ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.1414.2018.1
sp. zn. 7 Tdo 1414/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 3. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 To 37/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 50/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 2 T 50/2017, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 30 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že (zkráceně) od 1. 2. 2014 do 6. 11. 2017 neoprávněně užíval nebytový prostor na adrese XY, přestože mu byla dána dne 15. 11. 2013 výpověď z nájemní smlouvy, jež byla dne 12. 11. 2013 schválena radou Městské části Praha 9 usnesením č. 623/13 a doručena dne 2. 12. 2013 obviněnému, přičemž tuto výpověď nerespektoval a nebytový prostor neoprávněně přenechal i nadále k užívání třetí osobě, čímž bránil majiteli nebytového prostoru Městské části Praha 9 se svým majetkem disponovat.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2018, sp. zn. 7 To 37/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení spatřuje ad 1) v tom, že při posuzování naplnění subjektivní stránky vycházel odvolací soud z nesprávného hmotněprávního posouzení institutu nebytového prostoru, resp. jeho hmotněprávní posouzení bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v této oblasti (uvedl rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 639/2013). Dále uvedl, že ad 2) oba soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe, kdy podle jeho názoru nebylo při posuzování škodlivosti jeho jednání přihlédnuto ke všem okolnostem případu a nebyla řádně zdůvodněna nutnost působit na něj prostředky trestního práva, zejména s ohledem na skutečnost, k omezení jakých plánů vlastníka nebytového prostoru došlo, resp. mělo dojít (poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16). U bodu ad 1) obviněný poukázal na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž rozvádí úvahy, za jakých podmínek by nenaplnil subjektivní stránku uvedeného přečinu, přitom ale podle obviněného argumentuje citací judikatury týkající se výpovědi nájmu bytu. Obviněný s takovou argumentací nesouhlasí, neboť zcela pomíjí rozdílnost právní úpravy týkající se nájmu bytu a nebytových prostor (platné do 31. 12. 2013, když k doručení výpovědi došlo v prosinci 2013). Podle soudu měl podat žalobu na neplatnost výpovědi, avšak z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 639/2013) vyplývá, že v případě nájmu nebytového prostoru nepřipadá tato žaloba v úvahu pro neexistenci naléhavého právního zájmu. Obviněný uvedl, že v případech nájmu nebytového prostoru docházelo k řešení předběžné otázky „zda došlo ke skončení sjednaného nájemního vztahu“ v rámci řízení o vyklizení, jak se také stalo v jeho případě při jednání u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 260/2014. Již v létě 2014, že byla vlastníkem nebytového prostoru podána žaloba na vyklizení a neměly tedy podle něj smysl a šanci na úspěch žádné jeho soudní obrany proti ukončení nájemního vztahu. Obviněný se domnívá, že pokud by soud užil správného hmotněprávního posouzení této problematiky, dospěl by k závěru, že se nejednalo o trestné jednání. K bodu ad 2) obviněný uvedl, že své výtky týkající se nesprávnosti trestního stíhání uplatňoval již v odporu proti trestnímu příkazu a také ve svém odvolání, na jejichž obsah odkazuje a činí je součástí dovolání. Zdůraznil, že v jeho případě mělo dojít pouze k protiprávnímu užívání (nikoli obsazení), tedy k jednání, které je podle obviněného nižší intenzity. V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem „ultima ratio“, je základní otázkou objasnění, jakým konkrétním způsobem bylo zasáhnuto do práv vlastníka nebytového prostoru, v čem mu konkrétně bylo bráněno. V průběhu celého řízení nebylo podle obviněného pronajímatelem tvrzeno, jaký konkrétní úmysl s nebytovým prostorem měl, kromě již realizovaného pronajmutí (které realizoval obviněný). Obviněný poukazuje na to, že po celou dobu řádně platil v nájemní smlouvě ujednané platby. Za celou dobu mu nebylo pronajímatelem sděleno, že by chtěl využít nebytový prostor jinak, za jiných podmínek. Proto měl obviněný za to, že jeho konání není trestným jednáním a že se jedná pouze o civilní spor, který byl řešen soudní cestou. K ukončení užívání došlo před pravomocným rozhodnutím civilního soudu a vedl ho k tomu vlivem trestního řízení zhoršený jeho zdravotní stav a zjištění, že svědek J. B. zemřel, a tedy jeho výpověď již nepřipadá v úvahu. Nebytový prostor tedy protokolárně předal dne 6. 11. 2017.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal vadnost řízení předcházející napadenému rozhodnutí, aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že uplatněným dovolacím námitkám nelze přiznat právní relevanci. Pokud jde o subjektivní stránku, správně obviněný upozornil, že odvolací soud při posuzování jeho zavinění argumentoval citací judikatury, která se vztahuje k výpovědi z nájmu bytu. Podle státní zástupkyně však obviněný přehlédl, že soud důsledně rozlišil, že v posuzovaném případě nájmu nebytového prostoru nebylo jeho vyklizení vázáno na odkládací podmínku podle §711 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku platného v rozhodné době. Z judikatury podle státní zástupkyně vyplývá závěr, že na trestní odpovědnost za přečin ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku nemá jakýkoliv vliv vykonávací řízení (v daném případě vyklizením). Podle státní zástupkyně otázku platnosti právního úkonu obviněný nikterak nezpochybnil, pokud nepodal příslušnou občanskoprávní žalobu tak, aby bylo (v případě jeho reálných pochybností) postaveno na jisto, zda jeho nájemní vztah k předmětnému nebytovému prostoru stále ještě trvá či zda byl ukončen za podmínek stanovených zákonem. Státní zástupkyně přitom citovala z obviněným uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 639/2013, které se zabývá řešením způsobu využití procesní legitimace oprávněného subjektu k podání občanskoprávní žaloby. Rozhodným z hlediska posuzované subjektivní stránky jednání obviněného podle státní zástupkyně zůstává nedostatek takové jeho procesní aktivity, která by směřovala ke zpochybnění ukončení předmětného nájemního vztahu. Znak neoprávněnosti užívání předmětného nebytového prostoru byl v daném případě podle státní zástupkyně naplněn od data 1. 2. 2014, od kdy si obviněný nejpozději byl vědom užívání předmětného nebytového prostoru bez právního důvodu a jím uplatněná procesní obrana spadající do fáze vykonávacího řízení, zahájeného z podnětu pronajímatelovy žaloby na vyklizení, je proto z hlediska jeho zavinění zcela bez významu. Státní zástupkyně proto nesdílí názor obviněného, že pokud by na jeho případ bylo užito správného hmotněprávního posouzení, nejednalo by se z jeho strany o trestné jednání.
Ohledně obviněným namítané aplikace zásady subsidiarity trestní represe státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 539/2014, které se zabývá mírou pachatelova zásahu do výkonu práva vlastníka věci jakožto předmětu ukončeného nájemního vztahu a tím i intenzitou společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu principu „ultima ratio“. Obviněný zasáhl do práva vlastníka nebytového prostoru s tímto prostorem podle svého uvážení disponovat. V tomto využití mu obviněný bránil po nezanedbatelné období. Rozhodný není podle státní zástupkyně ani argument hrazení nájemného. Nelze podle státní zástupkyně přehlédnout, že obviněný v souvislosti s ukončením nájemního vztahu k nebytovému prostoru nejenže nastalý právní stav nerespektoval, ale obdobně jako v předcházejícím období prostor podnajímal dalším osobám v rozporu s jeho účelovým určením k bydlení, a to za finanční plnění, které v některém případě více než dvojnásobně převyšovalo původně dohodnutou výši nájemného. Podle státní zástupkyně neoprávněný majetkový prospěch získaný na úkor vlastníka nebytových prostor nevypovídá o nižší škodlivosti jednání obviněného. Nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 3080/16, je podle státní zástupkyně na tento případ nepřiléhavý. Podle státní zástupkyně tak nebyla na místě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1508/2010. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněný k němu nic neuvedl. Je však zřejmé, že byl v posuzované věci uplatnitelný toliko v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda byla jednáním obviněného naplněna vytýkaná subjektivní stránka uvedeného přečinu, zda úmyslným jednáním došlo k útoku na chráněný právní statek, tedy k narušení práva předmět nájmu nerušeně užívat a disponovat s ním, a zda v případě naplnění formálních znaků trestného činu lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku). Nejvyšší soud shledal, že oba soudy ve věci činné se těmito shodnými námitkami, uplatňovanými obviněným v průběhu celého trestního stíhání, zabývaly a dostatečně své závěry o vině obviněného odůvodnily.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především oprávnění svůj předmět vlastnictví užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s ním (ius disponendi). Protiprávním užíváním domu, bytu nebo nebytového prostoru se rozumí setrvání v uvedeném objektu jiného bez právního důvodu. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální [v případě obviněného J. K. byl shledán úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
Pokud jde o namítanou neexistenci subjektivní stránky, obviněný neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by tento soudy zjištěný zákonný znak skutkové podstaty přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku jakkoliv zpochybnila. Zaměřil se pouze na polemiku se způsobem odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem. Poukázal na to, že soud druhého stupně nesprávně aplikoval judikaturu týkající se výpovědi z nájmu bytu a nikoli nebytového prostoru. To ale není ve věci podstatné a zejména to nic nemění na správnosti rozhodnutí o jeho vině, když namítaná nepřesnost odvolacího soudu se týkala pouze jedné z více okolností svědčících o formě zavinění, a to možnosti obrany obviněného proti výpovědi z nájmu nebytového prostoru, dané ze strany pronajímatele a nečinnosti obviněného s tím související. Odvolací soud na str. 3 svého rozhodnutí zejména správně odlišil okamžik vzniku protiprávního stavu v této věci existujícího nájemního vztahu, když uzavřel, že v případě obviněného nebylo vyklizení nebytového prostoru vázáno na poskytnutí přiměřené náhrady ze strany pronajímatele, neboť se nejednalo o nájem bytu, ale o nájem nebytového prostoru.
Konkrétně se obviněný, v souvislosti s argumentací odvolacího soudu o prokázání subjektivní stránky uvedeného přečinu, zabýval svými možnostmi obrany proti výpovědi dané ze strany pronajímatele a konstatoval s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo 639/2013, že v podstatě žádná jeho případná obrana v civilním řízení neměla šanci na úspěch. Podle Nejvyššího soudu ale obviněný vyvodil z obsahu uvedeného rozsudku pro své potřeby závěry, které z něj neplynou. Uvedený rozsudek se zabývá povahou určovacích žalob obecně, jakož i v konkrétním případě možností obrany proti podání výpovědi z nájmu nebytového prostoru. V citovaném rozhodnutí se mj. uvádí, že „Jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 5/1996 str. 113). Jinými slovy řečeno, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ... právní otázka (platnost výpovědi z nájmu nebytových prostor), o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci (trvání) nájemního vztahu účastníků k předmětným nebytovým prostorám. …mohla spor účastníků týkající se trvání nájemního poměru s konečnou platností vyřešit pouze žaloba na určení existence nájmu, jíž však žalobce nepodal...“.
Nejvyšší soud nebude na tomto místě dále obsáhle citovat z uvedeného rozhodnutí a vykládat závěry z něj plynoucí. Podstatné je, že pokud by měl obviněný skutečně pochybnosti o oprávněnosti podané výpovědi a nesouhlasil s ní, mohl spor týkající se trvání nájemního poměru s konečnou platností vyřešit žalobou na určení existence nájmu, podanou v době, kdy se o výpovědi dověděl (výpověď mu byla doručena dne 2. 12. 2013). Takovou žalobu však nepodal, ačkoli – objektivně posuzováno – mu v tom nic nebránilo, když žaloba na vyklizení ze strany pronajímatele byla podána až v létě 2014. Obviněný tedy měl možnost obrany žalobou v civilním řízení, jejímž nevyužitím, v souvislosti se zjišťováním úmyslné formy zavinění, sice nepřesně ale důvodně argumentoval odvolací soud. Obviněný tedy, s výjimkou jeho neformální snahy o zpětvzetí výpovědi ze strany pronajímatele, jeho výpověď z nájmu nebytového prostoru bez dalšího ignoroval s vědomím, že od 1. 2. 2014 užívá nebytový prostor bez právního důvodu.
Obviněný ohledně své nečinnosti v dovolání namítá, že jakákoliv možnost uvažovat o soudním napadení podané výpovědi, resp. skončení nájemního vztahu, mu byla znemožněna tím, že již v létě 2014 (pozn. konkrétně dne 27. 7. 2014) byla vlastníkem nemovitosti podána žaloba na vyklizení a jakékoliv jeho podání ve smyslu soudní obrany nemělo šanci na úspěch. Přitom ale pomíjí dobu téměř půl roku, když na základě dne 2. 12. 2013 doručené výpovědi z nájemní smlouvy měl předmětný nebytový prostor vyklidit do 31. 1. 2014 (pozn. obviněný nebytový prostor sám vyklidil až dne 6. 11. 2017), tedy dobu od dne 1. 2. 2014 do dne 27. 7. 2014, kdy pak vlastník nemovitosti podal žalobu na vyklizení, a to z důvodu neochoty obviněného respektovat výpověď ze smlouvy o nájmu nebytového prostoru.
Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že namítaný nedostatek procesní aktivity obviněného, která by směřovala ke zpochybnění oprávněnosti ukončení předmětného nájemního vztahu, není jedinou okolností, kterou bylo v daném případě prokazováno naplnění subjektivní stránky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci plně respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce uvedeného přečinu opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl čin spáchán. Ze shora uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Z těchto zjištění přitom spolehlivě vyplynulo, že dne 10. 1. 2012 byla mezi obviněným a Městskou částí Praha 9 uzavřena smlouva o nájmu, jejímž předmětem byl nájem nebytových prostor (č. l. 48 a násl. tr. spisu). Součástí smlouvy bylo mimo jiné vymezení vzájemných povinností stran, včetně povinnosti nájemce vyžádat si písemné povolení pronajímatele, pokud nájemce chtěl nebytový prostor dále pronajmout dalším osobám. Z důkazů podrobně rozvedených v rozhodnutí nalézacího soudu, na které Nejvyšší soud odkazuje, nepochybně vyplynulo, že obviněný nebytový prostor opakovaně užíval v rozporu s nájemní smlouvou, kdy zcela v rozporu s ujednáním nájemní smlouvy poskytoval nebytový prostor bez souhlasu pronajímatele třetím osobám za úplatu, navíc za účelem bydlení. Obviněný byl pronajímatelem upozorněn na to, že se porušováním smlouvy vystavuje nebezpečí výpovědi z nájmu. Ze zápisu ze dne 23. 1. 2013 vyplývá doznání obviněného, že přenechal prostor třetí osobě za účelem bydlení, přičemž se obviněný zavázal k nápravě. Ani tomu ale nedostál, neboť další kontrolou bylo zjištěno, že obviněný v porušování nájemní smlouvy stejným způsobem pokračoval. Ze strany pronajímatele mu tedy byla dána výpověď z nájemní smlouvy, která byla obviněnému doručena dne 2. 12. 2013. Ke skončení nájemní smlouvy tak prokazatelně došlo ke dni 1. 2. 2014, k tomuto dni měl obviněný daný nebytový prostor vyklidit a předat Městské části Praha 9. Obviněný výpověď z nájmu nebytového prostoru naprosto ignoroval, prostor nevyklidil a od tohoto data užíval zcela vědomě bez právního důvodu, navíc i nadále poskytoval prostor za úplatu cizím osobám za účelem bydlení. Na tyto skutečnosti byl obviněný i po ukončení nájemního vztahu upozorňován a byl vyzýván k vyklizení prostoru. Vědomí obviněného, že využívá nebytový prostor bez právního titulu a tedy neoprávněně, potvrzuje rovněž jeho snaha o zpětvzetí výpovědi ze strany pronajímatele (žádost ze dne 28. 2. 2014), což svědčí o tom, že věděl, že mu výpověď byla dána oprávněně a proto, mimo podávání odvolání v řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení, ani žádnou vlastní aktivitu na svou obranu nečinil. Přes vědomí, že daný nebytový prostor užívá neoprávněně, nereagoval na opakované výzvy k jeho vyklizení a lhostejně vyčkával na další vývoj situace, která vyústila dne 27. 7. 2014, kdy pronajímatel podal žalobu na vyklizení (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 260/2014). V civilním řízení nebylo o žalobě pravomocně rozhodnuto. V tomto směru je však nutno uvést, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 18 C 260/2014, že má obviněný vyklidit předmětný prostor do 15 dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí však bylo na základě odvolání obviněného z důvodu procesních pochybení soudem druhého stupně zrušeno. Povinnost obviněného vyklidit nebytový prostor byla pak stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. 18 C 260/2014, který však také nenabyl právní moci, neboť obviněný v době, kdy se toto řízení nacházelo ve fázi řízení u soudu druhého stupně, nebytový prostor dne 6. 11. 2017 sám vyklidil a předal ho majiteli. Žalobce proto vzal žalobu zpět a odvolací soud řízení zastavil.
Z výše uvedeného nepochybně vyplývají jako správné závěry soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného přečinu, a to ve formě úmyslu přímého. Že jednání obviněného bylo jednáním úmyslným ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř., přesvědčivě dokládají skutková zjištění soudů, že obviněný věděl o skončení nájemního vztahu, ale objekt nevyklidil, svévolně v něm zůstal a nadále jej užíval, a to i v rozporu s jeho určením. Způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v ustanovení §208 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nemá důvod na těchto závěrech cokoli měnit. Námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o případnou aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, lze přisvědčit obviněnému, že protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku, byť to zákon nezdůrazňuje, nepředstavuje tak závažné jednání jako protiprávní obsazení zmíněných objektů ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku. Proto je v případech neoprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, které byly předtím užívány po právu, zapotřebí pečlivě vážit okolnosti případu, a to právě i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“. Trestní odpovědnost pachatele lze pak uplatnit zpravidla tehdy, bude-li předmětné neoprávněné užívání trvat dlouho a jednáním neoprávněného uživatele bude způsobena škoda nebo jiný závažný následek, resp. účinek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1842).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu „ultima ratio“ přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (např. výše škody nebo rozsah u některých hospodářských trestných činů), ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
Nejvyšší soud v prvé řadě zdůrazňuje, že při úvahách o možné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe je nutné přistupovat ke každému případu individuálně a pečlivě hodnotit všechny jeho konkrétní okolnosti. Tomu soudy nižších instancí evidentně dostály, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16, na který obviněný poukazuje, Nejvyšší soud konstatuje, že právě s tímto nálezem jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v naprostém souladu. V tomto rozhodnutí Ústavní soud v kontextu s okolnostmi daného případu vyzdvihl povinnost obecných soudů zaměřit se na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud princip subsidiarity trestní represe neaplikují, musí konkrétně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih stěžovatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1026/2018).
Zákon ani žádné z rozhodnutí soudů přímo nepodmiňuje možnost trestního postihu pachatele pravomocným rozhodnutím civilního soudu o vyklizení neoprávněně užívané nemovitosti. To je zejména patrné např. z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3080/16, které požaduje pouze zkoumání možnosti efektivního využití jiných právních prostředků, případně pečlivé odůvodnění, proč tyto jiné nástroje v daném případě nepostačují. Nejvyšší soud uvádí, že tomuto požadavku oba soudy zcela vyhověly.
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neoprávněné užívání nebytového prostoru obviněným trvalo od 1. 2. 2014 do 6. 11. 2017, tedy bezmála 4 roky. Doba uvedená ve skutkové větě výroku o vině je nepochybně dobou dlouhotrvající, přičemž Nejvyšší soud považuje za zásadní zdůraznit, že není podstatné, že obviněný po celou dobu platil sjednaný nájem, když proti vůli vlastníka omezoval jeho vlastnické právo s prostorem po svém nakládat. Není relevantní, že pronajímatel nesdělil obviněnému, jaký konkrétní úmysl s nebytovým prostorem měl. Pronajímatel přišel na nezanedbatelnou dobu o možnost se svým majetkem libovolně nakládat, třeba ho pronajmout osobě, která by však na rozdíl od obviněného respektovala ujednání nájemní smlouvy, když nutno zdůraznit, že povinnosti nájemce nebyly vyčerpány tím, že byl řádně placen nájem. Obviněný prostor neoprávněně užíval nejen pro své aktivity, ale poskytoval jej za úplatu v rozporu s jeho účelem i k bydlení třetím osobám, a to i po výpovědi nájemní smlouvy. V důsledku takového jednání, z důvodu nemožnosti výkonu práva prostor užívat a podle své vlastní vůle s ním disponovat, vzniká vlastníku prostoru škoda (poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních), jejíž vznik ale není zákonným znakem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl opakovaně ze strany pronajímatele na zánik nájemního vztahu upozorňován a k vyklizení nemovitosti a k jejímu předání vyzýván. Bylo mu zřejmé, že nebytový prostor užívá v podstatě od počátku v rozporu s nájemní smlouvou, proto mu také byla dána výpověď z nájmu a byl srozuměn s tím, že bude jeho povinností prostor ke dni skončení nájmu vyklidit a poškozené předat. Navzdory tomu, i přes probíhající občanskoprávní spor vedený u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 260/2014, v dotčeném prostoru bez jakéhokoliv právního titulu setrvával. Nutno upozornit na to, že žaloba na vyklizení byla podána 27. 7. 2014 a trestní oznámení bylo podáno až 23. 5. 2016, přičemž k jednání ve věci žaloby na vyklizení se obviněný nedostavil. Obviněný svým jednáním poškozené znemožnil nakládání s jejím majetkem a uvedeného jednání se dopouštěl dlouhodobě. V daném případě vlastník nebytového prostoru uplatnil možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle, avšak bez odpovídajícího právního efektu.
S přihlédnutím k uvedeným okolnostem, ke škodlivosti jednání obviněného, nelze v tomto případě s ohledem na princip „ultima ratio“ rezignovat na trestněprávní ochranu výkonu oprávnění spojených s vlastnictvím. Použití prostředků civilního práva bylo v podstatě dlouhodobě bezvýsledné a ke svému jednání se obviněný staví naprosto nekriticky. V předmětné trestní věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by i přes to, že formální znaky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku byly jednáním obviněného naplněny, svědčily pro neuplatnění trestního postihu s odkazem na absenci společenské škodlivosti. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně podpořil uznání viny některých obviněných i přes to, že proti nim nebylo vedeno či pravomocně ukončeno řízení o vyklizení nemovitosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1532/2014, 8 Tdo 539/2014, a další).
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že se odvolací soud nedopustil nesprávného právního posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného v tomto směru jsou zjevně neopodstatněné. Pokud nebyl námitkami obviněného naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 3. 2019
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu