ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.713.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 713/2020-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně HEBÍK TRANSPORT s. r. o. se sídlem ve Všemyslicích, Neznašov č. 184, IČO 26065924, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, proti žalovanému M. K., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ilonou Nohelovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na květnici č. 1113/8, o určení trvání pracovního poměru a zaplacení 119 382 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 78/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2019, č. j. 62 Co 183/2019-180, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 62 Co 183/2019-180, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je nutno vyvodit závěr, že rozsudek odvolacího soudu je napaden v celém rozsahu. Dovolání hodlalo brojit i proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně také ve výrocích III., IV., V., VIII. a XIV., avšak ve vztahu k těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích se samostatným skutkovým základem, dovolání žádné důvody neobsahuje; dovolání v tomto rozsahu tak trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.), a proto muselo být odmítnuto.
Dovolání dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně také ve výroku II., XV. a XVI., tedy ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku, jakož i rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., tedy ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a dovolání proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř., a proto muselo být odmítnuto.
Při řešení stěžejní otázky, tedy otázky významu absence podpisu jednajícího (zaměstnance) při písemném právním jednání, kde je písemná forma ze zákona obligatorní [tak je tomu v tomto případě – srov. ustanovení §60 věty třetí ve spojení s ustanovením §56 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“)], se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2886/2019, a zde vyjádřený právní názor, že výpověď z pracovního poměru je zdánlivým (nicotným, putativním) právním jednáním také tehdy, nebyla-li učiněna v písemné formě, tedy i v případě, že neobsahuje podpis jednajícího (srov. §561 odst. 1 o. z.); již v rozhodnutích ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, nebo ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, Nejvyšší soud dovodil, že písemná forma právního úkonu (nyní právního jednání) předpokládá existenci dvou náležitostí – písemnosti (spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a podpisu jednající osoby. Na rozdíl od textu písemnosti musí být podpis zásadně vlastnoruční, tím je zaručena určitá jedinečnost (shodně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 682/2018, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 29/2020)]. Námitky dovolatele vyjádřené v bodě IV. tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalovaný uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Uvedené platí pro posouzení námitek, že „…(žalovaný) prohlašuje, že listinu obsahující okamžité zrušení pracovního poměru opatřil svým vlastnoručním podpisem…“, že „…na obálce, ve které dovolatel okamžité zrušení pracovního poměru zaslal, je dovolatel vlastní rukou podepsán…“, že „…na listině, obsahující okamžité zrušení pracovního poměru je jednající osoba dovolatele jednoznačně identifikována…“ a že „…podpis byl nahrazen mechanickými prostředky…“; žalovaný tím předkládá vlastní, od zjištění soudu odlišné skutkové závěry a jeho námitka přípustnost dovolání založit nemůže (§237 o. s. ř.).
V této souvislosti přípustnost dovolání nezakládá námitka rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s „rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005“, neboť dovolatelem uvedené rozhodnutí se projednávané problematiky (významu podpisu na listině, obsahující okamžité zrušení pracovního poměru) nijak nedotýká, vyjadřuje se k problematice doručování písemností zaměstnance; stejně tak se projednávané problematiky nijak netýká dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5943/2016, neboť toto rozhodnutí se vyjadřuje k problematice výkladu právních jednání.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani odkazy dovolatele na judikaturu Ústavního soudu, týkající se významu emailové korespondence, neboť na skutkovém zjištění o činění právního jednání prostřednictvím e-mailu není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (takový skutkový stav nebyl zjištěn).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, vztahující se k otázce interpretačních pravidel pro výklad právního jednání (ustanovení §18 zák. práce), neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nestojí; stěžejní pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla otázka výkladu právního jednání, nýbrž otázka jeho formy, což jsou otázky z hlediska svého obsahu zásadně odlišné.
Pokud jde o námitky žalovaného o porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (námitka, že soudy rozhodly o něčem jiném, než bylo předmětem řízení, námitka o porušení rozsahu poučovací povinnosti a jeho důsledcích). Výtkou o porušení práva na spravedlivý proces žalovaný vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). K této námitce navíc nutno dodat, že u jednání soudu prvního stupně dne 21. 1. 2019 žalobkyně navrhla změnu žaloby v tom směru, jak bylo soudy rozhodnuto, na podkladě tohoto návrhu soud prvního stupně změnu žaloby připustil, usnesení bylo vyhlášeno u téhož jednání (srov. ustanovení §95 odst. 1, §168 odst. 1 §170 odst. 1 o. s. ř.). Námitka, že soudy rozhodly o něčem jiném, než bylo předmětem řízení, je tak zjevně nedůvodná. Stejně tak je nedůvodná námitka o „překročení rozsahu poučovací povinnosti“, neboť, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 22. 10. 2018, soud prvního stupně pouze účastníkům sdělil svůj předběžný právní názor na otázku významu absence podpisu na listině – okamžitém zrušení pracovního poměru -, který byl odlišný od názoru žalobkyně; uvedené je zcela v souladu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu, kdy již v usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, či v nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, Ústavní soud zdůraznil, že soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu, na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, nebo rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5812/2016.
Dovolání žalovaného proti zbylému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzeny výroky IX. a XI. rozsudku soudu prvního stupně, bylo posouzeno Nejvyšším soudem jako dovolání zjevně bezdůvodné (srov. ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. ).
Za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (k právní úpravě občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2014, pod číslem 67). Ve vztahu k otázce výkladu právní normy již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní teorie v zásadě rozlišuje (podle metod a způsobů výkladů) jazykový výklad (provádí se na základě zjištění smyslu slov a vět podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel), logický výklad (spočívá v tom, že smysl normy se zjišťuje pomocí pravidel formální logiky), systematický výklad (smysl normy se zjišťuje srovnáním s jinými právními normami, v souvislosti s širším celkem, s celým zákonem), historický výklad (smysl normy vysvětluje z okolností, za nichž vznikla, a v souvislosti s cílem, který sledovala) a teleologický výklad (smysl a funkci právní normy vysvětluje v souvislosti se společenskými a sociálními podmínkami a potřebami, v nichž se má norma realizovat). Přitom platí, že žádnou z těchto metod výkladu nelze používat výlučně nebo izolovaně, poněvadž všechny metody jako celek tvoří součást myšlenkového postupu směřujícího k zjištění pravého smyslu právní normy. Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá občanský zákoník, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání (§2 odst. 1 o. z.). Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit (§2 odst. 2 o. z.). Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 o. z.) – srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 995/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3822/2018.
Výklad nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, konkrétně rozdílu mezi pracemi zařazenými do 3. resp. 5. skupiny podle Přílohy k tomuto vládnímu nařízení (pro odvětví doprava), nemůže činit interpretační potíže, jak dovozuje dovolatel. Je-li totiž činnost v dopravě - pátá skupina čl. II. Přílohy - charakterizována jako „řízení, údržba a opravy motorových vozidel, jejichž délka přesahuje 8 metrů, a která jsou určena pro přepravu více než 16 osob“, pak nelze pochybovat o tom, že kumulativně musí být splněny obě podmínky, tedy jak stanovená délka, tak i že vozidla jsou určena pro přepravu více než 16 osob; výklad, který předkládá žalovaný, tedy, že by „mohl přepravit třeba 200 osob“, je naprosto nesmyslný a v rozporu s touto normou.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu