ECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.322.2020.1
sp. zn. 20 Cdo 322/2020-555
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně I. Z. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem se sídlem v České Lípě, Vachkova č. 3083, proti žalovaným 1) J. V. , narozenému XY, a 2) P. V. , narozené dne XY, oběma bytem XY, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 12/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. září 2019, č. j. 36 Co 339/2018-426, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v České Lípě opětovným rozsudkem ze dne 15. 10. 2018, č. j. 12 C 12/2014-388, zamítl žalobu, aby z exekuce vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 EXE 4815/2013, vedené soudní exekutorkou JUDr. Janou Bémovou, Exekutorský úřad Česká Lípa, pod sp. zn. 4 EX 321/13, byla vyloučena jiná majetková práva žalobkyně, tj. členská práva a povinnosti v družstvu s názvem Okresní stavební bytové družstvo, Barvířská č. 738, Česká Lípa, IČO: 00005622 (dále též jen „OSBD Česká Lípa“), a rozhodl o nákladech řízení. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně uzavřel, že tehdejší manžel žalobkyně (povinný v exekučním řízení) v letech 2006-2010 pobýval v České Lípě, pohyboval se zde, a to i s žalobkyní, se kterou žil. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno společné soužití povinného a žalobkyně ke dni 12. 4. 2006, vznikl i společný nájem manželů k bytu a součástí jejich společného jmění se stal i členský podíl v OSBD Česká Lípa, který může být exekuován pro výlučný závazek povinného P. Z.
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 36 Co 339/2018-426, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně s povinným P. Z. byli manželé a v dubnu 2006 či v letech následujících spolu trvale žili, nejméně do roku 2012, když zjistil, že žalobkyně za povinným (minimálně po dobu vedeného trestního stíhání proti povinnému) jezdila do Španělska, kde pracoval, že manželé se intimně stýkali a dne 1. 7. 2007 se jim narodila dcera, že povinný při svém vzetí do vazby žádal o uvědomění své manželky a při své výpovědi uvedl, že jej manželka živí, že žalobkyně rovněž vyřizovala jeho omluvy u soudu, byla detailně seznámena s jeho zdravotním stavem, návštěvami lékařů i hospitalizacemi, že povinný vyřizoval a hradil opravy auta evidovaného na žalobkyni a že uplatňoval daňové slevy u zaměstnavatele na společné dítě, a z výpovědi dovolatelky ve věci péče o nezletilou (rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 3. 7. 2014, č. j. 0 Nc 806/2013-10) též zjistil, že manželství žalobkyně a jejího bývalého manžela bylo funkční přibližně do poloviny 2012, přičemž od té doby spolu dle matky a kolizního opatrovníka rodiče nežijí ve společné domácnosti. Odvolací soud s odkazem na judikaturu dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 292/2013) mimo jiné dovodil, že trvalé soužití ve společné domácnosti je možné i tehdy, bydlí-li její členové ve více bytech, jestliže spolu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby, a že naopak manželé spolu trvale nežijí tehdy, jestliže jejich manželství sice stále trvá, nese-li však znaky manželství rozvráceného ve smyslu §23 a §24 zákona o rodině a manželé spolu již nevedou společnou domácnost; není přitom rozhodující, zda oba manželé ještě obývají společný byt či nikoliv. Z důvodu společného manželského soužití žalobkyně a povinného odvolací soud dovodil, že došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, který může být předmětem exekuce pro výlučný závazek povinného (bývalého manžela žalobkyně). Na uvedeném nic nemění ani zúžené společné jmění manželů, neboť k nabytí členského podílu v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, a ke vzniku společného členství v bytovém družstvu za trvání manželství dojde v případě, že spolu manželé trvale žijí, i přesto, že dříve došlo k zúžení společného jmění manželů pouze na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že předpokladem pro aplikaci §703 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“, je podmínka trvalého soužití manželů, která však v projednávané věci nebyla splněna, neboť trvalé soužití povinného a žalobkyně prokázáno nebylo. Povinný v bytě žalobkyně nikdy nebydlel, nebyl tam ani hlášen, v době pořízení bytu v dubnu 2006 (resp. nabytí družstevního podílu) žil v zahraničí, a to až do listopadu 2008, kdy byl zadržen. Společné soužití neprokazuje ani narození dcery, neboť nešlo o trvalý intimní vztah žalobkyně a povinného, ale o jediný kontakt v průběhu dovolené, kterou žalobkyně trávila jako doprovod syna ve Španělsku, kde se s povinným setkala; povinný navíc popírá, že je biologickým otcem dítěte a neplatí výživné. Žalobkyně proto v roce 2006 nabyla družstevní podíl do svého výlučného vlastnictví a stala se výlučnou nájemkyní, společný nájem žalobkyně a povinného proto nemohl vzniknout. Žalobkyně dále vytýká soudům nižších stupňů, že povinný nebyl účastníkem řízení v projednávané věci o excindační žalobě, čímž mu zabránily, aby mohl přiměřeným procesním způsobem na jejich rozhodnutí reagovat, a zmařily tak předmět a účel občanského soudního řízení. Dále namítá, že dluhy, pro něž je vedena exekuce, jsou výlučnými dluhy povinného, které nikdy nebyly součástí společného jmění žalobkyně a povinného a současně, že majetková práva žalobkyně (bývalé manželky povinného) jsou jejím výlučným majetkem, který nabyla ze svých výlučných prostředků v době, kdy bylo společné jmění žalobkyně a povinného pravomocně zúženo, z tohoto důvodu se na členský podíl nevztahuje zákonná fikce, že k zúžení se nepřihlíží a na majetek původně patřící do společného jmění manželů lze vést exekuci. Tato zákonná fikce se vztahuje pouze na případy, kdy majetek (který má být postižený v exekuci) původně byl součástí společného jmění manželé a manželé následně mezi sebou společné jmění manželů zúžili, o tento případ se však v projednávané věci nejedná a tuto fikci nelze aplikovat do budoucna, tedy na majetek nabytý teprve po zrušení či zúžení společného jmění manželů. S odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 22 Cdo 1668/2003) dovozuje, že nabyl-li členská práva pouze jeden z manželů (tak jako v projednávané věci), může sice vzniknout v souvislosti s uzavřením manželství právo na společný nájem družstevního bytu, avšak společné členství v družstvu tím nevzniká a podíl se nestává společným; členská práva jsou proto výlučnými majetkovými právy žalobkyně a nelze na ně vést exekuci pro výlučné dluhy povinného. Dovolatelka konečně namítá, že v projednávané věci „jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tzv. spor o právo, když soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít“. Právo na náhradu škody totiž vzniká již na základě právní skutečnosti, která byla příčinou vzniku škody, jíž je v projednávané věci podvodné jednání povinného, který se dopustil přečinu podvodu v blíže nezjištěný den měsíce dubna 2012. V dubnu roku 2012, kdy vzniklo právo na náhradu škody (a tedy i povinnost k její náhradě) nebyla v platnosti novela exekučního řádu platná od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Dopady této novely byly pro rozhodování v exekučním řízení, stejně jako následná rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci o vylučovací žalobě, zásadní a pro dovolatelku méně příznivé. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. §237 o. s. ř.).
5. Právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona (§267 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015).
6. Jestliže se za trvání manželství manželé nebo jeden z nich stanou nájemci bytu, vznikne společný nájem bytu manžely (§703 odst. 1 obč. zák.). Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu, vznikne se společným nájmem bytu manžely i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně (§703 odst. 2 obč. zák.). Uvedené neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí (§703 odst. 3 obč. zák.).
7. Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku jejího trvalého soužití s povinným. V této námitce se vymezuje proti závěru odvolacího soudu, že žalobkyně a povinný spolu v době vzniku nájemního vztahu spolu žili, stýkali se jako manželé a hospodařili spolu. Odvolací soud tyto své skutkové závěry (shora podrobně popsané, srov. bod 2. odůvodnění tohoto rozhodnutí) v základu srozumitelně a logicky odůvodnil (srov. zejména odst. 8, 10 a 21 rozhodnutí odvolacího soudu) a tímto shora uvedeným skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán; polemika dovolatelky s údajně nesprávnými skutkovými zjištěními nemůže založit přípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 752/2014).
8. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že v době vzniku práva na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu ze dne 12. 4. 2006 spolu žalobkyně a povinný trvale žili ve smyslu §703 odst. 2,3 obč.zák., neboť podmínkou pro závěr o trvalém soužití manželů není pouze společné bydliště, ale i společná domácnost, hospodaření a skutečnost, že manželství nenese znaky rozvráceného manželství, když uzavřel, že spolu sdíleli své finanční prostředky, přestože se povinný zdržoval v zahraničí, bylo jejich manželství naplňováno, že se manželé stýkali a průběžně a podrobně se informovali o svém zdravotním i jinému stavu a o dalších rodinných záležitostech. Jestliže odvolací soud dovodil, že v podstatě pobyt povinného v zahraničí vynucený tím, že se musel nebo chtěl finančně postarat o rodinu i za situace, kdy v České republice pracovní příležitost neměl (třeba i následkem svého trestního stíhání), s přihlédnutím k dalším zjištěným okolnostem nevede k závěru, že dovolatelka a povinný spolu trvale nežili, když pobyt povinného v cizině byl pouze vynucený okolnostmi, je jeho závěr, že podle ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. vzniklo společné členství žalobkyně a povinného v bytovém družstvu a že nejsou splněny předpoklady pro aplikaci §703 odst. 3 obč. zák. nikoliv v rozporu, ale v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 66/1965 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a jako III/1965, Sborník Nejvyššího soudu ČSSR „Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím,“ SEVT, Praha 1974, str. 468 a str. 472, od něhož soudní praxe nezaznamenala odklon – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 17. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 1629/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3520/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003).
9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že povinný nebyl účastníkem řízení o vylučovací žalobě a bylo mu tak odepřeno právo na přístup k soudu, neboť řešení této otázky plyne přímo ze zákona (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5951/2016). Okruh účastníku řízení o vylučovací žalobě je dán zákonem s tím, že povinný jeho účastníkem není. Ze znění ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015, jasně plyne, že účastníky řízení je ten, kdo uplatňuje právo k majetku, který má být vyloučen z výkonu rozhodnutí (exekuce), a oprávněný (k tomu srov. ustanovení §267 o. s. ř., případně JUDr. Vladimír Kůrka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 831-832, a rozsáhlou judikaturu dovolacího soudu k aktivní a pasivní legitimaci v řízení o excindační žalobě – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2352/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 516/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006). V této souvislosti se rovněž podává, že údajná zákonná nepatřičnost spočívající v tom, že povinný není účastníkem excindačního (vylučovacího) řízení, ani nemohla přivodit zásah do procesních práv dovolatelky, která naopak účastnící vylučovacího řízení jako žalobkyně byla.
10. Namítá-li dovolatelka, že členská práva jsou z důvodu zúžení společného jmění manželů výlučnými majetkovými právy dovolatelky (bývalé manželky povinného) a není možné je postihnout v rámci exekuce pro výlučné dluhy povinného, nezakládá ani tato její námitka přípustnost dovolání. Rozsudek odvolacího soudu je totiž v souladu s předcházejícím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3421/2017), který dovodil, že v případě podílu v bytovém družstvu platí, že společné členství manželů v bytovém družstvu a následně i společný nájem manželů k družstevnímu bytu vzniká ze zákona, jakmile jsou naplněny předpoklady podle ustanovení §703 odst. 2, 3 obč. zák.; vznik, existenci a zánik společného členství i společného nájmu družstevního bytu upravují kogentní ustanovení občanského zákoníku a nelze je smluvně ovlivnit. Tento závěr je třeba přijmout i v případě, kdy ke zúžení společného jmění manželů došlo před nabytím členství v družstvu na základě smlouvy, kterou dovolatelka uzavřela dne 12. 4. 2006. Smyslem ustanovení §703 odst. 2, 3 obč. zák. a shora uvedené judikatury provádějící výklad těchto ustanovení totiž je pokládat ustanovení §703 odst. 2, 3 obč. zák za speciální právní normu, podle níž ke zúžení společného jmění manželů nemůže dojít ve vztahu k nabytí členského podílu k bytovému družstvu, s nímž je spojeno právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Společné členství manželů v bytovém družstvu za trvání manželství (žijí-li spolu manželé trvale) tedy vznikne i v případě, kdy dříve došlo k zúžení společného jmění manželů jen na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 98/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2858/2011 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3976/12), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3621/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2115/2005]. Nenabyla-li dovolatelka výlučné členství v družstvu a ani se nestala výlučnou nájemkyní (jak uzavřel odvolací soud), nelze argumentovat tak, že postižení členských práv dovolatelky k bytovému družstvu je postižením majetku, který „původně“ nepatří do společného jmění dovolatelky a povinného. Odkaz dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1540/2010) není přiléhavý, neboť jde o rozhodnutí, která jsou postavena na odlišném skutkovém základě.
11. Dovolatelka konečně namítá, že v projednávané věci „jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tzv. spor o právo, když soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít“, konkrétně když aplikoval „novelu exekučního řádu platnou od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013“, která však v době spáchání přečinu podvodu povinným a tedy i vzniku škody „nebyla v platnosti“ a její dopady „byly zásadní a pro dovolatelku méně příznivé“. Z dovolání však není zřejmé, jakým způsobem se dovolatelkou předestřený „spor o právo“ měl nepříznivě odrazit při rozhodování v této věci, tedy v řízení o žalobě o vyloučení členských práv a povinností žalobkyně v družstvu. Její sdělení, že „vyřešení této právní otázky (doby rozhodné), je nutností pro správnou aplikaci práva“, že „v dubnu roku 2012, kdy vzniklo právo na náhradu škody (a tedy i povinnost k její náhradě) nebyla v platnosti novela exekučního řádu (platná od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013)“ a že „dopady této novely byly pro rozhodování v exekučním řízení, stejně jako následná rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, zásadní a pro dovolatelku méně příznivá“, je natolik obecné, že z něho nevyplyne, jakou konkrétní právní otázkou by se měl dovolací soud zabývat. Z těchto důvodů ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5328/2017).
12. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovolací soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř., a dovolání žalobkyně odmítl.