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) je povinnost odvolacího soudu přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tato povinnost vychází z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž je dále povinen navazovat při jejich hodnocení na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně. Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy nemohou být od sebe odtržena. Vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se však neuplatní ve dvou směrech. Tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně, a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Jde v obou případech o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3121 s.).
46. Odvolací soud tedy v žádném případě nemůže přehodnocovat závěry soudu prvního stupně, když sám neprovedl či nedoplnil dokazování, a to ani v tom případě, že by jeho hodnocení v zásadě odpovídalo důkazům obsaženým ve spise, které však soud prvního stupně hodnotil jiným způsobem a které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu neprovedl. V příslušné věci však odvolací soud citované ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. nerespektoval a bez toho, aniž by sám ve veřejném zasedání doplnil dokazování (viz č. l. 722 spisu), přehodnotil závěry soudu prvního stupně, navíc k odvolání obviněné a v její neprospěch, neboť příslušný státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Takové zásadní procesní pochybení by obecně bylo relevantním důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud však v případě nyní posuzované věci vzhledem k ostatním okolnostem případu, tj. k dosavadní délce trestního řízení a ke skutečnosti, že odvolací soud ve výroku o vině a trestu dodržel zásadu zákazu reformace in peius, neboť výrokovou část odsuzujícího rozsudku v žádném směru nezměnil, nepromítl své uvedené úvahy obsažené v odůvodnění svého rozsudku ve výroku o vině či o trestu. Navíc trest uložený obviněné M. K. je trestem přiměřeným (viz níže). S ohledem na učiněná skutková zjištění nalézacího soudu je tedy zřejmé, že případné další rozhodnutí by ve výroku o vině a trestu bylo zcela totožné. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zrušení rozhodnutí soudu druhého stupně by bylo nepřípadné, neekonomické a do značné míry formální, a proto nepostupoval podle §265k tr. ř.
47. Byť obviněná v podaném dovolání nevznesla námitky vůči výroku o trestu, Nejvyšší soud ve shora uvedených souvislostech tento výrok také přezkoumal a také v tomto směru se s ohledem na výsledky provedeného dokazování ztotožnil se závěry nalézacího soudu, s nimiž se přes odlišně hodnocenou pohnutku jednání obviněné ztotožnil i soud odvolací. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku, uvedl, že při úvaze o druhu a výši ukládaných trestů se řídil hledisky uvedenými v §38, 39, 41 a 42 tr. zákoníku s tím, že povaha a závažnost trestného činu je dána především dlouhodobostí jeho páchání a výší způsobené škody. K osobě obviněné podotkl, že bylo zjištěno, že nikdy nebyla trestána soudně, ani jinými orgány. Dospěl proto k závěru, že na obviněnou je možno působit úhrnným trestem odnětí svobody v délce trvání dvou let v trestní sazbě podle nejpřísnějšího ze sbíhajících přečinů, tedy §206 odst. 3 tr. zákoníku s trestní sazbou 1 – 5 let. Jedná se o trest uložený ve čtvrtině trestní sazby, přičemž je ukládán jako trest úhrnný a způsobená škoda (u nejzávažnějšího skutku) je vysoká, neboť jen o málo nedosahuje hranice škody značné. Tento trest soud podmíněně odložil na přiměřenou zkušební dobu, ve které by obviněná měla usilovat o nahrazení způsobené škody (viz bod 17. rozsudku nalézacího soudu).
48. I když nalézací soud mohl jistě podrobněji odůvodnit své rozhodnutí ohledně ukládaného trestu, tak za situace, kdy vyměřil obviněné i při značné dlouhodobosti páchání trestné činnosti a výši způsobené škody úhrnný trest odnětí svobody výrazně v dolní polovině zákonné trestní sazby podle §206 odst. 3 tr. zákoníku (1 rok až 5 let odnětí svobody), tj. v délce dvou let (tedy jen jeden rok nad spodní hranicí sazby nejpřísněji trestného činu), se podle Nejvyššího soudu jedná o korektně zvolený trest, ve kterém se projevila v její prospěch i nalézacím soudem shledaná pohnutka přilepšit dětem na kvalitě obědů a také její snaha později nahradit škodu, když obviněná dobrovolně uhradila na účet školy celkem částku 230 503 Kč [srov. §41 písm. j) tr. zákoníku]. Obviněné byla správně přičtena i polehčující okolnost podle §41 písm. o) tr. zákoníku, že vedla před spácháním trestného činu řádný život. Naproti tomu ji přitěžovalo, že skutky pod body 3 a zejména 4 způsobila vyšší škodu, tedy škodu několikanásobně převyšující hranici škody stanovené pro příslušnou právní kvalifikaci (srov. §248 odst. 3, §206 odst. 3 a §42 písm. k) tr. zákoníku], a dále i spáchání více trestných činů [srov. §42 písm. n) tr. zákoníku], byť totožné povahy, což se vše projevilo i v ukládání úhrnného trestu. Při ukládání úhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku platí, že soud, který odsuzuje pachatele za dva nebo více trestných činů, mu uloží úhrnný trest podle ustanovení vztahujícího se na trestný čin nejpřísněji trestný. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanoví soud při podmíněném odsouzení zkušební dobu na jeden rok až pět let. Dvouletá zkušební doba stanovená nalézacím soudem se rovněž pohybuje v dolní polovině zákonného rozpětí, navíc nalézací soud své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil s odkazem na dlouhodobost páchání trestné činnosti a výši způsobené škody. Nejvyšší soud proto shrnuje, že výměra trestu odnětí svobody i délka zkušební doby byly stanoveny v rámci sazeb stanovených zákonem, a to navíc v dolní polovině zákonných trestních sazeb, přičemž Nejvyšší soud nemá proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu s ohledem na shora uvedené důvody žádné výhrady.
49. V zásadě pak nalézacímu soudu nelze nic vytknout ani ohledně výroku o náhradě škody, kterým byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené Základní škole a Mateřské škole XY způsobenou škodu ve výši 470 964,96 Kč, a to po odečtení částky 230 503 Kč, kterou dovolatelka uhradila z osobních účtů na školní účty jako náhradu škody, od celkové způsobené škody všemi skutky pod body 1. až 4. výroku o vině ve výši 701 468 Kč, přičemž se zbytkem jejího nároku na náhradu škody nalézací soud odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu je nutno jen upřesnit, že pokud je poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody, nikoli s nárokem celým, na řízení ve věcech občanskoprávních, postupuje se podle §229 odst. 2 tr. ř. (nikoli podle odstavce 1 §229 tr. ř., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně ve výroku o náhradě škody). Na toto drobné pochybení správně upozornil již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 7 dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu).
V.
Závěrečné zhodnocení
50. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovoláním napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami, které by vyžadovaly vydání kasačního rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud znovu podotýká, že obviněná M. K. ve svém dovolání převážně opakovala námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž soudy nižších stupňů její výhrady posoudily a dostatečně se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Podle ustálené judikatury v takovém případě Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Proto stejným způsobem postupoval i v této věci a dovolání obviněné M. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť dospěl k jednoznačnému závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
51. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
předseda senátu