ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1400.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1400/2019-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2019 o dovolání obviněného M. K. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 11 To 271/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 65/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 7. 2019, sp. zn. 2 T 65/2019, byl M. K. (dále jen “obviněný”, příp. “dovolatel”) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo zaplatit na náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 13 144 Kč.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 11 To 271/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku ve věci samé ve smyslu ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv v řízení před Okresním soudem byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že skutek, pro který byl uznán vinným, jak je popsán ve výroku o vině, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentuje tím, že zranění, která poškozenému způsobil, byla znalcem vyhodnocena jako zranění spíše lehkého typu, přičemž znalec se nemohl vyjádřit k intenzitě vedených úderů. Dodal, že kvalita kamerového záznamu je velmi nízká a nelze tak z něho seznat intenzitu vedených úderů. Žalované jednání mělo proto být podle něj posouzeno jako ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující. Dále navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, se závazným právním názorem, že stíhaný skutek má být právně posouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a obviněnému uložil mírnější trest.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ v odvolacím řízení poukazoval obviněný např. na to, že jeho intenzita útoku vůči poškozenému nebyla taková, aby mohlo dojít ke způsobení těžké újmy, v tom směru měla být upravena právní kvalifikace a tomu měl následně odpovídat i uložený mírnější trest; uváděl, že neútočil na hlavu poškozeného, připustil pouze úder směřující na žebra poškozeného atd. S uvedenými námitkami se vypořádal odvolací soud např. v bodě 6 (poukazuje na kamerový záznam a z něj zcela zřejmý útok nohou na hlavu poškozeného); v odůvodnění se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, kdy byly uplatněny právně relevantní námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
12. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V kontextu informací uvedených shora a po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s vyšší mírou tolerance lze za námitku spadající pod deklarovaný dovolací důvod podřadit pouze závěr argumentace obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jak trestný čin podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou námitku však s ohledem na níže uvedené skutečnosti shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
14. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněného se týkají zejména tvrzeného nenaplnění pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný však své závěry staví na skutkových závěrech odlišných od těch, které zjistily soudy obou stupňů. Jak Nejvyšší soud uvedl v poučení k tomuto dovolacímu důvodu, v dovolacím řízení může vycházet toliko ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Pokud tedy obviněný tvrdí, že za vinu mu kladeným jednáním neměl v úmyslu nezpůsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, popř. že byl prokázán maximálně úmysl způsobit jinému ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů pro něj příznivějšího.
15. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví zmrzačení [srov. písm. a) citovaného ustanovení], ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti [srov. písm. b)], ochromení údu [srov. písm. c)], ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí [srov. písm. d)], poškození důležitého orgánu [srov. písm. e)], zohyzdění [srov. písm. f)], vyvolání potratu nebo usmrcení plodu [srov. písm. g)], mučivé útrapy [srov. písm. h)], nebo delší dobu trvající porucha zdraví [srov. písm. i)]. Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Podle §122 odst. 1 tr. zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
16. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku tedy rozdíl mezi trestným činem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 1965, sp. zn. 9 Tz 30/65, uveřejněný pod 13/1966-III. Sb. rozh. tr.; dále č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529).
17. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 a §145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
18. Z hlediska zavinění, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, rozlišuje trestní zákoník úmysl přímý a nepřímý (eventuální). Trestný čin je spáchán v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
19. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky pokusu označeného zločinu a v tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu, soudu prvního stupně ničeho vytknout. Naopak jednání obviněného nese charakteristické rysy pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku. Lze se tedy ztotožnit s názorem odvolacího soudu (viz str. 2 - 3 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně), že soud prvního stupně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí a v návaznosti na §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
20. Předmětný skutek byl zjištěn jednak výpovědí poškozeného a svědkyně N., přičemž lze uzavřít, že tyto výpovědi se shodovaly a vzájemně doplňovaly natolik, aby mohly být považovány za věrohodné, jednak také kamerovým záznamem z místa činu a listinnými důkazy jako např. lékařskou a propouštěcí zprávou XY, ze dne 10. 12. 2018. Uvedené důkazní prostředky byly dále doplněny znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že byť byl poškozený zraněn takovým způsobem, že si léčení vyžádalo dobu delší než jeden týden, provedeným útokem či pádem způsobeným v jeho důsledku mu mohla být způsobena mnohem závažnější zranění mozkové části lebky a nitrolebních orgánů, která mohla vyústit v ohrožení života poškozeného.
21. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně vtělené v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. do odůvodnění rozsudku je tak plně v souladu se základními pravidly logiky a v žádném případě nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozsudku nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, popř. že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by mělo za následek výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i co do skutkových závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
22. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že k dokonání projednávaného zločinu nedošlo výhradně v důsledku okolností nezávislých na vůli obviněného. Provedením výše zmíněných důkazů bylo zjištěno, že opakované údery obviněného, a to jak rány pěstí, tak kopy, byly vedeny do oblasti hlavy poškozeného, a to poměrně velkou intenzitou a byly tak způsobilé reálně přivodit těžkou újmu na zdraví poškozeného, s čímž obviněný musel být, v souladu s konstatováním uvedeným shora, minimálně srozuměn.
23. Takovýto závěr pak vylučuje úvahu obviněného o tom, že jeho jednání není pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ale toliko dokonaným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže byl obviněný srozuměn s možným způsobením následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného, údery do hlavy poškozeného již pokus projednávaného zločinu dokonal, kdy k těžšímu následku nedošlo jen na základě okolností na obviněném nezávislých.
24. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. [ Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, stala se bezpředmětnou i argumentace obviněného k uložení přiměřeného trestu v souvislosti s jím tvrzenou právní kvalifikací jeho jednání podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání, pro které byl obviněný odsouzen, mu mohl být uložen trest odnětí svobody v trvání od tří do deseti let, a obviněný (obhajoba) by neměl přehlížet ani skutečnost, že mu byl ukládán úhrnný trest, tudíž mu byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby – v této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. – pokud jde o přiměřenost trestu v dovolacím řízení ].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu