ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1476.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 1476/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. A. , nar. XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 14 To 138/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 199/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 4 T 199/2018, byl P. A. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 4 T 101/2018, který nabyl právní moci dne 24. 7. 2018, byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené P. P. škodu ve výši 60 000,- Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 4 T 101/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 14 To 138/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 14 To 138/2019, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť nejednal v podvodném úmyslu a neuvedl poškozenou v omyl, neboť nepředstíral okolnosti neodpovídající skutečnosti. K závěrům odvolacího soudu uvedl, že se s otázkou absence subjektivní stránky nevypořádal a pouze označil obhajobu za lživou. Zdůraznil, že v době přijetí zápůjčky měl ještě stabilní zaměstnání, rovněž se svým zaměstnavatelem diskutoval určité možnosti modifikace spolupráce. Dále odvolacímu soudu vytkl aplikaci četných domněnek ve vztahu k jeho dluhům, přičemž současně uvedl, že nebyl prokázán opak toho, že byli s poškozenou pouze kamarádi. Nesouhlasí ani se závěrem, že by z poškozené zápůjčku mámil. O jeho podvodném úmyslu nemůže svědčit ani skutečnost, že poškozené neřekl o budoucím nástupu výkonu trestu odnětí svobody a současně dodal, že i kdyby finanční prostředky nevrátil, jednalo by se pouze o následnou platební neschopnost. Za správný postup soudů nepovažuje ani to, že neprovedly řadu jím navrhovaných důkazů, které by mohly dokreslit osobnost poškozené i jeho. Je toho názoru, že na jeho osobu bylo pohlíženo zcela účelově, ve světle jeho předchozí trestné činnosti, aniž by soudy zohlednily, jak se po narození dcery změnil. Rovněž poukázal na to, že mu recidiva neměla být přičítána k tíži. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřila. Úvodem svého vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněného, aby následně konstatovala, že obviněný zcela jistě poškozené zamlčel podstatné skutečnosti, a to ohledně svého brzkého nástupu do vězení, o svých dalších dluzích, přičemž si obviněný získal náklonnost poškozené ve velmi krátkém časovém horizontu. Zdůraznila, že obviněný se v minulosti obdobné trestné činnosti dopouštěl a musel vědět, že při jeho finanční situaci nebude v jeho silách peníze vrátit. K otázce tzv. opomenutých důkazů uvedla, že soud tyto neprovedl z důvodu nadbytečnosti, což odůvodnil. Současně uvedla, že s obdobnou argumentací se již vypořádaly soudy obou stupňů, a proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ předpokládaný ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1, odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud musí předně uvést, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného [ v řízení před soudem prvního stupně uváděl, že zvažoval možnost soukromého podnikání a v té souvislosti koupi vozidla; s poškozenou byl v kamarádském vztahu, znali se dva měsíce; požádal ji o půjčku 60 000 Kč; věděl o nástupu trestu a výzvu převzal již 22. 2. 2018; poškozené peníze vrátil dne 15. 5. 2018. V odvolacím řízení argumentoval tím, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu; uvedl, že poškozená lže; navrhl řadu důkazů, kterými by mj. měla být prokázána nevěrohodnost poškozené, ale také jeho zájem o podnikání (např. zjištěním jeho pohybu na webových stránkách – což by prokázalo jeho zájem o nákup vozidla atd. ] vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ výpověď obviněného (bod 2 rozsudku), poškozené (bod 3 rozsudku), zamítnutí návrhů na provedení důkazů (bod 8 rozsudku), hodnocení důkazů (body 10-11 rozsudku). V usnesení se odvolací soud námitkám obviněného věnoval např. na str. 3-4 svého usnesení (k otázce obdobně páchané trestné činnosti obviněným; k otázce nástupu trestu a skutečností uváděných poškozenou atd. ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces a pravou podstatou námitek, odkazujících (formálně) na porušení uvedené zásady musí Nejvyšší soud zdůraznit význam rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené skutečnosti uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění [zejména zjištění stran povahy vztahu mezi ním a poškozenou, údajná jednání obviněného se svým zaměstnavatelem o možné modifikaci jejich spolupráce, otázky související s tvrzeným plánovaným podnikáním obviněného, záměr obviněného prodat automobil před nástupem výkonu trestu, tvrzená nedůvěryhodnost poškozené, apod.], neboť jimi primárně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To však znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
12. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví důvodnými např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné, které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13. K námitce obviněného ohledně nenaplnění znaků (uvedení v omyl) předmětného trestného činu Nejvyšší soud zcela nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí tak na cizím majetku větší škodu a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000,- Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody.
14. V daném případě byl skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený soudem odvolacím, bez jakýchkoli pochybností prokázán především výpovědí poškozené, svědeckými výpověďmi a rovněž listinnými důkazy. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém rozsudku Okresní soud v Pardubicích (viz str. 5 - 6) a následně také odvolací soud (viz str. 3 – 5). Pokud objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby, nelze než uzavřít, že v daném případě byla jak objektivní, tak i subjektivní stránka naplněny. Obviněný uvedl poškozenou v omyl jednak ohledně svých schopností splácet zapůjčené finanční prostředky, když mj. jí uváděl termín, do kdy peníze vrátí, jednak tím, že jí zamlčel nástup výkonu trestu odnětí svobody, což je ve vazbě na možnost splatit zapůjčené finanční prostředky ve stanoveném termínu. V řízení před soudy bylo prokázáno, že obviněný svoji reálnou finanční situaci poškozené nikdy nesdělil (obviněný hovořil o dluzích 300-400 tis. Kč, soudy však zjistily částku 850 tis. Kč), tato ani nevěděla o jeho trestní minulosti a odsouzení. Jak vyplynulo z dokazování v trestním řízení, obviněný požádal poškozenou o částku 60 000,- Kč na nákup automobilu pro jeho údajné podnikání, toto však učinil v době, kdy si převzal výzvu k nástupu svého nepodmíněného trestu a tento měl nastoupit. Nelze tedy argumentovat tím, že by ještě „před nástupem“ mohl vydělávat peníze na hrazení předmětného (nebo jiného) dluhu nebo tím, že by „před nástupem“ automobil prodal a ze zisku zápůjčku poškozené vrátil. Již z těchto okolností [převzal výzvu k nástupu trestu, měl již vykonávat trest odnětí svobody (pokud by na základě výzvy nastoupil), nezmínil své dluhy, uváděl, že peníze vrátí v řádu měsíců – tím logicky zamlčuje nástup trestu atd.] je nepochybné, že obviněný jednal v podvodném úmyslu od počátku a subjektivní stránka trestného činu byla bezesporu naplněna. Pro stručnost lze na tomto místě odkázat na bod 10 rozsudku nalézacího soudu, kde se soud s totožnou argumentací obviněného plně vypořádal. Skutečnost, že obviněný peněžní prostředky poškozené nevrátil, byla potvrzena nejen výpovědí poškozené a svědka J., ale i listinnými důkazy (např. SMS zprávy).
15. To vše ve svém souhrnu vedlo soudy nižších stupňů ke správnému závěru o účelovosti výpovědi – obhajoby obviněného a ve svém důsledku rovněž potvrzuje správný závěr, že již od počátku jednal obviněný s úmyslem uvést poškozenou v omyl uváděním nepravdivých skutečností (příp. zamlčet), a to v úmyslu obohatit se o předmětnou částku. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Soudy nižších stupňů bylo správně konstatováno, že jednání obviněného je kryto úmyslným zaviněním, a to ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nevěrohodná a vnitřně rozporná tvrzení obviněného byla svědeckými výpověďmi a dalšími listinnými důkazy, i konstantní výpovědi poškozené jednoznačně vyvrácena a o existenci subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění tak nemohou být pochybnosti.
16. Nutno podotknout, že obviněný se opětovně dopustil majetkové trestné činnosti, přičemž již v minulosti ji páchal obdobným způsobem vůči ženám. Pokud obviněný zpochybňuje úvahy odvolacího soudu stran obdobného způsobu páchání trestné činnosti a v té souvislosti získání citové náklonnosti poškozené (viz též bod 10 rozsudku), pak Nejvyšší soud nad rámec nižšími soudy uvedeného musí uvést, že pro tento jejich závěr bezpochyby svědčí i ta skutečnost, že poškozená sama ze svých prostředků mohla poskytnout obviněnému pouze 30 000 Kč a dalších 30 000 Kč si musela půjčit, což by patně nečinila, pokud by si u ní obviněný nezískal důvěru a citovou náklonnost. Pokud obviněný zpochybňuje „přičítání recidivy k jeho tíži“, pak musí Nejvyšší soud jej upozornit na to, že ustanovení §209 odst. 2 tr. zákoníku hovoří zcela jasně „byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“. Za takový čin [§209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku] byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. 6. 2017, č. j. 18 T 83/2017-269, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2017, č. j. 14 To 265/2017-320. Z výše uvedeného je tedy nezpochybnitelné, že ani tato námitka obviněného není důvodná. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného stran opomenutých důkazů. Nalézací soud na str. 4 (bod 8) pečlivě zdůvodnil, z jakého důvodu neprovedl obhajobou navrhované důkazy ve formě výslechu svědků V., E. a S., když tyto považoval zcela správně a důvodně za nadbytečné.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Dále je potřebné upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu