ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.201.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 201/2019-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2019 o dovolání obviněného A. W. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 To 42/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 3/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. W. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 49 T 3/2018, byl obviněný A. W. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za nějž mu byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2, 4 tr. ř. mu bylo uloženo ochranné protialkoholní a sexuologické léčení v ambulantní formě.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 To 42/2018, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně od května roku 2017 do 21.00 hodin dne 19. 8. 2017 v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však čtyřikrát, v bytě na adrese XY, s úmyslem uspokojit svoje sexuální potřeby, prsty osahával přes kalhotky a pod kalhotkami na genitáliích nezletilé AAAAA (pseudonym), nar. XY, a BBBBB (pseudonym), nar. XY, které také líbal na rty, přičemž dne 19. 8. 2017 v době mezi 20.00 hodin a 21.00 hodin zasunul prsty do pochvy nezletilé BBBBB, nar. XY, čímž jí způsobil krvácení a drobnou oděrku vulvy bez nutnosti hospitalizace, a uvedeného jednání se dopouštěl zneužívaje nízkého věku a nízkých duševních a rozumových schopností nezletilých, pro které si poškozené nebyly vědomy jeho protiprávnosti, a proto ani neměly důvod se mu účinně bránit.
3. Obviněného odsoudil za uvedený zločin podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil ochranné léčení protialkoholní a sexuologické léčení v ambulantní formě.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze obviněný podal prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které spatřoval v tom, že jej soudy nesprávně uznaly vinným zločinem znásilnění, a nikoliv trestným činem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, a to zásadně proto, že dostatečně nezkoumaly míru jeho ovlivnění alkoholem v době spáchání činu.
5. Obviněný poukázal na to, že i když odvolací soud doplnil dokazování výslechem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, podle níž měl v době spáchání činu v krvi 3,65g/kg, což je množství odpovídající stavu těžké opilosti, tuto skutečnost nepromítl do svých právních závěrů a použitou právní kvalifikaci nezměnil. Protože se odvolací soud zjištěným množstvím alkoholu v jeho krvi řádně nezabýval, nebyla odstraněna pochybnost o míře, jakou byl v době spáchání trestného činu alkoholem ovlivněn. Tuto pochybnost se nepodařilo vyvrátit ani dalším dokazováním, které nebylo provedeno, a proto měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo , a kvalifikovat skutek podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato právní kvalifikace by pro něj byla příznivější.
6. Kromě této výhrady obviněný poukázal na existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry soudů a provedenými důkazy, neboť soudy nesprávně jeho výpověď označily za vnitřně rozpornou. Stále setrvával na své obhajobě, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat, ani jeho tvrzení, že si z důvodu opilosti na čin nepamatuje. Takto uplatněnou obhajobu nelze posuzovat k jeho tíži ani v ní shledávat vnitřní rozpor. Za nesprávné obviněný označil, že odvolací soud při hodnocení důkazů přihlédl k odborným vyjádřením k analýze zkoumání nosičů dat, z něhož vyplynulo, že navštěvoval internetové stránky s tématikou dětí, mladistvých dívek při sexuálních polohách, nebo k odbornému vyjádření o zajištěných stopách, protože podle obviněného tyto nebyly jako důkazy soudem při hlavním líčení řádně provedeny. Pokud soud i o ně své závěry opíral, jedná se o důkazy nepřípustné.
7. Z uvedených důvodů obviněný považoval dovoláním napadená rozhodnutí i řízení, z něhož vzešla za vadné a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 2 To 42/2018, ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil, a Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který požadavky obviněného na použití právní kvalifikace jemu za vinu kladeného činu jako trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku považoval za zcela nedůvodné, neboť předpokladem pro jeho užití je nepříčetnost pachatele podle §26 tr. zákoníku způsobená požitím návykové látky. Obviněný však výhrady nezaložil na tvrzení o své nepříčetnosti, ale tyto námitky vybudoval jen na úvahách o stavu těžké opilosti, kterou však nelze ztotožnit s nepříčetností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 148/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 77/2015). S ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, zejména že u obviněného nebyla shledána nepříčetnost, je soudy užitá právní kvalifikace správná.
9. Státní zástupce neshledal důvodnými ani obviněným namítané vady spočívající v porušení zásady in dubio pro reo . Zdůraznil, že obviněný ve vztahu k nim směšoval procesně právní a hmotněprávní pojmy bez ohledu na to, že jde o procesní zásadu dopadající na postup hodnocení důkazů a konstrukci skutkových zjištění, a nelze ji aplikovat na hmotněprávní posouzení skutku. Výhrady proti nesprávnému posouzení výpovědi obviněného státní zástupce sice označil za uplatněné mimo označený dovolací důvod, ale i přesto zmínil, že nemají opodstatnění, protože obviněný sám ve vazebním řízení připustil spáchání skutku a v další výpovědi vyjádřil nad skutkem lítost. Pokud u hlavního líčení zaujal jiný postoj, soud prvního stupně se s ním správně a v souladu s trestním řádem vypořádal. Vady státní zástupce neshledal ani při provádění „odborného vyjádření z analýzy dat“ a poukázal na stranu 13 protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 4. 2018, podle něhož strany k výzvě soudu uvedly, že „nežádají čtení listin“, tedy uvedeného práva se zřekl i obviněný, a to i ve vztahu k listinným důkazům, na něž v dovolání poukázal, a proto se o porušení procesních postupů nejedná.
10. Protože státní zástupce neshledal námitky obviněného důvodnými, když se soudy všemi zmíněnými okolnostmi zabývaly, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému k vyjádření, avšak do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem na ni nebylo reagováno.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Protože napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Neslouží k přezkumu hodnocení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřování úplnosti provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
14. Vzhledem k zaměření tohoto dovolacího důvodu na právní vady bez výslovné možnosti posuzovat správnost skutkových zjištění, od nichž se odvíjí i správnost právního posouzení, je možné tyto zásady prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který se jedná, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K námitkám uplatněným v dovolání
a) k procesním nedostatkům
15. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace a domáhal se posouzení svého jednání jako trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku, vytýkal i vady v provedeném dokazování, které dopadaly výhradně na procesní stránku věci, což jsou nedostatky, které nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného jiného vytýkat, a Nejvyšší soud k nim jen ve stručnosti uvádí, že takové nedostatky, o něž své dovolání obviněný opírá, v řízení předcházejícím vydání napadeným rozhodnutím nebyly shledány, naopak je třeba uvést, že soudy splnily povinnosti vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř, §213 tr. ř. a §125 tr. ř.
16. Námitka obviněného, že jeho výpověď byla nesprávně hodnocena, nemá podle provedeného dokazování a způsobu, jakým se soudy s provedenými důkazy vypořádaly, opodstatnění, a taková skutečnost z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nevyplývá. Soud prvního stupně se výpovědí obviněného zabýval (viz strany 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně), popsal průběh i obsah postupně uváděných výpovědí a konstatoval i důvody, jimiž obviněný tyto změny vysvětloval. Soud se s obviněným uváděnými skutečnostmi vypořádal a hodnotil obsah jím tvrzených skutečností s ohledem na výsledky plynoucí z ostatních ve věci provedených důkazů (svědků N. M. a B. M., a přítele matky, svědka K. Š., znalců MUDr. Luďka Daneše, CSc., PhDr. Štěpánky Tůmové a dalších), a vysvětlil, na základě jakých úvah vycházel pro závěr o jeho vině.
17. Odvolací soud, který se s obdobně uplatněnou námitkou obviněného v odvolacím řízení zabýval, zdůraznil, že soud prvního stupně postupně měněné výpovědi obviněného k jeho tíži neposuzoval a ke správnosti jeho postupu soudu poukázal na všechny soudy provedené a hodnocené důkazy, mimo jiné i na výpověď obviněného, kterou v průběhu veřejného zasedání sám doplnil. Učinil závěr, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí nebylo možné dovodit, že by bylo právo obviněného hájit se způsobem, který uzná za vhodný (§33 odst. 1 tr. ř.), v jakémkoliv směru porušeno a jeho výpověď k jeho tíži soudem prvního stupně nebyla hodnocena (srov. body 7. a 9. rozsudku odvolacího soudu). Naopak zdůraznil, že soudy pečlivě sledovaly vývoj obhajoby obviněného a na ni průběžně zcela v souladu s trestním řádem reagovaly.
18. Nejvyšší soud shledal, že tyto závěry soudů obou stupňů mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a plynou z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí. Soudy přistupovaly k hodnocení výpovědi obviněného s respektem k jeho právům vymezeným v ustanovení §33 tr. ř., a rovněž i ke všem zásadám plynoucím z §2 odst. 5, 6. tr. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že nemají oporu v obsahu spisu ani námitky proti neprovedení některých listinných důkazů a tvrzení o jejich nepřípustnosti. Obviněný tyto námitky uplatnil ve vztahu k odbornému vyjádření z analýzy dat a zkoumání nosičů dat, a důkazů o zajištěných stopách, k nimž je třeba poukázat zejména na protokol o hlavním líčení ze dne 10. až 11. 4. 2018 (č. l. 535), podle něhož soud prvního stupně podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí spisový materiál s listinnými podklady s tím, aby se vyjádřily, jaké listiny chtějí při hlavním líčení přečíst či provést. Obviněný ani jeho obhájce čtení konkrétního důkazu nežádali, tedy svého práva v tomto směru, které jim bylo v souladu s procesními předpisy nabídnuto, nevyužili. Obviněný proto nyní nemůže účinně namítat, že mu bylo takové právo upřeno, resp. že je vadou, že obsah takových listinných důkazů při hlavním líčení nezazněl. Podle zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení předseda senátu předestřel stranám listinné důkazy, které jsou obsahem spisu a poučil je, že budou čteny jen ty, o které strany požádají. V souladu s tímto návrhem však obviněný ani jeho obhájce žádný požadavek nevznesli, konkrétně obviněný na výslovnou výzvu předsedy senátu reagoval tak, že přečíst listiny obsažené ve spisovém materiálu nepožaduje.
19. Nejvyšší soud jen připomíná, že tento postup byl zcela v souladu s podmínkami pro provádění listinných důkazů tak, jak ustanovení §213 odst. 1, 2 tr. ř. upravuje. Jestliže bylo třeba, aby v hlavním líčení překládané listiny, případně jejich obsah zazněly, bylo na aktivitě stran, aby ve smyslu §213 odst. 2 tr. ř. navrhly přečtení takové listiny, neboť teprve poté by bylo povinností soudu jeho obsah v jednací síni přednést. Pokud takový návrh učiněn nebyl, pak je postup soudu prvního stupně plně v souladu se zákonem a takto při hlavním líčení provedené listinné důkazy jsou podkladem pro skutkové závěry, jak ostatně zdůraznil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného.
20. Ze všech těchto skutečností plyne, že námitky obviněného směřující proti naznačeným procesním postupům nejsou důvodné, protože nemají oporu v přezkoumávaných rozhodnutích ani v obsahu spisu. Jestliže soud provedené důkazy vyhodnotil a své úvahy řádně vysvětlil, jde o postup plně korespondující s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.. §33 odst. 1 tr. ř., §213 tr. ř. a §125 tr. ř.
21. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak tvrdil obviněný v dovolání. Lze jen v souladu se stanoviskem státního zástupce uvést, že jím vznesená námitka není zcela jasně formulována, protože tato zásada se dotýká výhradně procesního postupu soudu při prováděném dokazování, tedy vyplývá z pravidel stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a její dopad může být aplikován jen na výsledky důkazního řízení. Nejde o hmotněprávní zásadu, a proto jejím přímým důsledkem nemůže být vadnost použité právní kvalifikace. Princip in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
22. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného proti procesním postupům soudů nižších stupňů důvodnými, protože z hledisek garance práva na spravedlivý proces podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se o extrémní nesoulad se v této trestní věci nejedná [v podrobnostech srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), případně další)].
b) k požadavku na posouzení činu podle §360 tr. zákoníku
23. Obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že byl odvolacím soudem nesprávně uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a domáhal se aby byl s ohledem to, že měl v době činu v krvi 3,65g/kg alkoholu, uznán vinným trestným činem opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku. Této námitce nebylo možné vyhovět, protože pro splnění požadavku obviněného nebyly zjištěny skutkové okolnosti, které by požadovanou změnu právního posouzení odůvodňovaly.
24. Podle §360 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu opilství dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Jedná se o zvláštní samostatnou skutkovou podstatu, která dopadá na situace, kdy se pachatel zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti, v němž spáchá čin, který, pokud by při jeho spáchání nebyl nepříčetný, by byl trestným činem. Při tomto trestném činu je takový pachatel zvýhodněn tím, že trestní sazba, která je pro trestný čin podle §360 tr. zákoníku stanovena, se použije jen tehdy, je-li trestní sazba u činu jinak trestného přísnější. Pokud je u trestného činu, který je ve smyslu §360 tr. zákoníku považován za čin jinak trestný trestní sazba mírnější, bude potrestán podle tohoto mírnějšího trestného činu.
25. Z uvedeného ustanovení plyne, že základní podmínkou pro to, aby se mohlo o této zvláštní skutkové podstatě uvažovat, je nepříčetnost pachatele. Podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. č. 17/79 Sb. rozh. tr.). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací (volní kritérium) spatřujeme v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. V případě podstatného snížení schopnosti rozpoznávací nebo schopnosti určovací půjde o zmenšenou příčetnost [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 369; a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 11 To 73/92 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1993), přiměřeně srov. též pasáže z Císařová, D., Vanduchová, M. Nepříčetný pachatel (Aktuální praktické i teoretické problémy trestního práva a trestního řízení v ČR v souvislosti s posuzováním nepříčetnosti – srovnávací studie). Příručky ministerstva spravedlnosti. Sv. 55. Praha: SEVT, 1995, s. 30 až 50].
26. Pokud jde o závěry, které soudy v této trestní věci ve vztahu k duševnímu stavu obviněného učinily, vycházely z výsledků provedeného dokazování a plně respektovaly, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek z tohoto oboru však byl jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a soudy ji hodnotily v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními za užití postupů podle §2 odst. 6 tr. ř. Při zkoumání otázky, zda obviněný, který požil alkoholický nápoj, byl v době spáchání trestného činu příčetný, hodnotily, že alkoholické nápoje, jenž obviněný před činem požil, mu nepřivodily nepříčetnost, když žádnou předcházející poruchu nervové soustavy anebo předcházející duševní poruchy, neshledaly, naopak dospěly k závěru, že u obviněného alkohol působil normálně svým vstřebáním (k tomu viz rozhodnutí č. 17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci soudy shledaly, že množství alkoholu, které bylo v krvi obviněného podle znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie Ing. Andrey Novotné Rychtecké zjištěno, odpovídalo v době činu koncentraci 3,65 g/kg alkoholu, jak doplnil v rámci dokazování odvolací soud (viz bod 10. přezkoumávaného rozsudku).
27. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům doplňuje, že pro závěr o nesplnění podmínek pro aplikaci §360 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, že podle znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie MUDr. Luďka Daneše, CSc., se obviněný dopustil skutku ve stavu prosté opilosti středního stupně (č. l. 217 až 246). Znalec vysvětlil, že alkohol měl na obviněného odbrzďovací účinek a svoji úlohu sehrály i jeho osobnostní rysy a zejména nezdrženlivost. Se zřetelem na zjištěnou opilost i shledanou sexuální deviaci znalec uzavřel, že schopnost rozpoznávací byla u obviněného zachována v plné míře, schopnost ovládací byla snížena měrou podstatnou, a to vlivem sexuální deviace, a částečně i vlivem požitého alkoholu. Rozhodné též bylo, že se obviněný do tohoto stavu opilosti přivedl sám, přičemž o účincích alkoholu na vlastní organismus byl dobře informován, neboť alkohol konzumoval trvale, a to i několik let nazpět. To mělo vliv na skutečný stupeň opilosti obviněného, když standardní stupnice ovlivnění alkoholu jsou pouze orientační a záleží i na tom, v jakém množství je člověk denně zvyklý konzumovat alkohol a např. také na tělesné hmotnosti a rychlosti odbourávání alkoholu (č. l. 597). Soudy přitom vycházely nejen z písemně vypracovaných znaleckých posudků, ale i z osobních slyšení znalců, mimo jiné i v odvolacím řízení (viz bod 10. přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu), kde znalci své dřívější závěry potvrdili. Z uvedeného je patrné, že soudy dostály zejména požadavku, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Své závěry založily na odborných znalostech z oboru psychiatrie, a tento znalecký posudek se však stal jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti, kterou soudy hodnotily v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními za užití postupů podle §2 odst. 6 tr. ř. Navíc je třeba i zdůraznit, že při zkoumání této otázky nevyšly najevo takové skutečnosti, které by svědčily o tom, že by alkohol na obviněného působil v důsledku předcházející poruchy nervové soustavy anebo předcházející duševní poruchy. Naopak tyto výsledky svědčí o tom, že na obviněného působil normálně svým vstřebáním.
28. Ze všech uvedených důvodů soudy učinily správný závěr, že obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný, ale s ohledem jen na nepodstatné snížení ovládací schopnosti, byl plně odpovědný za čin, který spáchal. Při zachování příčetnosti obviněného v době páchání posuzovaného jednání, neboť ani jedna ze složek příčetnosti nebyla zcela vymizelá, odvolací soud, jenž učinil konečný závěr o vině obviněného, správně dospěl k závěru, že obviněný je vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť s ohledem na příčetnost obviněného nebyly splněny podmínky pro to, aby jeho čin mohl být posouzen jako přečin opilství podle §360 tr. zákoníku, jehož se obviněný domáhal.
V. Závěr
29. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů výhrady obviněného, jimiž brojil proti rozhodnutím soudů obou stupňů, posoudil jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že mohl dovolání a jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu