ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.866.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 866/2019-1092
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2019 o dovoláních, která podali obvinění J. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 41/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 176/2015, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 176/2015, byli obvinění J. Z. a J. V. (dále též „obvinění“) uznáni vinnými přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
„dne 18. 8. 2013 v době od 12:00 do 13:00 hodin v Polské republice během rytířského turnaje konaného v okolí hradu Chojník v XY cca 15 až 30 minut před ukázkou historických palných zbraní nabili funkční repliku historické předovky – hákovnice, ráže cca 16 mm, která je zařazena podle zákona č. 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu mezi zbraně kategorie D (§7 písm. b) tohoto zákona), a to střelným prachem a papírovou ucpávkou z navlhčeného toaletního papíru z vícero dílů, než je bezpečné, kterou zároveň příliš pevně zhutnili opakovanými údery nabijákem, poté během historické bojové scény obžalovaný J. Z. předal zbraň Z. Z., nar. XY, který ji následně svěřil neustanovenému muži z řad diváků, jež po poučení o průběhu střelby ze zbraně vystřelil tak, že obžalovaný J. Z. inicioval výstřel přiložením doutnáku, přičemž v prostoru střelby stál ve vzdálenosti cca 8 – 9 m od střelce poškozený J. K., nar. XY, čímž obžalovaní jako osoby odpovědné za předmětnou zbraň nedbali při jejím nabíjení dostatečné opatrnosti, v důsledku čehož se papírová ucpávka z navlhčeného toaletního papíru vzhledem ke svojí velikosti a zhutnění zachovala jako projektil a pronikla přes čelní dutinu poškozeného do oblasti čelní krajiny, kudy tato střela pronikla přes lebku do mozku do hloubky cca 8 cm, čímž došlo k tříštivé zlomenině lebeční kosti se zarytím úlomků, ke zlomenině přední a zadní stěny levé dutiny čelní, zlomenině stropu levé očnice, pohmoždění levého čelního laloku, krevním podlitinám očních víček a jejich otoku, dále ke zlomenině stropu levé očnice a ke krvácivému ložisku v levém čelním laloku ve výši rohů postranní komory, kdy se jednalo o vážné poranění mozku, při kterém byl ohrožen život poškozeného a k jeho smrti nedošlo vzhledem k specializované lékařské péči a dále shodou okolností a náhod, kdy střelný kanál končil v čelním laloku mozku, kde se nenacházejí životně důležitá centra, přičemž zranění si vyžádalo chirurgický zákrok a následnou náročnou léčbu, jejíž doba výrazně překročila 6 týdnů a uvedené zranění poškozenému citelně znesnadnilo obvyklý způsob života zejména svou bolestivostí a poruchami soustředění.“
2. Za tento trestný čin byli obvinění (každý z nich) odsouzeni podle §147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli zavázáni k solidární povinnosti nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 115.664 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K. (dále jen „poškozený“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněných byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 41/2019, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný J. Z. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
5. Obviněný J. V. v podaném dovolání předně namítl, že nalézací soud postupoval v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, který závazně vyslovil ve zrušujícím usnesení. Soud prvého stupně neprovedl žádné dokazování, pouze projednal zprávu o procesním stavu věci a mechanicky doplnil do výrokové věty sousloví „z navlhčeného toaletního papíru“, přičemž navzdory závaznému názoru Nejvyššího soudu neprovedl dokazování, které by objasnilo rozhodné skutkové okolnosti, tj. zda obvinění navlhčili toaletní papír, případně zda o této skutečnosti věděli. Následně odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval věcnou argumentací obviněných, s kterou se ztotožnil dovolací soud, totiž že absentuje příčinná souvislost mezi jejich jednáním a následkem popsaným v obžalobě, neboť dosud shromážděná skutková zjištění neobsahují přítomnost kapaliny v papírové ucpávce, nelze tak z ničeho učinit závěr, že by nalili do hlavně jakoukoliv kapalinu anebo by o přítomnosti kapaliny ve zbrani věděli. Závěr soudů, že nikdo jiný nemohl zbraň takovým způsobem nabít, je pouze spekulativní. Obvinění nerozporovali nabití zbraně, ale nalití tekutiny do ní, což mohl provést kdokoli z účinkujících, jelikož jejich úkolem nebylo hlídat nabité zbraně před těmito účinkujícími, ale před neoprávněným přístupem jiných osob ze strany diváků. Nalézací soud podle obviněného J. V. pochybil v tom směru, že bez provedeného dokazování pouze kosmeticky upravil výrokovou větu svého rozsudku, přičemž nedbal instrukcí Nejvyššího soudu, a soud odvolací takový postup potvrdil. Tím bylo porušeno právo na zákonný proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
6. Dále obviněný J. V. namítl, že v dané věci je nedostatek příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a relevantním následkem, když zranění poškozenému způsobil střelec, který nerespektoval instruktáž svědka Z. Z. Jednal-li tedy v rozporu s touto instruktáží, měl být stíhán střelec. Na druhou stranu, pokud byla provedena instruktáž vadně nebo nedbale, měl být stíhán svědek Z. Z.
7. Ve svém dovolání rovněž zdůraznil, že se nalézací soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu dostatečně nezabýval jeho subjektivní stránkou, neboť se pouze omezil na převzetí názoru o nevědomé nedbalosti bez jakýchkoli vlastních právních úvah, zvláště pak za situace, kdy Nejvyšší soud potenciálně nevyloučil odpovědnost ve formě nevědomé nedbalosti za předpokladu dodatečného objasnění skutkových okolností ohledně použití papírové ucpávky. Z tohoto pohledu nebylo soudem prvního stupně po přikázání věci prováděno žádné dokazování, načež soud druhého stupně konstatoval dostatečnost provedeného dokazování, a to v rozporu s již uvedeným názorem Nejvyššího soudu. Obviněný J. V. vyjádřil své přesvědčení, že právní kvalifikace jeho jednání je vadná, jednání není kryto zaviněním ve vztahu k následku a taktéž není objasněno, jak se mohla dostat neznámá tekutina do zbraně a neexistuje žádný důkaz o tom, že by tekutinu do zbraně nalil.
8. Pokud by se však dovolací soud neztotožnil s výše uvedenými závěry, poukázal alternativně obviněný J. V. na použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, jejímž užitím se nalézací soud (v rozporu s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu) vůbec nezabýval. Vyjádřil současně nesouhlas s názorem odvolacího soudu stran nemožnosti aplikace citovaného zákonného ustanovení s tím, že i Ústavní soud připouští postup podle uvedeného ustanovení i v případech vážných až fatálních následků na zdraví.
9. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2019, sp. zn. 61 To 41/2019, a na základě ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. uložil Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Obviněný J. Z. uvedl, že je přesvědčen, že nalézací soud nedodržel pokyny udělené mu dovolacím soudem a že v napadeném rozsudku neúplně zjistil skutkový stav, a logicky proto dospěl k chybnému právnímu hodnocení. Zdůraznil, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, pomine rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení logický rozpor. Konstatoval, že soud prvního stupně totiž pouze povrchně a formálně upravil své rozhodnutí tím, že do skutkové věty, včetně odůvodnění, doplnil slovo „navlhčeného“, aniž by však doplnil skutkové zjištění stran přítomnosti kapaliny v ucpávce. Takto pouze formalisticky doplněné dokazování podle obhajoby nenaplnilo pokyn dovolacího soudu a zasáhlo do práva na spravedlivý proces obviněného J. Z., neboť jeho vina byla dovozena bez jediného důkazu. Soudy tímto způsobem pominuly rozhodné skutečnosti a v jejich rozhodnutí se nachází logický rozpor. Ve skutkové větě obžaloby nebylo žádnému z obžalovaných kladeno za vinu, že by kapalinu lili do již nabité zbraně, nebo že by jí přímo nabíjel ucpávkou z navlhčeného toaletního papíru, zvláště pak v případě, kdy z odůvodnění prvního rozsudku nalézacího soudu (ze dne 13. 6. 2016) plyne, že respektoval zásadu in dubio pro reo , a nekladl tak za vinu úmyslné nalití tekutiny do zbraně. Napadeným rozsudkem použitá verze nabití zbraně navlhčeným toaletním papírem nemá v dokazování oporu a je v přímém rozporu s odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu, který pracoval s verzí zakapání, potažmo zalití zbraně až po jejím nabití, jinak by došlo kontaktem vody a střelného prachu k jeho flegmatizaci.
11. Podle obviněného J. Z. jsou závěry napadeného rozsudku vyjádřeny nejasným způsobem a jako takové jsou nepřezkoumatelné. V tomto směru pak nelze vyvozovat ani žádné závěry z vyjádření znalce Z., neboť ten se pouze omezil na zjišťování velikosti papírového válečku při různé míře jeho zhutnění v hlavni, přičemž však neaplikoval střelný prach, tj. neprováděl tak pokus výstřelem a chybně interpretoval výsledky experimentu provedeného Kriminalistickým ústavem stran množství kapaliny v papírové ucpávce. Z výše uvedeného hlediska podle obviněného J. Z. nemá odvolací soud doposud jasné, zda byla zbraň nabita již navlhčeným toaletním papírem, nebo tento byl zalit až dodatečně, což má zásadní význam na posouzení zavinění a příčinné souvislosti. Pokud tedy byla první možnost vyloučena uvedeným kriminalistickým zkoumáním, je nezbytné pro právní hodnocení viny obviněných učinit skutkové zjištění, kdo ucpávku zalil, nebo zakapal, neboť to mohl být kdokoliv z účinkujících pohybujících se v místnosti, kde byly zbraně skladovány, když obvinění hlídali zmíněnou místnost před vstupem veřejnosti, nikoliv členů souboru. Z uvedeného hlediska je tak právní hodnocení o zavinění v evidentním extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními.
12. S ohledem na shora uvedené obviněný J. Z. jednak namítl, že dovolací soud konstatoval nemožnost aplikace ustanovení o spolupachatelství (tj. vyloučil spolupachatelství) v předmětné věci a jednak, že nebyla naplněna ani forma souběžného pachatelství. Přestože nabíjení zbraně byli přítomni oba obvinění, u nalití kapaliny do její hlavně nikoliv, k tomuto tak mohlo dojít kdykoliv po dobu až půl hodiny za zády jednoho z nich, zatímco druhý byl mimo místo skladování nabitých zbraní a obsluhoval píšťalu. Z provedeného dokazování pak nebylo možno dovodit, že by kterýkoliv z nich vůbec nějakým dílem přispěl k celkovému škodlivému následku.
13. Vzhledem k tomu, že obžaloba obviněnému J. Z. nekladla za vinu, že by použil k nabití vlhčenou ucpávku, je přesvědčen, že nalézací soud nepřípustným způsobem rozšířil popis skutku, a to navíc za situace, kdy na základě opravného prostředku podaného výhradně v jeho prospěch, bylo předchozí rozhodnutí zrušeno. Protože rozvedené vady namítal již v rámci svého odvolání a doposud nebyly zhojeny, byl dán dovolací důvod i podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
14. Z výše uvedených důvodů obviněný J. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, popř. aby podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 41/2019, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 1 T 176/2015, a všechna rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu, a v souladu s §265l tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran obou poznamenal, že v nich obvinění namítají, že nalézací soud postupoval v rozporu se závazným názorem Nejvyššího soudu a neprovedl úkony a doplnění, jejichž provedení tento soud nařídil. K tomu však konstatoval, že porušení uvedených povinností samo o sobě není uvedeno mezi dovolacími důvody podle §265b tr. ř., tj. takové námitky nemohou založit žádný z dovolacích důvodů.
16. Ohledně dovolání obviněného J. V., uvedl, že užité argumenty převážně směřují do roviny skutkových zjištění, potažmo procesních námitek, a tudíž stojí mimo dovolací důvody. Právní povahu spatřoval ve výtce, že obvinění neměli být stíháni, neboť pouze nabíjeli zbraň, ale odpovědný za nehodu by měl být střelec. Tuto však shledal jako zjevně neopodstatněnou. Rovněž námitku toho, že se nalézací soud nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku shledal pod deklarovaný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Nicméně uvedl, že okolnosti v podobě používání dávno zapomenutých zbraní, které jsou velmi rizikové, za účelem obohacení lidské kultury a přínosu pro společnost, nesnižují škodlivost jednání obviněného J. V. Připomněl, že škodlivost není znakem skutkové podstaty trestného činu a je ji třeba zvažovat v každém konkrétním posuzovaném případě a u méně závažných trestných činů. Z tohoto hlediska pak považoval za dostačující, že se k ní vyjádřil až odvolací soud. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněný pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS) a Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1447/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 475/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, a další) učinil závěr, že uplatnění principu ultima ratio je možné pouze ve zcela výjimečných případech, přičemž čin popsaný v napadeném rozsudku, je výjimečný pouze nezvyklým prostředím, nikoliv však naplněním znaků skutkové podstaty přečinu podle §147 tr. zákoníku. Proto nebylo namístě uplatnit postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
17. Ve vztahu k dovolání obviněného J. Z. zopakoval, že i ten se na podkladě své argumentace domáhá přehodnocení zjištěného skutkového stavu, a i kdyby soudy provedly zjištění, že kapalinu vlil do hlavně z žertu někdo z vystupujících, tak by tato skutečnost neměla vliv na nedbalostní zavinění, jelikož byli obvinění povinni zbraně hlídat, a to před manipulací s nimi jinými osobami. K námitce obviněného J. Z. stran flegmatizace střelného prachu při kontaktu s navlhčeným papírem, uvedl, že takové tvrzení odporuje provedeným důkazům, protože odborné vyjádření Kriminalistického ústavu bylo pouze doplňkem znaleckého posudku K. Z., v němž znalec zkoumal ucpávky již navlhčené. Co se týče totožnosti skutku, konstatoval, že v předmětné věci byla mezi obžalobou a rozsudkem téměř zcela zachována totožnost jednání a zcela zachována totožnost následku, a o totožnosti pak nemůže být pochyb.
18. Závěrem svého vyjádření poznamenal, že soudy nižších stupňů zhojily podstatné vady svých předchozích rozhodnutí. V souladu se skutkovými zjištěními ponížily formu zavinění na nedbalost nevědomou a odvolací soud již takové jednání nepovažoval za spolupachatelství.
19. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. Z., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného J. V., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
21. Dovolání podaná proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 61 To 41/2019 , jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
23. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
A) K námitkám, které nelze pod uplatněný důvod ani formálně podřadit
27. Předně je třeba konstatovat, že námitka nesplnění pokynů uložených v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu per se nezakládá žádný z důvodů dovolání. V posuzované věci je rozhodné, zda je některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. naplněn, či nikoliv. Nutno pak konstatovat, že námitky obviněného J. V. v převažující části a veškeré námitky obviněného J. Z. však směřují primárně do oblasti skutkové (procesní). Soudům nižších stupňů totiž prostřednictvím odkazu na neprovedení doplnění dokazování vytýkají nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění ohledně jejich pochybení při nabíjení hákovnice. Prosazují přitom vlastní hodnocení důkazů a předkládají vlastní skutkový závěr (především, že hákovnici nenabíjeli navlhčenou ucpávkou ani do její hlavně žádnou tekutinu nenalili, resp. že do hákovnice mohl kdokoliv z účinkujících nalít vodu nebo ji zakapat. Z těchto skutkově-procesních výhrad pak (sekundárně) dovozují tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku a tím o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Obvinění tedy v daném směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vyjádřenými ve výroku rozsudku nalézacího soudu a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřují v této části zejména v nerespektování procesních zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové výhrady nicméně pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze .
29. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
30. Lze konstatovat, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. Soudy nižších stupňů na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jako jediný možný způsob nabití hákovnice byl takový, že do hlavně bylo vsunuto více kousků navlhčeného toaletního papíru, než bylo žádoucí a bezpečné, přičemž tento byl příliš zhutněn opakovanými údery nabijáku, což způsobili obvinění. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví balistika, defektologie, metalografie a technická diagnostika a z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, chemie, fyzikální chemie, technické zkoumání dokladů a písemností pak vyplynulo, že ranivé účinky nabyla střela až ve chvíli, kdy se sestávala alespoň z šesti dílků navlhčeného (2 ml vody) toaletního papíru. Uvedeným posudkem a vyjádřením bylo rovněž dokázáno, že při náležitém zhutnění dostatečně velké papírové ucpávky nedojde k flegmatizaci střelného prachu ani v případě zaplnění celé hlavně vodou po dobu 15 minut. Krajský soud poté na základě provedených důkazů z předchozího řízení doplnil, že navlhčený toaletní papír v inkriminované době do předmětné hákovnice mohli dát pouze obžalovaní, případně ji zalít vodou. Zalití hlavně jinou osobou v žertu měl jmenovaný soud za jednoznačně vyvrácené. Své úvahy oba soudy řádně odůvodnily a opřely o provedené důkazy (srov. body 27. – 39. rozsudku soudu nalézacího a body 18. – 22. usnesení soudu odvolacího) a nelze jim tak nic vytknout.
31. Okrajem lze doplnit, že obvinění uvedli, že zbraň byla po nabití uložena na polním lehátku ve vodorovné poloze. Pokud by někdo třetí v žertu zalil hlaveň vodou, jak konstatují, musela by osoba nalévající vodu do hlavně zbraň ponechat ve svislé poloze, po určitou dobu (jak vyplývá z vyjádření Kriminalistického ústavu), aby došlo k nasáknutí, byla-li by totiž zbraň vrácena do vodorovné polohy, k nasáknutí by nemohlo dojít, neboť by kapalina z hlavně vytekla. Takové manipulace by si pak museli bez pochyby všimnout, zejména když měli zbraň před neoprávněným zacházením s ní hlídat. Ve svých výpovědích pak ani nezmínili skutečnost, že by se zbraní mělo být po jejím uložení na lehátko jakkoli manipulováno, resp. že by zde byla známka jakékoliv (neoprávněné) manipulace s ní. Další skutečností nasvědčující tomu, že kapalinu do hlavně nalít jiná osoba nemohla, výpovědi obviněného Z., který vysloveně vyloučil, že by v místnosti, kde byly zbraně uchovávány, měl kdokoliv nápoj.
32. Je třeba konstatovat, že znalecký posudek K. Z. vychází z odborného vyjádření Kriminalistického Ústavu Praha ze dne 6. 10. 2014, č. k. KUP-12066-1/ČJ-2014-2301BA, s nímž je v souladu. Z uvedeného znaleckého posudku se totiž podává, že pokud se střela sestává z šesti dílků toaletního papíru navlhčených 2 ml vody, silou ruky a nabijáku zatlučené do ocelové trubky o průměru cca 16 mm a ponechána na slunci po dobu 30 minut má zbytkovou hmotnost 5,37 g při celkové délce 28 mm. Při provedených pokusech se část střely roztrhala na drobné útržky a část, která zůstala vcelku, mohla mít dostatečnou energii na způsobení zranění na vzdálenost cca 8 m. Jakékoliv zvýšení počtu dílků toaletního papíru nebo vody má za následek zvýšení energie střely. Ke stejným poznatkům pak dospěl i kriminalistický ústav ve svém odborném vyjádření, z jehož závěrů jednoznačně plyne, že příčinou střelného poranění poškozeného byly vlastnosti papírového projektilu. Experimentálně bylo potvrzeno, že takových balistických vlastností může nabýt projektil velmi pevně zhutněný a nasycený tekutinou. Z odůvodnění nalézacího soudu (bod 28. – 33.) je zřejmé, že dospěl k závěru o tom, že to byli obvinění, kdo hákovnici nabil zvlhčenou ucpávkou z toaletního papíru skládajícího se z více dílků, přičemž nikdo jiný tak učinit nemohl, resp. nikdo jiný ani nemohl do předmětné zbraně žádnou tekutinu nalít. Tato zjištění aproboval odvolací soud ve svém rozsudku (srov. bod 18. a 19.). Uvedené skutečnosti korespondují s provedenými důkazy (odborné vyjádření Kriminalistického Ústavu Praha, znalecký posudek K. Z. výpovědí obviněných a svědků M. Z. a L. N.). Z tohoto hlediska pak nelze shledat v uvedených rozhodnutích vady.
33. Vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že hákovnici obvinění nabíjeli zvlhčeným toaletním papírem, tj. vyloučením nalití tekutiny do hlavně jinou osobou, námitky vyloučení souběžného pachatelství ztrácí význam.
34. Ve vztahu k výtce obviněného J. Z. stran porušení totožnosti skutku s tím, že je jednání v rozsudku soudu prvního stupně popsáno odlišným způsobem, než v podané obžalobě, je třeba konstatovat, že skutek samotný nelze ztotožňovat s jeho popisem. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, přičemž jednání nebo následek nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí totiž shoda částečná (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996-I, č. 6/1962 a č. 24/1981-II Sb. rozh. tr.). Doplnění popisu skutku soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování, a to ve vztahu k zpřesnění skutkových zjištění, tak nepředstavuje zásah narušující zásadu zachování totožnosti skutku, a tedy ani právo obviněného na spravedlivý proces (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 03. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019). Již v prvně odsuzujícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 1 T 176/2015, bylo obviněným kladeno za vinu, že při nabíjení předmětné hákovnice nedostatečně dbali opatrnosti a tuto nabili „ střelným prachem a papírovou ucpávkou z toaletního papíru z vícero dílů, než je bezpečné, kterou zároveň příliš pevně zhutnili opakovanými údery nabijákem“. Doplněním slov „navlhčeného“ došlo pouze ke zpřesnění popisu skutku, které se však neprojevilo zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu, závažnosti následků apod. Z tohoto hlediska tak nedošlo ani k porušení zásady zákazu reformationis in peius .
35. Stran subjektivní stránky je třeba přisvědčit soudům nižších stupňů, pokud dovodily, že skutek byl spáchán v nevědomé nedbalosti (srov. bod 39. rozsudku soudu nalézacího), což rovněž koresponduje s provedenými důkazy (zejm. výpovědí obviněných). Obvinění tak nevěděli, že svým jednáním mohou porušit zájmy chráněné trestním zákonem, ač o tom vzhledem ke všem okolnostem a svým osobním poměrům vědět měli a mohli. Zvláště pak když již na základní škole se učí, že pokud se porézní materiál (papír, dřevo, textil apod.) namočí, tak ztěžkne právě o množství kapaliny, kterou dokáže absorbovat. Pokud se zároveň takový materiál začne opakovanými údery zhutňovat, bude tento těžší, ale i houževnatější, popřípadě tvrdší. Takto upravený materiál, i po částečném vyschnutí, pak vykazuje velmi odlišné mechanické vlastnosti než původní materiál.
36. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil s jeho skutkovými a rovněž s právními závěry stran výroku o vině (srov. bod 17. a 18. jeho usnesení), neztotožnil se však s výrokem o trestu a náhradě škody, nicméně vzhledem k §259 odst. 4 tr. ř. pochybení soudu prvního stupně nemohl již napravit.
37. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
38. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
39. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a buďto výlučně (obviněný J. Z.) či v podstatné míře (obviněný J. V.) právě z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který uplatnil obviněný J. Z., pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky uplatněné jmenovaným obviněným míjely s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
B) K námitkám, které lze pod uplatněný důvod formálně podřadit
41. Dovolatel J. V. vznesl rovněž námitky stran přetržení příčinné souvislosti jednáním jiného a neaplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Takto formulované námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, vychází ze skutkového zjištění vyjádřeného v napadených rozhodnutích, a odpovídají tak z formálního hlediska deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z hlediska věcného jim však Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění, a to z níže uvedených důvodů.
42. Co se týče nesprávného posouzení příčinné souvislosti, resp. jejího přetržení na základě jednání svědka Z. Z., případně střelce z řad diváků spočívajícího v tom, že svědek Z. domněle neprovedl řádně instruktáž, resp. střelec nemířil nad poškozeného, lze uvést, že příčinná souvislost se obecně nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku. Taková přistoupivší okolnost může mít význam v případě, kdy by byla výlučnou nebo tak významnou, že by podstatně převýšila míru povinné opatrnosti pachatele, tj. pokud by jednání pachatele nezůstalo skutečností, bez níž by k následku nedošlo. V daném případě však k takové situaci nedošlo, soudy nižších stupňů totiž nezjistily takto významný podíl uvedených osob na následku. K tomu lze poznamenat, že i přestože došlo ke zranění poškozeného v důsledku výstřelu, ať na základě špatné instruktáže nebo míření, byli to obvinění, kdo nabili předmětnou hákovnici takovým způsobem, že použitá střela měla tak ranivé účinky, že vedla k následku na zdraví, resp. ohrožení života. Pokud by si obvinění počínali potřebným způsobem (nabili hákovnici toaletním papírem seskládaným z tří až čtyř dílků, přičemž tento nijak nenamáčeli, ať před nabitím, nebo následně zakápnutím a nezhutnili jej opakovanými ránami nabijáku), ke zranění by nedošlo, neboť by střela neměla dostatečnou energii ke způsobení zmíněných účinků, jelikož by se rozprášila těsně za hlavní. Jednání svědka Z. Z., potažmo střelce tak nemohlo mít vliv na posuzování viny obviněných.
43. Pokud obviněný J. V. ve vztahu k uvedenému přečinu namítá neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba uvést, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na tuto zásadu není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod 26/2013 Sb. rozh. tr.). Obviněný však ve svém dovolání k výše zmíněnému neuvádí žádné bližší relevantní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno usuzovat o okolnostech, o nichž hovoří stanovisko trestního kolegia shora. Uvádí pouze, že se nalézací soud subsidiaritou vůbec nezabýval a odvolací soud konstatoval, že pro zmíněný postup neshledal zákonné podmínky.
44. K projednávanému případu pak lze konstatovat, že nebyly zjištěny takové okolnosti, jež by vylučovaly užití trestní represe vůči obviněnému J. V. (potažmo obviněnému J. Z.). Obvinění závažným způsobem porušili své povinnosti při nabíjení hákovnice, když ji v rozporu se školeními nabili větším počtem útržků namočeného toaletního papíru, který opakovanými údery nabijákem upěchovali, v důsledku čehož došlo k vážnému následku – těžké poruše na zdraví poškozeného s trvalými následky a dopadem na celou jeho rodinu. Je proto možno dovodit, že nejde o případ, kdy by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V.
45. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že námitky obviněného J. Z. a podstatnou část námitek obviněného J. V. nelze podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání a ve zbývající části argumentace dovolání J. V. (formálně právně relevantní) jde o námitky zjevně neopodstatněné.
46. Z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) tedy odmítl dovolání obviněného J. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu