ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.123.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 123/2019-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 2. 2019 o dovolání obviněného M. Ž. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 5 To 148/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 67/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 67/2017, byl obviněný M. Ž. uznán vinným v bodech II., III., IV./2-3, V. a VI. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech II.1), 2), 4), 6), 7), 10)-17), 19), 22) – 24), III., IV.2, a V., přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech II.11), 12), a VI. přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II.15) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákonku, v bodě IV.1) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, vše spáchané dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem samostatně.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí v rozsudku blíže identifikovaných věcí pod body 1) až 19) a podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to samonabíjecí pistole včetně zásobníku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných V. H., nar. XY,a L. Z., nar. XY, a též o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 5 To 148/2018, rozhodl o odvoláních obviněných M. Ž., a V. H. a státního zástupce tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. s přihlédnutím k §131 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem II./15 a III. ohledně celkového součtu škod způsobených obviněnými V. H. a M. Ž., ve výrocích o trestech uložených obviněnému V. H. a M. Ž., a v uvedených částech výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. při zachování ostatních výroků, které zůstaly dílčími zrušeními nedotčeny, nově v bodech II./15 a III. rozhodl o vině obviněných. Znovu uložil tresty tak, že obviněného M. Ž. podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, podle §70 odst. 2 písm. a) a §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí vyjmenovaných věcí, a částečně znovu rozhodl o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Ž. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože shledal extrémní nesoulad mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a skutečným stavem věci.
5. Přestože obviněný odvolacímu soudu nevytýkal, že by se námitkami uplatněnými v odvolání nezabýval, za vadu považoval, že nevyhověl jeho návrhu na vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie k posouzení věrohodnosti spoluobviněného V. H., a pečlivě nehodnotil jeho roli při usvědčení spolupachatelů. Pokud tak odvolací soud nepostupoval, došlo k porušení práva na spravedlivý proces a je povinností Nejvyššího soudu tyto nedostatky napravit (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), protože soudy závěry o jeho vině opřely o výpověď obviněného V. H., která nebyla podrobena testu věrohodnosti zejména ve vztahu k výpovědím, které pravdivost výpovědi zpochybňují. Soudy při hodnocení nebraly v úvahu, že spoluobviněný V. H. je mnohonásobným recidivistou, který strávil ve výkonu trestu a vazbě téměř 30 let. Jeho myšlení je tímto výrazně determinováno a je ochoten křivě svědčit vždy, když se mu to vyplatí. Jako problémový vězeň je neustále přemisťován z jedné věznice do druhé.
6. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a porušení práva na spravedlivý proces zakotvený v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 5 To 148/2018, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby zrušil i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 2 T 67/2017, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. K podanému dovolání bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sděleno, že se k němu po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
9. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
10. Nejvyšší soud též připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a článku 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Nejvyšší soud nepřehlíží, že uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
13. Nejvyšší soud nepřehlíží, že uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
14. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný M. Ž. nevytýkal soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše uvedeném smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr, zákoníku, přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, nebo přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž jako jedinou výhradu rozvedl názory na vadný způsob posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobviněného V. H., a to navíc jen v těch částech, které obviněný popírá, a v nichž jej usvědčuje. Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na uvedenou formulaci jde o nekonkretizovanou polemiku se způsobem hodnocení výpovědi tohoto svědka, navíc v dovolání jen formálně a stručně uvedenou.
15. Z obsahu podaného dovolání je tedy zřejmé, že je zaměřeno jednostranně proti způsobu, jímž soudy ve věci výpověď uvedeného spoluobviněného hodnotily, a jde toliko o polemiku s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Lze proto konstatovat, že tím obviněný zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním své viny a nesprávným hodnocením důkazů, popřípadě neakceptováním jeho důkazních návrhů. Přitom soudy obou nižších stupňů (viz body 2., 64. a 65. rozsudku soudu prvního stupně a body 14., 18. a 19. rozsudku odvolacího soudu) se podrobně zabývaly hodnocením právě výpovědí obviněného V. H., a to v souvislosti se všemi dalšími ve věci provedenými důkazy, a jeho věrohodnost posuzovaly s ohledem na komplex prokázaných skutečností, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
16. Nejvyšší soud může jen k námitkám obviněného o nesprávném posouzení výpovědi spoluobviněného obecně uvést, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudy nižších stupňů při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) dospěly ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. S ohledem na výhrady obviněného je nutné zdůraznit, že v dovolacím řízení je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
17. Pokud jde o námitky obviněného, že soudy nižších stupňů vadně postupovaly při hodnocení výpovědi spoluobviněného V. H., tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k nim nad rámec tohoto důvodu uvádí, že nedošlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces či práva na obhajobu, jak obviněný obecně namítl ve svém dovolání.
18. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obviněného M. Ž. Pokud za podklad svých skutkových zjištění vzal mimo jiné i výpověď spoluobviněného V. H., jíž se dovolatel snaží zpochybnit, ve svém rozhodnutí vysvětlil úvahy, jimiž se při hodnocení tohoto důkazu řídil, přičemž uvedenou výpověď vyhodnotil nejenom samostatně, ale i ve spojení s dalšími důkazy, které ji podporují, a tedy způsobem předepsaným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
19. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného k těmto postupům soudů obou stupňů, v nichž nezjistil podstatné nedostatky, považuje za vhodné připomenout, že vycházel ze zásady, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně přihlížely ke své povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000), a že v této věci byly nároky na odůvodnění zvýrazněny především proto, že si provedené důkazy vzájemně odporovaly (např. výpověď matky obviněného a poškozených) a šlo i o rodinné příslušníky. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Proto i v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly, a soudy tyto důkazy pečlivě posuzovaly. Jednak měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
20. Vzhledem k tomu, že soudy splnily všechny zákonné požadavky na provádění důkazů, Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
21. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 2. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu