ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.966.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 966/2019-2764
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 o dovoláních obviněných P. J. , roz. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a M. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 7 To 16/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, byla obviněná P. J. byla uznána vinnou: v bodě 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě 2) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě 3) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě 4) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ukončeným ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku; v bodě 5) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §54 odst. 4 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Obviněný M. H. byl uznán vinným: v bodě 1) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaným formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku; v bodě 2) zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku, spáchaným formou návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. J., o zabrání věci a o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Proti shora označenému rozsudku podali obvinění P. J., M. H. a J. J., jakož i poškozená Česká republika – ministerstvo spravedlnosti odvolání. Obvinění M. H. a J. J. zaměřili své řádné opravné prostředky proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody, obviněná P. J. brojila proti výrokům o vině a trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 7 To 16/2019, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to z podnětu odvolání obviněného J. J. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o trestu a ve výroku o zabrání věcí podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ohledně jeho osoby, z podnětu odvolání obviněné P. J. podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o trestu ohledně její osoby, z podnětu odvolání obviněných J. J. a P. J. podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě škody jich se týkajícího ohledně poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky stran částky 494 Kč, z podnětu odvolání obou jmenovaných obviněných a poškozené České republiky – ministerstva spravedlnosti podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ohledně poškozeného Ministerstva spravedlnosti České republiky. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o trestu obviněného J. J., o trestu obviněné P. J., která byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §54 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na třicet let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Znovu bylo rozhodnuto i o povinnosti obviněných J. J. a P. J. zaplatit České republice – ministerstvu spravedlnosti rukou společnou a nerozdílnou na náhradě škody částku 600 000 Kč. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného M. H. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění M. H. a P. J. dopustili shora specifikovaných trestných činů tím, že:
J. J., P. J. a M. H.
1) v dosud přesně neustanovené době, v průběhu měsíců března až června 2016, v herně L., ul. XY, Královéhradecký kraj, po vzájemné domluvě a poté, co M. H. úmyslně vzbudil rozhodnutí a navedl ke spáchání trestné činnosti J. J., po předchozím společném uvážení spočívajícím ve volbě místa, času a plánování způsobu usmrcení poškozeného L. V., narozeného XY, M. H. dne 30. 06. 2016 v ulici XY č. p. XY v XY, Královéhradecký kraj, v budově pobočky p. K. V. I. G. se sídlem XY uzavřel a sjednal s poškozeným pod smyšlenou legendou získání finančního bonusu pro poškozeného z uzavřené pojistné smlouvy pojistnou smlouvu č. 1422924357, s možným finančním plněním v rozmezí 500 000 až 1 000 000 Kč v případě závažného úrazu nebo smrti poškozeného, v případě úrazu a zejména smrti poškozeného byl s J. J. domluven, že z pozice zaměstnance pojišťovny pojistnou událost vyřídí a o zisk z plnění pojistné události se M. H. rovným dílem rozdělí s J. J., po předchozí dohodě s P. J., která převzala od poškozeného L. V. obsluhu v herně, v době od 02:30 do 03:30 hodin dne 29. 07. 2016 na odlehlém místě na asfaltové pozemní spojovací komunikaci mezi městem XY a místní lokalitou XY, Královéhradecký kraj, pod záminkou společné krádeže vloupáním do kostela, vylákal J. J. poškozeného L. V. na shora uvedené místo, nařídil mu vypnout mobilní telefon, vysadil jej na pozemní komunikaci a předal mu baterku a reflexní pásku s tím, aby si s baterkou svítil, z tohoto místa odjel, otočil vozidlo a následně ihned poté po cestě směřující od kostela v lokalitě XY k městu XY za užití motorového vozidla zn. Škoda Felicie, RZ: XY, které řídil, najížděl na zde stojícího poškozeného, a přestože se poškozený snažil vyhnout střetu s vozidlem a uskočil do vzdálenosti cca 1 metr za hranu pozemní komunikace, v přímém úmyslu usmrtit najel na poškozeného tak, že narazil přední částí motorového vozidla do stojícího poškozeného bez toho, aby posléze po střetu vozidlo zastavil a poskytl zraněnému poškozenému pomoc, kdy poškozený L. V. v důsledku střetu s vozidlem upadl na zem a utrpěl oděrky na přední straně dolního konce pravého stehna a pravého kolene, zhmoždění měkkých tkání v této oblasti a drobnou povrchní ránu na přední straně pravého kolene, což si vyžádalo lékařské ošetření v Oblastní nemocnici Jičín, kdy úmyslné jednání za použití jedoucího vozidla, směřující ke sražení poškozeného, bezprostředně směřovalo k jeho usmrcení, M. H. byl o shora popsaném jednání J. J. následně informován a další postup konzultovali,
2) v dosud přesně neustanovené době, v průběhu měsíců března až června 2016, v herně L., ul. XY čp. XY, XY, Královéhradecký kraj, po vzájemné domluvě a poté, co M. H. úmyslně vzbudil rozhodnutí a navedl ke spáchání trestné činnosti J. J., po předchozím společném uvážení spočívajícím ve volbě, místa, času a plánování způsobu usmrcení poškozeného L. V., narozeného XY, M. H. dne 30. 06. 2016 v ulici XY čp. XY v XY, Královéhradecký kraj, v budově pobočky p. K. V. I. G. se sídlem XY, uzavřel a sjednal s poškozeným pod smyšlenou legendou získání finančního bonusu pro poškozeného z uzavřené pojistné smlouvy pojistnou smlouvu č. 1422924357, s možným finančním plněním v rozmezí 500 000 až 1 000 000 Kč v případě závažného úrazu nebo smrti poškozeného a v případě úrazu a zejména smrti poškozeného L. V. byl s J. J. domluven, že z pozice zaměstnance pojišťovny pojistnou událost vyřídí a o zisk z plnění pojistné události se M. H. rovným dílem rozdělí s J. J., po spáchání skutku pod bodem 1 obžaloby, v dosud přesně neustanovené době od 23:00 dne 26. 10. 2016 do 04:00 hodin dne 27. 10. 2016 poté, co nejprve podali poškozenému L. V. šálek kávy, do kterého P. J. nalila roztok obsahující nejméně 4 rozpuštěné tablety léčiva Rohypnol, v úmyslu poškozeného předávkovat a přivodit stav vylučující schopnosti řídit vozidlo, mu J. J. předal motorové vozidlo Škoda Fabia Praktik bílé barvy, rok výr. 2005, RZ: XY, za účelem pomoci při převozu věcí do garáže v XY, na silnici III. třídy č. 28411 v km 3,924 v katastru obce XY, Liberecký kraj, poškozený L. V. jako řidič vozidla po předávkování léčivem při řízení vozidla usnul a po odbrždění ruční brzdy vozidla J. J. v přítomnosti P. J. sjel s vozidlem z pozemní komunikace a havaroval, kdy utrpěl zranění, a to otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění měkkých tkání horního konce pravého předloktí a oděrky na hřbetu pravé ruky a levém koleni, když díky zádržnému systému na těle poškozeného nevznikla závažnější poranění, případně smrt, kdy jednání obžalovaných směřovalo k usmrcení poškozeného, k čemuž nedošlo v důsledku událostí na obviněných nezávislých, M. H. byl o všem následně informován a další postup s J. J. konzultoval,
J. J. a P. J.
3) po spáchání skutku pod body l a 2 výroku obžaloby společným jednáním poté, co již dne 20. 05. 2017 v 15:48 hodin kontaktovali poškozeného P. P., narozeného XY, prostřednictvím zaslaných SMS z telefonního účastnického čísla XY s nabídkou prodeje zbraní, uniforem a vyznamenání německé armády, když informace k poškozenému získali na jeho webové stránce s uvedením telefonního čísla, po předchozím uvážení spočívajícím ve volbě osoby, místa, času a způsobu usmrcení, pod smyšlenou záminkou, sjednali s poškozeným schůzku na den 21. 05. 2017 v době od 19:00 hodin do 19:30 hodin, se kterou poškozený P. P. souhlasil a potvrdil setkání SMS ve 14:19 hodin, se v přímém úmyslu poškozeného P. P. usmrtit dostavili J. J. a P. J. na odlehlé místo poblíž hřbitova B. v lokalitě L. B., okres Jičín, Královéhradecký kraj, s tím, že poté, co poškozený na místo přijede, J. J. otevře dveře kufru vozidla za účelem ukázání domnělé sbírky a ihned poté P. J. střelí poškozeného zezadu do hlavy pistolí zn. IZZARA, ráže 7,65 mm, kterou měla za tímto účelem u sebe připravenou a nabitou ke střelbě, následně poškozeného okradou a ponechají jeho tělo na místě, když shodou na jejich vůli nezávislých okolností se poškozený na místo nedostavil, o čemž J. J. a P. J. informoval prostřednictvím SMS zaslané dne 21. 05. 2017 v 19:22 hodin,
4) po spáchání skutku pod body l, 2 a 3 výroku obžaloby společným jednáním poté, co již dne 29. 05. 2017 kontaktovali poškozeného J. N., narozeného XY, prostřednictvím zaslaných SMS a telefonních hovorů z telefonního účastnického čísla XY s nabídkou prodeje poštovních známek, neboť poškozený se zabývá sběratelskou činností a inzeroval poptávku s telefonním číslem na svoji osobu, po předchozím uvážení spočívajícím ve volbě osoby, místa, času a způsobu usmrcení, pod smyšlenou záminkou sjednali s poškozeným schůzku na den 31. 07. 2017 do lokality lesního porostu na odlehlém místě se samostatně stojícím domem v obci XY čp. XY, okres Jičín, Královéhradecký kraj, se kterou poškozený J. N. souhlasil a na kterou se v 10:55 hodin dostavil, kdy byli J. J. a P. J. dohodnuti, že poté, co J. J. otevře dveře kufru vozidla za účelem ukázání domnělé sbírky, P. J. střelí poškozeného zezadu do hlavy pistolí zn. IZZARA, ráže 7,65 mm, kterou měla mít za tímto účelem u sebe připravenou a nabitou ke střelbě, následně poškozeného okradou a ponechají jeho tělo na místě, přičemž J. J. a P. J. se na místo setkání nedostavili, neboť je poškozený J. N. SMS informoval, že nemá u sebe finanční prostředky,
5) po spáchání skutků pod body 1, 2, 3, 4 výroku obžaloby společným jednáním dne 31. 07. 2017 v přesně neustanovené době mezi 14:00 – 15:00 hodin, za jízdy v osobním motorovém vozidle tovární značky Škoda Felicia, barvy červená metalíza, RZ: XY, na zpevněné polní cestě mezi kukuřičným polem a železniční tratí nedaleko od místního železničního přejezdu, v lokalitě XY, XY, Královéhradecký kraj, s přímým úmyslem usmrtit a získat tak majetkový prospěch, po předchozím uvážení spočívajícím ve způsobu vylákání poškozeného E. B., narozeného XY, volbě smrtící zbraně a způsobu usmrcení poškozeného, výběru místa činu a po předchozí společné dohodě, za situace, kdy J. J. řídil osobní motorové vozidlo Škoda Felicia, poškozený E. B. seděl vedle něj na sedadle spolujezdce a P. J. seděla vzadu za poškozeným, tak P. J. vystřelila ze střelné zbraně zn. IZZARA, ráže 7,65 mm, kterou získala od obžalovaného J. J., a to ve směru na temeno týlní krajinu hlavy poškozeného, kdy poškozenému svým jednáním způsobili oboustranný průstřel hlavy, v důsledku něhož poškozený zemřel, následně v místech, kde se zpevněná cesta odděluje od železniční tratě a směřuje dolů k objektu bývalého kravína, J. J. vytáhl tělo poškozeného ze sedadla spolujezdce a zatáhl jej do kukuřičného pole, kde jeho tělo nechali ležet a z místa činu odjeli, dne 01. 08. 2017 v přesně nezjištěné době odpoledních až večerních hodin se J. J. vrátil na místo činu, zde se zmocnil ledvinky z majetku poškozeného, ve které byl mobilní telefon zn. Samsung J5 účastnického čísla XY, doklady poškozeného, svazek klíčů a papírová obálka s finanční hotovostí ve výši minimálně 34 000 Kč, mobilní telefon pak poblíž místního hřbitova rozbil a s výjimkou finanční hotovosti všechny věci poškozeného vyhodil na nejméně čtyřech dosud neustanovených místech, když J. J. a P. J. neměli oprávnění držet zbraň, neboť nejsou držiteli zbrojního průkazu v souladu se zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 7 To 16/2019, podali obvinění P. J. a M. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněná P. J. odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nesprávné právní posouzení skutku spatřovala v tom, že skutky popsané ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pod body 1) až 4) nespáchala [proti spáchání skutku pod bodem 5) nebrojila].
6. Pokud jde o skutek pod bodem 1), zopakovala, že se nedopustila zločinu vraždy. Nic takového ostatně nevyplývá ani z výpovědi poškozeného L. V., který uvedl, že v červenci 2016 v herně L. ještě nepracoval a ani v ní nevypomáhal, či z výpovědi svědkyně P. K., družky poškozeného, která sdělila, že poškozený v herně v inkriminované době nepracoval, a to ani „načerno“, a že v ní začal vypomáhat až v zimě 2016. Podle obviněné je proto vyloučeno, aby rozhodného dne vzala za poškozeného službu, a tím se podílela na pokusu jeho vraždy. Ublížení na zdraví poškozenému a způsob realizace takového ublížení projednávali předem pouze obvinění J. J. a M. H. Soudy se tím však vůbec nezabývaly.
7. Rovněž spáchání skutku pod bodem 2) odmítla. Žádný utlumující lék poškozenému do kávy v úmyslu jej předávkovat a zapříčinit jeho dopravní nehodu nedávala. I obviněný J. J. popřel, že by se s ní na něčem takovém domlouval. Taktéž není pravdivé tvrzení, že by měla vézt poškozeného ve vozidle směrem k XY. Ve výpovědích vztahujících se k tomuto skutku existuje celá řada rozporuplných a neúplných informací. Obviněný J. J. uvedl, že Rohypnol vzal u své matky. Jeho matka přitom na policii jednoznačně vypověděla, že takový lék nikdy neužívala a doma jej nikdy neměla. Tento lék se navíc více než 10 let nevyrábí. Jak se tedy mohl dostat do kávy poškozeného, nebylo prokázáno, vina byla automaticky svedena na obviněnou. Do kávy jej poškozenému mohl dát kdokoliv, dokonce i sám poškozený, který byl tehdy osobou nadmíru užívající léky, drogy a alkohol. Nadto neexistuje žádný záznam (např. lékařská zpráva) o tom, že vůbec měl v krvi nějaké léky, ať již Rohypnol nebo jiné. Svědek D. S., barman v herně L., v rámci svého výslechu uvedl, že se káva poškozenému vařila předmětného dne v ranních hodinách, kdy se prováděla inventura (inventura se v herně prováděla vždy v ranních hodinách, nikdy ne večer). Obvinění dovolatelky je proto založeno na pouhých domněnkách a spekulacích.
8. Obviněná též uvedla, že skutků pod body 3) a 4) se nemohla dopustit, poněvadž odlehlá místa, kam se poškození P. P. a J. N. měli dostavit, nezná. S obviněným J. J. se na ničem takovém nedomlouvala, ani o tom nevěděla, což poškození, kteří vypověděli, že komunikovali a na všem se domlouvali pouze s mužem (pozn. s obviněným J. J.), potvrdili. Potvrdil to i svědek P. P. Obviněná zdůraznila, že příprava je jednání záležející v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, spočívající zejména v organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, dále ve spolčení, srocení, v návodu či pomoci. Žádné z uvedených forem přípravy se nedopustila, žádné takové jednání jí nebylo prokázáno.
9. Co se týče skutku pod bodem 5), k jeho spáchání se doznala. Tento čin ji velice mrzí, z hloubi duše jeho spáchání lituje, poškozené J. B. se omluvila. Zopakovala, co ji k tomu vedlo – velmi špatná finanční situace, negativní vliv obviněného J. J., jejího tehdejšího manžela, který je výbušné povahy, držel několik zbraní, holdoval předmětům s nacistickými znaky, vymýšlel různé způsoby, jak se dostat k penězům, domlouval pojišťovací podvody, nabízel na internetových stránkách prodej známek, odznaků a dalších věcí, které ani nevlastnil, vylákával zájemce o tyto věci za účelem zisku majetkového prospěchu. Vraždu poškozeného E. B. vymyslel, vše detailně naplánoval a teprve poté ji s tím seznámil. Dokonce jí nařídil, že bude sedět na zadním sedadle vozidla za spolujezdcem a až jí dá znamení, vystřelí na poškozeného. On sám řídil vozidlo (obviněná nemá řidičské oprávnění), on sám nabíjel zbraň (obviněná neuměla se zbraněmi zacházet, obviněný jí to předem ukázal).
10. Dovolatelka uplatnila výhrady i proti výši trestu. Soudy shledaly velmi vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu (§54 odst. 2 tr. zákoníku) ve způsobení zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku, přičemž zejména vycházely ze znaleckého posudku z oboru psychologie Mgr. Lenky Čermákové a znaleckého posudku z oboru psychiatrie MUDr. Michaely Málkové. Obviněná nesouhlasila především se závěrem posudku znalkyně Mgr. Lenky Čermákové. Její vyšetření považovala za povrchní, pouze obecně negativně hodnocené. Navrhovala revizní znalecký posudek a hlubší a podrobnější zkoumání své osoby, a to i vzhledem k hrozící výši trestní sazby. Znalkyně Mgr. Lenka Čermáková ji označila za osobu, která je schopna jednat s vysokou krutostí, bezcitně a agresivně, se ztíženou možností nápravy. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele však musí být založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat zejména z jeho chování v minulosti. Obviněná si kladla otázku, jak mohla znalkyně učinit uvedený striktní negativní závěr z vyšetření trvajícího pouhé dvě až tři hodiny. Navíc z výpovědi znalkyně v hlavním líčení byla patrná i její antipatie vůči obviněné, projevovaná emocionálními reakcemi, což značně zpochybňuje objektivitu jejího posudku. Naproti tomu znalkyně MUDr. Michaela Málková ji vyhodnotila jako osobu, která není pro společnost nebezpečná, byť u ní byla zjištěna smíšená porucha osobnosti, což však není duševní choroba ve vlastním slova smyslu, která by musela být léčena. Prognóza resocializace byla podle znalkyně příznivá, do budoucna připustila určitý pozitivní efekt, který bude záviset na charakteru sociálního prostředí, jež bude na obviněnou působit.
11. Obviněná zdůraznila, že podle §54 odst. 2 tr. zákoníku může být výjimečný trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložen tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Podmínky pro uložení jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoliv) z nich. Soudy, zejména pak soud nalézací, nevěnovaly náležitou pozornost naplnění druhé podmínky, tj. možnosti nápravy obviněné. Výjimečný trest je mimořádnou sankcí, která může být uložena v případech, kdy nelze důvodně očekávat, že jiný, mírnější trest (nebo více druhů testů vedle sebe, případně i v kombinaci s ochranným opatřením), splní svůj účel a účel trestního zákona. Obviněná poukázala na nespravedlnost při ukládání trestu. Pozastavila se nad tím, že jí byl uložen přísnější trest než obviněnému J. J., který se na rozdíl od ní, která spáchala jeden skutek, dopustil pěti skutků. Měla za to, že nebylo dostatečně přihlíženo k její bezúhonnosti a naopak nebyla zohledněna trestní minulost spoluobviněného. Vražda poškozeného E. B. je společensky i lidsky neomluvitelné chování a je třeba, aby za ně byla přiměřeně potrestána. Výjimečný trest v délce trvání třiceti let je však vzhledem ke shora uvedenému trestem zcela nepřiměřeným a vysokým. Uložení kratšího trestu odnětí svobody než třicet let je dáno nejen bezúhonností obviněné, ale i jejím dosavadním způsobem života, rodinnými poměry a existencí nezletilého syna. Obviněná u odvolacího soudu poukazovala na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdy za zločin vraždy byly ukládány tresty odnětí svobody v podstatně nižší zákonné sazbě, než je třicet let (např. rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 835/2010, sp. zn. 8 Tdo 624/2007, sp. zn. 7 Tdo 155/2013, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016, sp. zn. 4 Tdo 113/2017, sp. zn. 3 Tdo 406/2016).
12. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 7 To 16/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal dovolání i obviněný M. H. Připustil, že jeho námitky částečně směřují proti skutkovým zjištěním soudů, nicméně měl za to, že v důsledku nesprávných skutkových závěrů soudů obou stupňů a zejména procesního pochybení odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru soudy pochybily při nalézání práva. Zdůraznil, že je usvědčován v zásadě jediným důkazem, a to výpovědí spoluobviněného J. J., zejména tou z přípravného řízení. Výpověď spoluobviněného, která obsahuje rozpory, má však vzhledem k jeho procesnímu postavení v posuzovaném trestním řízení nižší důkazní hodnotu, poněvadž obviněný má právo se obhajovat způsobem, který uzná za vhodný, a může vypovídat i proti ostatním obviněným. Spoluobviněný se přitom svou výpovědí proti dovolateli snažil dosáhnout mírnějšího trestu, což se mu také do značné míry i podařilo. Současně nelze přehlédnout, že podle znaleckého posudku z oboru psychologie je osobou, u níž se předpokládá výskyt účelových lží i zkreslování informací a která s realitou zachází značně libovolně. V případě dovolatele znalkyně naopak uvedla, že nemá sklony k záměrnému zkreslování nebo blokování informací a není morálně narušeným jedincem. Obviněný v podrobnostech odkázal na argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů (viz předchozí podání obhájce).
14. Vyjádřil přesvědčení, že jeho vina, kterou od počátku trestního řízení soustavně popírá, nebyla jednoznačně prokázána. Pochybnosti nadále přetrvávají, tudíž by měly být provedeny důkazy, které navrhoval v rámci odvolacího řízení a jimiž se odvolací soud nikterak nezabýval, čímž řízení zatížil vadou opomenutých důkazů. Porušením procesněprávních předpisů o pravidlech dokazování pak došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Obviněný odvolacímu soudu navrhl doplnit dokazování o prohlášení poškozeného L. V. ze dne 4. 12. 2018, o výslech uvedeného poškozeného a o listiny, kterými je prokázáno, že se v době předmětného skutku nenacházel na území České republiky. Soud se důkazními návrhy nezabýval, přičemž prohlášení poškozeného ze dne 4. 12. 2018 bylo obhájcem obviněného přečteno v rámci závěrečné řeči. Pokud by přitom důkazy provedl, mohl dospět k příznivějšímu závěru o vině obviněného.
15. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 7 To 16/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 9 T 5/2018, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby mu předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon rozhodnutí (§265o odst. 1 tr. ř.), resp. trestu, který již vykonává.
16. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění soudů ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť ze zákonné dikce tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení, či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Doplnila, že zásadu skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, tedy v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování, apod. Žádná z popsaných situací ale v dané věci nenastala, takže je namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu. Podle státní zástupkyně soudy ve svých rozhodnutích jasně a pečlivě objasnily, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, jak hodnotily jednotlivé ve věci provedené důkazy a proč dospěly k závěru o vině obviněných. Dodala, že obvinění uplatňovali naprosto totožné námitky již v řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.
17. Pokud jde o opomenutí důkazů namítané obviněným M. H., upozornila, že za opomenutý důkaz je možné označit situace, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup řádně odůvodnily, nebo kdy sice navržený důkaz provedly, případně provedly jiný důkaz, který však ve svém rozhodnutí vůbec nezhodnotily. K této situaci ale v posuzované trestní věci nedošlo. Navíc obdobnou námitkou obviněného se zabýval již Vrchní soud v Praze (což je zřejmé z bodu 11., 13. a 16. jeho rozhodnutí), který naznal, že provedené dokazování považuje za dostatečné, kdy není třeba provádět žádné další výslechy svědků, případně některé další výslechy opakovat. Státní zástupkyně v této souvislosti zdůraznila, že soud není povinen provádět všechny důkazy navržené stranami, neboť je to právě on, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to jak z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tak i z ústavní nezávislosti soudu zakotvené v čl. 82 Ústavy České republiky. Je tedy pouze věcí soudu, jestli bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy nebo zda zhodnotí, že skutkový stav věci byl již objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud tedy není povinen vyhovět návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Totéž lze podle státní zástupkyně vztáhnout k námitce obviněné P. J., která v mimořádném opravném prostředku vyjádřila nesouhlas se závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, s tím, že požadovala provedení revizního znaleckého posudku.
18. Co se týče obviněnou vytýkané nepřiměřenosti uloženého trestu, připomněla, že tu není možné zpochybnit ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádného jiného taxativně stanoveného dovolacího důvodu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, pouze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálním dovolacím důvodem, jímž je možné napadnout výrok o trestu, avšak pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jimž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudů, která spočívají v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možné považovat pouze jiné vady tohoto výroku, které záleží v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zde měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vyložila, že k zásahu do výroku o trestu by mohlo dojít pouze v tom případě, pokud by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a k zásahu do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V takovém případě by muselo jít ale o krajní případ, pokud by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. O takový případ se ale podle ní v posuzované věci zjevně nejedná. Odvolací soud výrok o vině obviněné P. J. náležitě odůvodnil, přičemž přihlédl především ke specifickým okolnostem činu, přitěžujícím okolnostem i hodnocení osoby obviněné. Námitka obviněné, že trest odnětí svobody v trvání třiceti let je nepřiměřeně přísný z důvodu, že jí nebylo prokázáno spáchání všech zločinů, jimiž byla uznána vinnou, zjevně nespadá pod žádný z dovolacích důvodů. Je zjevné, že obviněné byl trest ukládán za užití §54 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky, které zpochybňují uložení výjimečného trestu s ohledem na nesplnění podmínek tohoto ustanovení je možné podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1004/2016).
19. Dále poznamenala, že podle §54 odst. 1 tr. zákoníku se výjimečným trestem rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje, jako je tomu u zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, pokud závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Zmíněné podmínky jsou vymezeny alternativně. Státní zástupkyně měla za to, že u obviněné P. J. lze uvažovat o tom, že byly splněny obě zákonné podmínky podle §54 odst. 2 tr. zákoníku.
20. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné P. J. odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné P. J. bylo částečně podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a částečně bylo zjevně neopodstatněné dovolání a dovolání obviněného M. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Oba obvinění své mimořádné opravné prostředky opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
23. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
24. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
25. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal.
26. K případnému opomenutí důkazů, které vytkl obviněný M. H., je vhodné nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
27. Obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval jím vznesenými důkazními návrhy v podobě prohlášení poškozeného L. V. ze dne 4. 12. 2018, výslechu uvedeného poškozeného a listin, kterými mělo být prokázáno, že se v době spáchání skutku nenacházel na území České republiky. Ze zvukového záznamu veřejného zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněných, se podává, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací návrhy na doplnění dokazování usnesením zamítl, a to pro jejich nadbytečnost. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je zjevné, že soud nepovažoval provádění dalšího dokazování za potřebné. Pokud jde o výslech svědka L. V., zdůraznil, že svědek byl vyslechnut jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení (str. 10 rozsudku odvolacího soudu). Z protokolu o předmětném veřejném zasedání navíc vyplývá, že obhájce obviněného prohlášení poškozeného L. V. (č. listu 2524) v rámci přednesu odvolání přečetl (č. listu 2574). K neakceptování důkazního návrhu v podobě listin údajně prokazujících, že obviněný M. H. byl v rozhodné době na dovolené mimo území České republiky, se soud sice explicitně nevyjádřil, nicméně k námitce obviněného, že se po skutku pod bodem 1) nemohl sejít s obviněným J. J., neboť byl od 29. 7. 2016 do 5. 8. 2016 na dovolené v Itálii, přiléhavě poznamenal, že obvinění se reálně nemuseli scházet a jejich rozhovor mohl být uskutečněn po telefonu, poněvadž obviněný J. J. uvedl, že si nepamatuje, zda obviněnému M. H. zavolal nebo zda se sešli, a rovněž také vypověděl, že „ten den kolem oběda o tom s obviněným M. H. mluvil“ (str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud k tomu dodává, že ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1) je uvedeno, že k vylákání poškozeného L. V. na místo, kde byl následně automobilem řízeným obviněným J. J. sražen, došlo dne 29. 7. 2016 a že o tomto jednání byl obviněný M. H. následně informován. V tomto kontextu lze tedy argumentaci odvolacího soudu o tom, že obvinění spolu mohli hovořit prostřednictvím telefonu, akceptovat. Ani pobyt obviněného na zahraniční dovolené v období od 29. 7. 2016 (či od 30. 7. 2016, jak se z obhajobou předložených listin spíše podává, viz č. listu 2551-2556), proto spáchání skutku pod bodem 1) nevylučuje.
28. Nejvyšší soud má tedy vzhledem ke shora uvedenému za to, že k opomenutí důkazů v daném případě nedošlo. Odvolací soud o důkazních návrzích rozhodl, přičemž své zamítavé rozhodnutí také řádně zdůvodnil. Pro úplnost je vhodné doplnit, že ani pokud jde o obviněnou P. J., která svým konstatováním obsaženým v dovolání, že navrhovala revizní znalecký posudek, opomenutí důkazů ve skutečnosti nevytýkala, nedošlo při provádění dokazování k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolací soud tento její důkazní návrh reflektoval, ve veřejném zasedání jej stejně jako ostatní důkazní návrhy (viz výše) usnesením zamítl a v odůvodnění svého rozsudku se s jeho neprovedením vypořádal. Shledal jej nadbytečným a nepotřebným, jelikož naznal, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, pojednávající jak o obviněné, tak o obviněném J. J., byly zpracovány renomovanými znalkyněmi, přičemž po jejich výslechu v hlavním líčení nelze mít žádné pochybnosti o správnosti, jasnosti či úplnosti posudků. Podotkl, že nespokojenost procesních stran s jejich závěry ještě neznamená jejich vadnost (str. 10 rozsudku odvolacího soudu, obdobně str. 13 uvedeného rozhodnutí).
29. V projednávaném případě dále není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 33 až 39 rozsudku nalézacího soudu, str. 9 až 14 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
30. I přes již uvedené Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný M. H. je z jednání specifikovaného v bodech 1) a 2) výroku o vině usvědčován podrobnou, konzistentní a přesvědčivou výpovědí spoluobviněného J. J. (č. listu 293–304, 2338–2362), která není osamoceným důkazem, nýbrž koresponduje se záznamem telefonické komunikace mezi oběma obviněnými (č. listu 731–736) a se SMS, které si vyměnili (č. listu 313–316, 708–711), a je podporována skutečností, že obviněný se nacházel ve špatné ekonomické situaci a že věděl, že spoluobviněný J. J. za poškozeného L. V. platil pojistné vyplývající ze smlouvy o životním pojištění uzavřené mezi poškozeným a společností K., kterou obviněný v rozhodné době reprezentoval (č. listu 1630–1631). Ve světle shora naznačeného se jeví výtka dovolatele, že závěry znaleckého posudku z odvětví psychologie zpracovaného na jeho osobu (viz znalecký posudek znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, č. listu 653–680) vyznívají příznivěji než závěry takového posudku zpracovaného na osobu spoluobviněného J. J. (viz znalecký posudek znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, č. listu 198–252), jako bezpředmětná. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že se mohl zabývat jen těmi námitkami, které jsou v obsahu dovolání konkrétně uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů obviněný M. H. nemohl relevantní součástí své dovolací argumentace učinit odkaz na blíže nekonkretizovaná předchozí podání obhájce. Dovolání obviněného M. H. bylo založeno na námitkách výlučně skutkové povahy, v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím Nejvyšší soud neshledal porušení zásad spravedlivého procesu, a dovolání tak bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
31. Dovolací soud nepřisvědčil ani námitkám obviněné P. J., která vyjma jednání pod bodem 5) výroku o vině, spáchání trestné činnosti popírá. Pokud jde o bod 1) výroku o vině, participace obviněné na skutku v podobě vystřídání poškozeného L. V. ve službě za barem za účelem umožnění realizace jeho plánované vraždy je prokázána jednak výpovědí spoluobviněného J. J., jednak výpovědí svědka D. S. (č. listu 2426–2430), barmana v herně L., který uvedl, že svou práci začal vykonávat v srpnu 2016, přičemž poškozený pracoval v herně již předtím. Vzhledem k této skutečnosti nepovažuje Nejvyšší soud výpověď poškozeného z hlavního líčení v části, v níž poškozený popřel, že by v rozhodné době v herně pracoval, a v níž uvedl, že o žádném střídání za barem nic neví (č. listu 2366, 2371), za relevantní. Obviněnou akcentovaná svědkyně P. K. navíc sdělila, že poškozený začal v herně pracovat asi v roce 2016, nejspíše v zimě (č. listu 2380), tudíž je zřejmé, že si časovým zařazením předmětné události nebyla vůbec jistá. Co se týče bodu 2) výroku o vině, spoluobviněný J. J. obviněnou v přípravném řízení i v hlavním líčení usvědčil, když vypověděl, že obviněná dala poškozenému do kávy roztok s prášky na spaní, a to na základě předchozí společné dohody. Jeho výpověď je přitom podporována nejen výpovědí poškozeného L. V. (č. listu 2373), ale i výpovědí svědka D. S., jenž poznamenal, že předmětného dne měl směnu pouze on, tzn. že kromě obviněné mohl poškozenému uvařit kávu toliko obviněný, který měl přístup za bar. Svědek nicméně viděl obviněnou vařit vodu na kávu, tudíž nepochyboval, že to byla ona, kdo uvedený nápoj poškozenému připravil (č. listu 2426). Pokud jde o body 3) a 4) výroku o vině, nutno poukázat na výpověď spoluobviněného J. J. z přípravného řízení, v níž spoluobviněný podrobně popsal roli obviněné, která měla být vykonavatelkou vražd poškozených a popravit je stejným způsobem jako posléze i poškozeného E. B. [viz skutek pod bodem 5) výroku o vině]. I dovolací soud považuje v daném kontextu za významné, že skutky pod body 3), 4) a 5) se vyznačují stejným modem operandi, totožnou motivací a úzkou časovou souvislostí.
32. Pro úplnost je vhodné doplnit, že závěr, že se obviněná všech skutků, jimiž byla uznána vinnou, dopustila, je plně v souladu se znaleckými posudky na její osobu zpracovanými (č. listu 162–252, 262–279) a stvrzenými výpověďmi znalkyň MUDr. Michaely Málkové (č. listu 2392–2393) a Mgr. Lenky Čermákové (č listu 2430–2438). Podle těchto posudků trpí obviněná smíšenou poruchou osobnosti, je dissociální, nevyzrálá, anetická (chladně agresivní, citově plochá až hostilní), narcistická, nesebekritická a emočně nestabilní – impulzivní. Je egocentrickou podivínkou s nestabilní náladou, u níž absentuje schopnost citové empatie. Nerespektuje právní normy, vůči ostatním je nezvykle bezohledná, nemívá výčitky svědomí a má sklony k násilí. Za konkrétních okolností je schopna jednat s vysokou krutostí – bezcitně agresivně. Má sklony k účelovému lhaní i ke zkreslování informací vlivem kompenzačních psychických obran ega. Jak je tedy zřejmé, uvedená charakteristika osobnosti obviněné zcela koresponduje s tím, čeho se podle výroku o vině dopustila. Dovolací soud nemá pochyb o tom, že osoba s těmito povahovými rysy, vlastnostmi a strukturou osobnosti byla schopna participovat na pokusech vražd a jejich přípravách a že jednu z vražd i realizovala.
33. Protože obviněná svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku založila na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se posouzením skutků z hlediska hmotného práva nezabýval. Její tvrzení, že se nedopustila žádné z forem přípravy, resp. že jí žádné takové jednání nebylo prokázáno, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Ze skutkových zjištění soudů, která odrážejí výsledky řádně provedeného dokazování, vyplývá, že obviněná tím, že se spoluobviněným J. J. podle předem stanoveného plánu oslovili sběratele vojenských artefaktů a poštovních známek v úmyslu je usmrtit a následně okrást, že si s nimi sjednali schůzky, přičemž na jednu z nich se nedostavili pouze proto, že jim jeden ze sběratelů předem oznámil, že při setkání nebude disponovat finančními prostředky, a že za účelem realizace jejich záměru měli připravenou nabitou střelnou zbraň, společným jednáním se spoluobviněným úmyslně vytvářela podmínky, opatřila si prostředky pro spáchání jednání spočívajícího v úmyslu s rozmyslem usmrtit jiného, opětovně a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, přičemž nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu. Závěr, že se v případě skutků pod body 3) a 4) dopustila zločinů vražd ukončených ve stadiu přípravy, je proto jednoznačně opodstatněn.
34. Co se týče výhrad dovolatelky vztahujících se k výroku o trestu, tedy že nebyly splněny podmínky pro uložení výjimečného trestu předpokládané v ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku a že jí byl uložen trest značně vysoký a nepřiměřený, ani těm dovolací soud nepřisvědčil.
35. Podle §54 odst. 1 tr. zákoníku výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje. Podle §54 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.
36. Výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let tedy může být uložen za splnění některé z těchto alternativně stanovených podmínek: a) závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká, nebo b) možnost nápravy pachatele je obzvlášť ztížena. Podmínky pro uložení mírnější alternativy výjimečného trestu jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich. Kromě toho musí být zároveň splněny obecné podmínky uvedené v §54 odst. 1 větě druhé, tedy že jde o takový zvlášť závažný zločin, u kterého trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje uložení výjimečného trestu.
37. V posuzované věci uvedené obecné podmínky pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody splněny byly, neboť obviněná P. J. se dopustila zvlášť závažných zločinů vraždy podle §140 odst. 2, 3 tr. zákoníku (jednou vraždy dokonané, dvakrát ukončené ve stadiu přípravy, dvakrát ukončené ve stadiu pokusu), za něž výjimečný trest lze uložit. V projednávané věci byly navíc splněny i obě podmínky vyžadované ustanovením §54 odst. 2 tr. zákoníku (tj. závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká a možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena).
38. K velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu lze v obecné rovině uvést, že se posuzuje s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu podle obecných hledisek uvedených zejména v ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost trestného činu. Již podle samotného okruhu skutkových podstat, které dovolují uložení výjimečného trestu, je zřejmé, že jednak jde o zvlášť závažné zločiny, a navíc z této kategorie zločinů o ty zločiny, jejichž typová závažnost je ještě vyšší, než jaká postačuje pro zařazení mezi zvlášť závažné zločiny podle hledisek uvedených v §14 odst. 3 tr. zákoníku. Naplnění zákonných znaků některé z vyjmenovaných skutkových podstat tedy samo o sobě nepostačuje pro odůvodněný závěr, že jde o velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu. Každé ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, které dovoluje uložení výjimečného trestu, jej obsahuje jen jako přísnější alternativu ke kratšímu trestu odnětí svobody do dvaceti let. Proto uložení výjimečného trestu bude mít oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, půjde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let. Velmi vysokou závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu v tomto smyslu ovšem nebude možné zdůvodňovat poukazem na osobu pachatele, která jinak rovněž spoluurčuje povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 tr. zákoníku, protože obzvláště ztížená možnost nápravy pachatele je dalším samostatným hlediskem pro uložení výjimečného trestu vedle velmi vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. Proto na velmi vysokou závažnost takového zločinu je nutno usuzovat ze souhrnu ostatních kritérií, tedy z objektivních okolností (zejména z významu konkrétního dotčeného zájmu chráněného trestním zákonem, ze způsobu provedení činu a jeho následků, z okolností spáchání činu) a ze subjektivní stránky (zejména z míry zavinění pachatele, z jeho pohnutky, záměru nebo cíle). Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku [viz §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku]. Tuto úroveň závažnosti by mohlo odůvodňovat též spáchání více zvlášť závažných zločinů, za které lze uložit výjimečný trest, spáchání zločinu v souběhu s jiným zvlášť závažným zločinem (§14 odst. 3 tr. zákoníku), současné naplnění více okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby tam, kde jsou stanoveny alternativně pro možnost uložení výjimečného trestu [např. u trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) až j) tr. zákoníku], spáchání zvlášť závažného zločinu, za nějž lze uložit výjimečný trest, v souběhu s větším počtem jiných úmyslných trestných činů, anebo spáchání takového zločinu za intenzivnějšího naplnění více přitěžujících okolností (§42 tr. zákoníku) apod. Jestliže okolnost, pro kterou by měla být závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu hodnocena jako velmi vysoká, je zákonným znakem trestného činu, nelze k této okolnosti opětovně přihlížet i z hlediska ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 736 až 738].
39. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele musí být založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat zejména z jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik. O takovém předchozím negativním chování pachatele má svědčit především skutečnost, že již v minulosti spáchal ve více případech zločiny, resp. jim odpovídající trestné činy (zejména zvlášť závažné) a ani opakovaně i ty nejdůraznější prostředky působení nevedly k tomu, aby nespáchal zvlášť závažný zločin, za nějž lze uložit výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, což se jeví jako projev pachatelova zatvrzelého nerespektování základních společenských norem a hodnot. Aktuální stav pachatelovy osobnosti pak bude odůvodňovat zmíněný závěr tehdy, dává-li najevo pohrdání základními společenskými hodnotami (např. zcela lhostejným postojem k cizímu životu, ke způsobenému zvlášť závažnému následku), projevuje-li neochotu přizpůsobit se jakýmkoli společenským konvencím, není-li ochoten zbavit se škodlivých návyků, které ho vedly ke spáchání zvlášť závažného zločinu, není-li možné dlouhodobě změnit jeho negativní sociální vazby apod. Při hodnocení možnosti nápravy pachatele se přiměřeně uplatní i obecná východiska podle §39 odst. 1 tr. zákoníku týkající se osoby pachatele [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 736 až 738).].
40. Odvolací soud, který obviněné výjimečný trest podle citovaného ustanovení ukládal, konstatoval, že při hodnocení míry naplnění znaku velmi vysoké závažnosti nelze odhlédnout od toho, že se obvinění (obviněná a spoluobviněný J. J.) dopustili pěti deliktů, kdy čtyři byly spáchány za naplnění dvou znaků kvalifikované skutkové podstaty, a že šlo o jednání spáchaná v závažnější formě úmyslu, a to navíc s rozmyslem. Protože se podle něj jednalo o téměř hraniční případ mezi podmínkami uvedenými v §54 odst. 2 tr. zákoníku (tj. uložení trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let) a §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (tj. uložení trestu odnětí svobody na doživotí), bylo nutné ukládat výjimečný trest při samé horní hranici trestní sazby nad dvacet do třiceti let (bod 18., str. 38 rozsudku). Dovolací soud se s naznačenými úvahami odvolacího soudu, pokud jde o znak „velmi vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu“, ztotožňuje. Hlediska akcentovaná odvolacím soudem korespondují požadavku, že uložení výjimečného trestu má oporu ve velmi vysoké závažnosti zločinu pouze tehdy, jde-li s ohledem na všechny rozhodné okolnosti určující tuto závažnost o podstatně závažnější (společensky škodlivější) případ naplnění příslušné skutkové podstaty, než jaký postačuje pro uložení alternativně stanoveného trestu odnětí svobody do dvaceti let.
41. Odvolací soud se rovněž zabýval naplněním druhé podmínky předpokládané v ustanovení §54 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto kontextu poznamenal, že možnosti resocializace obviněných P. J. a J. J. nejsou podle znalkyně příznivé, u obviněné je tato možnost nízká, kdy predikce jejího dalšího osobnostního vyzrávání je nejistá a problematická. Vycházel ze závěrů znalkyně, že možnost nápravy obviněné je obzvláště ztížena (bod 39., str. 18 rozsudku). Nejvyšší soud s jeho názorem souhlasí a dodává, že v případě obviněné, která nebyla poznamenána trestní minulostí, hrály z hlediska úvahy o možnostech její nápravy významnou roli její osobnostní charakteristiky. To, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, je dissociální, nevyzrálá, anetická (chladně agresivní, citově plochá až hostilní), narcistická, nesebekritická a emočně nestabilní – impulzivní. Že je egocentrickou podivínkou s nestabilní náladou, u níž absentuje schopnost citové empatie, že nerespektuje právní normy, vůči ostatním je nezvykle bezohledná, nemívá výčitky svědomí, má sklony k násilí a za konkrétních okolností je schopna jednat s vysokou krutostí – bezcitně agresivně. Nepociťuje žádnou lítost, netrpí pocitem viny a potřebou napravit to, co způsobila. Egocentricky racionalizuje vlastní činy, nemá vytvořené funkční svědomí, odpovědnost za svá selhání přisuzuje druhým. Že její citová výbava a morální vyspělost nejsou formovány do podoby, která by jí umožňovala normální společenskou adaptaci. Znalkyně Mgr. Lenka Čermáková, podle níž vzhledem ke karenci vyšších citů, agresi a přítomnosti dalších typicky dissociálních vlastností lze očekávat pouze povrchní a méně trvalé resocializační efekty, resp. že rysy její osobnosti lze jen velmi obtížně ovlivnit vnějšími zásahy, uvedla, že u obviněné jako u ženy je zarážející absence jakýchkoliv výčitek. Zdůraznila, že její jednání mělo charakter popravy, že si poškozeného, kterého při psychologicko-psychiatrickém vyšetření popisovala s velkým despektem, jako něco obtížného, odosobnila. Že ji v době činu ani posléze vůbec nezajímal. Znalkyně doplnila, že obviněnou nezajímá ani její rodina. Dovolací soud považuje závěrem za nezbytné zdůraznit, že i podle znalkyně MUDr. Michaely Málkové lze u obviněné vzhledem k poruše osobnosti předpokládat v budoucnu opakování protiprávního jednání.
42. Obviněná mimo jiné vytýkala, že jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, a to navzdory její bezúhonnosti – na rozdíl od trestní minulosti obviněného J. J., dosavadnímu způsobu života, rodinným poměrům a tomu, že má nezletilého syna. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že odvolací soud, který obviněné namísto výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, který jí byl uložen nalézacím soudem, uložil výjimečný trest odnětí svobody v trvání třiceti let, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání takového trestu řídil (body 34.–42., str. 15 až 19 rozsudku odvolacího soudu). Předeslal, že ke zrušení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nepřistoupil proto, že by se domníval, že by byl nepřiměřený, nýbrž proto, že naznal, že při jeho ukládání došlo k porušení ustanovení trestního zákona. Rozebral důvody, které jej vedly k tomu, že se přiklonil k aplikaci §54 odst. 2 tr. zákoníku, a nikoliv – jako původně soud prvního stupně – k užití ustanovení §54 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a byť vzal v potaz i akcentovanou dosavadní bezúhonnost obviněné a její o něco příznivější možnost resocializace, zdůraznil, že k uložení přísnějšího trestu než spoluobviněnému J. J., jenž byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi let, přistoupil proto, že spoluobviněný, byť mu byl v řízení ukládán rovněž souhrnný trest, se k trestné činnosti v přípravném řízení plně doznal a svou výpovědí usvědčil i obviněnou a obviněného M. H., což je z hlediska objasnění všech inkriminovaných trestných činů nutno hodnotit jako výraznou polehčující okolnost. Proti takovým závěrům odvolacího soudu nemá dovolací soud žádných výhrad. Jeho argumentace je přiléhavá a výjimečný trest odnětí svobody v trvání třiceti let, tedy o dva roky delší než ten, který byl uložen spoluobviněnému J. J., jenž na rozdíl od obviněné nebyl osobou dosud bezúhonnou, byl mu ukládán souhrnný trest a byly u něj shledány méně příznivé možnosti resocializace, naprosto adekvátní.
43. I Nejvyšší soud považuje za významnou a z hlediska polehčujících okolností v konkrétním případě prakticky za nejdůležitější skutečnost, že se spoluobviněný J. J. k činům doznal a usvědčil i další dva obviněné. Dále vnímá poměrně odlišný přístup obou obviněných (obviněné P. J. a spoluobviněného J. J.) ke spáchané trestné činnosti a v určitém směru rozdílné charaktery jejich osobností, které se promítly do rolí, jež v rámci této trestné činnosti zastávali. Spoluobviněný J. J. spáchání všech činů litoval, byť podle znalkyně Mgr. Lenky Čermákové pouze formálně, a v závěrečné řeči se omluvil poškozeným. Jak vyplývá ze závěrů jmenované znalkyně, vypovídal upřímně a s orgány činným v trestním řízení spolupracoval. Naproti tomu obviněná P. J. spáchání trestné činnosti, vyjma skutku pod bodem 5), popírala a i v případě doznání akcentovala úlohu spoluobviněného, svého manžela, v důsledku jehož negativního vlivu se dopustila něčeho, co by jinak neudělala. I ona v závěrečné řeči vyjádřila lítost nad usmrcením poškozeného E. B., nicméně podle znalkyně žádnou lítost nikdy necítila, netrpěla pocitem viny a potřebou napravit to, co způsobila. Jako osobnost je dominantnější než spoluobviněný, mnohem silnější, vyrovnanější, psychicky odolnější a disciplinovanější a věci dotahuje do konce. Nedělá nic, co by se jí příčilo, nenechá se přinutit k jednání, s nímž není ztotožněna, není ovlivnitelnou „loutkou“. Po usmrcení poškozeného E. B. byla na rozdíl od spoluobviněného v klidu a situaci emočně nijak zvlášť neprožívala. Dovolací soud proto u obviněné považoval za podstatný aspekt, který ovlivnil výši jejího trestu odnětí svobody, resp. měl za následek uložení přísnějšího trestu než spoluobviněnému, i nedostatek potřebné sebereflexe a reálného náhledu na míru účasti na trestné činnosti. Z hlediska diferenciace trestu shledává klíčovou dominantní osobnost obviněné, která chladnokrevně střelila jiného zezadu do hlavy a která to byla připravena provést i v dalších dvou případech a jež podle znalkyně Mgr. Lenky Čermákové měla větší schopnost kontrolovat vývoj událostí a korigovat jejich následky.
44. Odvolací soud uvážil všechny okolnosti relevantní z hlediska výměry trestů a jeho závěry jsou vyvážené. Trest, který byl obviněné uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Taktéž Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci, jak bylo vyloženo, nejedná.
45. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné P. J. bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného M. H. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
46. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného M. H., aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 10. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu