ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.119.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 119/2019-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2019 o dovolání obviněného R. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 18/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 3 T 18/2018, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §211 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 – Nové Město, na náhradě škody částku 34 401 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem F. A. Gerstnera č. ev. 52, České Budějovice, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný označených přečinů dopustil tím, že:
1) i přes skutečnost, že byl seznámen s finanční situací B. K., nar. XY, která byla bez zaměstnání a nebyla schopná splácet své závazky u různých společností, tuto přemluvil, aby si na svou osobu prostřednictvím smlouvy o úvěru zakoupila osobní motorové vozidlo, které on sám potřebuje k užívání, s tím, že jí přislíbil, že splátky úvěru, ke kterým se B. K. zaváže, bude za ni hradit on sám, načež po vzájemné dohodě B. K. zavezl svým automobilem do autobazaru AUTOHVĚZDY, s. r. o., v XY, kde vybral osobní automobil Škoda Octavia Combi, číslo karosérie XY, a B. K. zde podle instrukcí R. P. uzavřela dne 10. 3. 2016 smlouvu o úvěru č. 90145186 se společností ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, za účelem získání úvěru do smlouvy v rozporu se skutečností uvedla, že je zaměstnána ve společnosti Al Developer, s. r .o., IČ: 27670350, s čistým měsíčním příjmem 18 500 Kč přesto, že v této společnosti nikdy nepracovala, byla na mateřské dovolené a byla si vědoma, že sama nemá volné finanční prostředky na splátky předmětného úvěru, kdy se zavázala uhradit celkovou částku úvěru ve výši 168 000 Kč formou 48 měsíčních splátek ve výši 4 455 Kč, načež po schválení úvěru převzala předmětné vozidlo, které předala R. P., který jej užíval, následně v době od 8. 4. 2016 do 25. 5. 2016 uhradili částku ve výši 9 512 Kč a další splátky nehradili, čímž společnosti ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné náměstí 231/7, České Budějovice, poskytující úvěr, způsobili škodu ve výši nejméně 158 488 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 2014, č. j. 2T 161/201-281, v právní moci dnem 20. 2. 2014, uznán vinným organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, jehož výrok o trestu byl následně zrušen souhrnným trestem uloženým mu rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, č. j. 13 T 38/2014-1044, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 To 14/2018, v právní moci 27. 2. 2018, jímž byl obviněný uznán vinným mj. opět organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou;
2) v přesně nezjištěné době koncem měsíce prosinec 2014 až do 5. 1. 2015 v Prostějově v úmyslu se obohatit zosnoval R. P. spáchání trestného činu tím, že využil a navedl L. V., nar. XY, ke spáchání trestného činu tak, že jej navedl, aby si tento na svou osobu vzal úvěr s tím, že R. P. obstará veškerá potřebná potvrzení za účelem získání úvěru, kdy byli dohodnuti, že za obstarání potřebných dokladů dostane R. P. polovinu získaného úvěru, načež L. V. dne 5. 1. 2015 ve XY, kam jej zavezl svým vozidlem R. P., docílil uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru číslo návrhu 9100888146 se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha – Nové Město, a poskytnutí úvěru ve výši 38 000 Kč, který se zavázal hradit formou 24 pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 599 Kč, přičemž ke své žádosti doložil doklady, které obstaral R. P., a to pracovní smlouvu potvrzující, že je zaměstnán jako zedník na dobu neurčitou u společnosti Malinora Trading, s. r. o., IČ: 24208744, dále doložil fiktivní výplatní pásky za období říjen, listopad a prosinec 2014 a potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance s průměrnou mzdou ve výši 21 912 Kč, a to i přesto, že v této době byl studentem bez jakéhokoliv stálého příjmu, a byl si vědom, že on i R. P. pravidelné splátky úvěru hradit nebudou, následně po vyplacení úvěru uhradili dne 27. 2. 2015 jednu splátku ve výši 3 599 Kč a další splátky již nehradili, čímž společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha – Nové Město, poskytující úvěr, způsobil škodu ve výši nejméně 34 401 Kč, která se rovná výši poskytnutého úvěru sníženého o uhrazenou splátku,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 28. 1. 2014, č. j. 2T 161/2013-281, v právní moci dnem 20. 2. 2014, uznán vinným organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, jehož výrok o trestu byl následně zrušen souhrnným trestem uloženým mu rozsudkem téhož soudu ze dne 7. 11. 2017, č. j. 13T 38/2014-1044, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 To 14/2018, v právní moci 27. 2. 2018, jímž byl obviněný uznán vinným mj. opět organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4 . Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v řízení byly opomenuté důkazy a extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání.
5. Nejprve obecně vytkl, že napadené usnesení odvolacího soudu je v hrubém rozporu se zákonnými požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí, když neobsahuje jediný skutkový nebo právní argument, pouze konstatuje, že podané odvolání není důvodné, nalézací soud postupoval v souladu s trestním řádem a že se s hodnotícími závěry nalézacího soudu soud odvolací ztotožňuje.
6. Obviněný dále konkrétně vytkl, že napadené usnesení, jakož i jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu, spočívají na nesprávném právním posouzení objektivní stránky trestného činu, a to zejména výše způsobené škody. Uvedl, že skutkový stav tak, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, obligatorní znaky trestného činu podle „§250 odst. 1, 3 písm. b) TZ“ nenaplňuje, a to přinejmenším v rozsahu kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 citovaného ustanovení (pozn. Nejvyššího soudu: odkaz na ustanovení zjevně uveden omylem, jelikož obviněný nebyl uznán vinným trestným činem podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, o který by se v těchto souvislostech mohlo jednat). Obviněnému bylo v bodě 1) odsuzujícího rozsudku kladeno za vinu, že svým jednáním měl v úmyslu způsobit škodu ve výši 168 000 Kč, nikoliv ve výši rozdílu mezi poskytnutým úvěrem a zajištěním úvěru, v čemž obviněný spatřoval pochybení soudů nižších stupňů. Poukázal na skutečnost, že stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010, i v jeho věci vyplynulo, že předmětný úvěr byl plněn dvěma splátkami, a proto není zřejmé, z čeho nalézací soud vycházel, konstatoval-li, že jednání obviněného směřovalo ke způsobení škody ve výši 168 000 Kč, když na úvěr bylo částečně plněno. Současně bylo podle obviněného pominuto, že v brzké návaznosti byl předmětný vůz odejmut a takto vrácen úvěrující společnosti, což mohlo mít zásadní vliv na závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 4 tr. zákoníku. Stejně jako v citovaném judikátu byla poškozená společnost se svým nárokem odkázána na civilní řízení, což jen dokresluje určité pochybnosti o výši způsobené škody. Pokud by totiž výše škody uvedená ve výroku o vině rozsudku byla jednoznačná, nic by nebránilo rozhodnutí o povinnosti obviněného ji uhradit podle §228 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že soudy obou stupňů při právním hodnocení výše škody jako znaku trestného činu přistupovaly bez dalšího jako k výši škody, která vznikla ve smyslu §211 odst. 4 tr. zákoníku. Podle obviněného tyto soudy ignorovaly, že podle jejich vlastních skutkových zjištění předmětná výše škody nevznikla, když poškozená společnost byla odkázána se svým nárokem na civilní řízení. Měl za to, že soudy hodnotily vzniklou škodu zcela izolovaně a vzaly v úvahu pouze dílčí okolnosti, které jsou v neprospěch obviněného (zvyšující kalkulaci škody), a ignorovaly okolnosti totožného jednání obviněného, které obviněnému prospívají (snižující kalkulaci škody).
7. V dalším se dovolatel vyjadřoval ke skutkovým zjištěním, o něž se opíral právní závěr, že činy spáchal jako organizátor. Sám hodnotil výpověď svědkyně B. K., která je podle něj velmi nevěrohodnou osobou, a poukazoval na rozpory v její výpovědi. Měl za to, že soudy pochybily, když jeho jednání kvalifikovaly jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy podle něj nereflektovaly výpověď obviněného a důkazy mimo výpovědi svědků B. K. a L. V. , který ve vztahu k těmto skutkům svou vinu popíral, a to i ve vztahu k zosnování jednotlivých úvěrových smluv. Ze skutkového zjištění podle jeho názoru nelze dovodit, že ve vztahu ke svědkyni B. K. tuto přemluvil, ačkoliv mu byla známa její finanční situace, aby si zakoupila osobní motorové vozidlo a předmětnou smlouvu uzavřela podle instrukcí obviněného. Totéž lze podle něj aplikovat i na skutek pod bodem 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku, že využil a navedl L. V.
8. K opomenutým důkazům připomněl judikaturu Ústavního soudu a uzavřel, že v jeho věci existují opomenuté důkazy, když soudy nižších stupňů nepřipustily provedení několika obhajobou navrhovaných důkazů, v čemž spatřuje nezákonnost a protiprávnost rozhodnutí obou soudů spočívající v nerespektování základních zásad trestního řízení uvedených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Měl za to, že soudy nižších stupňů se ve svých úvahách vůbec nevypořádaly s prezentovanými argumenty a požadavky obhajoby, zejména když nereflektovaly návrh na provedení znaleckého posudku na posouzení věrohodnosti svědků, na nichž prakticky postavily svá rozhodnutí, a to zvláště za situace, kdy tyto osoby jsou soudně trestány a s drogovou minulostí.
9. Obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 9 To 332/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 3 T 18/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
10. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen, se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
13. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
18. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
19. Z obsahu trestního spisu, konkrétně z protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 7. 2018 se podává, že obviněný v tomto hlavním líčení „ponechal na zvážení soudu“ vypracování znaleckého posudku na věrohodnost svědka L. V. s ohledem na jeho užívání pervitinu (č. l. 510), přičemž tento návrh byl soudem prvního stupně usnesením zamítnut (č. l. 510 p. v.). Nalézací soud naznal, že návrh je s ohledem na skutečnost, že svědek užíval pervitin po dobu jednoho měsíce a že se tato doba nekryje s dobou, kdy byla podepsána úvěrová smlouva s participací obviněného, nadbytečný. Nalézací soud návazně uvedl, že svědek L. V. si rozhodné skutečnosti pamatoval, dokázal je popsat, tudíž o jeho schopnosti zapamatovat si a reprodukovat zážitky neměl pochyb, a proto neshledal žádný důvod ke zkoumání jeho duševního stavu (str. 10 rozsudku nalézacího soudu). S postupem nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací, který rovněž návrhu na vypracování znaleckého posudku na svědka L. V., jakož i svědkyni B. K., který obviněný prostřednictvím svého obhájce učinil ve veřejném zasedání o odvolání a v samotném odvolání (č. l. 521–526, 523 p. v.), nevyhověl. K tomuto návrhu odvolací soud na str. 7 svého usnesení uvedl, že je toho názoru, že soud prvního stupně měl v době rozhodování dostatek důkazů pro své rozhodnutí a další dokazování z důvodů citovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně již není nutné a zcela zřetelně by bylo nadbytečné. Odvolací soud se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, na který blíže odkázal. Vzhledem k naznačeným skutečnostem je proto zjevné, že k žádnému opomenutí důkazu ve věci nedošlo. Soudy obou stupňů o důkazním návrhu obviněného rozhodly, přičemž svá zamítavá rozhodnutí také logicky a v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění též Ústavním soudem zdůvodnily.
20. Dále je nutno konstatovat, že v projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 9 až 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 až 8 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Pro úplnost lze nicméně doplnit, že pokud jde o rozpory ve výpovědi svědkyně B. K., na které odkazoval obviněný ve svém dovolaní, pak tyto soud prvního stupně a ani soud odvolací neshledaly. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 9 uvedl, že nemá důvod pochybovat o výpovědi svědkyně B. K.; vypovídala spontánně, navíc její výpověď byla bez jakýchkoliv vnitřních rozporů a byla logická. Věrohodnost této svědkyně a pravdivost její výpovědi je podpořena i skutečnostmi, že tato svědkyně nikdy neměla řidičské oprávnění a žila pouze ze sociálních dávek, měla spoustu dluhů a fakticky by s předmětným vozidlem vůbec nemohla sama jezdit, jelikož ho řídit neuměla. Na jeho závěry odkázal i odvolací soud, i on poznamenal, že výpověď svědkyně B. K. (stejně tak i L. V.) nebyla jakýmkoliv způsobem zásadně zpochybněna, je v souladu s ostatními provedenými důkazy. Nejvyšší soud se se závěry nalézacího a odvolacího soudu ztotožnil. Obviněný v dovolání poukazoval na skutečnost, že předmětná svědkyně uváděla, že ke sjednání úvěrové smlouvy došlo při jediné schůzce, přičemž svědek J. T. uvedl, že výběr vozidla byl proveden ve dvou návštěvách. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 29. 5. 2018 však vyplývá, že svědkyně B. K. na dotaz státního zástupce soudu sdělila, že si již nepamatuje, zda byli v autobazaru jednou či dvakrát, což zopakovala i na dotaz soudu. Pokud jde o námitku obviněného, že svědkyně uváděla, že bylo předem domluvené, pro které auto a do jakého autobazaru se má jet, a naproti tomu dále uvedla, že se auto vybralo až na místě, pak je třeba upozornit, že si nelze nepovšimnout, že z výpovědi svědkyně B. K. je zjevné, že neměla přesnou představu o organizačních ani administrativních záležitostech týkajících se projednávaného skutku uvedeného pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu. I tato skutečnost jen podporuje závěr o tom, že to byl právě obviněný, kdo celý trestný čin zosnoval, zatímco svědkyně B. K. jednala podle jeho pokynů. Obdobně nutno odmítnout i výhrady obviněného o nevěrohodnosti výpovědi jmenované při konfrontaci její výpovědi s opatřenými listinami a z nich plynoucími poznatky o skutečné výši úvěru. Obviněnému je třeba přisvědčit, že svědkyně neuváděla jednoznačně a v celé své výpovědi stejně, kdo byl přítomen sjednávání a podpisu smlouvy. Tento rozpor se však netýká důležité okolnosti a nemůže založit pochybnost o věrohodnosti svědkyně. Naopak rozpory tohoto druhu jsou zcela běžné, vypovídá-li svědek s odstupem času. Navíc lze pozorovat, že obviněná se vyjadřuje někdy nepřesně, pokud jde o skutečnosti týkající se administrativních záležitostí, přičemž důvod této skutečnosti již byl uveden výše. Svědkyně navíc příliš nerozlišuje mezi přípravou a sjednáváním smlouvy a jejím podpisem. Nejvyšší soud se tak nemůže ztotožnit s námitkami obviněného stran nevěrohodnosti svědkyně B. K.. Soud prvního stupně postupoval svědomitě při hodnocení výpovědi svědkyně B. K., a to zejména s ohledem na kritéria stanovená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Pravdivost její výpovědi posuzoval na základě všech rozhodných skutečností, a tedy i v souvislosti s ostatními důkazy. Nad rámec řečeného není od věci k výtkám dovolatele k obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu konstatovat, že za vadný nelze označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v zásadě není v rozporu s právem na spravedlivý proces, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92).
22. Obviněný relevantně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té části dovolání, v níž namítal, že jeho jednání v obou skutcích neměla být kvalifikována jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dále zpochybňoval-li naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 4 tr. zákoníku ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně.
23. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je tak významná otázka, zda projednávané skutky, jak byly zjištěny a popsány soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazují všechny zákonné znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k přečinům úvěrového podvodu, jimiž byl uznán vinným. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jde též o to, zda vykazuje znak objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterým je větší škoda.
24. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Spáchá-li pachatel čin uvedený v odstavci 1 a byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, dopustí se přečinu úvěrového podvodu i podle §211 odst. 3 tr. zákoníku. Způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu, dopustí se přečinu úvěrového podvodu též podle §211 odst. 4 tr. zákoníku. Větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 50 000 Kč.
25. Z tzv. právních vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný byl pod bodem 1) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uznán vinným proto, že zosnoval, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, způsobil tímto činem větší škodu a čin spáchal, přestože byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen. Přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 2) výroku o vině byl uznán vinným proto, že zosnoval, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, a čin spáchal, přestože byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen.
26. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného, že jeho jednání popsané v obou výrocích o vině nevykazuje znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle kterého je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslné spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).
27. K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. se tedy vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny, apod. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009, uveřejněné pod č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.).
28. Pro organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je typická vyšší míra aktivity účastníka na trestném činu hlavního pachatele. Takové jednání organizátora se zpravidla neomezuje jen na opatření nepravdivých podkladů, ale vyznačuje se mnohem širším vztahem k spáchanému trestnému činu. Typicky se může jednat zejména o sjednání osoby hlavního pachatele k tomu, aby požádal o úvěr nebo udělování pokynů k výběru konkrétní výše požadované částky. Dále organizátor může zajišťovat odvoz hlavního pachatele do banky nebo k jiné osobě poskytující úvěry a jeho doprovod při jednání apod. Jednání organizátora musí tedy celkově ve svém souhrnu přesahovat rámec pomoci a neomezit se pouze na podporu hlavního pachatele, aby bylo možné konstatovat, že pachatel zosnoval a řídil spáchání trestného činu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 20117, sp. zn. Tdo 902/2011).
29. Soud prvního stupně jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině rozsudku posoudil jako organizátorství proto, že obviněný zosnoval, aby B. K. sjednala úvěr na koupi automobilu, aby při sjednání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje, tedy přesvědčil ji, aby si úvěr vzala, poskytl jí k získání úvěru veškeré potřebné doklady a vybral osobní automobil, který za tento úvěr měl být koupen, tímto vozidlem následně odjel a nadále jej užíval.
30. Obviněný tak vymyslel celý plán spáchání trestného činu, vyhledal osobu, která trestný čin přímo spáchá, když oslovil B. K. a přemluvil ji, aby uzavřela smlouvu o úvěru, dále se také podílel na řízení její činnosti, když byl přímo přítomen vybírání vozidla, podílel se na uzavírání úvěrové smlouvy, když poskytl potřebné podklady k uzavření smlouvy a instruoval B. K. k uzavření předmětné smlouvy i k tomu, aby uvedla nepravdivé údaje. Obviněný tak činnost B. K. usměrňoval a také přímo kontroloval její realizaci tak, aby se spáchání trestného činu úspěšně realizovalo. Jeho jednání tak znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zjevně má, a proto byl správně uznán vinným touto formou účastenství.
31. Jednání popsané v tzv. skutkové větě pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tento soud posoudil jako organizátorství proto, že obviněný zosnoval, aby L. V. uzavřel smlouvu o úvěru, když jej s tímto oslovil, a aby při uzavření této úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje, nabídl se mu, že obstará veškeré podklady nutné pro získání úvěru, což také učinil, svým vozem pak L. V. zavezl za zprostředkovatelkou úvěru, zařídil, aby peníze byly zaslány na účet otce obviněného, které z tohoto účtu inkasoval obviněný pro sebe.
32. Obdobně jako při jednání vůči B. K. obviněný i ve vztahu k L. V. usměrňoval a přímo kontroloval realizaci trestné činnosti páchané L. V. tak, aby se spáchání trestného činu úspěšně realizovalo. Není proto žádný důvod odchýlit se od právního závěru, že i jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
33. Obviněný v dovolání dále nesouhlasil s výší škody, kterou měl způsobit skutkem popsaným pod bodem 1) ke škodě společnosti ESSOX, s. r. o., a zpochybnil tak naplnění znaku „větší škoda“ ve smyslu §211 odst. 4 tr. zákoníku. Větší škodou se rozumí, jak již bylo uvedeno, škoda dosahující nejméně 50 000 Kč. Způsobení větší škody je podle §211 odst. 4 tr. zákoníku okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby a má v daném případě formu tzv. těžšího následku. Z ustanovení §17 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že se k němu přihlédne i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti (trestní zákoník zde zjevně zavinění úmyslné nevyžaduje). Přitom postačí i nevědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
34. Základní otázkou v tomto ohledu zůstává, zda se soudy dostatečně (a správně) zabývaly a vypořádaly s otázkou, jaká výše škody v příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla.
35. Obviněnému lze přisvědčit, že za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které charakterizují průběh úvěrového vztahu, a mají význam pro určení výše škody (k tomu viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 312/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 460/2010). Není pochyb o tom, že vztah mezi společností ESSOX, s. r. o., a B. K., úvěrovanou, měl povahu úvěrové smlouvy, přičemž obviněný zde právně relevantně nevystupoval. Ze smlouvy o úvěru (č. l. 56–57) uzavřené mezi B. K. a společností ESSOX, s. r. o., vyplývá, že výše úvěru se rovná pořizovací ceně automobilu, od které se odečítá přímá platba 20 000 Kč. Z obsahu spisu se dále zjišťuje, že pořizovací cena automobilu činila 168 000 Kč, přičemž v období od 8. 4. 2016 do 25. 5. 2016 byla na splátkách dobrovolně uhrazena celkem částka 9 512 Kč (č. l. 73). Následně obviněný ani B. K. splátky již neplatili. Škoda tak zjevně činí částku výrazně přesahující 50 000 Kč, tj. hranici větší škody (§138 odst. 1 tr. zákoníku).
36. Pokud jde o výtku obviněného, že mu bylo kladeno za vinu jednání směřující ke způsobení škody ve výši 168 000 Kč, tedy bez zohlednění zaplacených splátek, pak je třeba uvést, že nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že úmysl obviněného směřoval k obohacení se o částku ve výši 168 000 Kč, která měla být částkou poskytnutou na základě úvěrové smlouvy, avšak následně rozvedl, že pro určení výše způsobené škody musí být tato částka snížena o zaplacené splátky. Podstatné pak je, že nalézací soud ve výroku o vině svého rozhodnutí jako škodu uvedl částku poskytnutou úvěrem sníženou o splacené částky, proto nelze uzavřít, že by nezohlednil okolnosti, tj. zaplacené částky, i ve prospěch obviněného.
37. Soudy nepřehlédly, že součástí smlouvy o úvěru byla smlouva o zajišťovacím převodu práva (viz bod III. smlouvy o úvěru), a proto poškozená společnost následně učinila kroky k zabavení vozidla, nikoliv však úvěrované osobě, ale obviněnému, jemuž B. K. vozidlo předala (č. l. 72). Jestliže došlo ihned po předání vozidla v rozporu s podmínkami smlouvy k předání předmětu úvěru do dispozice osoby, která nebyla účastna smlouvy, stal se nejistým výsledek realizace zajištění pohledávky z úvěru prostřednictvím zhojení se na předmětu úvěru. Vozidlo bylo zabaveno z důvodu, že prostředky nebyly poškozené úvěrové společnosti vráceny v souladu s úvěrovou smlouvou, přičemž se tak stalo výlučně z iniciativy a vlastním přičiněním poškozené společnosti. Cena movité věci takto získané není proto významná z hlediska zákonného znaku výše škody způsobené trestným činem úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku, lze ji však považovat za náhradu škody, kterou obviněný trestnou činností způsobil. Je třeba upozornit, že s touto námitkou i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se již vypořádal nalézací soud na str. 12 svého rozhodnutí, když uvedl, že obviněný podvodně získaný úvěr nesplácel a ani jiným způsobem neuhradil ze své vlastní vůle, sanace úvěru ze zástavy není závislá na jeho „dobré“ vůli a nebyla jeho vlastním rozhodnutím, naopak byla iniciativou poškozené úvěrové společnosti. Nalézací soud (ve shodě s názorem vyjádřeným např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 273/2015) uvedl, že pokud by byla akceptována argumentace obviněného, pak by každý zajištěný podvodně získaný úvěr, poskytnutý na základě podvodných dokladů, nebyl trestným činem, pokud by ze zástavy či zajištění byl poskytnutý úvěr následně pokryt, ačkoliv podvodný úmysl získat částku v určité výši by zůstal.
38. Zmiňoval-li obviněný v dovolání, že pokud by byla výše škody uvedená ve výroku o vině jednoznačná, nic by nebránilo rozhodnutí o povinnosti obviněné uhradit ji podle §228 odst. 1 tr. ř. a poškozená společnost by nebyla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, pak je třeba připomenout, že podle §229 odst. 1 tr. ř. soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení. Je třeba činit rozdíl mezi škodou způsobenou jednáním obviněného a částkou, na jejíž náhradu má poškozená úvěrová společnost nárok poté, co vlastním přičiněním nesplacený úvěr sanovala odebráním vozidla, které bylo za tento úvěr zakoupeno (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k určení výše škody, na jejíž náhradu má poškozená společnost nárok po dalších krocích, které sama vůči obviněnému učinila, přičemž svůj požadavek na zaplacení částky 120 822 Kč řádně nedoložila, by bylo potřeba učinit další dokazování, kterým by se protahovalo trestní řízení. Nalézací soud tak správně poškozenou společnost s nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Z toho však nelze vyvozovat žádnou souvislost ani návaznost na výši škody způsobenou trestným činem představující znak jeho objektivní stránky.
39. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že skutky obviněného byly opodstatněně kvalifikovány jako účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jednak k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku, jednak též k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí tudíž nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
40. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
41. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný byl uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 4 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v souladu se všemi zákonnými hledisky, a dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu