ECLI:CZ:NS:2019:7.TDO.779.2019.1
sp. zn. 7 Tdo 779/2019-1441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 7. 2019 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných R. B. , nar. XY v XY, bytem XY a J. T. V. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 13 To 166/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 58/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. B. a J. T. V. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 1. 2018, č. j. 1 T 58/2017-1186, byl obviněný R. B. uznán vinným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3 T 141/2015-17, který byl obviněnému doručen 9. 10. 2015 a jenž nabyl právní moci dne 20. 10. 2015, byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 5, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dva roky, to vše za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci. Obviněná J. T. V. byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku, přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 10. 2015, č. j. 20 T 129/2014-502, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2015, byla obviněná odsouzena podle §211 odst. 5, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, za současného zrušení výroku o trestu ve sbíhající se trestní věci. Tímto rozsudkem bylo zároveň rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. D., O. K., Š. Z. a P. H.
Obviněný R. B., se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že
ve dnech 21. 1. 2014, 19. 3. 2014, 9. 5. 2014, 29. 5. 2014 v XY, jako certifikovaný obchodní zástupce společnosti U. p., s oprávněním vykonávat činnost směřující k uzavírání smluv o stavebním spoření a úvěrových smluv pro R. s. s., včetně oprávnění k ověřování osobních údajů účastníků těchto vztahů, vyhotovil ve třech případech bez přítomnosti M. Š., V. H., O. M. návrh smluv o stavebním spoření a žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru pokaždé ve výši 500 000 Kč, do kterých uvedl osobní údaje těchto žadatelů, které mu bez jejich vědomí a souhlasu poskytla O. K., dokumenty následně doručil k posouzení R. s. s., záměrně společně s dalšími zfalšovanými doklady znějícími na jména těchto údajných žadatelů, zejména falešnými potvrzeními o zaměstnání, falešnými nájemními smlouvami, kterými bylo dokladováno, že požadované úvěry budou použity na modernizaci dotčených domů, po schválení žádostí o úvěr a vyhotovení veškeré úvěrové dokumentace ověřil napodobeninu podpisu údajných žadatelů M. Š., V. H. na smlouvách o překlenovacím úvěru, na zástavních smlouvách a dohodách o řešení sporů a potvrdil údaje k poskytnutí úvěru na konkrétní účet, kam byly ve dvou případech spořitelnou poskytnuty částky 500 000 Kč, které následně majitelka tohoto účtu E. R. vybrala, a ve třetím případě u žadatele O. M. spořitelna úvěr 500 000 Kč neposkytla. Dále ve dvou případech vyplnil, jednou pro obviněnou J. T. V. a podruhé pro P. D., žádosti o poskytnutí překlenovacího úvěru pro každou ve výši 500 000 Kč a návrh smlouvy o stavebním spoření, připojil k těmto listinám podklady o příjmech žadatelek, zfalšované doklady o zaměstnání a příjmu, přičemž o nepravdivosti dokladů o zaměstnání a příjmu věděl, dále falešné nájemní smlouvy s tím, že požadovaný úvěr bude v případě P. D. použit na modernizaci bytu ve vlastnictví P. H., pokusil se takto způsobit R. s. s., škodu ve výši 2x 500 000 Kč, když úvěry stavební spořitelna neposkytla.
Obviněná J. T. V. se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustila uvedeného zločinu v podstatě tím, že
dne 19. 3. 2014 v XY prostřednictvím obviněného R. B., certifikovaného obchodního zástupce společnosti U. p., s oprávněním vykonávat činnost směřující k uzavírání smluv o stavebním spoření a úvěrových smluv pro R. s. s. sepsala žádost o poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 500 000 Kč ke smlouvě o stavebním spoření, úvěr měl být využit na modernizaci domu v jejím vlastnictví, k úvěru doložila vědomě a záměrně zfalšovaný doklad o zaměstnání a příjmu, takto se pokusila způsobit R. s. s. škodu ve výši 500 000 Kč, když úvěr nebyl spořitelnou poskytnut.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění R. B., J. T. V., O. K. a Š. Z. odvoláními, přičemž z podnětu odvolání Š. Z. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2018, č. j. 13 To 166/2018-1277, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného a zprostil jej obžaloby. Odvolání obviněných R. B., J. T. V. a O. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný R. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání, přestože v řízení, které mu předcházelo, byl dán důvod dovolání předvídaný v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Neztotožnil se se skutkovými a především právními závěry soudů. Žádný ze soudů se nevypořádal s tím, který konkrétní nepravdivý údaj v žádostech nebo smlouvách skutečně uvedl. Znal všechny potřebné údaje žadatelů, které vepisoval do návrhů smluv o stavebním spoření, popř. žádostí o poskytnutí úvěru, přičemž si údaje ověřoval dotazy na žadatele. Soudy se nevypořádaly s tím, jak se úvěrové dokumenty, bez vědomí žadatelů, dostaly do rukou O. K. a posléze byly předloženy jemu. Za vadu řízení považuje neprovedení výslechu významného svědka M. K. a dalších navrhovaných důkazů potřebných k objasnění skutkového stavu, jakož i pominutí důkazů svědčících ve prospěch obhajoby. Neměl žádný majetkový prospěch na úkor klienta nebo stavební spořitelny, nikdy se neuchyloval k páchání majetkové trestné činnosti a doznal se k pochybení v posledním případě, ovšem to bylo ve snaze pomoci P. H., který byl majitelem bytu, na jehož rekonstrukci měl být úvěr použit.
Závěrem obviněný R. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podala dovolání prostřednictvím obhájce rovněž obviněná J. T. V., která jej opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že soud nesprávně právně posoudil situaci, kdy podepsala listinu, kterou jí k podpisu předložila spoluobviněná O. K. s tím, že se jedná o čestné prohlášení, a to v okamžiku, kdy neměla brýle na čtení a léčila se navíc s očním onemocněním. Na listině se přitom nenašly její otisky prstů a není tak jasné, jak soudy došly k závěru, že tuto listinu měla v ruce a dokonce ji vypracovala. Poukázala na zproštění spoluobviněného Š. Z. a zdůraznila, že ani v jejím případě nebylo prokázáno opatření ani předložení zfalšované listiny, přesto byla uznána vinnou. Schází i subjektivní stránka trestného činu, což mohla potvrdit svědkyně navrhovaná k výslechu, ale soud odmítl tento důkaz provést. Neměla v úmyslu způsobit úvěrující bance škodu, neboť měla v tu dobu společně s manželem dostatečné příjmy na hrazení splátek a chtěla úvěr řádně splatit. Soudy tak úmysl pouze předpokládaly, přestože nebyl prokázán, čímž nesprávně aplikovaly zásadu nullum crimen sine lege. V době žádosti o úvěr ještě neměla žádné exekuce. Soudy nesprávně posoudily její jednání, neboť spáchání zločinu podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku předpokládá způsobení značné škody, přičemž žádná škoda fakticky nebyla způsobena a ani nebyl prokázán úmysl jakoukoliv škodu způsobit, ergo nebyl prokázán ani pokus tohoto zločinu. Za této situace by bylo přiléhavější projednávaný skutek posoudit nanejvýš podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem obviněná J. T. V. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil ji obžaloby, případně aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovoláním obviněných vyjádřil a uvedl, že obviněný R. B. opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již od počátku trestního stíhání a posléze i v odvolání. Obviněný popírá, že by jednal úmyslně ve shodě s ostatními pachateli a v tomto směru nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými soudy. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy obou stupňů. Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním nenaplňují žádný z důvodů dovolání, což vyplývá i z ustálené judikatury. Pokud měl obviněný svými námitkami na mysli porušení zásady in dubio pro reo, pak její porušení žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Namítl-li, že žádné nepravdivé údaje neuvedl a soudy se nevypořádaly s tím, který konkrétní nepravdivý údaj uvedl, v této části by dovolání mohlo s jistou rezervou odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak jeho tvrzení je v rozporu se zněním skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kde je konkrétně uvedeno, o jaké nepravdivé údaje se jednalo. S návrhem na výslech svědka M. K. se soud prvního stupně vypořádal, přičemž k výslechu svědka nedošlo z důvodů nezávislých na vůli soudu a tedy takový důkaz nelze považovat za opomenutý.
K dovolání obviněné J. T. V. uvedl, že opakuje obhajobu, kterou uplatňovala již od počátku trestního stíhání a poté i v odvolání. S námitkami stran úmyslu způsobit úvěrující bance škodu se vypořádaly soudy obou stupňů. Obviněná nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění, přičemž tyto námitky nenaplňují žádný dovolací důvod, což vyplývá i z ustálené judikatury. Pokud měla obviněná na mysli, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, pak tato námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. V době činu si obviněná musela uvědomovat, že při uvedení pravdivých údajů, tedy že již splácí jiné půjčky a že její dcera, která k úvěru přistoupila, je bez příjmů, úvěr nedostane.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněné J. T. V. rovněž odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněných, kterými směřují do skutkových závěrů soudů, do hodnocení důkazů soudy obou stupňů a do rozsahu dokazování obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Svými námitkami se obvinění snaží nastínit vlastní verzi skutkového děje, který by svědčil v jejich prospěch a zároveň zpochybnit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování. Takto koncipované námitky jsou však námitkami skutkovými a jako takové se s obsahem uplatněného dovolacího důvodu zcela míjí a nelze je podřadit ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli obviněný R. B. mj. zpochybnil naplnění úmyslu uvést nepravdivý údaj, tuto námitku postavil výhradně na vlastní verzi skutkového děje, která je však diametrálně odlišná od skutkových závěrů učiněných soudy. Formálně by tedy tato námitka byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze podřadit. S ohledem na uvedené nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit ani námitku obviněné J. T. V. stran absence způsobené škody, neboť tato námitka rovněž vychází z její vlastní verze skutkového děje, že neměla v úmyslu způsobit žádnou škodu. Shodně je tomu i v případě námitky obviněného R. B. ohledně absence rozvedení, který konkrétní nepravdivý údaj měl uvést, když tyto skutečnosti jsou uvedeny v popise skutkového děje a spolehlivě vyplývají z provedených důkazů.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Soudy pečlivě hodnotily důkazy, jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Úvahy, kterými se soudy řídily, v odůvodnění rozhodnutí podrobně rozvedly. Přitom také spolehlivě zdůvodnily, jakým způsobem dospěly k závěru o vině obviněných. Závěrům soudů obou stupňů tak nelze ničeho vytknout a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožnil. V předmětné věci nelze shledat ani existenci tzv. opomenutých důkazů. S důkazním návrhem obviněné J. T. V. se vypořádal odvolací soud (odst. 22 rozsudku odvolacího soudu), když jej zamítl jako nadbytečný. Pokud obviněný R. B. namítl, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy, zůstala tato jeho námitka značně neurčitá. Pokud dále vytkl, že soud neprovedl důkaz výslechem významného svědka M. K., je třeba konstatovat, že se s tímto návrhem vypořádal soud prvního stupně (odst. 35 rozsudku soudu prvního stupně), kde uvedl, že pro nekontaktnost nebylo možno tohoto svědka předvolat. K výslechu navrhovaného svědka tedy nedošlo nezávisle na vůli soudu. Soud prvního stupně však konstatoval, že toto není důvodem, proč by nebylo možné za stávající důkazní situace ve věci spolehlivě rozhodnout. V tomto směru lze poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy ÚS ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soud dospěl v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s dalšími důkazními návrhy obviněného se řádně vypořádal, pak postupoval v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že obvinění ve svých dovoláních žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na spravedlivý proces, což by jedině opodstatňovalo případný zásah Nejvyššího soudu do provedeného dokazování, nenamítli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Ani nepříliš určitě vznesená námitka stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše uvedeného naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož námitky obviněného R. B. nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byly podány z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obiter dictum je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 4. 10. 2018, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 17. 6. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu