ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.294.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 294/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného K. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov (v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11T 149/2018), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 404/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 93/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, sp. zn 12 T 93/2018, byl obviněný K. Š. uznán vinným v bodech 1) až 3) přečinem krádeže podle §205 odst. 1) písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 1) též přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a v bodě 2) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1) dne 14. 12. 2017 v době kolem 14.00 hodin v XY na ulici XY, ve třetím patře pavlačového domu, vnikl za účelem odcizení věcí otevřeným oknem do prvního bytu vpravo směrem od schodů, kdy při následném prohledávání bytu byl vyrušen poškozenou B. K., nar. XY, a aniž by v bytě něco odcizil, z místa utekl,
2) dne 9. 2. 2018 v době od 14. 12 hodin do 14. 25 hodin v XY na ulici XY nezjištěným způsobem vnikl do neuzamčené a volně přístupné budovy prodejny „XY“, odkud z neuzamčené kanceláře bez označení odcizil černou koženou peněženku v hodnotě 200 Kč, ve které se nacházela finanční hotovost ve výši 1.000 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, kreditní karta Komerční banky č. XY, platební karta debetní Raiffeisenbank, a. s., č. XY, vše na jméno P. K., nar. XY, čímž poškozenému P. K., nar. XY, způsobil škodu odcizením ve výši 1.200 Kč,
3) dne 10. 4. 2018 v době od 11.50 do 12.10 hodin v XY, na ulici XY, vnikl do dvora bytového domu, ve kterém probíhala celková rekonstrukce, odkud odcizil elektrickou úhlovou brusku značky Makita v hodnotě 2.064 Kč, čímž způsobil Z. R., nar. XY, škodu odcizením v celkové výši 2.064 Kč,
a takto jednal přesto, že byl pravomocnými rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2014, sp. zn. 6 T 49/2014, uznán vinným mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 měsíců, jenž vykonal dne 23. 7. 2017, a ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 9 T 242/2014, mimo jiné přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání 19 měsíců, který vykonal dne 23. 2. 2016.
2. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 3 T 56/2018, který nabyl právní moci dne 23. 8. 2018, byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 3 T 56/2018, i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 404/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž s odkazem na znaky skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zdůraznil, že je rozhodné, aby bylo prokázáno, že vůbec došlo k vniknutí do obydlí jiného, kam však nevnikl, a pokud soudy učinily jiný skutkový závěr, je toto jejich skutkové zjištění v extrémní nesouladu s provedenými důkazy. Soudy svůj závěr o tom, že vnikl do obydlí jiného, nesprávně opíraly o jeho původní doznání z přípravného řízení, aniž by braly pro svůj závěr do úvahy jím změněnou výpověď, že to nebyl on, kdo byl v uvedeném obydlí, ale byla to jiná osoba, a že původní výpovědí chtěl chránit osobu jemu blízkou. Poukázal na to, že z jeho doznání nebylo možné vycházet.
5. Závěry odvolacího soudu, že přítomnost jeho přítelkyně L. F. v bytě poškozené nemůže mít na jeho trestní odpovědnost žádný vliv, nejsou podle obviněného správné bez ohledu na to, že poškozená B. K. viděla pouze světlovlasou ženu, tedy nikoliv obviněného. Závěr soudů ohledně kamerového záznamu, na němž byl zachycen i jak obviněný, nesvědčí o tom, že to byl právě on, kdo do bytu vnikl neoprávněně, prokázána byla jen jeho přítomnost na místě. Usvědčujícím důkazem nemůže být ani výpověď S. D., jenž uvedl, že viděl, jak těsně po činu z domu prchá muž. Stopa na parapetu okna z kuchyně na pavlač nebyla znalecky srovnávána s botou obviněného, a proto z ní lze jen dovodit, že nějaká osoba neoprávněně vnikla do bytu, nikoliv to, že to byl obviněný. Z těchto důvodů je použitá právní kvalifikace podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, a potažmo i podle §178 odst. 2 tr. zákoníku nesprávná, protože je založena na chybných skutkových zjištěních.
6. Obviněný dovolání zaměřil i proti výroku o trestu, neboť vadné skutkové a na nich učiněné právní závěry vedou logicky k nesprávnosti v použitém trestu.
7. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 9 To 404/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 93/2018, v rozsahu výroku, jak byl obviněný uznán vinným z přečinu porušování domovní svobody, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, Nejvyššímu soudu prostřednictvím tam působící státní zástupkyně sdělilo, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející mohou být podrobena přezkumu Nejvyšším soudem jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., bylo nutné zkoumat, zda dovolání obsahuje výhrady naplňující označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
12. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
13. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
15. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
16. Podle obsahu podaného dovolání obviněný brojil proti činu pod bodem 1), jemuž vytýkal, že skutek, jak byl soudem zjištěn, nespáchal, protože soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. V tom shledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť zjištěný skutek označil s ohledem na provedené důkazy za extrémně vadný. V té souvislosti považoval právní kvalifikaci jako přečin podle §178 odst. 1 tr. zákoníku rovněž za nesprávnou. Je zřejmé, že obviněný, i když použil odkaz a zmínil nesprávnost právního posouzení, tuto námitky užil jen jako důsledek svého tvrzení, že do bytu nevnikl. Zásadně a primárně vytýkal porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdežto na nesprávnost použité právní kvalifikace jen druhotně formálně odkázal. Z jeho argumentů plyne, že nebrojil proti vadám v aplikaci použité právní kvalifikace přečinu §178 odst. 1 tr. zákoníku, ale výhrady podmínil jinými skutkovými zjištěními. Obviněný však neuvedl žádné konkrétní hmotněprávní vady, jež by byly spatřovány ve vytýkaném právním posouzení skutku, a proto označený dovolací důvod nenaplnil, protože podstatou jeho výhrad je to, že do bytu nevnikl, což uváděl na základě vlastních tvrzení odlišně od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly.
17. Z těchto důvodů jsou námitky uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud pouze nad jeho rámec v intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, tzn., zda došlo k obviněným namítanému extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), a další)].
18. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného, uplatněnými v předchozích stadiích řízení zabývaly a vypořádaly se s nimi. Obhajobu obviněného, že činy, které mu jsou kladeny za vinu, nespáchal, prověřoval zejména soud prvního stupně, který se vypořádal s obhajobou obviněného nově uplatněnou u hlavního líčení. Bral do úvahy, že obviněný v přípravném řízení spáchání činu v bodě 1) doznal, ale v průběhu hlavního líčení tvrdil, že si byl v domě pouze aplikovat drogu, a do okna bytu nevlezl. Soud provedl pro objasnění věci potřebné důkazy, a to výpovědí poškozené B. K. (č. l. 94), přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení S. D. (č. l. 23 až 24) i protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací (č. l. 25 až 28) a záznamy z bezpečnostních kamer (č. l. 34 až 40). Posuzoval obsah těchto důkazních prostředků a vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil nově zvolené obhajobě obviněného, že do bytu nelezl, kterou považoval za nevěrohodnou především proto, že nekorespondovala s žádným z provedených důkazů, naopak s nimi byla v zásadním rozporu. Zdůraznil, že podle kamerového záznamu bylo prokázáno, že se v domě obviněný pohyboval s L. F. a pokoušel se otevřít přinejmenším dvoje dveře ve třetím patře domu. Soud vycházel i z výpovědi poškozené, která popsala, jak sledovala, že do jejího bytu vstoupily cizí osoby (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Odvolací soud k obdobným výhradám obviněného uplatněným v odvolání se rovněž zabýval změněnou výpovědí obviněného a jejím srovnáním s ostatními ve věci zajištěnými a provedenými důkazy, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně při hodnocení těchto důkazů postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
20. Na základě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně důkazy hodnotil způsobem popsaným na straně 4, kde vysvětlil své zásadní úvahy vážící se k okolnostem, za nichž byl čin v bodě 1) spáchán. Popsal své úvahy a postupy v uvažování o věrohodnosti jednotlivých vyslýchaných osob a všech provedených důkazů, vzájemně posuzoval a analyzoval z hlediska všech okolností, které z těchto důkazů vyplynuly, částech se shodují, anebo rozcházejí. Z takového způsobu uvažování a myšlenkového postupu nesvědčí jím učiněné závěry o žádném, natož extrémním nesouladu, neboť v obsahu přezkoumávaného rozsudku je dostatek podkladů pro zjištění, jak provedené důkazy hodnotil, a je zřejmé, že je posuzoval jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, když obhajobu obviněného nepominul, ale věnoval ji patřičnou pozornost, a zaměřil na ni své postupy při dokazování a vypořádal se s ní.
21. Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic podstatného vytknout, neboť jejich rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další]. Soudy měly dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině dovolatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu.
V. Závěr
22. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v postupech soudů obou stupňů neshledal obviněným tvrzené vady. Způsob, jakým soudy své závěry vysvětlily, v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména kamerových záznamů a listinných důkazů.
23. Jen pro úplnost je třeba dodat, že pokud jsou učiněné skutkové závěry bez vad a netrpí rozpory, na něž obviněný v dovolání poukazoval, pak i použitá právní kvalifikace nevykazuje žádné nedostatky, protože bylo prokázáno, že obviněný byl osobou, která vnikla do obydlí jiného neoprávněně, a to po překonání překážky, jejím účelem bylo zabránit vniknutí ve smyslu §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak správně soudy v přezkoumávaných rozhodnutích dovodily. Učiněná skutková zjištění jsou s toto právní kvalifikací plně v souladu.
24. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo učiněno mimo jakýkoliv dovolací důvod zákonem vymezený v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu