ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.412.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 412/2019-2308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podal obviněný N. Q. T. , nar. XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, trvale bytem Ke Skále 2360/13, Praha 4 - Chodov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 15 To 64/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 1/2018, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 15 To 64/2018, a to ve výrocích, jimiž byl obviněnému N. Q. T. uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč a stanoven náhradní trest odnětí svobody na 18 měsíců.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 43 T 1/2018, byl obviněný N. Q. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (pod bodem I. rozsudku) a přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem II. rozsudku), jichž se dopustil se spoluobviněnou N. T. H. způsobem popsaným v citovaném rozsudku.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen též trest propadnutí majetku.
3. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci v rozsudku podrobně popsané. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli tam jmenovaní poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné N. T. H.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 15 To 64/2018. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen ve výroku o uložení trestu propadnutí majetku obviněného a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že při nezměněných výrocích o vině, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a o zabrání věcí byl obviněný odsouzen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to náramkových hodinek podrobně v rozhodnutí popsaných. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 500.000,- Kč, vyměřený podle §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku v počtu 500 denních sazeb ve výši 1000,- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že má za to, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem, resp. že mu byl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius uložen trest přísnější. Připomněl, že mu byl Městským soudem v Praze uložen mimo jiné trest propadnutí majetku, což tento soud odůvodnil tím, že se (dovolatel) dopustil zvlášť závažného zločinu, kterým získal majetkový prospěch. Uložení tohoto trestu je podle názoru soudu odůvodněno nejen okolnostmi případu, zejména rozsahem trestné činnosti, ale umožňují jej rovněž rodinné poměry obviněného, který je bezdětný a do budoucna schopný výdělečné činnosti.
8. Z finančního šetření provedeného u dovolatele vyplývá, že v letech 2014 až 2016 vykázal zisk z podnikatelské činnosti ve výši 187.606,- Kč, 190.190,- Kč a 185.220,- Kč. V době od 24. 10. 2013 do 1. 8. 2015 měl veden účet u České spořitelny, a. s., bez pohybu prostředků se zůstatkem 0,- Kč. Dále je registrován jako majitel motocyklu Yamaha, rok výroby 1996. Z uvedeného vyplývá, že jako jeho majetek lze označit pouze motocykl Yamaha.
9. Vrchní soud v Praze přezkoumával napadený prvostupňový rozsudek výlučně z podnětu odvolání dovolatele. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že Městský soud v Praze se při ukládání trestu propadnutí majetku omezil ve vztahu k osobě obviněného na zjištění, že uložení tohoto trestu v daném případě umožňují rodinné poměry obviněného, aniž by blíže zjišťoval a zkoumal jeho majetkové poměry. K uložení peněžitého trestu uvedl, že při respektování zásady zákazu reformationis in peius dle §259 odst. 4 tr. ř. byla výše peněžitého trestu stanovena v počtu 500 denních sazeb po 1 000 Kč. V daných souvislostech obviněný poznamenal, že ke změně rozsudku soudu prvního stupně došlo, aniž by Vrchní soud v tomto směru provedl jakékoliv dokazování. Zdůraznil pak, že ačkoliv mu byl „obrazně“ uložen mírnější peněžitý trest a trest propadnutí věci, je pro něj tento peněžitý trest ve svém důsledku přísnějším trestem než původně uložený trest propadnutí majetku. Změnil-li Vrchní soud v Praze uložený trest na peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč a v případě jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pak tím jednoznačně porušil zásadu zákazu reformationis in peius, neboť tím došlo (se zřetelem k majetkovým poměrům obviněného - viz výše) nejen ke zpřísnění trestu z finančního (majetkového) hlediska, ale navíc k možnému prodloužení trestu odnětí svobody (v případě nevykonání peněžitého trestu). Dovolatel je přesvědčen, že toto porušení zásady zákazu reformationis in peius spadá pod vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 15 To 64/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitka dovolatele by uplatněný dovolací důvod naplnit mohla. Byla by důvodná, pokud by skutečně jediným majetkem dovolatele byl zmíněný motocykl, u něhož nelze předpokládat cenu převyšující 500.000,- Kč, tedy výši uloženého peněžitého trestu.
12. Již v závěru obžaloby je však uveden odkaz na kupní smlouvu ze dne 21. 5. 2016, podle níž měla být na dovolatele převedena restaurace ve velkotržnici S., a to za částku 1.500.000,- Kč, aniž by bylo patrno, zda se jednalo o převod vlastnictví nebo nájmu. Samotný obviněný uvedl dne 31. 5. 2018 u hlavního líčení před nalézacím soudem: „mám restauraci v tržnici“. Dále uvedl, že restauraci provozuje od roku 2016 a že ji koupil od pana V., který byl provozovatelem restaurace H. Dále hovořil o půjčce 600.000,- Kč, aby zaplatil restauraci. Také spoluobviněná a blízká přítelkyně obviněného jej považovala za majitele restaurace. Nalézací soud zjevně považoval dovolatele za majitele restaurace, když v odstavci 3 na str. 8 odůvodnění svého rozsudku konstatoval tvrzení dovolatele, že „je majitelem“. Odvolací soud pak v odstavci 15 na str. 9 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při ukládání peněžitého trestu vycházel z denního příjmu dovolatele z provozu „jím vlastněné restaurace“. Zrušený trest propadnutí majetku tedy zahrnoval jednak starý motocykl a padělky hodinek, ale i „restauraci“ představující majetkovou hodnotu v tržní ceně 1.500.000,- Kč. Státní zástupce považoval za rozhodné, že se jednalo o právě takovou majetkovou hodnotu, a nepovažoval za podstatné, co konkrétně bylo základem uvedené tržní ceny. Rozhodující je, že dovolatel získal tato majetková pozitiva za částku 1.500.000,- Kč, byť by se jednalo jen o soubor zařízení, obchodní značku a know how. K tomu připomněl, že nauka vykládá pojem majetek uvedený v §66 tr. zákoníku tak, že je jím třeba rozumět souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot. Zrušeným majetkovým trestem byla tedy zasažena především restaurace obviněného v hodnotě 1.500.000,- Kč spolu se spíše bezcennými hodinkami a motocyklem. Dovolateli tak byl odnímán samotný zdroj jeho příjmů. Novým majetkovým trestem pak byla zasažena pouze hotovost dovolatele v hodnotě 500.000,- Kč, opět vedle zmíněných hodinek (ty propadly), ale bez motocyklu. Byla mu tak odnímána pouze část příjmů a nikoliv restaurace jakožto jejich zdroj. Pak byl ovšem dříve uložený trest propadnutí majetku podstatně přísnější než nově uložený trest peněžitý a k porušení zákazu reformace in peius dojít nemohlo.
13. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
14. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, v níž uvedl, že s konstrukcí státního zástupce nesouhlasí, neboť neodpovídá zjištěným skutečnostem. Byl provozovatelem restaurace P. –N. A.– V. C., která se nacházela v areálu tržnice S. v Praze, a to v budově bez čísla popisného nebo evidenčního s označením XY na pozemku č. parc. XY zapsaného pro k. ú. XY. Není a nikdy nebyl vlastníkem této stavby, jím je společnost SAPARIA a. s. Pokud o sobě hovořil jako o vlastníkovi, je z uvedeného zřejmé, že se jednalo o přenesený význam, když restauraci toliko provozoval. Není tedy pravdou, že by restaurace, kterou prokazatelně nevlastní, ani nyní neprovozuje, představovala nějaká majetková aktiva, neboť za těchto okolností nelze na bývalý provoz restaurace použít výklad pojmu majetek podle §66 tr. zákoníku. Zdůraznil přitom, že restauraci přestal fakticky provozovat okamžikem vzetí do vazby. Nadto není pravdou, že trestem propadnutí majetku byla zasažena především restaurace, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí toto netvrdí, když trest propadnutí majetku odůvodnil okolnostmi daného případu, zejména rozsahem trestné činnosti. Provoz restaurace pak za této situace, kdy dovolatel nikdy fakticky vlastníkem restaurace nebyl, není na něj vedena žádná obchodní značka a provozovatelem již po dobu delší než dva roky není, nepředstavuje v současné době žádnou majetkovou hodnotu. Se zřetelem k těmto skutečnostem dovolatel zopakoval své přesvědčení, že v jeho případě došlo k porušení zákazu reformationis in peius odvolacím soudem (peněžitý trest je ve svém důsledku přísnějším trestem než původně uložený trest propadnutí majetku), jakož i závěrečný návrh z podaného dovolání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
16. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2018, sp. zn. 15 To 64/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v obecné rovině dán, pokud byl pachateli uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo pokud mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle tohoto ustanovení nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, ať již je pociťován jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu nebo o překročení výměry příslušné trestní sazby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003).
19. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
20. Nutno pak dále uvést, že v praxi dovolacího soudu původně nepanoval vždy jednotný názor na možnost relevantně uplatnit námitku porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 60/2003, 11 Tdo 1268/2005, podle nichž tyto námitky nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.). Názor, že porušení zákazu reformationis in peius nedopadá na žádný z dovolacích důvodů, však byl již překonán v několika rozhodnutích Ústavního soudu, který opakovaně vyjádřil, že odmítnutí podřadit porušení zákazu reformationis in peius pod některý z dovolacích důvodů, je vybočením z mezí spravedlivého procesu, což podle Ústavního soudu zakládá protiústavnost rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z článku 4 Ústavy (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, dále též nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005).
21. Podle stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 26/2008, usnesení ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 83/2009, rozsudek ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1301/2013, a usnesení ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 978/2016) ostatně již je námitka porušení zákazu reformationis in peius v dovolacím řízení relevantní, přičemž směřuje-li proti výroku o trestu, odpovídá svým smyslem a podstatou důvodu dovolání uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV.
22. V návaznosti na výše uvedené možno konstatovat, že dovolatel vznesl argumentaci pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou.
23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
24. Úvodem se jeví vhodným připomenout, že zásada zákazu reformationis in peius je nastavena jako garance, která chrání obviněného v odvolacím řízení tím, že znemožňuje odvolacímu soudu zhoršit na podkladě jeho odvolání či odvolání podaného jinou k tomu oprávněnou osobou ve prospěch obviněného jeho postavení tím, že by v kterémkoli výroku, který se jej týká, provedl změnu, jež by se projevila v jeho neprospěch. Takovou změnu je oprávněn učinit jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, a to navíc pouze v těch výrocích, které v neprospěch obviněného napadl, a na podkladě odvolání poškozeného ve výroku adhezním, tj. o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Změnu zhoršující postavení obviněného tak může soud druhého stupně provést jen na podkladě aplikace §259 odst. 4 tr. ř.
25. Tato zásada se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, jenž se odrazí v rozhodnutí. Rozsudek je v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku níž se zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat kromě jiného (ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), i v druhu a výměře trestu (srov. např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, a to i se zřetelem k celkovému dopadu, jenž by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, že tyto důsledky v konečné fázi pociťuje obviněný, jenž určuje, zda mu změna prospívá či nikoli. Proto je třeba vycházet ze všech dostatečně zjištěných rozhodných skutečností. I judikatura Ústavního soudu zdůraznila, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný , nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005). Z pohledu uvedené zásady je třeba uložené tresty poměřovat zásadně v jejich komplexnosti. S ohledem na fakt, že trest odnětí svobody uložený obviněnému zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen a ke změně došlo pouze stran trestu(ů) zasahujících majetkovou sféru obviněného, a se zřetelem k podstatě jeho dovolací argumentace však bylo v posuzované věci třeba soustředit pozornost především na vytýkaný výrok o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody (další výrok o propadnutí věci se týkal věcí zahrnutých v původně ukládaném trestu propadnutí majetku) a v tomto směru zkoumat, zda se na základě změny provedené odvolacím soudem nezhoršilo postavení obviněného.
26. Z těchto východisek vyšel dovolací soud při posuzování dovolání obviněného poté, co zjistil, že zákaz změny odvoláním napadeného rozsudku nalézacího soudu v neprospěch obviněného se uplatnil i v řízení před odvolacím soudem, který rozhodoval v posuzované věci. Rozsudek soudu prvního stupně totiž nebyl napaden odvoláním podaným v jeho neprospěch. Odvolací soud se věcí zabýval výlučně na podkladě odvolání, které podal obviněný.
27. Jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud si této skutečnosti byl plně vědom, což plyne i z jím explicitně vyjádřeného názoru v části týkající se odůvodnění změny uloženého trestu, podle něhož jím provedenou změnou nedošlo k porušení uvedeného zákazu (str. 9 rozsudku). Již v této části však je třeba zmínit, že uvedené sdělení má bohužel podobu pouhého konstatování, neboť není spojeno s žádnou argumentací, která by správnost takového závěru doložila.
28. Vytknul-li dovolatel soudu druhého stupně vadu spočívající v porušení zásady zákazu reformace in peius v souvislosti s výrokem o trestu, bylo z pohledu uvedené zásady třeba právní následek trestní odpovědnosti, tj. uložený trest poměřovat jak v jeho komplexnosti, tj. celkového dopadu, tak v jednotlivosti jeho dílčích oddělitelných výroků, tj. jednotlivých druhů trestů. S ohledem na fakt, že trest odnětí svobody uložený obviněnému zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen a ke změně došlo pouze stran trestů zasahujících majetkovou sféru obviněného, a se zřetelem k podstatě jeho dovolací argumentace bylo v posuzované věci třeba soustředit pozornost především na vytýkaný výrok o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody (další výrok o propadnutí věci se týkal věcí zahrnutých v původně ukládaném trestu propadnutí majetku). V tomto směru bylo nutno zkoumat, zda se na základě změny provedené odvolacím soudem nezhoršilo postavení obviněného.
29. Jak výše podrobně uvedeno, v posuzované věci byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným trestnými činy specifikovanými výše a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Dále bylo rozhodnuto o zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a o nárocích na náhradu škody. Uložení trestu propadnutí majetku soud prvního stupně odůvodnil okolnostmi případu, zejména rozsahem trestné činnosti, a tím, že jej umožňují rodinné poměry obviněného, který je bezdětný a do budoucna schopný výdělečné činnosti.
30. Odvolací soud, rozhodující pouze z podnětu odvolání obviněného, uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uložení trestu propadnutí majetku zrušil a odsoudil jej (při nezměněných výrocích o vině, trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a rozhodnutí o zabrání věci) k trestu propadnutí věci a k peněžitému trestu v celkové výši 500.000,- Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody na osmnáct měsíců. V odůvodnění svého rozsudku rozvedl, že nalézací soud sice oprávněně shledal naplněny obecné podmínky pro uložení trestu propadnutí majetku, neboť zvlášť závažný zločin, jímž byl obviněný uznán vinným, byl u něj a u ostatních spolupachatelů, které se však nepodařilo zjistit, veden pohnutkou zištnosti a vzhledem k okolnostem případu, daným především rozsahem trestné činnosti, je nepochybné, že se obviněný přinejmenším o získání majetkového prospěchu snažil, a pak nezáleží na tom, zda jej skutečně získal, přičemž odvolací soud o této skutečnosti s ohledem na rozsah trestné činnosti nepochybuje. Uvedl, že nalézací soud však pochybil, jestliže se při ukládání tohoto trestu omezil ve vztahu k osobě obviněného na zjištění, že uložení tohoto trestu umožňují rodinné poměry obviněného, který je bezdětný a do budoucna schopný výdělečné činnosti, aniž by blíže zjišťoval a zkoumal majetkové poměry obviněného. Tím podle odvolacího soudu nalézací soud porušil zákon v ustanovení §39 odst. 7 tr. zákoníku, které umožňuje uložení trestu postihujícího pachatele na majetku, pouze pokud to umožňují jeho majetkové nebo osobní poměry.
31. S tímto dílčím závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil. Již na tomto místě je však třeba upozornit, že při dovození tohoto závěru odvolací soud ve své podstatě taktéž konstatoval, že důkazním řízením, resp. odpovídajícím zjištěním nalézacího soudu, nebylo objasněno, jaký má obviněný majetek. Tím ovšem současně implicitně vyjádřil fakt, že zde není ani referenční kritérium pro porovnání trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu jím uloženého. Soud prvního stupně totiž nepostupoval v souladu požadavkem, aby při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) respektoval kromě obecných hledisek vymezených v §39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli. To proto, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Odvolací soud se nicméně sám majetkovými poměry obviněného rovněž nezabýval, neboť v uvedeném směru neučinil relevantní skutková zjištění.
32. V daných souvislostech je proto namístě uvést následující skutečnosti. Nelze pochybovat o tom, že z pohledu řešené problematiky hrála klíčovou roli otázka „vlastnictví“ restaurace obviněným. Ten skutečně, jak na to poukázal státní zástupce, u hlavního líčení před nalézacím soudem uvedl: „mám restauraci v tržnici“ s tím, že ji provozuje od roku 2016 a že ji koupil od pana V., který byl provozovatelem restaurace H., za 1.500.000 Kč. Také spoluobviněná a blízká přítelkyně obviněného jej považovala za majitele restaurace. Je rovněž skutečností, že nalézací soud v odstavci 3 na str. 8 odůvodnění svého rozsudku konstatoval tvrzení dovolatele, že „je majitelem“ zmíněné restaurace. Odvolací soud pak v odstavci 15. na str. 9 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při ukládání peněžitého trestu vycházel z denního příjmu dovolatele z provozu „jím vlastněné restaurace“.
33. K uvedeným skutečnostem je ovšem nezbytné doplnit následující fakta. Bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný provozoval restauraci, která se nacházela v areálu tržnice S. v Praze. Jak plyne z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, (viz bod 19. str. 13), byl obviněný „pouhým“ uživatelem (dokonce se zde hovoří o tom, že: „Uživateli restaurace … byli v předmětné době oba obžalovaní.“). Ostatně, vlastníkem stavby, v níž byla daná restaurace umístěna, byla (je) právnická osoba ve formě akciové společnosti (SAPARIA, a.s.), tedy subjekt odlišný od obviněného, přičemž nebylo zjištěno, že by obviněný držel majetkový podíl (akcie) v této akciové společnosti. Obviněný tedy nebyl (a není) vlastníkem nemovité věci, v níž se restaurace nacházela. Jeho tvrzení v tomto směru tak nebylo ničím vyvráceno.
34. Z daného lze dovodit, že zmíněnou restaurací je nutno rozumět obchodní závod ve smyslu §502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který se nacházel v nemovitosti třetí osoby. I v takovém případě by však bylo možno uvažovat o majetkové hodnotě, jež by měla být při řešení nastolené problematiky zohledněna, jak ostatně správně státní zástupce ve svém vyjádření dovodil. Nutno ovšem zdůraznit, že soudy nižších stupňů nebyla zcela jasně vyřešena otázka nájemního vztahu obviněného k předmětné restauraci, zejména trvání tohoto nájemního vztahu a jeho obsahu v době jejich rozhodování, tedy zda a jaká v této době (především v době, kdy byl odvolacím soudem odsouzen) majetková aktiva a pasiva restaurace představovala.
35. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí totiž rovněž zmínil z výpovědi obviněného, že se až do svého zadržení živil podnikáním (viz bod 3. str. 8), a dále uvedl: „K výnosům restaurace, kterou (obviněný) vlastnil v okamžiku zadržení, …“ (viz bod 32. str. 18). To svědčí tvrzení obviněného, z něhož plyne, že v době rozhodnutí soudů již restauraci neprovozoval.
36. Za výše popsaných okolností, a to tím spíše, že odvolací soud sám v naznačeném směru neuvedl bližší hodnotící úvahy a závěry, nemohlo obstát jeho konstatování o restauraci obviněným vlastněné. To bylo ostatně zpochybněno již jeho závěrem, podle něhož soud prvního stupně náležitě neobjasnil majetkové poměry obviněného.
37. Jestliže ve vztahu k trestu propadnutí majetku nebylo vzhledem k uvedené vadě skutkových zjištění soudu prvního stupně určeno, jaký majetek obviněného by podléhal trestu propadnutí majetku, neměl odvolací soud dostatečný základ pro posouzení toho, zda jím uvažovaný a posléze uložený peněžitý trest ve spojení s náhradním trestem byl či nebyl (v souvislosti s dalšími tresty) svým dopadem na obviněného přísnější než trest propadnutí majetku uložený mu rozsudkem soudu prvního stupně.
38. V těchto souvislostech je vhodné zmínit, že v obžalobě státní zástupkyně uvedla (viz str. 10), že restauraci provozoval obviněný na základě smlouvy o podnájmu od 1. 7. 2016, a že z této smlouvy vyplývá, že H. H. V. a obviněný spolu uzavřeli podnájemní smlouvu na dobu určitou a to od 1. 7. 2016 do 30. 6. 2018. Dne 19. 4. 2017 dala společnost SAPARIA, a.s. osobě H. H. V. výpověď ze smlouvy o nájmu o nájmu prostor restaurace, a to s okamžitou platností z důvodu, že v pronajatém prostoru měly být skladovány omamné a psychotropní látky, které jsou v areálu S. přísně zakázány. Tyto skutečnosti vyplynuly ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi společností SAPARIA a. s. a H. H. V. dne 1. 5. 2014, navazující smlouvy o podnájmu uzavřené mezi H. H. V. a obviněným dne 1. 7. 2016 a výpovědi smlouvy o nájmu dané (s okamžitou platností) společností SAPARIA a. s. nájemci H. H. V. dne 19. 4. 2017 (č. l. 1564 - 1568). Z uvedeného pak plyne, že výpovědí smlouvy o nájmu zanikl i podnájemní vztah obviněného k dané restauraci, resp. prostorám, v nichž byla umístěna.
39. Za popsaného stavu věci vystupuje do popředí Ústavním soudem opakovaně akcentovaná teze, že zákaz reformationis in peius je třeba pojímat co možná nejšířeji, a zejména že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný , nikoli soud. Obviněný přitom svůj postoj vyjádřil, jak plyne z jeho dovolání, zcela jednoznačně. Nelze proto akceptovat závěr odvolacího soudu, že při uložení peněžitého trestu a stanovení náhradního trestu odnětí svobody postupoval v souladu se zásadou zákazu reformationis in peius.
40. Pouze nad rámec uvedeného a stručně lze (se zřetelem k tomu, že v tomto směru obviněný námitky nevznesl) poznamenat, že konstatovaný nedostatek patřičného objasnění majetkových poměrů obviněného značně relativizuje i uložený peněžitý trest. Rovněž uložení tohoto trestu je podmíněno objasněním majetkových poměrů obviněného (§39 odst. 7 tr. zákoníku).
41. V rámci úvah o uložení peněžitého trestu podle §67 a násl. tr. zákoníku je (totiž) soud povinen nejdříve si opatřit údaje o majetkových poměrech pachatele, a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu. Jde o subsidiární postup soudu pro případ, když se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele, tj. nejen jeho čistý denní příjem ve smyslu §68 odst. 3 tr. zákoníku, ale ani hodnotu jeho majetku a ostatních zdrojů, které jsou relevantní pro určení výše denní sazby peněžitého trestu. Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet jednak z důkazů, které má soud k dispozici, jednak z logického posouzení možných příjmů pachatele a jeho majetku v závislosti na zjištění např. o jeho vzdělání, sociálním a profesním zařazení, způsobu života, ale též o jeho závazcích či jiných majetkových povinnostech apod. Pokud jde o dobytnost peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku, závěry soudu se musí nezbytně opírat nejen o výše zmíněné spolehlivé zjištění hodnoty majetkových aktiv pachatele, ale také o informace o jeho závazcích, včetně rozsahu jeho zákonné vyživovací povinnosti a rozsahu povinnosti k náhradě škody (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).
42. Pokud odvolací soud napadeným rozsudkem z části - ve výroku o trestu propadnutí majetku - zrušil uvedený rozsudek nalézacího soudu a uložil obviněnému výše specifikovaný peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody (a trest propadnutí věci), změnil tak z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius zakotvenou v §259 odst. 4 tr. ř. Tím byl dán důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.
43. Obviněnému byl rozsudkem odvolacího soudu peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody uložen vedle trestu odnětí svobody a trestu propadnutí věci. Nejvyšší soud za daného stavu zkoumal, zda je nezbytné zrušit celý výrok o trestu a vrátit věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo zda postačí pouze – bez dalšího opatření – zrušit výrok o trestu peněžitém. Pečlivě tedy zvažoval, zda postačí obviněného postihnout trestem odnětí svobody a trestem propadnutí věci nebo zda je nezbytné uložit mu vedle těchto trestů ještě další trest majetkové povahy, příp. uložit mu vedle trestu odnětí svobody trest propadnutí majetku. V tomto směru se řídil ustanoveními §38 a §39 trestního zákoníku. Tato ustanovení vymezují kritéria pro ukládání trestu, a to i z hlediska jeho přiměřenosti a ve své podstatě, byť již (na rozdíl dřívější právní úpravy) nikoli výslovně, mají na zřeteli i účel trestu, jímž nepochybně stále je speciální (individuální) a generální prevence. Především je pak zapotřebí zdůraznit (jakkoliv Nejvyšší soud nezpochybňuje závěry soudů nižších stupňů o závažnosti trestné činnosti obviněného), že mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře devíti let, tedy trest velmi citelný, což je navíc umocněno jeho zařazením jako osoby poprvé odsuzované k tomuto druhu trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a dále byl postižen trestem majetkového charakteru, a to propadnutím věci a jiné majetkové hodnoty, jímž mu byly odčerpány věci užité ke spáchání trestného činu. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takový postih lze i bez dalšího (jiného) trestu postihujícího majetek obviněného považovat za dostačující (nejde o postih nepřiměřeně mírný) a vyhovující mj. ustanovení §38 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele, přičemž tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu přitom uvedený postih splní i výše naznačený účel trestu.
44. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 , 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to ve výrocích, kterými byl uložen peněžitý trest a stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu