ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.280.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 280/2019
6
5
sp. zn. 6 Tdo 280/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2019 o dovolání, které podal obviněný S. R., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 6 To 254/2018-189, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 182/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 6 To 254/2018-189, byl z podnětu odvolání S. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2018, č. j. 70 T 182/2017-163, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř., a nově za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému odvolacím soudem podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2018, č. j. 6 To 254/2018-189, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen obhájce) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „má za to, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň také na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jeho jednání jako trestný čin“. Ve své argumentaci poukazuje obviněný dále na to, že se soudům nižších stupňů nepodařilo „prokázat obžalovanému vinu nadevší pochybnost, především s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí o vině a trestu je založeno na účelové výpovědi poškozeného a jednostranně zpracovaném znaleckém posudku“. Soudům rovněž vytýká, že neprovedly, s ohledem na skutečnost, že znalec připustil variantu vzniku dopravní nehody tvrzenou obviněným, doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku. Podle obviněného nebyla rovněž hodnocena věrohodnost poškozeného, kdy poukazuje na to, že při vypracování posudku znalec vycházel ze stop, které stanovil cyklista, že nebylo bráno v úvahu, že ke zranění poškozeného mohlo dojít až při následné cestě po nehodě, neboť poškozený na místě obviněnému uváděl, že mu nic není a v jízdě na kole pokračoval. Obviněný vyjádřil své přesvědčení, že to byl poškozený, kdo se dostatečně nevěnoval sledování silničního provozu. Vzhledem k existujícím pochybnostem a rozporům, kdy není možno podle dovolatele jednoznačně dovodit jeho vinu, mělo být postupováno v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a tomuto vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, alternativně navrhl, aby dovolací soud sám po zrušení napadeného rozhodnutí obviněného obžaloby zprostil.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství poukázala na to, že obviněný v dovolání uplatňuje skutkové námitky, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly. Tak je tomu také v případě námitky obviněného ve vztahu ke znaleckému posudku, ev. variantě vypracování revizního znaleckého posudku, neboť obviněný přehlíží skutečnost, že se znalec vyjádřil také k variantě vzniku nehodového děje, kterou předložil obviněný a znalec konstatoval, že také v této variantě ke vzniku nehody došlo zaviněním obviněného, neboť obviněný neměl k dispozici dostatečnou vzdálenost k bezpečnému předjetí poškozeného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8) V souvislosti s námitkami obviněného, které byly uplatněny v dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tyto jsou obsahově shodné nejen s obhajobou, kterou obviněný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně [uváděl, že odbočoval vpravo, v důsledku neprůjezdnosti komunikace musel zastavit a cyklista mu narazil do míst mezi pravým zadním blatníkem a zadním nárazníkem], ale také námitkami, které uplatnil v řízení o odvolání [že znalec nezohlednil jeho výpověď, soud vykládal znalecký posudek jednostranně v jeho neprospěch, ke zranění poškozeného mohlo dojít později, nikoli při předmětné dopravní nehodě atd.]. Dále je potřebné konstatovat, že na uvedené námitky bylo nižšími soudy reagováno. Soud prvního stupně ve svém rozsudku nejen reprodukoval výpověď obviněného a poškozeného, ale při hodnocení důkazů bral v úvahu také další důkazy, nejen obviněným napadený znalecký posudek, což je zřejmé z odůvodnění zmíněného rozsudku (viz str. 3-4). Následně pak soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil (viz níže), a to v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. Z hodnotících úvah soudu prvního stupně rovněž vyplývá (viz bod 8 rozsudku), které konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů obviněný porušil [§21 odst. 1 – při odbočování nesmí řidič ohrozit řidiče jedoucího za ním a současně dbát zvýšené opatrnosti], tudíž nelze přisvědčit námitce obviněného, že soudy vůbec neposoudily, jakého konkrétního porušení pravidel silničního provozu se měl obviněný dopustit. Se závěrem soudu prvního stupně ohledně porušení výše uvedeného ustanovení silničního zákona se důvodně ztotožnil i odvolací soud [viz body 5-7 jeho rozsudku]. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [odmítnutí dovolání podle shora uvedeného ustanovení přichází však v úvahu pouze za situace, že námitky uplatněné v dovolání byly relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu].
9) S ohledem na výše uvedené skutečnosti a znění §265i odst. 2 tr. ř., které upravuje rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, by postačovalo na uvedené rozhodnutí odkázat. Nejvyšší soud však považuje za potřebné s ohledem na tvrzení obviněného, že důkazy byly hodnoceny jednostranně v jeho neprospěch uvést následující skutečnosti, které obviněný záměrně přehlíží v souvislosti s podaným dovoláním. Předně je třeba mít na paměti, že dovolání není dalším řádným opravným prostředkem, jak vyplývá již z jeho zařazení mezi tzv. „mimořádné opravné prostředky“, a jak také vyjádřil Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, kdy mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Argumentace obviněného je soustředěna v tvrzení, že se „mu nepodařilo prokázat vinu nadevší pochybnost“ a že došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. V souvislosti s touto argumentací je vhodné uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Z pohledu obviněného bylo mj. zásadní, proč zpochybňuje vydaná rozhodnutí, nevypracování podle jeho mínění potřebného revizního znaleckého posudku. K otázce rozsahu dokazování se vyjádřil Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 4211/16, kde mj. uvedl, že pokud soudy dospěly k závěru, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným a další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést, nelze hovořit o stěžovatelem navrhovaných důkazech jako o opomenutých [v tomto směru lze souhlasit se závěry odvolacího soudu – viz bod 6) jeho rozsudku, včetně odkazu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, neboť obviněný mj. předkládá vlastní verzi skutkového děje spočívající mj. v jeho tvrzení, že ke zranění poškozeného nedošlo v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, ale mohlo ke zranění poškozeného dojít později].
10) Jak již bylo shora uvedeno, soudy se podrobně zabývaly mj. také vypracovaným znaleckým posudkem a není opodstatněná argumentace obviněného, že by znalecký posudek byl vykládán k jeho tíži a nebral v úvahu možnou-obviněným předloženou verzi skutkového děje [již shora bylo zmíněno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16, k otázce rozsahu potřebného dokazování lze odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3538/14]. Ze skutečností plynoucích z rozhodnutí nižších soudů je zřejmé, že opak je pravdou. Znalec pracoval nejen s verzí skutkového děje, kterou popsal poškozený, ale také s verzí, kterou předestřel obviněný a modifikoval u hlavního líčení (viz bod 5 rozsudku soudu prvního stupně). Zásadní a neměnnou skutečností i při verzi tvrzené obviněným je pak zjištění znalce [odpovídající časovému a prostorovému (grafickému) zpracování průběhu nehodového děje], že příčinou dopravní nehody, byla skutečnost, že obviněný ukončil předjížděcí manévr předčasně a není rozhodné, do které části zadního nárazníku cyklista následně narazil. Podstatné bylo, že obviněný nedokončil správně třetí fázi předjíždějí, kdy se může zařadit před předjížděného cyklistu teprve v takové vzdálenosti, která je pro cyklistu bezpečná. Obviněný by tedy správně měl nejprve dokončit předjížděcí manévr (kdy se může zařadit před předjížděného cyklistu teprve v takové vzdálenosti, která je pro cyklistu bezpečná) a teprve pak mohl činit další úkony, tj. odbočovat doprava. Obžalovaný však zahájil předjíždění na poslední chvíli před křižovatkou, byť si byl vědom, že v křižovatce bude odbočovat vpravo. Podstatné je také zjištění, při rychlosti jízdy vozidla obviněného a cyklisty-poškozeného, že pro bezpečný manévr předjíždění potřeboval obviněný vzdálenost 60-67 m, což k dispozici neměl, neboť předjížděcí manévr uskutečnil na dráze cca 30 m. Jestliže obviněný v této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3159/15, a nutnost specifikace konkrétního právního předpisu, již shora bylo poukázáno na soudy nižších stupňů zmíněné porušení ustanovení §21 odst. 1 silničního zákona [bezpochyby také §4 písm. a) silničního zákona „chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví“….].
11) V souvislosti s tvrzeným porušením zásady „in dubio pro reo“ je vhodné poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav věci. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné ještě zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu