ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1088.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1088/2019-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2019 o dovolání obviněného J. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 To 98/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 32/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 1 T 32/2018, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 16. 2. 2018 v době od 09.20 hodin do 09.38 hodin, v prostoru vchodu do domu č. p. XY v XY ulici v XY, po předchozím uvážení, v úmyslu usmrtit a získat majetkový prospěch, napadl poštovní doručovatelku České pošty, s. p., poškozenou D. P., nar. XY, tak, že k ní zezadu přistoupil a ostrým podlouhlým předmětem o šířce 0,8 cm až 1,0 cm, údery vedenými střední až velkou silou, jí způsobil bodnou ránu na pravé tváři s bodným kanálem cca 2 cm, bodnou ránu pod pravým ušním boltcem s bodným kanálem o délce cca 5 cm s poraněním četných cév krku s následnou ztrátou cca jednoho litru krve a povrchní bodné rány na pravé polovině krku nezasahující do podkoží, dále údery rukojetí uvedeného nástroje vedenými střední až větší silou, jí způsobil dvě tržné rány v týlní a temenní krajině hlavy, podkožní krevní výron v levé čelní a spánkové krajině, podkožní krevní výron víček levého oka, tržné rány na vnitřní straně dolního rtu, hlubokou oděrku pod dolním rtem a další drobná zranění, poté se zmocnil černé peněženky poškozené, kterou měla uloženu ve služební tašce s finanční hotovostí ve výši 68.118 Kč, dokonání činu zabránila svědkyně J. B., nar. XY tím, že se pokusila obviněného vytlačit ven z objektu, načež obviněný z místa utekl, nebezpečí ohrožení života poškozené významnými krevními ztrátami bylo odvráceno včasnou odbornou lékařskou pomocí a doplněním tekutin infuzní léčbou, přičemž vzhledem k popsanému způsobu vedení útoku, jeho intenzitě a lokalitám, proti kterým byl útok veden, mohlo dojít i k výrazně závažnějším zraněním, neboť bodný kanál před pravým ušním boltcem probíhal v bezprostřední blízkosti krkavice, hrdelní žíly a hrtanu, při poranění krkavice byl život poškozené přímo ohrožen pokrvácivým šokem, případně vzduchovou embolií do mozku, přičemž obviněný se na útok na poškozenou připravoval tak, že si na místo činu přinesl ostrý podlouhlý předmět, měl připraveno náhradní oblečení, do kterého se po činu převlékl, původní oděv odložil do připraveného igelitového pytle, který následně, po zatížení připravenými dlažebními kostkami, vhodil do koryta říčky K. v XY, kde byl následně nalezen Policií České republiky.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 To 98/2018 (ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 8 To 98/2018), z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozených D. P. a České poště, s. p., a podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., které zaměřil proti učiněným skutkovým zjištěním, jimž vytýkal, že soudy učiněné skutkové závěry a následné právní hodnocení účelově kompilovaly podle obsahu výpovědi poškozené D. P. i jeho výpovědi způsobem, který umožňuje výklad pro obviněného co nejméně příznivý. Soudům též vytkl, že nevysvětlily, proč zcela a bez výhrad uvěřily výpovědi poškozené, včetně té části, v níž na rozdíl od učiněných zjištění soudu vyvrací majetkový motiv činu, když uvádí, že obviněný se o peníze zajímal až poté, co došlo k fyzickému násilí.
5. Podle obviněného závěr, že jednal ve zištném úmyslu s cílem zmocnit se peněz, které měla poškozená při sobě, není podepřen žádnými důkazy, resp. odkazy na jiné důkazy a skutečnosti, a proto jde pouze o spekulaci soudu. Nesprávnost skutkových závěrů obviněný opřel i o názor, že jeho obhajobu soudy neakceptovaly, vyjma části vztahující se k majetkovému motivu jeho jednání, a to přesto, že tato část jeho výpovědi je v rozporu s výpovědí poškozené, kterou soudy považovaly za věrohodnou. Zcela nepřípustně tak podle obviněného z více možných závěrů dospěly ke skutkovému závěru pro něj nejméně příznivému, že jednal v majetkovém motivu a naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, ačkoli takový závěr je v rozporu s výsledky provedeného dokazování.
6. Protože odvolací soud nesprávně právně posoudil skutkový stav a nenapravil zjevná pochybení soudu prvního stupně a nevypořádal se zákonným způsobem s obhajobou obviněného prezentovanou v podaném odvolání, obviněný navrhl Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 8 To 98/2018, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 8 To 98/2018, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 1 T 32/2018, zrušil a věc vrátil k novému projednání, aby řádně vyložily, z jakého důvodu přes zjištěný skutkový stav z výpovědi poškozené ohledně zištného motivu učinily závěr o naplnění všech znaků zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působícího státního zástupce uvedlo, že tvrzení dovolatele o nesprávném právním posouzení, jímž zpochybňoval naplnění znaku „v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch“ ve smyslu §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, je hmotněprávní námitkou jen zdánlivě, neboť ve skutečnosti tato výhrada zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídá, jelikož jejím prostřednictvím obviněný brojil proti hodnocení důkazů.
8. Státní zástupce pro úplnost připomenul, že zištný motiv vyplynul z výpovědi samotného obviněného, kterou soudy posuzovaly v kontextu s ostatními provedenými důkazy, a to i se zřetelem na jeho celkovou dlouhodobě nepříznivou finanční situaci, a dospěly ke správnému skutkovému zjištění, od nějž odvíjely i právní závěry. Ani skutečnost, že poškozená si jeho záměru zmocnit se tašky s penězi nevšimla, neznamená, že tento motiv neexistoval, neboť poškozená si mohla učinit názor na celou událost s ohledem na rychlost a nenadálost útoku v zásadě až zpětně, a teprve až dodatečně mohla dedukovat, co bylo motivací obviněného. K obhajobě obviněného státní zástupce poukázal na průběh činu, z něhož usuzoval na to, že prvotním a hlavním záměrem obviněného bylo zmocnění se majetkových hodnot, a za tím účelem se také na místo činu i přes přítomnost minimálně jedné další osoby vrátil a tašky s penězi se zmocnil. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti byl podle státního zástupce soudy zcela správně posouzen tento čin jako jediný skutek s odpovídající právní kvalifikací, a proto ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k replice, avšak obviněný tohoto svého oprávnění nevyužil.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
11. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
12. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Důvodem dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
16. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
17. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
V. K námitkám obviněného
18. Podle obsahu podaného dovolání obviněný soudům vytýkal, že nesprávně posuzovaly okolnosti vyplývající z výpovědí jeho a poškozené a že soudy na základě vadného hodnocení těchto důkazů učinily i nesprávné skutkové závěry, z nichž chybně dovodily okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající v majetkovém zištném motivu. V té souvislosti poukazoval na nedostatky při hodnocení jeho výpovědi a výpovědi poškozené s tím, že soudy, ač uvěřily poškozené ve vztahu ke všem jiným skutečnostem, k důvodu činu z ní již nevycházely, ale závěr o majetkovém motivu opřely o jeho výpověď, kterou však jinak považovaly za účelovou a nevěrohodnou. Z takto vyjádřené argumentace je zřejmé, že obviněný, ač formálně poukazoval na právní závěr o zištném motivu, vytýkal toliko porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je v rozporu s podmínkami zákonem stanovenými pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání neobsahuje vyjma poukazu na majetkový motiv činu odkaz na žádné konkrétní hmotněprávní vady, jimiž by byl tento výrok zatížen, ale i ve vztahu k němu jde jen o polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními a především se způsobem hodnocení důkazů. Je tedy zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod obsahově nenaplnil, protože na základě vlastních tvrzení a svého výkladu a hodnocení provedených důkazů dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
19. Byť jsou tyto námitky proti vadnosti procesních postupů obecně nepodřaditelné pod dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud nad rámec zákonných hledisek §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v intencích zásad spravedlivého procesu posuzoval [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], zda byla dodržena procesní pravidla a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, protože jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Ve smyslu těchto zásad je třeba předeslat, že pokud jde o obviněným vytýkané vady, Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami uplatněnými v předchozích stadiích řízení před soudem prvního stupně i v odvolání zabývaly a vypořádaly se s nimi, o čemž svědčí zejména odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak i rozhodnutí odvolacího soudu.
21. Podle přezkoumávaných rozhodnutí lze poukázat především na rozsudek soudu prvního stupně, který reagoval na obhajobu obviněného, jenž při hlavním líčení nevypovídal, a proto soud vycházel z obsahu jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení (č. l. 12 až 18) a z jeho vyjádření v průběhu vyšetřovacího pokusu (č. l. 144 až 149), při němž svůj útok vůči poškozené demonstroval. V obsahu těchto výpovědí obviněný jednak popsal svou špatnou finanční situaci, jednak i nápad dohodnout se s poškozenou na uskutečnění fingovaného přepadení její osoby, protože u sebe jako doručovatelka nosila někdy i 200.000 Kč, a rozdělit se s ní o získanou částku napůl. Za tím účelem popsal svůj plán, jak si připraví tašku s náhradním oblečením, kterou schová ve křoví, aby se mohl převléci a změnit vizáž. Při demonstraci svého útoku uvedené skutečnosti zopakoval a předvedl, že když s poškozenou stáli proti sobě, zeptal se jí, zda by chtěla udělat podvod s penězi, ona to odmítla, a proto proti ní s nožem v ruce zaútočil, přičemž se jí snažil strhnout tašku s penězi z ramene. Když se začala bránit, přitvrdil a snažil se jí tašku vytrhnout ještě větší silou. Popsal, jak se do incidentu zapletla svědkyně J. B., i to, že vzal z místa tašku, z níž vytáhl peněženku. Ve křoví si vyzvedl tašku s oblečením, kterou tam před tím nechal, a běžel pryč. Pro své závěry soud vycházel i z výpovědi poškozené, která nejprve popsala své soužití s obviněným i to, že se rozešli a rok a půl před útokem jejich soužití skončilo. Dále rozvedla snahy obviněného o další soužití, jakož i to, že mu půjčila peníze. Ve vztahu k útoku a nápadu obviněného o tom, že by se na podvodu s penězi spolupodíleli, nehovořila a skutečnost, že jí obviněný tašku s penězi sebral, začlenila s určitým časovým odstupem do situace, kdy již byla ošetřována svědkyní J. B.. Soud prvního stupně své závěry o vině obviněného opíral i o výpověď J. B., která uvedla, že viděla obviněného a poškozenou, jak se o něco přetahovali, a obviněný měl ruce na krku poškozené. Zatímco se snažila přivolat pomoc, obviněný odešel, ona se poté snažila poškozené pomoci, a když se vrátila s manželem, obviněný se k poškozené vrátil a opět se s ní přetahoval, viděla, že se jednalo o tašku, takže na poškozenou zakřičela, ať mu ji dá. Obviněný se tašky zmocnil tím, že ji poškozené vytrhl, ale zasekla se mu ve dveřích při útěku (srov. body 2. až 8. rozsudku). Soud provedl výslechy i dalších svědků, znalecké posudky a listinné důkazy (srov. body 9. až 12.).
22. V rámci hodnocení provedených důkazů soud prvního stupně (viz body 13. až 20. rozsudku) vysvětlil, jakými úvahami byl veden, a na základě jakých skutečností hodnotil obhajobu obviněného, a to i v konfrontaci se skutečnostmi, které vyplynuly z výpovědi poškozené. Je třeba uvést, že pokud soud rozvedl, že své závěry opíral o výpověď poškozené, vztáhl tento svůj závěr k okolnostem, na jejichž podkladě byla ověřována obhajoba obviněného ohledně provedení útoku, při níž popíral, že by na poškozenou zaútočil úmyslně, a v rozporu se zajištěnými důkazy tvrdil, že se poškozená na nůž napíchla opakovaně sama (viz bod 17. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o zjištění vztahující se k zištnému motivu obviněného, soud uvedl v bodě 20., že jej považoval za prokázaný jak z výpovědi obviněného, tak i z průběhu provedené rekonstrukce, jakož i z dalších okolností, které vyplynuly z výpovědi svědkyně J. B. a listinných důkazů. Soud se zabýval v této souvislosti i tím, že se uvedené výpovědi neshodují, a to s ohledem na postavení poškozené jako pracovnice pošty, která měla odpovědnost za přepravované zásilky. V této části rozsudku soud připustil, že motivem obviněného mohlo být sice zčásti to, že jej poškozená odmítala jako žena, pro což vycházel i ze skutečností, které vypovídala poškozená, zejména však za příčinu činu označil zištnost a snahu zmocnit se peněz, jež měla poškozená v tašce, o kterou se s ní v průběhu činu opakovaně přetahoval, a díky tomu, že se na místě činu objevila J. B., jakož i pro odpor poškozené, se mu ji nepodařilo ihned odejmout z její moci. Soud proto vysvětlil, z jakých důvodů považoval za pravdivou výpověď poškozené, jež byla podporována i výpovědí svědkyně J. B., a to i k zištnému motivu jeho jednání, který byl doložen též zjištěním, že finanční situace obviněného byla dlouhodobě špatná, byl zadlužen, nevydělával.
23. Odvolací soud kromě jiného se k výhradám popírajícím zištný motiv zabýval způsobem, jakým soud prvního stupně zajištěné důkazy provedl, a jak je vyhodnotil, a shledal, že jak výpověď poškozené, a to v návaznosti na další důkazy, které s její výpovědí korespondují a ji potvrzují, tak i obhajoba obviněného dotvářejí ucelený obraz o průběhu a motivaci obviněného, která jej k činu vedla. Po zvážení všech rozhodných skutečností plynoucích z výsledků provedeného dokazování a vypořádání se s námitkami obviněného dospěl k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a k porušení procesních pravidel nedošlo, přičemž prvostupňový rozsudek nevykazuje ve vztahu k výroku o vině a trestu ani jiné nedostatky. Pro upřesnění zdůraznil, že pro zištný motiv svědčí volba času a místa činu, kdy vzhledem k okolnostem musel obviněný, který poškozenou velmi dobře díky jejich dřívějšímu partnerskému soužití znal, vědět a důvodně předpokládat, že v doručovatelské brašně bude mít větší obnos peněz (strany 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud na podkladě naznačených odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně si provedením zajištěných důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí o vině obviněného. Při hodnocení důkazů respektoval zásady plynoucí z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, jakými úvahami se řídil při posuzování obsahu jednotlivých výpovědí. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal i část výpovědi obviněného, kterou ve vztahu k průběhu fyzického útoku na poškozenou považoval za nevěrohodnou, vysvětlil důvody, jimiž se při hodnocení těchto důkazů řídil. Obdobně postupoval při hodnocení výpovědi poškozené, u níž bral do úvahy její postavení i utrpěná zranění, jakož i skutečnosti, které se vztahovaly k tomu, co mohla v rámci útoku zaznamenat. Neopomněl i další ve věci provedené důkazy, které vzájemně posuzoval a všechny důkazní prostředky hodnotil ve vzájemných souvislostech, tedy nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které závěry soudy učiněné podporují. Soustředil se i na objasnění zištného úmyslu, pro což si vytvořil dostatek podkladů, které logicky vyjádřil a vysvětlil. Lze jen zdůraznit, že se opíral o skutečnosti, které z dokazování vyplynuly. Opodstatněně bral do úvahy, že šlo o čin, který si obviněný předem naplánoval, vyčkával v úkrytu na poškozenou, kterou posléze fyzicky napadl připraveným nožem, v chodbě bytového domu, kam doručovala v rámci své běžné pochůzky poštovní doručovatelky poštu, opakovanými ranami nožem do oblasti hlavy a krku, a to za situace, kdy se jí snažil vytrhnout tašku, o níž se s poškozenou přetahoval. O zištném motivu obviněného svědčí, že se tašky v této chvíli nezmocnil, protože byl vyrušen svědkyní J. B., avšak vrátil se k těžce poraněné poškozené, když tato svědkyně šla přivolat svého manžela a poškozenou na chvíli opustila, kdy se snažil svůj zištný motiv dokončit, což se mu i přes odpor poškozené nakonec podařilo, protože poškozené sebral tašku s finančním obnosem ve výši 68.118 Kč.
25. S ohledem na námitky obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy dostály všem svým povinnostem, neboť měly dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k závěru o vině dovolatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Přihlédly ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09), důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě své závěry odůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Dovoláním napadená rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a další).
26. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným tvrzené vady. Způsob, jakým své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených důkazů.
27. Na základě uvedených skutečností nelze přisvědčit obviněnému, že by soudy vadně postupovaly při zjišťování skutkového stavu ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 3 písm. j) §140 tr. zákoníku, pro nějž svědčí celý způsob provedení činu, jak byl výše popsán.
28. Jen pro úplnost je nad rámec dovolání obviněného třeba uvést, že bylo-li prokázáno, že se vražedného útoku na poškozenou dopustil proto, aby se zmocnil brašny s penězi, které v ní jako poštovní doručovatelka měla uloženy, a toto bylo jeho základním motivem, neboť se opakovaně brašnu poškozené snažil nejprve strhnout z ramene předtím, než na ni zaútočil, a potom jí je i vytrhnout v době, kdy již byla zraněna, a nakonec se částky 68.118 Kč uložené v peněžence, kterou vyndal z tašky, i přes překážky v podobě obrany poškozené a přítomnosti svědkyně J. B. zmocnil, jednal v úmyslu pro sebe získat majetkový prospěch. Touto okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se rozumí spáchání činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 cit. ustanovení v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nemusí tedy k získání majetkového prospěchu reálně dojít. Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj. Podle přezkoumávaných rozhodnutí není pochyb o tom, že obviněný chtěl poškozenou usmrtit s úmyslem získat majetkový prospěch, a proto jeho jednání směřovalo k zmocnění se peněz. O život poškozené tedy usiloval proto, aby jí odňal věci včetně peněz, které měla v danou chvíli u sebe, a tím si na úkor jejího života a zdraví opatřil majetkový prospěch (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II (EVK) . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1477).
VI. Závěr
29. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože v dovolání nebyly namítány vady, které by se týkaly porušení zásad spravedlivého procesu, a neobsahuje ani jiné hmotněprávní argumenty.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu