ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.703.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 703/2019-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání obviněného F. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 1 T 137/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1 T 137/2018, byl obviněný F. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 5 000 Kč (50 denních sazeb po 100 Kč), přičemž pro případ, že by obviněný tento trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let a šesti měsíců.
2. Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že ve XY dne 13. 6. 2018 ve 21:50 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 2,19 promile alkoholu, řídil na ulici XY osobní automobil značky BMW X6, RZ XY.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 5 To 6/2019, podal obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle jeho názoru odvolací soud porušil základní zásady trestního řízení, zejména jeho právo na obhajobu zaručené Listinou základních práv a svobod (čl. 4 odst. 3), a rovněž Listinou základních práv a svobod zaručené právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1), nesprávně vyhodnotil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a ve veřejném zasedání, o jehož konání byl toliko vyrozuměn, provedl dva nové důkazy.
5. Dovolatel vytkl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování přesto, že sám dokazování doplnil o sdělení O. Č. ze dne 15. 1. 2019 a o odborné vyjádření znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., ze dne 2. 2. 2019. Dovolatel byl přesvědčen, že zpracování dalšího odborného vyjádření bylo naprosto zbytečným úkonem, když již nalézací soud mohl a měl vyhovět jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Odvolací soud mohl pochybení nalézacího soudu napravit a k veřejnému zasedání mohl předvolat znalce a dát tak dovolateli možnost klást mu otázky. Úvahy odvolacího soudu, že by znalecký posudek byl nadbytečným důkazem, obviněný odmítl, neboť je zřejmé, že sám odvolací soud považoval odborné vyjádření znalce Mgr. Jana Pivničky, Ph.D., za nedostačující, když si s tímto znalcem vyjasňoval nejasnosti a když si nakonec nechal zpracovat odborné vyjádření další. Obviněný měl za to, že skutečnosti znalcem Mgr. Janem Pivničkou, Ph.D., uváděné jsou nepodložené a jsou pouhými domněnkami. Jeho odborné vyjádření mu navíc bylo poskytnuto až v hlavním líčení, tudíž na ně nemohl patřičně reagovat. Adekvátně nemohl reagovat ani na odborné vyjádření znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., s nímž byl jeho obhájce seznámen až ve veřejném zasedání. Obě odborná vyjádření shledal obviněný nedostačujícími důkazy. Odvolací soud nevyhověl nejen návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ale rovněž návrhu na svědecké výpovědi policistů O. Č. a S. V. a zdravotní sestry A. H. V důsledku toho opomněl zásadu materiální pravdy a zásadu vyhledávací. Odvolací soud pochybil také v souvislosti s tím, že nevyhověl včasné žádosti obhájce obviněného na odročení veřejného zasedání a uvedl, že se obhájce může dát zastoupit jiným obhájcem či advokátním koncipientem či že si může dovolatel zvolit jiného obhájce. Zkrátil obviněného v právu na obhajobu, neboť nerespektoval, že jeho obhájce se zúčastnil již hlavního líčení a celý případ měl osobně na starosti.
6. Obviněný namítl i tzv. extrémní rozpor mající za následek porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky). Mínil, že odvolací soud vyhodnotil v jeho neprospěch i důkazy, jež naopak svědčily v jeho prospěch. Rozporoval věrohodnost úředních záznamů policejní hlídky stran otázky, zda byl pod vlivem alkoholu, či nikoliv a zda to bylo patrné. Uvedená věrohodnost je výrazně snižována tím, že policejní hlídka i navzdory jeho sdělení, že není zdravotně v pořádku, jednala nepřiměřeně a neadekvátně a použila na něj donucovací prostředky, konkrétně pouta, čímž jej omezila na osobní svobodě. Je chybou policejní hlídky, že v úředním záznamu nebylo zaevidováno, že v době silniční kontroly hyperventiloval a že z tohoto důvodu odmítl dechovou zkoušku. I s ohledem na nepoužitelnost výsledků krevních testů, které jsou neúčinnými důkazy, mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo .
7. Dovolatel byl přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Důrazně odmítl, že by se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost a že by si snad tento stav přivodil vlivem návykové látky. Tvrzení ohledně požití alkoholických nápojů a množství alkoholu v krvi je postaveno na absolutně neúčinném důkazu, tj. výsledku testu získaného rozborem vzorku krve, který nebyl získán v souladu se závaznou metodikou. Pochybnosti plynou zejména z neanalytické fáze vzorku. Zopakoval, z jakých důvodů považuje výsledek krevních testů za neúčinný důkaz. Z laboratorní příručky toxikologické laboratoře Fakultní nemocnice u Sv. Anny (S/A/94672/012) se podává, že u rozboru krve pro stanovení koncentrace alkoholu je požadováno 7,5-10 ml srážlivé krve, kdy se nesmí používat zkumavky s gelem a jinými separátory séra, když tyto mohou uvolňovat toluen a jiné interferující látky. Pokud se týká dezinfekce kůže před odběrem, pak tato se nesmí provádět dezinfekčním přípravkem s alkoholem. V posuzované věci byly do laboratoře dodány dvě zkumavky se vzorky krve dovolatele o obsahu pouhých 5 ml každá, tyto zkumavky obsahovaly separační sérum typu Li-heparin. Při použití tohoto typu séra a s ohledem na dlouhou dobu skladování vzorků za nejistých teplot mohlo dojít k uvolnění toluenu či jiné interferující těkavé látky a tím k ovlivnění krevních vzorků. Ovlivnění krevních vzorků mohla způsobit i jejich hemolýza v důsledku dlouhodobého skladování v lednici. Hemolýza znemožňuje většinu toxikologických vyšetření zejména proto, že řada látek přešla z erytrocytů do séra nebo plazmy nebo že zbarvení interferuje se stanovovanou látkou. V souladu s Věstníkem Ministerstva zdravotnictví ČR zveřejněného v částce 7/2006, str. 14, měly být krevní vzorky odebrány do suché a čisté zkumavky o obsahu přibližně 8 ml, a to skleněné nebo plastové, k tomuto účelu určené (bez separátoru). Z uvedeného je zcela evidentní, že vzorky krve dovolatele byly odebrány do špatné odběrové nádoby a bylo s nimi chybně nakládáno. Tato pochybení přitom nemohou být zhojena žádným odborným vyjádřením. Znalec Mgr. Jan Pivnička, Ph.D., se nikde nezmiňuje, že odběrová nádoba, ve které byla krev dovolatele dodána do laboratoře, je v nesouladu s laboratorní příručkou toxikologické laboratoře Fakultní nemocnice u sv. Anny, a k možnému ovlivnění výsledku způsobenému právě touto skutečností se odborně nevyjadřuje. Ve zdravotnickém zařízení, v němž byla krev odebrána, dosud neexistuje metodické doporučení týkající se pokynů odběru laboratorních vzorků pro forenzní účely stanovení hladiny alkoholu v případě, že žadatelem je policejní orgán a ten dodává vzorek do vzdálené laboratoře. Za situace, kdy není k dispozici výkladové stanovisko, je třeba uvedenou metodiku důsledně dodržovat.
8. Výhrady vztáhl i k postupu odvolacího soudu, který jej o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl a nepředvolal jej k němu, a to přesto, že v tomto veřejném zasedání prováděl důkazy (viz shora zmíněné sdělení O. Č. ze dne 15. 1. 2019 a odborné vyjádření znalce prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., ze dne 2. 2. 2019). Podle mínění dovolatele odvolací soud nerespektoval ustálenou judikaturu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007). Porušil jeho ústavně garantované právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jestliže k zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání zvolil formu vyrozumění, dal dovolateli v souladu s §233 odst. 1 tr. ř. najevo, že jeho přítomnost u veřejného zasedání není nutná a lze jednat a rozhodnout i bez jeho přítomnosti. Na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání vyrozumění o veřejném zasedání nepatří mezi druhy listin, které se doručují do vlastních rukou (§64 tr. ř.). Dovolatel v okamžiku doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání neměl povědomí o tom, že odvolací soud disponuje novými důkazy, které hodlá u veřejného zasedání provádět. Pokud by to věděl – dozvěděl by se to z formy oznámení o konání veřejného zasedání, tj. z předvolání – veřejného zasedání by se zúčastnil, neboť měl zájem na tom, aby dostal prostor se k nově provedeným důkazům vyjádřit. Odvolací soud své pochybení nemůže zhojit konstatováním, že celému průběhu veřejného zasedání byl přítomen obhájce obviněného, neboť podle §235 odst. 2 tr. ř. ve spojení s §214 tr. ř. má obviněný právo osobně se vyjadřovat ke všem skutečnostem a důkazům, které jsou mu obžalobou kladeny za vinu. Uvedené pochybení je závažné zejména za situace, kdy způsob odběru krve a rozpory v úředních záznamech policejní hlídky od počátku zahájení úkonů trestního řízení zpochybňuje a kdy se jedná o stěžejní důkazy. Obviněný v daných souvislostech upozornil, že podle §12 odst. 6 tr. ř. je stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob trestního řízení.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §265o odst. 1 tr. ř. současně požádal, aby Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že řízení před soudy nižších stupňů bylo stiženo výraznými pochybeními jak ve vztahu ke skutkovým zjištěním, tak ve vztahu k procesnímu postupu soudu, odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání připomněl, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z dikce zmíněného zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je naopak dovolací soud povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. Námitky obviněného podřazené pod tento dovolací důvod označil za pouhé opakování obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy řádně a bezezbytku vypořádaly. Podle něj je navíc pod naznačený (ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný sice formálně prohlašuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku či jiného hmotněprávního posouzení. Nevytýká, že skutková zjištění nalézacího soudu precizovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplnila znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. S akcentem na nedostatky v procesu dokazování pouze zpochybňuje hodnocení provedených důkazů, vytýká jeho nedostatečný rozsah, přičemž klíčové důkazy prokazující, že automobil řídil ve stavu vylučujícím způsobilost, prohlašuje za nevěrohodné či procesně nevyužitelné. Ve vazbě na to pak označuje skutková zjištění za extrémně nesouladná s provedenými důkazy.
11. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je pečlivě a v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy hodnotil řádně, striktně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoli deformace. Skutková zjištění z provedených důkazů také logicky vyplývají. Obdobně i odvolací soud obviněným podané odvolání řádně přezkoumal, vyjádřil se ke všem uplatněným námitkám a přiléhavě zdůvodnil, proč bylo namístě je (pokud jde o výrok o vině) zamítnout. Obviněný je spolehlivě usvědčován listinnými důkazy (zejména výsledky rozboru krve a úředními záznamy Policie České republiky) a kamerovými záznamy hlídky Policie České republiky pořízenými při kontrole řidiče a při odběru krve. Z těchto jednoznačně vyplývá, že hlídka Policie České republiky dovolatele zastavila poté, co bylo vyhlášeno pátrání po jím řízeném vozidle z důvodu agresivní jízdy řidiče na trase XY – XY. Po zastavení dovolatel vykazoval známky chování zřetelně svědčící o ovlivnění návykovou látkou. Vrávoral, byl neklidný, přepadával, měl nekoordinované pohyby, chování bylo nervózní, zmatečné, doprovázené překotnou řečí apod. Odmítl podstoupit dechovou zkoušku na alkohol a požádal o odběr biologického materiálu. Z odebrané krve bylo posléze zjištěno, že v době řízení vozidla měl v krvi nejméně 2,19 promile alkoholu. Podle státního zástupce tedy řídil automobil ve stavu vylučujícím způsobilost, neboť podle poznatků lékařské vědy a ustálené judikatury soudů není žádný řidič schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1 promile.
12. Pokud jde o výhrady, jejichž prostřednictvím obviněný zpochybňuje procesní využitelnost důkazů a poukazuje na údajné nedostatky související s jejich zajištěním, státní zástupce konstatoval, že s těmito se komplexně vypořádaly oba soudy (viz zejména body 4. a 6. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, potažmo body 7.-17. rozsudku Krajského soudu v Brně). Ve vztahu ke stěžejní námitce rozporující využitelnost laboratorního vyšetření krve akcentoval zejména to, že podle odborného vyjádření Mgr. Jana Pivničky, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, byl vzorek krve jednoznačně způsobilý k řádnému stanovení hladiny alkoholu v krvi a nebyla shledána žádná neshoda s interními pracovními postupy laboratoře, které zcela odpovídají české technické normě ČSN EN ISO 15189:2013.
13. K námitce, že soudy nevyhověly některým návrhům dovolatele na doplnění dokazování, poznamenal, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Připomněl, že soud není povinen každý nově navržený důkaz provést. Jeho povinností je nicméně řádně se s navrženým důkazem vypořádat, a nehodlá-li ho provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. Tento požadavek přitom soudy v posuzované věci respektovaly a řádně zdůvodnily, proč považovaly rozsah dokazování za dostačující a návrhy na jeho doplnění za nadbytečné (viz bod 7. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, stejně jako bod 16. rozsudku Krajského soudu v Brně).
14. Uzavřel, že právo na spravedlivý proces jednotlivci automaticky nezaručuje nárok na rozhodnutí, které by plně odpovídalo jeho požadavkům. Zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé řízení, kterého se obviněnému v projednávané trestní věci dostalo.
15. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., uvedl, že výhrady obviněného sice lze považovat za pod tento důvod dovolání podřaditelné, nicméně je nepovažuje za důvodné. Podotkl, že podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. V případě obviněného by tomu tak bylo v případě, pokud by se nacházel ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo pokud by jeho osobní přítomnost vyžadoval sám odvolací soud. V posuzované věci však Krajský soud v Brně naznačené důvody k předvolání obviněného neshledal, jeho účast za nutnou nepovažoval, a proto ho o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl jako osobu, která k němu svým odvoláním dala podnět. Dal tím najevo, že může rozhodnout i v jeho nepřítomnosti, a to mj. právě proto, že skutková zjištění nalézacího soudu shledal úplnými a správnými. V návaznosti na uvedené, jakož i ve vazbě na výhradu dovolatele, připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je nutno posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska materiálního. V obecné rovině to znamená, že je třeba hodnotit, do jaké míry, v jaké kvalitě a zejména zda vůbec namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 194/2015). V projednávaném případě bylo dovolateli umožněno aktivně se účastnit jednání před soudem prvního stupně, vyjádřit se k provedeným důkazům a svůj názor na věc také prezentovat. Stejně tak mu toto právo nebylo upřeno ani v odvolacím řízení, o jehož termínu konání byl řádně vyrozuměn a měl možnost se ho účastnit. Pokud se z účasti u veřejného zasedání omluvil s tím, že tohoto práva využít nehodlá a souhlasí s konáním ve své nepřítomnosti, šlo o jeho svobodné rozhodnutí, které nelze klást soudu druhého stupně k tíži. Státní zástupce připustil, že Krajský soud v Brně u veřejného zasedání provedl dva listinné důkazy, zdůraznil však, že soud tak učinil v jednání, kterého se účastnil obhájce obviněného (bezpředmětnými jsou přitom nářky dovolatele nad tím, že odvolací soud nevyhověl žádosti jeho obhájce Mgr. Filipa Petráše na odročení veřejného zasedání), obviněný sám při vědomí skutkových okolností zjištěných nalézacím soudem a popsaných v odsuzujícím rozsudku se veřejného zasedání odmítl účastnit, přičemž oběma důkazy byly jen potvrzeny skutečnosti objasněné již nalézacím soudem u hlavního líčení (a tedy ke změně skutkových zjištění v neprospěch dovolatele vůbec nedošlo). I vzhledem k uvedenému tak k reálnému zkrácení jeho obhajovacích práv v trestním řízení dojít nemohlo.
16. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
17. Obviněný reagoval na vyjádření státního zástupce k dovolání replikou, v níž nesouhlasil s jeho argumenty ve vztahu ani k jednomu z důvodů dovolání, na něž v dovolání odkazoval. Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opakoval, že soud prvního stupně postavil jeho trestní odpovědnost na absolutně neúčinných důkazech, v důsledku čehož skutek nesprávně právně posoudil. Zdůraznil, že v dovolání obsáhle rozporoval naplnění samotných znaků skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se žádného trestného činu nedopustil, neměl být uznán vinným a neměl mu být ukládán trest. Nesouhlasil ani s tvrzením státního zástupce, že se soudy obou stupňů komplexně vypořádaly s jeho námitkou ohledně procesní nevyužitelnosti důkazů, na kterých byla postavena jeho vina, a znovu odkazoval na výhrady uplatněné již v dovolání. Odmítl též názor státního zástupce, že se mu dostalo spravedlivého řízení a že se soudy řádně vypořádaly s jeho obhajobou. Jde-li o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., považuje vyjádřený názor státního zástupce za jeho hodnocení, což ale nic nemění na tom, že dovolací důvod naplněn je. V dalším pak znovu odkázal na argumenty obsažené v dovolání. Jelikož měl dovolatel za to, že oba důvody dovolání byly naplněny a jsou dány důvody ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, zopakoval již v dovolání uvedený návrh.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
20. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
23. K případnému opomenutí důkazů je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. Obviněný vytkl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a návrhu na provedení svědeckých výpovědí O. Č., S. V. a A. H. Z obsahu trestního spisu se podává, že návrh obhajoby na provedení důkazu znaleckým posudkem, který by zkoumal správnost postupu souvisejícího s odběrem a vyšetřením biologického materiálu, resp. jeho souladnost s ČSN normou, jako i návrh na doplnění dokazování výslechem svědků O. Č., S. V. a A. H., byl soudem prvního stupně usnesením zamítnut (č. listu 86, str. 4, bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), a to z důvodu nadbytečnosti. Pokud jde o zmíněný znalecký posudek, soud uvedl, že skutečnost, že krevní vzorek byl plně způsobilý k řádnému stanovení hladiny alkoholu, byla zjištěna z odborného vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Co se týče výpovědí svědků O. Č. a S. V., policistů provádějících silniční kontrolu, kteří měli vypovídat o okolnostech s touto kontrolou spojených a kteří měli pomoci odstranit rozpor vyplývající z úředních záznamů Policie České republiky ze dne 14. 6. 2018, poznamenal, že ačkoliv je existence obhajobou zmiňovaného rozporu dána, okolnost, zda byl z obviněného cítit alkohol či nikoliv, není okolností způsobilou ovlivnit provedeným dokazováním spolehlivě a bez jakýchkoliv pochybností zjištěnou skutečnost, že alkohol byl v krvi obviněného zjištěn, a to ve vysokém množství. Údaj o zápachu alkoholu během silniční kontroly byl navíc obsažen i ve zprávě Policie České republiky ze dne 14. 9. 2018, přičemž k pravdivosti tohoto údaje bylo namístě se přiklonit i s ohledem na to, že informace o zápachu alkoholu byla vypsána slovem, zatímco informace o tom, že zápach alkoholu nebyl zaznamenán, byla vyznačena zaškrtnutím příslušného formulářového pole, což je způsob podání informace – oproti vypsanému slovu – náchylnější k nesprávnému zaznamenání. Ke svědecké výpovědi A. H., zdravotní sestry provádějící odběr krevního vzorku, podotkl, že okolnosti odběru vyplývají ze zprávy Krajské nemocnice T. Bati, a. s., jejíž součástí je i vyjádření svědkyně, a zejména pak z kamerového záznamu (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Z obsahu trestního spisu dále vyplývá, že ani odvolací soud označeným důkazním návrhům obhajoby nevyhověl a v tomto směru rozhodl zamítavým usnesením (č. listu 126). Ztotožnil se s argumentací nalézacího soudu, uvedl, že dosavadní dokazování považuje za dostatečné, že rozhodné skutečnosti byly nepochybně prokázány a obhajoba obviněného zcela vyvrácena (str. 9, bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že soudy o důkazních návrzích explicitně rozhodly a svá zamítavá rozhodnutí také řádně zdůvodnily. O opomenutí důkazů proto nelze uvažovat.
25. K otázce namítané procesní nepoužitelnosti výsledků rozboru krve je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/2000 , ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 190/01 , ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 291/2000 , a další).
26. Nejvyšší soud se ve shodě se soudy nižších stupňů (srov. str. 3 a 4 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 rozsudku odvolacího soudu) domnívá, že z výsledků laboratorního vyšetření krve (č. listu 16) lze při ustanovování skutkového děje vycházet. Odvolací soud správně upozornil na skutečnost, že způsobilost odebraného a přechovávaného vzorku krve k vyšetření byla přezkoumána znalcem Mgr. Janem Pivničkou, Ph.D., který zjistil, že u daného vzorku krve ani přidružené dokumentace nebyla shledána neshoda vyplývající z nedodržení podmínek daných interními pracovními postupy laboratoře, jež vycházejí z obhajobou zmiňované normy ČSN EN ISO 15189:2013 (č. listu 63). Se zřetelem na výhradu obviněného, prostřednictvím níž je rozporován nejen samotný průběh odběru krve, ale i následné nakládání s odebraným vzorkem a jeho podrobení laboratornímu vyšetření, nutno dále akcentovat nejen shora zmiňovanou zprávu Krajské nemocnice T. Bati, a. s., obsahující vyjádření svědkyně A. H., jež popsala průběh související s odebráním krevního vzorku a navazující postupy a deklarovala jejich nezávadnost, resp. ve vztahu k nim vyloučila jakékoliv pochybení (č. listu 47), ale i stanovisko Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, podle něhož přijetí vzorku a písemností proběhlo standardně a podle příslušného metodického pokynu, vzorek byl správně popsán a přiřazen k příslušnému protokolu, nebyl žádným způsobem znehodnocen, vylit či poškozen (č. listu 49). V neposlední řadě je vhodné doplnit, že z důvodu, že obviněný byl v rozhodné době zaměstnancem oddělení interní kliniky, kde dochází k odběru biologického materiálu u podnapilých řidičů, byl z předmětného odběru krve pořízen videozáznam za účelem vyloučení záměny biologického materiálu a neodborné manipulace s ním (č. listu 7). Obviněný přitom jakožto zdravotnický pracovník neměl ke způsobu odběru vzorku, jeho uchovávání ve zkumavkách, pečetní a předávání policejní hlídce žádných výhrad (č. listu 52). Za této situace tudíž dovolací soud přesvědčení obviněného o použití nepoužitelného důkazu nesdílí.
27. Ani vytýkaný extrémní rozpor Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal. Nelze přehlédnout, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 3–4, body 5.–7. rozsudku nalézacího soudu, str. 4–9, body 6.–17. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí nepřisvědčily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pro úplnost je nicméně vhodné poznamenat, že obviněným zdůrazňovaný rozpor mezi úředními záznamy Policie České republiky, kdy na jednom z nich je vyznačeno, že obviněný nezapáchá alkoholem (č. listu 3), a druhý obsahuje informaci o tom, že obviněný alkoholem silně zapáchal (č. listu 6), byl vysvětlen sdělením O. Č., který uvedl, že při sepsání úředního záznamu o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů došlo k administrativní chybě, kdy ve skutečnosti měla být s ohledem na reálný stav na místě silniční kontroly zaškrtnuta kolonka „zápach alkoholu – ANO“, neboť obviněný jevil známky zjevné podnapilosti. Na podporu uvedeného tvrzení poukázal na další kolonky na zmiňovaném úředním záznamu, které jsou již vyplněny správně a z nichž je patrné, že obviněný se v době silniční kontroly nacházel ve stavu zjevné podnapilosti (srov. č. listu 120).
28. Co se týče výhrad proti závěrům Mgr. Jana Pivničky, Ph.D., a prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., znalců z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a soudního lékařství, kteří ve věci zpracovali rozporovaná odborná vyjádření (č. listu 62–64, 141–143), nutno zmínit, že tyto spolu po doplňujících reakcích ze strany znalce Mgr. Jana Pivničky, Ph.D. (č. listu 117), konvenují a jednoznačně vyvracejí tvrzení o tom, že byl výsledek krevní zkoušky negativně ovlivněn použitým dezinfekčním přípravkem. Shodně uvádějí, že braunoderm je sice alkoholový roztok (a nikoliv přípravek bezalkoholový, jak je mylně uvedeno ve vyjádření svědkyně A. H. obsaženém ve zprávě Krajské nemocnice T. Bati, a. s., viz č. listu 47), nicméně obsahuje isopropylalkohol, nikoliv ethylalkohol, který je přítomen v alkoholických nápojích a který je při laboratorním vyšetření bezpečně odlišitelný od alkoholů jiných. Isopropylalkohol je navíc látka, jež se rychle odpařuje, a tudíž při posečkání s odběrem do doby, než je dezinfikovaná kůže suchá, nemůže dojít k tomu, že by byl vzorek krve ve stříkačce kontaminován. V posuzované věci byl odběr krve obviněného proveden cca 10 sekund poté, co byla oblast odběru na předloktí levé ruky dezinfikována (č. listu 7). K nastíněné kontaminaci vzorku tudíž zjevně nemohlo dojít.
29. K námitce týkající se údajné hyperventilace se dostatečně vyjádřil odvolací soud, jehož argumentaci nelze ničeho vytknout (str. 5, bod 8. rozsudku odvolacího soudu). I Nejvyšší soud shledává označenou obhajobu účelovou a zcela nepodloženou. Stejně tak se ztotožnil s odvolacím soudem, pokud jde o reakci na výhradu obviněného, že policejní hlídka jednala nepřiměřeně a neadekvátně a bezdůvodně vůči němu použila donucovacích prostředků (str. 5 a 6, bod 9. rozsudku odvolacího soudu). Bylo by naprosto nadbytečné a nefunkční opakovat přesvědčivé a o provedené důkazy opřené argumenty soudu zmíněné výtky obviněného vyvracející. Dovolací soud proto na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku plně odkazuje.
30. Protože dovolatel svoji domněnku nesprávného právního posouzení skutku založil na přesvědčení o vadných skutkových zjištěních, dovolací soud toliko v krátkosti podotýká, že se se závěry soudů stran užité právní kvalifikace zcela ztotožňuje. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu a v jeho odůvodnění, potažmo i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, výstižně obsahují všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, v tomto směru nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout. Obviněný řídil osobní motorové vozidlo s nejméně 2,19 promile alkoholu v krvi, tudíž ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, vykonával činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
31. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
32. Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 6. 2. 2019 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti; obviněný totiž namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, byl-li o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměn, ačkoliv k němu měl být předvolán, neboť odvolací soud v tomto veřejném zasedání hodlal provádět dokazování.
33. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně vyložil, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, který byl o termínu jeho konání řádně a včas vyrozuměn. Prostřednictvím svého obhájce se omluvil a zároveň požádal, aby bylo konáno bez jeho účasti. Veřejnému zasedání byl přítomen obhájce obviněného, a proto podle názoru odvolacího soudu nebyl obviněný tímto postupem krácen na svých právech (str. 4, bod 4. rozsudku).
34. Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
35. V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz věc Kamasinski proti Rakousku, č. 9783/82, rozsudek ze dne 19. 12. 1989, aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. věc Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. 3. 1987). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní.
36. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce §263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat.
37. Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
38. Podle komentářové literatury k veřejnému zasedání je třeba předvolat osoby, jejichž účast při něm je nutná. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Osobní účast obviněného je nutná zejména v případech, když soud považuje za nezbytné obviněného vyslechnout, vyzvat jej k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho podání, které je předmětem veřejného zasedání, resp. o vyjádření k takovému podání jiné procesní strany (srov. č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, aj.). V ostatních případech, když osobní účast obviněného nutná není, se obviněný o veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která k němu dala svým návrhem podnět, resp. jako osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím v tomto veřejném zasedání učiněným.
39. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný byl podle pokynu předsedy senátu odvolacího soudu o konání veřejného zasedání vyrozuměn, a to dne 15. 1. 2019, tedy včas (č. listu 104). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 6. 2. 2019 se podává, že obhájkyně omluvila neúčast obviněného pracovními důvody na jeho straně a současně tlumočila jeho žádost a souhlas s tím, aby bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti (č. listu 125). Dále je z něj zřejmé, že odvolací soud podle §213 odst. 1 tr. ř. provedl důkazy, mimo jiné i obviněným akcentované sdělení O. Č. (č. listu 120) a vytýkané odborné vyjádření prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. listu 141−143).
40. Dovolací soud nezpochybňuje relevanci odkazu obviněného na výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, podle něhož jestliže se odvolací soud rozhodne provést ve veřejném zasedání nějaký důkaz, pak musí zajistit přítomnost obviněného u tohoto veřejného zasedání jeho předvoláním k veřejnému zasedání, a nikoliv pouhým vyrozuměním o jeho konání. Nicméně považuje za potřebné zdůraznit, že uvedené rozhodnutí také judikovalo, že pro závěr, zda nesprávný postup odvolacího soudu lze skutečně pokládat za tak závažný zásah do práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti s možností se vyjádřit k prováděným důkazům, který je neslučitelný s principy spravedlivého procesu, a zda tedy i po materiální stránce je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je rozhodující, jestli takto provedený důkaz má podstatný význam pro skutkové a právní závěry odvolacího soudu, tj. pro jeho rozhodnutí o odvolání. Naplnění citovaného dovolacího důvodu nemusí přicházet v úvahu např. tehdy, když dokazování provedené v nepřítomnosti obviněného nemělo žádný vliv nebo mělo jen podpůrný význam pro rozhodování odvolacího soudu. V projednávaném případě přitom dokazování provedené v nepřítomnosti obviněného, který svoji neúčast ve veřejném zasedání prostřednictvím své obhájkyně omluvil, mělo pro rozhodování odvolacího soudu jen podpůrný význam, poněvadž pouze potvrdilo skutkové závěry vyplývající z dokazování provedeného před soudem prvního stupně. O. Č. osvětlil důvody vedoucí k zaškrtnutí nesprávné kolonky v úředním záznamu (č. listu 120), a v důsledku podpořil ostatními důkazy jednoznačně učiněný závěr o silné podnapilosti obviněného v době silniční kontroly, přičemž znalec prof. MUDr. Miroslav Hirt, CSc., toliko vyvrátil úvahy o kontaminaci vzorku krve (č. listu 141–143), jimž již soud prvního stupně vzhledem k jím provedenému dokazování nepřisvědčil. Byť tedy z formálního hlediska k naplnění uplatněného dovolacího důvodu mohlo dojít, z materiálního hlediska k němu vzhledem ke konkrétním okolnostem nedošlo. Vyjma skutečnosti, že dokazování provedené ve veřejném zasedání mělo pro rozhodování odvolacího soudu jen podpůrný význam, nelze přehlédnout, že uvedenému veřejnému zasedání byla přítomna obhájkyně obviněného, jež v jeho prospěch vykonávala úkony obhajoby. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání dne 6. 2. 2019, aniž mu byl obviněný přítomen, nekoliduje jeho procesní postup ani se základními postuláty spravedlivého procesu, věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
41. Výtka obviněného týkající se postupu odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti obhájce Mgr. Filipa Petráše o odročení veřejného zasedání (č. listu 114 a 115), není pod uplatněné dovolací důvody podřaditelná. Nejvyšší soud k ní přesto poznamenává, že odvolací soud uvedl relevantní důvody, které jej vedly k neakceptaci návrhu obhájce (č. listu 116), přičemž obviněný, jak výše naznačeno, byl nakonec ve veřejném zasedání zastoupen, a to advokátní koncipientkou, které udělil jeho obhájce substituční plnou moc (č. listu 124).
42. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudce soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu