ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.398.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 398/2019-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného J. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 To 348/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 4 T 43/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 4 T 43/2018, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písmeno b), §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč (100 denních sazeb po 300 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
2. Označený rozsudek napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 To 348/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudů se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 5. 3. 2018 kolem 16:05 hodin v XY ve stavu vylučujícím bezpečné řízení motorových vozidel, po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ XY; v době řízení vozidla měl v dechu 1,18 g/kg alkoholu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 To 348/2018, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 4 T 43/2018, podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
5. Nejvyššímu soudu předložil k posouzení otázku, zda orgány činné v trestním řízení jsou při stanovení hladiny alkoholu v krvi povinny vycházet z Metodiky Ministerstva dopravy č. j. 285/2009-160-OST, která dále odkazuje na Pracovní postup č. 114-MP-C008-08 Českého metrologického institutu – Metodika měření alkoholu v dechu pro analyzátory alkoholu v dechu. Na tuto metodiku, která stanoví závazné postupy při měření alkoholu v dechu tak, aby naměřené hodnoty mohly být nezpochybnitelným důkazem o míře ovlivnění řidiče alkoholem, poukazoval jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Podle něj se jedná o jakýsi návod, kterým se policisté při provádění dechové zkoušky prostřednictvím analyzátoru dechu musí řídit. Jedním z kritérií pro použitelnost naměřených hodnot je přitom např. skutečnost, že rozdíl dvou po sobě naměřených hodnot v rozmezí 5 minut nesmí být vyšší než 10 %. Pokud se tak stane, je třeba měření opakovat, což je praxe soudy všeobecně akceptovaná. Je-li rozdíl mezi oběma měřeními větší než 10 % a nebylo-li provedeno další měření, je nezbytné v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch pachatele. Je přitom lhostejné, zda má být dané jednání kvalifikováno jako přestupek či trestný čin.
6. Obviněný nerozporoval, že v jeho trestní věci byl rozdíl mezi naměřenými hodnotami alkoholu v dechu nižší než 10 % (1,18 promile a 1,26 promile). Podle něj však v řízení vyvstala otázka, zda policejní orgán při měření alkoholu v dechu vycházel ze zmíněné metodiky v tom smyslu, že zohlednil stanovení tolerančních polí při zohlednění expertního odhadu nejistoty přepočtového faktoru a se zaměřením na limitní hodnoty. Z bodu 9 a tabulky 7c Pracovního postupu č. 114-MP-C008-08 vyplývá, že aby bylo postaveno najisto, že míra alkoholu v krvi řidiče přesáhla nebo bylo rovna limitní hodnotě 1,00 promile, musí analyzátorem dechu naměřená minimální hodnota hmotnostní koncentrace etanolu ve vydechovaném vzduchu po přepočtu na hmotnostní koncentraci alkoholu v krvi činit 1,27 promile. V projednávané věci bylo obviněnému naměřeno 1,18 promile. V návaznosti na uvedený přepočet tedy nutno učinit závěr, že koncentrace alkoholu v jeho krvi byla nižší než 1,00 promile. Pokud by toleranční hodnota byla odečtena od naměřené hodnoty, která je nejblíže okamžiku řízení, byla by zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 0,92 promile, a jednání obviněného by tak nemohlo být kvalifikováno jako přečin podle §274 tr. zákoníku, nýbrž jako přestupek. Policejní orgán však žádný takový přepočet neprovedl, což dokládá výpověď svědkyně M. K.
7. Významem metodiky měření se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 7 As 170/2012, v němž upozornil, že metodiku sice nelze považovat za právně závazný pokyn pro postup policisty, pro posouzení věrohodnosti měření má nicméně velký význam, neboť zohledňuje všechny relevantní vlastnosti měřicího přístroje, tj. i určitou míru nejistoty při provádění měření. Nejvyšší správní soud rovněž ustáleně akceptuje odečítání tolerančních hodnot podle metodiky, byť požadavek na postup podle bodu 9 Pracovního postupu (ve smyslu povinnosti policie či správních orgánů) explicitně neformuluje (viz např. rozhodnutí sp. zn. 2 As 56/2011, 10 As 137/2016, 4 As 90/2016).
8. Soud prvního stupně v posuzované trestní věci stran povinnosti postupovat podle uvedené metodiky a ve vtahu k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu (a Krajského soudu v Ostravě) toliko uvedl, že v případě obviněného se jedná o přečin, kdežto v případech obhajobou zmiňovaných šlo o přestupek. Podle něj jsou jeho závěry v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017, ve kterém Nejvyšší soud povinnost odečítat hodnoty podle metodiky odmítl. Obviněný úvahy soudu prvního stupně nesdílí. Měl za to, že porušují presumpci neviny a z toho plynoucí zásadu in dubio pro reo a zároveň nerespektují zásadu subsidiarity trestní represe (§12 tr. zákoníku). Vytkl, že nelze postupovat rozdílným způsobem proti pachateli přestupku a pachateli přečinu, to zvláště za situace, kdy odečítání tolerančních hodnot je zjevně ustálenou praxí policejního orgánu a správních orgánů. Policejní orgán nemůže sám rozhodovat o tom, zda toleranční hodnoty odečte či nikoliv. Pokud tak neučiní, nepostupuje podle metodiky a pracovního postupu, a získané výsledky měření jsou tak nedůvěryhodné, neboť v důsledku ignorace tolerančních hodnot nezohledňují přirozené metabolické procesy, které probíhají v lidském organismu. V právním státě není myslitelné, aby každý policista při měření alkoholu v dechu postupoval jiným způsobem, tj. aby jeden toleranční hodnoty odečítal a další tak nečinil (což platí mutatis mutandis i pro správní orgány a soudy, lhostejno, zda ve správním či trestním soudnictví). Pokud je postup měření alkoholu v dechu analyzátory dechu podle pracovního postupu a výše uvedené metodiky běžně soudy akceptován ve správním soudnictví, není důvod, proč by tomu tak nemělo být v rozhodování o vině a trestu podle trestního zákoníku. Policie jako orgán činný v trestním řízení má povinnost zjišťovat všechny okolnosti případu, jak ty, které jsou v neprospěch, tak ty, které jsou v prospěch osoby, proti které se řízení vede. Postupuje-li policejní orgán podle metodiky a pracovního postupu v jiných záležitostech (viz např. odchylka vyšší než 10 % mezi oběma provedenými měřeními), neexistuje jediný rozumný důvod, proč by se měl od nich v daném konkrétním případě odchýlit. Obviněný doplnil, že kontaktoval Ing. Jaroslava Zikmunda, znalce v oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, aby se ke shora uvedené záležitosti vyjádřil. Jím zpracovaný znalecký posudek přitom doloží následně.
9. Poznamenal, že ani judikatura Nejvyššího soudu bezpodmínečně neakceptuje výsledky dechové zkoušky jako jednoznačné prokázání míry ovlivnění řidiče alkoholem. Nejvyšší soud v tomto smyslu vyjádřil určitou zdrženlivost, neboť orientační dechová zkouška je spojena s určitým stupněm nepřesnosti, která v konkrétním případě při zohlednění presumpce neviny může vést k aplikaci zásady in dubio pro reo , zejména pokud se naměřené hodnoty pohybují kolem limitní hodnoty 1,00 promile (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1215/2007). Výsledek dechové zkoušky jako důkaz, který může být jedním z důkazů usvědčujících řidiče ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, sice aproboval, na druhou stranu však konstatoval, že měření přístrojem Dräger je spojeno s určitou mírou nepřesnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014).
10. Obviněný uzavřel, že přestože je judikatura týkající se posouzení, kdy se ve věcech požití alkoholu jedná již o trestný čin a kdy pouze o přestupek, poměrně bohatá, podle jeho mínění se veškeré judikáty zaměřují pouze na stanovení hranice, od které je jednání považováno za trestný čin, a neposkytují odpověď na otázku, zda tato hranice byla stanovena před odpočtem odchylky podle shora citované metodiky a pracovního postupem či až poté. Nepopřel požití alkoholu, nicméně se domnívá, že pokud v jeho případě nebyl odpočet proveden, bylo jeho jednání nesprávně posouzeno.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud o jeho dovolání rozhodl rozsudkem a podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 6 To 348/2018, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 4 T 43/2018, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Opavě k novému projednání a rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
13. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
14. V mezích obviněným uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal a přisvědčit nelze ani výtce týkající se uplatnění presumpce neviny a aplikace zásady in dubio pro reo . Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Prostor pro uplatnění tohoto pravidla neshledal ani dovolací soud. Ve shodě se soudy nižších stupňů (srov. str. 2 a 3 rozsudku nalézacího soudu, str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu) se domnívá, že z výsledků dechové zkoušky (č. listu 12), jíž se obviněný při silniční kontrole podrobil, lze při ustanovování skutkového děje bez dalšího vycházet, resp. že tyto výsledky lze přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem, aniž by bylo třeba paušálně odečítat nějaké veličiny ve smyslu metodiky/pracovního postupu Českého metrologického institutu (č. listu 49 až 66). V tomto směru se neodchyluje od svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017, na které soudy nižších stupňů v kontextu posuzované trestní věci relevantně poukázaly. Nalézací soud správně poznamenal, že obviněný se ke konzumaci alkoholu před jízdou doznal a sdělil, že v dopoledních hodinách vypil cca tři panáky tvrdého alkoholu. Odvolací soud pak trefně zmínil, že dechová zkouška byla provedena s použitím přístroje, jehož správná funkce byla ověřena platnou certifikací (č. listu 13 a 14), přičemž při opakování dechové zkoušky v odstupu pěti minut od té první byl zjištěn výsledek prakticky totožný s výsledkem prvotním (1,18 promile a 1,26 promile). Taková argumentace soudů reagující na obhajobu obviněného je přiléhává a plně odpovídající závěrům citovaného usnesení Nejvyššího soudu, podle něhož ani dosavadní judikatura Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu neformulovala požadavek, aby od hodnot naměřených dechovou zkouškou byla paušálně odečítána nějaká veličina. Naopak se ustálila na tom, že nevyplývají-li důvodné pochybnosti o výsledku dechové zkoušky z konkrétně zjištěných okolností projednávané kauzy, pak lze výsledek dechové zkoušky přijmout jako podklad pro zjištění míry ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem.
17. Vzhledem k tomu, že v projednávané trestní věci žádné důvodné pochybnosti o výsledcích dechové zkoušky (1,18 promile a 1,26 promile) nevyvstaly, nelze než konstatovat, že tyto výsledky jsou přesvědčivým podkladem pro závěr, že obviněný dne 5. 3. 2018 kolem 16:05 hodin v XY řídil motorové vozidlo zn. Škoda Octavia ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti.
18. Protože dovolatel svoji domněnku nesprávného právního posouzení skutku založil na přesvědčení o nesprávných skutkových zjištěních – na tom, že v době řízení motorového vozidla neměl v krvi minimálně 1 promile alkoholu, dovolací soud se posouzením skutku z hlediska hmotného práva nezabýval. Není však od věci uvést, že podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, uveřejněné pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr.). Opatřené důkazy skýtají spolehlivý podklad pro závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti. Ostatně tento závěr relevantně nezpochybnil ani dovolatel, ten toliko pokládá zjištěné množství alkoholu v krvi za neprokázané či spolehlivě nezjištěné (sám připouští možnost 0,92 promile), čemuž ovšem výsledky provedeného dokazování nenasvědčují. Lze dodat, že v praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem, použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Jak správně poznamenal odvolací soud, obviněný, který nesouhlasil s výsledkem dechové zkoušky, výslovně odmítl nabízenou možnost odběru krve a krevní zkoušky, a sám tak vyloučil možnost použití sofistikovanější metody.
19. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu